Když se bojuje proti propagandě propagandistickými metodami

O článku Jiřího Pospíšila „Bitva u Stalingradu: Svátek sovětských propagandistů“

Článek Jiřího Pospíšila působí na první pohled jako pokus zbavit bitvu u Stalingradu nánosu sovětské propagandy a nabídnout čtenáři „střízlivý“ pohled. Autor ostatně svůj závěr staví právě na tvrzení, že se chce oprostit od „lží a mystifikací“ a že sovětské i ruské historické prameny jsou zatíženy propagandou.

Takový záměr je legitimní. Problém nastává ve chvíli, kdy se kritika jedné propagandistické interpretace začne opírat o vlastní výběr skutečností, jejich časové posouvání, nekritické přebírání některých německých tvrzení a nakonec o politický závěr, který už s vojenskou historií příliš společného nemá.

A právě to se v Pospíšilově textu děje.

Bylo by stejně neseriózní Pospíšilův článek jednoduše označit za „lež“ jako přijmout jeho interpretaci bez výhrad.

Autor správně upozorňuje například na to, že Stalingrad nebyl původně hlavním cílem německé letní ofenzivy roku 1942. Základním strategickým cílem operace Blau byl jih Sovětského svazu, především Kavkaz a jeho ropná oblast. Západní literatura tento fakt potvrzuje. Oxford Bibliographies například uvádí, že Stalingrad byl původně sekundárním cílem, jehož význam vzrostl později.

Stejným směrem jde i moderní ruská historiografie. Studie Vladimira Kostornichenka z Volgogradské státní univerzity podrobně analyzuje právě ropný faktor v německém plánování a potvrzuje zásadní význam kavkazské ropy.

Autor má rovněž pravdu v tom, že Stalinovo vedení války bylo v letech 1941–1942 zatíženo katastrofálními chybami a že sovětská propaganda později některé jeho omyly zamlčovala nebo přepisovala. Zde je však nutné si uvědomit, že Sovětské velení, ale i armáda, neměla za sebou Takové zkušenosti s vedením moderní války, jako mělo Německé vrchní velení a Německá armáda. Pro připomenutí Německo do útoku na Sovětský svaz obsadilo a vedlo vojenské operace v Polsku, Dánsku, Norsku, Nizozemí, Belgii, Lucembursku, Francii, Velké Británii, Řecku a Jugoslávii.

Správné je také upozornění na brutalitu sovětského systému. Rozkaz č. 227 skutečně obsahoval požadavek „Ani krok zpět“ a počítal se zátarasovými oddíly i trestními jednotkami. Originální text rozkazu skutečně nařizoval v případě paniky a chaotického ústupu střílet panikáře a zbabělce. Otázkou je, zda právě taková opatření nepřinesla kýžený výsledek, tedy stabilizaci jednotlivých frontů.

Jinými slovy: kritika sovětské propagandy je zcela oprávněná.

Jenže z oprávněné kritiky ještě automaticky nevzniká pravdivá alternativa.

Velmi názorným příkladem je německé rozhodnutí zaměřit se na Stalingrad.

Pospíšil tvrdí, že Hitler původně Stalingrad neplánoval a že teprve v září 1942 změnil plány a rozhodl se město dobýt.

To je ovšem zavádějící.

Rozhodující změna nastala už 23. července 1942, kdy Hitlerova směrnice č. 45 rozdělila skupinu armád Jih a stanovila samostatné úkoly skupinám armád A a B. Skupina armád A měla pokračovat na Kavkaz, zatímco skupina armád B měla postupovat ke Stalingradu.

Americká poválečná vojenská studie uvádí, že právě 23. července Hitler poprvé dal Paulusovi jednoznačný rozkaz Stalingrad dobýt.

To je zásadní rozdíl.

Stalingrad tedy nebyl původním hlavním cílem celé operace Blau, ale rozhodně se nestal německým cílem až v září.

