Článek
Nebude to patetické loučení. Spíš upřímné. A lehce ironické. Přesně tak, jak by si to Eláni zasloužili.
Říká se, že všechno má svůj konec. Jen jsme si mysleli, že Elán bude výjimka. Něco jako stará tatrovka… možná trochu vrže, občas z ní něco upadne, ale pořád jede.
Přežili komunismus, divoké devadesátky, rozdělení federace i nástup streamovacích služeb. Teď, po neuvěřitelných skoro šedesáti letech, tahle bratislavská mašina definitivně parkuje v garáži. A nám nezbývá než si naposledy vyzpívat plíce u Kaskadéra.
A přežili i dobu, kdy si mladí myslí, že hudba začala až s playlistem na Spotify.
A teď říkají dost…
Člověk si uvědomí, že to bolí víc, než čekal.
Diskotéky, kde se zastavil čas
Vzpomenete si na tu vůni? Směs levného parfému, cigaretového kouře a očekávání. Pokud jste v 80. nebo 90. letech vyrazili na „čaje“ nebo diskotéku, Elán tam byl s vámi. Když DJ pustil Tanečnice z Lúčnice, parket se začal otřásat v základech. A když přišly ploužáky jako Amnestia na neveru, v rohu sálu se rozhodovalo o osudech mnoha budoucích vztahů a manželství (i rozvodů).
Písně Elánu měly jednu unikátní vlastnost. Všichni znali slova. I ti největší drsňáci, co se tvářili, že poslouchají jenom heavy metal, v autě tajně broukali „smrtka na pražskom orloji…“. Boris Filan svými texty totiž trefil tu zvláštní slovensko-českou melancholii, která je nám tak blízká.
Kdo nezažil diskotéku v kulturáku, ten nepochopí. Parket, který lepil a vzduch hustý tak, že by se dal krájet a prodávat na příděl. DJ s účesem, který odporoval fyzikálním zákonům.
A pak zazněly hity elánu a lidi šli tancovat. Bez přemýšlení. Bez ironie. Prostě šli.
Jožo jako fenomén, ne jako produkt
A pak tu byl Jožo Ráž.
Jožo nebyl marketingový projekt. Nebyl vyžehlený idol s manuálem na správné odpovědi. Byl to chlap, který řekl, co si myslí… někdy moudře, někdy impulzivně, ale vždycky autenticky.
Jeho rozhovory občas připomínaly rodinnou debatu o politice u nedělního oběda. Všichni ví, že to může skončit hádkou, ale stejně do toho jdou. Protože emoce k životu patří.
A pak zazněla Voda, čo ma drží nad vodou. A bylo ticho. Žádná póza. Jen hlas a slova, která fungovala. Najednou to nebyl bouřlivák z titulků, ale člověk, který ví, že život není nekonečný mejdan, ale spíš maraton s občasnou křečí.
Proč na ně nezapomeneme?
Protože jejich písně jsou propojené s konkrétními okamžiky. S prvním polibkem. S prvním rozchodem. S cestou autem na dovolenou, kdy se rodiče hádali o mapu a z rádia hrál Elán.
Protože nás naučili, že být trochu kaskadér neznamená skočit z mostu, ale občas říct „mám tě rád“, i když riskujete trapas.
A hlavně proto, že jejich hudba nebyla póza. Byla obyčejně lidská. A to vydrží víc než trendy.
Den, kdy se kaskadér podruhé narodil
V červnu 1999 se pro nás všechny zastavil čas. Zpráva o Jožově tragické nehodě na motorce v centru Bratislavy zněla jako definitivní tečka. Dva měsíce v kómatu, nejistota, celonárodní modlitby. Málokdo věřil, že se z toho dostane, natož že ještě někdy udrží mikrofon.
Ale on to dokázal. Ten návrat byl víc než jen comeback rockové hvězdy… byl to symbol té jejich pověstné „elánovské“ nezlomnosti. I když ho nehoda fyzicky změnila a on sám přiznal, že už svět vnímá jinak, na pódium se vrátil s charizmatem, které by se dalo krájet. Když poprvé po tom všem zazpíval Vodu, čo ma drží nad vodou, nebyla v sále jediná suchá tvář. Jožo se vrátil z druhého břehu a přinesl s sebou pocit, že se dá přežít úplně všechno.
Dojemný dojezd s trochou humoru
Teď, když Elán končí, cítíme takovou tu divnou prázdnotu. Jako když vám někdo odveze starý gauč, na kterém jste prožili nejlepší léta. Sice už byl trochu prosezený, flekatý od piva a voněl tabákem, ale sakra, jak se na něm dobře snilo!
Možná už nebudou nová alba a Jožo si v klidu dopije tu svou whisky někde v ústraní, daleko od otravných novinářů. Ale ruku na srdce… Elánu se z našich životů nepodaří odejít úplně. Budou tu pořád. Budou znít z rádií, až se budeme vztekat v koloně na D1, budou se řvát u táboráků a budou spolehlivě hrát na každé svatbě i po třetím panáku, kdy se i teta z Moravy pokusí o vysoké tóny v Amnestii na neveru.
Díky, kluci, za tu jízdu. Bylo to nahlas, bylo to upřímné a bylo to naše. A Jožo, jestli nás slyšíš… klidně buď dál svůj a kontroverzní. Aspoň nás v tom digitálním světě plném korektnosti má kdo trochu probrat.
Byla to paráda s velkým „E“. Tak čau, kaskadéři, uvidíme se v baru u další whisky!
Napište do komentářů, u které písničky od Elánu jste prožili svou první lásku nebo nejdivočejší mejdan!
Anketa
Zdroj: https://www.novinky.cz/clanek/kultura-hudba-slovenska-skupina-elan-definitivne-konci-s-koncerty-oznamil-jozo-raz-40565058
Zdroj: https://www.novinky.cz/clanek/kultura-hudba-glosa-elanu-jeho-konce-ani-trochu-nejdou-40565345
