Článek
Příběhy, které se píší, zůstávají v mysli. Ale jsou i příběhy, které se zobrazí. Zachytí se na plátně, na papíře, na kovu. Jsou jako otisk duše, zhmotněný do jednoho jediného okamžiku.
Fotografie v dnešní době znamená výběr. Úhel, světlo, filtr, retuš. Jeden úsměv na desítky způsobů. A přesto… v tom množství často chybí to nejdůležitější… pravda. Emoce a hloubka.
Byla však doba, kdy fotografie lhala málokdy. Kdy každý snímek byl jediný, neupravený… nevratný. Kdy bylo možné zachytit pouze to, co bylo skutečné. Smutek, lásku, únavu, vztek, něhu, naději… Vše bylo vepsané do jediného záběru. Bez výběru. Bez opakování.
A právě k této upřímnosti se vrací Honza Sakař, fotograf z Prahy, který se rozhodl tvořit jinak. Pomocí staré techniky, fotoaparátem více než sto let starým, vytváří snímky, které nelze opravit ani zfalšovat. Jeden pokus. Jeden plech. Jeden skutečný okamžik.
Jeho ateliérem prošlo mnoho lidí. A Honza v jejich tvářích umí číst… lásku, bolest, zkušenost, ticho i křik. Nehodnotí, ale zachycuje obraz. Dává prostor příběhu, který je vepsán do každého pohledu.
Měl jsem tu čest stát před jeho objektivem. A nebyl jsem sám. Stál jsem tam s člověkem, kterého z celého srdce miluji. Dva lidé, dva příběhy, které se spojily… Nejsme bez šrámů. Máme za sebou dny slunečné… bouřkové i deštivé. A tahle fotografie… ta to všechno říká. Poctivě. Bez masky.
Pro mě má tento snímek hlubší symboliku. Je to obraz tvrdé, vyschlé země, kterou se voda snaží zavlažit. Ale zem nepřijímá ihned. Voda musí padat pomalu, trpělivě, jako jemný déšť… až nakonec pronikne a začne růst nový život. I láska někdy potřebuje čas a prostor. A ticho, ve kterém může zakořenit.
Děkuji Honzovi, že jsem mohl být zachycen bez filtru. Děkuji za obraz, který nelže. A za možnost stát v tom jediném záběru vedle člověka, se kterým chci dál kráčet… kapkou po kapce zavlažovat zem.
Zkuste to taky.
Možná právě teď držíte v ruce stovky fotografií, ale ani jedna z nich neukazuje, kým opravdu jste. Možná se schováváte za filtry, úsměvy, úhly a světla… a přitom toužíte po něčem skutečném.
Zkuste to jinak.
Zkuste se nechat vyfotit jednou. Opravdu. Bez přípravy, bez přetvářky. Nechte se zachytit takoví, jací jste… se vším, co si nesete v očích i v srdci. Možná vás překvapí, kolik pravdy a krásy může být v jedné jediné fotografii.
V jedné malé ulici v Praze, v ateliéru, kde čas plyne jinak, sedává muž jménem Honza Sakař. Na starém stolku stojí víc než stoletý fotoaparát… v policích plechy místo paměťových karet a ve vzduchu je klid… ten druh ticha, který dá člověku možnost být sám sebou. A možná jednou právě ta jediná fotografie zůstane. Nejen v rámečku. Ale i v paměti těch, kteří vás skutečně milují.
Až se jednou podívám na tu fotografii s odstupem času, možná už nebudu mít stejnou tvář. Možná mi přibydou další vrásky. Možná budu jiný. Ale ten jediný snímek zůstane… nezměněný, pravdivý. Bude svědectvím chvíle, kdy jsem nic neskrýval. Kdy jsem stál vedle člověka, kterého miluji, a oba jsme se nechali vidět takoví, jací opravdu jsme.
Ne dokonalí… Ale opravdoví…
A to je dar, který žádný filtr nikdy nenahradí.