Pospíšil zde smíchává dvě různé věci:

Tím vzniká zdánlivě jednoduchý příběh: Hitler prý až během bitvy „změnil plán“. Ve skutečnosti byl tento proces podstatně složitější.

Ještě problematičtější je několik konkrétních údajů.

Pospíšil například uvádí, že generál Vladimir Kolpakči byl odvolán 2. srpna. Ve skutečnosti byl z velení 62. armády odstraněn již 27. července 1942. Následoval Anton Lopatin.

To není otázka interpretace. Je to prostě chronologická chyba.

Podobně autor popisuje německý postup a uvádí, že 23. srpna 16. tanková divize dosáhla Volhy. To je správně. Ruské i západní prameny tuto skutečnost potvrzují.

Problém vzniká ve chvíli, kdy Pospíšil začne německé údaje o výsledcích bojů prezentovat jako objektivně zjištěná fakta.

Autor píše, že po bojích u Kalače bylo zničeno více než 1000 sovětských tanků a 750 děl.

Tady je velmi důležitá jedna maličkost: jde o německé hlášení, nikoliv o nezpochybnitelně zjištěný počet.

Paulus skutečně 11. srpna hlásil přes 1000 zničených tanků a 750 děl. Ruský historik Alexej Isajev upozorňuje právě na problém těchto čísel. Ještě zajímavější je, že německý deník bojových operací uváděl pro konkrétní fázi operace podstatně nižší počet – 270 tanků a 560 děl.

Pospíšil přitom rozdíl mezi:

„Paulus tvrdil, že…“

a

„bylo zničeno…“

prakticky odstranil.

A to je přesně ten typ manipulace, proti kterému se jeho vlastní článek deklarativně staví.

Pokud kritizuji sovětskou propagandu za to, že vydává vlastní hlášení za objektivní skutečnost, musím stejným způsobem zacházet s německými hlášeními.

Pospíšil dále tvrdí, že německá 71. pěší divize dosáhla Volhy a „tím boje v centru Stalingradu skončily“.

To je formulace, která vytváří velmi zkreslený obraz.

Německé jednotky skutečně obsadily obrovskou část města. Do začátku listopadu držel Wehrmacht více než 90 procent Stalingradu. Jenže právě to je podstatou problému: zbytkové sovětské předmostí u Volhy nebylo likvidováno.

Moderní výzkum Davida Glantze a Jonathana House ukazuje, že právě v říjnu a listopadu probíhaly jedny z nejtvrdších bojů o továrny Krasnyj Oktjabr, Barrikady a další průmyslové objekty. Ještě 1. listopadu německá armáda držela více než 90 procent města, ale 62. armáda se stále držela na západním břehu Volhy.

Takže:

90 procent města se nerovná konci bitvy.

A přesně na těch zbývajících několika procentech záviselo, zda Němci ovládnou Volhu a zda budou schopni sovětské předmostí zlikvidovat.

Jedna z nejproblematičtějších pasáží přichází v závěru popisu německé situace.

Pospíšil tvrdí, že po El Alameinu a operaci Torch Hitler nařídil přesun čtyř elitních divizí Waffen-SS z centrálního Ruska do Francie a že jejich 76 000 mužů by mohlo mít u Stalingradu „rozhodující význam“.

To je velmi problematické nejen věcně, ale především časově.

LSSAH a Das Reich už byly v průběhu roku 1942 staženy z východní fronty a působily ve Francii, kde byly reorganizovány a přezbrojovány. Archivní záznamy dokonce ukazují, že II. SS-Panzerkorps byl ve Francii již v létě a na podzim 1942.

Das Reich se na východní frontu vrátila až v lednu 1943.

To znamená, že není možné jednoduše říci:

„Po Operaci Torch Hitler stáhl čtyři elitní SS divize z Ruska a tím připravil Stalingrad o 76 000 mužů.“

Takový závěr zaměňuje skutečné přesuny jednotek, reorganizaci v západní Evropě a následné strategické důsledky.

A hlavně: jde o hypotetickou otázku typu co kdyby. Historik samozřejmě může zkoumat, zda by nasazení dalších německých mobilních sil změnilo výsledek. Ale hypotetický scénář nelze používat jako důkaz, že Stalingrad mohl být zachráněn.

A zde se dostáváme k samotnému jádru článku.

Pospíšil se snaží vytvořit dojem, že Stalingrad byl sice německou porážkou, ale nikoliv skutečným bodem obratu.

Proto zdůrazňuje, že:

To je polopravda postavená na pravdivém faktu.

Ano, Němci po Stalingradu dokázali provést velmi úspěšnou operaci u Charkova.

Ano, německá armáda se nezhroutila.

Ano, bitva u Kurska měla mimořádný význam.

Ale z toho vůbec neplyne, že Stalingrad nebyl strategickým bodem obratu.

Oxford Bibliographies konstatuje, že po Stalingradu Německo již strategickou iniciativu znovu nezískalo.

Americká vojenská studie je přitom ještě přesnější: Stalingrad znamenal začátek převodu strategické iniciativy na Sověty, zatímco Kursk tento proces definitivně završil.

To je mnohem přesnější než Pospíšilovo schéma „Stalingrad nebyl skutečný zlom, protože následoval Charkov a Kursk“.

Historie není fotbalový zápas, ve kterém může existovat pouze jeden okamžik, kdy se „zápas otočil“.

Stalingrad byl zásadní zlom.

Kursk tento zlom upevnil.

A sovětské ofenzivy v letech 1943–1944 z něj následně vytvořily trvalou strategickou převahu.

Pospíšil píše, že došlo k „úplné likvidaci jen jedné armády Wehrmachtu“.

Formálně je výrok do určité míry pravdivý – 6. armáda byla zničena jako bojeschopný celek.

Ale v kontextu celé operace je velmi zavádějící.

Operace Uran nezasáhla jen 6. armádu. Sovětský útok rozbil rovněž rumunské síly na křídlech a následné sovětské operace těžce zasáhly italskou 8. armádu a další síly Osy. Západní vojenské studie proto hodnotí Stalingrad jako mnohem širší operační a strategickou katastrofu než pouze „likvidaci jedné německé armády“.

Pospíšilův způsob formulace tak vytváří dojem:

„jedna armáda padla, ale jinak se vlastně nic zásadního nestalo.“

To historickou realitu podstatně zmenšuje.

Zajímavé je, že Pospíšil správně používá číslo 323 856 sovětských nevratných ztrát v obranné fázi a 154 885 v útočné fázi.

Tato čísla skutečně vycházejí z Krivošejevovy statistiky. Celkové sovětské nevratné ztráty podle této metodiky činí 478 741 mužů.

Jenže právě tady se ukazuje další problém.

Autor používá Krivošejeva jako důkaz, že sovětská statistika je kontaminována propagandou, ale současně z ní přebírá konkrétní čísla, která se mu hodí.

To samozřejmě není samo o sobě chyba. Krivošejevova práce může být používána kriticky i přes omezení sovětských statistik.

Ale potom je nutné stejný kritický přístup uplatnit také na německé vojenské statistiky.

A to Pospíšil nedělá důsledně.

A nyní k části, která podle mého názoru představuje největší intelektuální slabinu celého článku.

Pospíšil píše, že ruské a sovětské zdroje nelze využít, protože jsou „zamořeny heroickým propagandistickým balastem“. Následně cituje Micheleta:

„Rusko je lež.“

To je mimořádně problematický argument.

Ne proto, že by Michelet nebyl významný historik.

Ale proto, že Michelet psal o carském Rusku v 19. století, nikoliv o Rudé armádě v roce 1942.

Jeho text skutečně obsahuje velmi ostré zobecnění ruské společnosti a tvrzení, že Rusko je „říše iluze“ a „crescendo lží“.

Jenže z toho nelze vytvořit historickou metodologii.

Bylo by absurdní říci:

„Francouzský historik Michelet popsal Rusko jako společnost lži, proto je ruský dokument z roku 1942 méně důvěryhodný.“

Stejně absurdní by bylo říci:

„Německo mělo nacistickou propagandu, proto je každý německý vojenský dokument z roku 1942 lež.“

Historik nesmí posuzovat dokument podle národnosti jeho autora.

Musí posuzovat:

A to je přesně to, co Pospíšil v závěru svého článku sám přestává dělat.

Autor následně přidává citát připisovaný Leninovi:

„Hovořit pravdu je maloburžoazní předsudek. Lež často ospravedlňuje záměr.“

Citát má skutečně tradici v Leninových vzpomínkách a sekundární literatuře.

Jenže ani kdybychom jej přijali jako autentický, nemá žádnou vypovídací hodnotu o tom, zda je konkrétní ruský vojenský dokument z roku 1942 pravdivý či nikoliv.

Je to klasická argumentační zkratka:

Lenin lhal → sovětský režim lhal → ruské prameny lžou → německé prameny jsou tedy relativně důvěryhodnější.

Takový řetězec samozřejmě nefunguje.

Ještě dál autor jde při použití Vladimira Mědinského.

Z jeho výroku o „historické suverenitě“ a prioritě státních zájmů vytváří závěr, že podle ruského přístupu může být „pravda škodící ruským zájmům“ automaticky lží.

Mědinského názory na historickou interpretaci jsou skutečně kontroverzní. To však opět není argument proti ruským historickým pramenům jako celku.

Je to podobné, jako kdyby někdo odmítl všechny americké vojenské dokumenty proto, že americká vláda někdy vedla propagandu.

Historická metoda musí být přesnější.

Úplný závěr Pospíšilova článku říká:

„Dnes je již možné střízlivé hodnocení obou stalingradských operací s uvážením společné viny obou hlavních aktérů na vzniku této války.“

Právě zde se podle mého názoru článek dostává za hranici legitimní kritiky sovětského výkladu – a současně otevírá otázku, která je mnohem širší než samotný Stalingrad.

Ano, Sovětský svaz měl v letech 1939–1941 vlastní mocenské a expanzivní zájmy. Podepsal pakt Molotov–Ribbentrop, podílel se s Německem na rozdělení Polska, 17. září 1939 vstoupila Rudá armáda do východního Polska, následovala válka proti Finsku, sovětská anexe Pobaltí a připojení částí Rumunska.

To jsou historická fakta a není důvod je zamlčovat.

Jenže pokud chceme skutečně hledat odpovědnost za vznik druhé světové války, nelze začít až rokem 1939. Nelze vytrhnout pakt Molotov–Ribbentrop z předchozího dvacetiletí a předstírat, že evropský systém byl až do srpna 1939 stabilní a že jeho rozvrat začal teprve dohodou Hitlera se Stalinem.

Kořeny evropské katastrofy je nutné hledat už v uspořádání, které vzniklo po první světové válce.

Mírové smlouvy z let 1919–1920 vytvořily nový evropský systém, který měl přinést trvalý mír, ve skutečnosti však současně vytvořil řadu nových územních sporů, národnostních problémů, hospodářských nerovnováh a pocitů historické křivdy.

Vítězné západní mocnosti – především Francie, Velká Británie, Spojené státy a jejich spojenci – zásadním způsobem určovaly podobu tohoto poválečného uspořádání.

Versailleský systém rozdělil Evropu na vítěze a poražené. Německo bylo podrobeno rozsáhlým vojenským omezením, reparacím a územním ztrátám. Nové státy vznikaly na troskách starých říší, přičemž jejich hranice zdaleka neodpovídaly etnickému rozložení obyvatelstva. Současně se vítězné mocnosti snažily vytvořit systém, který měl zabránit návratu německé mocenské dominance.

Tento systém však dlouhodobě nedokázal odstranit příčiny evropského napětí.

A právě v tomto prostředí vyrůstal německý revizionismus, sovětský odpor k poválečnému uspořádání i politika středoevropských a východoevropských států.

Proto je příliš jednoduché říci:

Německo + SSSR = viníci druhé světové války.

Stejně tak je ale příliš jednoduché říci:

Západní mocnosti byly pouze nevinnými oběťmi německé a sovětské agrese.

Historie je složitější.

Je samozřejmě absurdní tvrdit, že Spojené státy, Velká Británie nebo Francie plánovaly rozpoutání druhé světové války stejným způsobem jako Hitlerovo Německo.

Stejně tak nelze tvrdit, že Sovětský svaz a nacistické Německo sledovaly totožné ideologické cíle.

Odpovědnost za vytvoření určitého mezinárodního prostředí však není totéž jako odpovědnost za konkrétní rozhodnutí zahájit válku.

Právě toto rozlišení je pro seriózní historické hodnocení zásadní.

Západní mocnosti svou poválečnou politikou vytvořily systém, který nedokázal zajistit dlouhodobou evropskou stabilitu. Německá politika tento systém následně násilně rozbíjela a usilovala o vytvoření nacistického evropského impéria. Sovětský svaz současně sledoval vlastní mocenské a územní zájmy a využil rozpadu evropského systému k vlastní expanzi.

Jednotlivé mocnosti tedy nesou odlišné druhy odpovědnosti, ale žádnou z nich nelze z evropských dějin jednoduše vymazat.

Tady už je nutné být velmi přesný.

Druhá světová válka v Evropě začala německým útokem na Polsko 1. září 1939. Sovětský útok přišel 17. září.

To je fakt a není důvod jej relativizovat.

Současně však nelze přehlížet, že k německému útoku na Polsko vedla dlouhá řada předchozích událostí: versailleské uspořádání, německý revizionismus, hospodářská krize, nástup nacismu, německé porušování poválečných smluv, politika appeasementu západních mocností, Mnichovská dohoda a následný rozpad Československa.

Stejně tak nelze pakt Molotov–Ribbentrop hodnotit izolovaně. Byl výsledkem situace, v níž se evropské mocnosti po léta nedokázaly dohodnout na bezpečnostním systému, který by účinně zabránil německé expanzi.

V případě německo-sovětské války je situace jednoznačnější.

Nacistické Německo přitom neusilovalo pouze o porážku sovětské armády. Válka proti SSSR byla součástí dlouhodobého ideologického a geopolitického projektu nacistického režimu: získání území na východě, německého „Lebensraumu“, zničení sovětského režimu a rasově motivované podrobení obyvatelstva.

Proto nelze tvrdit, že za německo-sovětskou válku nesly Německo a SSSR stejnou odpovědnost.

Ale to zároveň neznamená, že při hodnocení vzniku celého evropského konfliktu můžeme ignorovat politiku ostatních velmocí v předchozích dvou desetiletích.

Pokud tedy autor píše o „společné vině obou hlavních aktérů“, měl by nejprve vysvětlit, proč za „hlavní aktéry“ považuje pouze Německo a Sovětský svaz.

Pokud totiž skutečně hledáme hlubší příčiny evropské katastrofy, musíme se vrátit až k poválečnému uspořádání Evropy po roce 1918.

Do této analýzy patří:

Teprve v takovém rámci lze hovořit o historické odpovědnosti jednotlivých velmocí.

A právě tady se Pospíšilův závěr ukazuje jako stejně selektivní, jako jsou některé pasáže jeho popisu Stalingradu.

Pokud chceme odmítnout jednostranný sovětský výklad dějin, neměli bychom jej nahradit jednostranným výkladem opačným.

Střízlivé hodnocení neznamená přepsat seznam viníků. Znamená zkoumat celý řetězec rozhodnutí, zájmů a událostí, který k válce vedl.

A ten nezačíná v srpnu 1939 podpisem paktu Molotov–Ribbentrop.

Začíná mnohem dříve – v okamžiku, kdy vítězné mocnosti po roce 1918 začaly vytvářet nový evropský řád, který sice ukončil první světovou válku, ale nedokázal vytvořit podmínky pro trvalý mír.

A tím se dostáváme k největší ironii Pospíšilova textu.

Autor chce čtenáře přesvědčit, že:

sovětská propaganda vytvářela mýtus o Stalingradu.

To je do značné míry pravda.

Jenže následně vytvoří vlastní obraz:

sovětské zdroje jsou z principu podezřelé, ruská společnost má údajně historickou kulturu lži, Stalinovy chyby jsou zdůrazněny, německé vojenské údaje jsou často převzaty bez stejné míry skepticismu a význam Stalingradu je následně relativizován.

To už není „oproštění se od propagandy“.

Je to výběrová práce s prameny.

A výběrová práce s prameny je přesně jeden z mechanismů, kterými propaganda funguje.

Střízlivý pohled nemusí být ani sovětský, ani protisovětský.

Může vypadat například takto:

Stalingrad nebyl jediným ani okamžitým bodem, v němž se válka ze dne na den obrátila.

Německá armáda po Stalingradu stále disponovala značnou bojovou silou.

V únoru a březnu 1943 dokázal Manstein provést významnou protiofenzivu a znovu obsadit Charkov.

Ale zároveň platí, že po Stalingradu Německo již nedokázalo získat zpět dlouhodobou strategickou iniciativu. Oxfordský vojenský přehled to formuluje velmi jednoznačně.

A vojenská analýza americké National Defense University nabízí ještě přesnější interpretaci: Stalingrad znamenal počátek přechodu strategické iniciativy k Sovětům, zatímco Kursk tento proces završil.

To je podle mého názoru skutečně střízlivé hodnocení.

Článek Jiřího Pospíšila má jednu legitimní ambici: připomenout, že Stalingrad nebyl jednoduchým pohádkovým příběhem o sovětském vojenském géniovi a bezchybném Stalinovi.

S tím lze souhlasit.

Stalin dělal zásadní chyby. Sovětské velení utrpělo obrovské ztráty. Sovětská propaganda vytvořila vlastní heroický obraz války. Rozkaz č. 227 byl brutálním nástrojem vojenské disciplíny. Sovětské statistiky i poválečná historiografie mají svá omezení.

Ale odhalit sovětské manipulace neznamená získat automaticky pravdu.

Pokud autor kritizuje sovětskou propagandu za překrucování historie, musí být stejně přísný k německým válečným hlášením.

Pokud odmítá ruské prameny kvůli propagandě, nemůže nekriticky přebírat německá hlášení.

Pokud tvrdí, že Stalingrad nebyl rozhodujícím bodem obratu, musí vysvětlit, proč moderní západní vojenská historiografie jeho význam stále hodnotí jako zásadní.

A pokud chce mluvit o „společné vině“ Německa a Sovětského svazu na vzniku války, musí přesně rozlišovat mezi sovětskými agresivními kroky v letech 1939–1940 a nacistickým rozhodnutím rozpoutat válku v Evropě a následně v červnu 1941 zaútočit na Sovětský svaz.

Jinak se dostáváme do situace, která je téměř paradoxní:

Autor začíná článkem proti propagandě – a končí metodou, která se propagandě nebezpečně podobá.

Skutečně střízlivá historie Stalingradu totiž nepotřebuje ani sovětský mýtus o „geniálním Stalinovi“, ani opačný mýtus o tom, že sovětské vítězství bylo jen výsledkem bezohledného házení lidí do boje a že jeho význam byl později uměle nafouknut.

Stalingrad byl vítězstvím Rudé armády, dosaženým za strašlivou cenu, v němž hrály roli sovětské početní, průmyslové a operační schopnosti, německé strategické přetížení, Hitlerova rozhodnutí, selhání spojeneckých armád Osy, logistické problémy i schopnost sovětského velení připravit a provést operaci Uranus.

A právě proto je Stalingrad historicky zajímavý.

Není třeba z něj dělat ani sovětský svatý mýtus, ani „svátek sovětských propagandistů“. Stačí ho popsat takový, jaký skutečně byl.

Zdroje: