Článek
Dílčí vítězství Wehrmachtu
Přesto, že náčelník Rozvědné správy DRRA hlásil do STAVKY (vrchního velení DRRA), že nepřítel připravuje útok na jih, Stalin mu nevěřil a nařídil soustředit rezervní jednotky k Moskvě. Velení Wehrmachtu se ovšem Stalinovými rozkazy neřídilo a rozhodlo o postupu k ropným nalezištím pod Kavkazem. Na počátku léta 1942 dorazily jednotky Wehrmachtu do Rostova na Donu. Po jeho obsazení koncem července zahájila 6. armáda Armádní skupiny „B“ postup proti proudu řeky Don na severovýchod ke Stalingradu, kde bude cestou k městům Astrachaň a Baku na pobřeží Kaspického jezera překročen tok řeky Volhy.
Na poradě STAVKY 12. července 1942 vrchní velitel DRRA Stalin určil řeku Volhu za poslední linii ústupu a město Stalingrad za ústřední centrum obrany. Nařídil vytvořit „Stalingradský front“, jeho velitelem určil maršála S. K. Timošenka a nařídil mu: „Město Stalingrad bude bránit 62. armáda frontu generálmajora V. J. Kolpačkiho až do posledního muže!“ Pod velením zástupce náčelníka frontu, generálplukovníka A. I. Jerjoměnka, budou přisunuty zálohy a dokončena obranná postavení u města. Dne 17. července 1942 začala „Stalingradská strategická obranná operace“.
Mezi ustupujícími jednotkami DRRA vzrůstá panika doprovázená četnými dezercemi rudoarmějců. Ideově jí čelí dezinformační kampaň pod dohledem náčelníka Správy propagandy a agitace ÚV VKS(b) G. F. Aleksandrova, která mimo jiné velkohubou floskulí „monstrózní zločiny fašistických vyvrhelů“ přehodila řádění členů zvláštních oddílů NKVD mezi Ukrajinci, Poláky a Židy na nepřítele. Kázeňsky ji usměrnil rozkaz lidového komisaře obrany Stalina č. 227 z 28. července, jenž stanovil: „…v případě paniky a chaotického ústupu jednotek ihned zastřelit panikáře a zbabělce, a pomoci tak čestným vojákům splnit svoji přísahu vlasti. Od nynějška platí tento normativ kázně pro každého velitele, rudoarmějce i politického pracovníka. Ani krok zpět bez rozkazu vyššího velení!“
Rozkaz OKW 23.července 1942 upřednostnil postup Wehrmachtu do Azerbajdžánu a Gruzie, proto chyběly pohonné hmoty pro tankové sbory 6. armády před Stalingradem, což u Kalače na Donu 18 dní zastavilo jejich postup, čehož využil generál Kolpački k upevnění obranných pozic 62. armády. Útok Wehrmachtu je obnoven po přeskupení jednotek. V jeho čele bojuje posílený tankový prapor známého „Panzergrafa“, podplukovníka hraběte H. Strachwitze. Po těžkém boji 8. srpna uzavřely u Kalače na Donu dvě divize Wehrmachtu obklíčení řady jednotek 62. armády, při němž bylo zničeno více než 1000 tanků a 750 děl. Proto byl 2. srpna velitel 62. armády, generál V. J. Kolpački, odvolán a nahradil ho generálporučík A. I. Lopatin. Generál Jerjoměnko 10. srpna postoupil do funkce velitele „Stalingradského frontu“.
Koncem července bojová skupina generálplukovníka H. Hotha změnila směr postupu od Kavkazu k Volze. Dne 19. srpna prolomila obranu 64. armády a další den zahájila boj o ovládnutí kopcovitého terénu nad Stalingradem.
Ofenziva Wehrmachtu na Stalingrad v září 1942
Ráno 23. srpna začal útok 6. armády generálplukovníka F. Pauluse přes rozvodí řek Donu a Volhy na východ. V čele postupu jede 16. tanková divize generálporučíka H.-V. Hubeho za podpory eskader stíhacích letounů „Stuka“ VIII. leteckého sboru Luftwaffe. Během postupu jsou ničena důkladně zaminovaná opevněná ohniska odporu DRRA, až před Stalingradem útočníky na pár hodin zdrží náhlý masivní útok těžkého protiletadlového dělostřelectva osazený ženskými oddíly domobrany, dělnic z tankového závodu „Dzeržinskij“. Týž den večer dosáhly čelní oddíly útočníků na severním okraji města levý břeh Volhy. Další den se boje přesunuly na sever města do průmyslových předměstí. Těžké boje vypukly v areálu závodu „Dzeržinskij“ a zejména v opevněném průmyslovém sídlišti „Spartakovka“.
Vzhledem k těžkým ztrátám v nedávných bojích se situace obránců tak zhoršila, že 3. září velitel 62. armády generál Lopatin navrhl vojenské radě Stalingradského frontu ukončit boje a ze Stalingradu ustoupit. Avšak člen rady, vojenský komisař frontu generálporučík N. S. Chruščov, návrh odmítl slovy, že vydání města se Stalinovým jménem by způsobilo morální šok nejen bojujícím rudoarmějcům, ale i obyvatelům města a všem sovětským pracujícím. Generál Lopatin byl 5. září nahrazen generálporučíkem V. I. Čujkovem.
Počátkem září oddíly nepřítele prolomily poslední obrannou linii před městem. Hlášení ze štábu 6. armády do štábu OKW (velení Wehrmachtu) 13. září oznámilo, že jednotky 71.pěší divize LI. armádního sboru ovládly opevnění u předměstí a obsadily kopce podél města. Přesto že původní plán „Operace Blau“ nepočítal s obsazením Stalingradu, nyní se vrchní velitel Wehrmachtu Hitler domníval, že nepřítel vyčerpal většinu svých rezerv během „Operace Taifun“ (v bitvě u Moskvy) a jelikož od prosince 1941, po vyhlášení války vládě USA, začaly hromadné dodávky důležitých komodit v rámci dohody „O půjčce a pronájmu“, rozhodl obsadit hlavní říční přístav na Volze ve Stalingradu.
Za podpory leteckých útoků Luftwaffe se boje přesunuly do centra. Během těžkých bojů v areálu mohutného tankového závodu „Dzeržinskij“ 5. října Stalin nařídil: „Stalingrad nesmí být vydán nepříteli!“ Chruščov organizoval v jednotkách frontu pravidelná politická školení, na nichž vojenští komisaři žhavili fanatismus mužstva hesly typu „Za Volhou již pro nás není země“ nebo „Můžeme jen bojovat nebo padnout“!
Pouliční boje ve Stalingradu
Obránci využívali terénní specifika místního členitého území a v malých skupinách napadali zezadu útočící jednotky. Avšak vojáci Wehrmachtu, zkušení z bojů v zastavěných oblastech, získávali převahu. A tak oddíly 71. pěší divize postoupily přes jednu ze dvou železničních stanic centrem města, cestou na centrálním náměstí vztyčily říšskou válečnou vlajku a 14. října dosáhly břeh Volhy.
Tím boje v centru Stalingradu skončily, několik skupin DRRA ještě zápasilo v rozvalinách Hlavního nádraží a v nástupním prostoru k centrálnímu přístavu na Volze. Když 26. října 1942 dvě divize Wehrmachtu obsadily „Spartakovku“, bylo již obsazeno 90% města, takže nezúčastněný pozorovatel mohl nabýt dojmu, že bitva o Stalingrad je u konce.
„Stalingradská strategická obranná operace“ skončila 18. listopadu 1942 neúspěšně. Jelikož Stalin zavázal velitele DRRA řídit operace výrokem „technika je cennější než lidé“, padlých rudoarmějců je mnohem více než padlých nepřátel. Sovětský vojenský historik, generál G. F. Krivošejev, uvádí 323 856 padlých rudoarmějců.
Úplné vítězství Rudé armády
Od počátku listopadu 1942 se situace na frontách druhé světové války změnila, což zásadně ovlivnilo i bojové operace u Stalingradu. Velitel expedičního „Afrikakorpsu“,generál polní maršál E. Rommel, 4. listopadu prohrál rozhodující bitvu u „el Alameinu“ v Egyptě a za čtyři dny se v rámci „Operace Torch“ vylodila spojenecká vojska generála D. Eisenhowera v Maroku a severním Alžírsku. Hitler proto nařídil obsazení jižní Francie vojsky Wehrmachtu včetně redislokace 4 elitních divizí Waffen-SS z centrálního Ruska do Francie. Tento důležitý fakt sovětští vojenští historikové ve svých studiích rádi přehlížejí, neboť těchto 76 000 důkladně vyzbrojených mužů by mělo rozhodující význam pro bojeschopnost Wehrmachtu u Stalingradu.
Podle údajů z rozvědky soustředili sovětští velitelé hlavní útočné úsilí na ty části frontové linie, které obsadila vojska důležitých německých spojenců Rumunska, Maďarska a Itálie. Po doplnění zásob 19. listopadu začala „Stalingradská strategická útočná operace“ označená kódem „Operace Uran“. Hlavní útok sovětských tankových armád směřoval na oblast bráněnou rumunskými armádním součástmi. Nepříznivé počasí omezilo nasazení Luftwaffe a problémy s obrněnou vozbou zabránily německým jednotkám se na obraně plnohodnotně podílet. Jelikož Rumunské oddíly zcela selhaly, jednotky DRRA pronikly jejich obranou od severu i z jihu a zahájily postup na Kalač na Donu. Zanedlouho je celá 3. rumunská armáda zničena, zbylo z ní jen asi 30 000 zajatých vojáků. Večer již útočící rudoarmějci pronikli do hloubky 50 kilometrů.
Vzhledem k riziku napadení velitelství 6. armády nepřátelskými oddíly nařídil generálplukovník F. Paulus 21. listopadu přemístit velitelské stanoviště armády do Gumraku.
Při postupu jednotky DRRA obsadily polní letiště u Kalače a atakovaly pozice 4. pěší divize. Večer 22. listopadu dosáhly most přes Don u Kalače. Od jihu obsadila Kalač další útočná skupina DRRA, jednotky 6. armády jsou obklíčeny!
Mapka Operace Uran
Generál Paulus s podřízenými generály opakovaně žádali Hitlera o povolení ústupu ze Stalingradu, avšak 24. listopadu došlo konečné rozhodnutí: „…Nynější frontu na Volze a také severní frontu za všech okolností bránit. Letecké zásobování.“ Náčelník štábu Luftwaffe, generálplukovník H. Jeschonnek, totiž jménem vrchního velitele Luftwaffe, říšského maršála H. Göringa, Hitlerovi zaručil plné zásobování obklíčené armády za předpokladu disponibilních letišť v blízkosti fronty a příznivého počasí. K tomuto závazku sice existovala dřívější zkušenost, u Děmjanska transportní letouny Luftwaffe od února do dubna 1942 úspěšně zásobily 100 000 mužů II. armádního sboru 16. armády, avšak generál Jeschonnek neuvážil aktuální nedostatek transportních letadel.
Nicméně na poradách ve štábu OKH (pozemní armády) většina přítomných došla k závěru, že pro další operace na východní frontě není obsazení Stalingradu strategicky nutné. Zde však generálové narazili na neústupnost vrchního velitele, jenž z prestižních důvodů trval na udržení města. Stejně jako Stalin v případě Kyjeva v září 1941 tak i Hitler o rok později ohledně Stalingradu sázel na svou neomylnou předvídavost.
Dne 24. listopadu večer došla na velitelství 6. armády přísně tajná zpráva nového velitele skupiny armád „Don“, polního maršála E. von Mansteina. Sdělil, že do poloviny prosince soustředí německé a rumunské jednotky a bude velet operaci k osvobození 6. armády pod kódovým názvem „Zimní bouře“. Nejprve bylo nutné opětné obsazení vrchoviny na jihozápadním břehu řeky Čir. Pod velením pobočníka generála Pauluse bylo obsazeno pohotovostními jednotkami předmostí 6. armády a ty na něm zaujaly kruhovou obranu.
Generál polní maršál von Manstein určil jako hlavní součást vyprošťovací operace armádní skupinu pod velením zkušeného tankového velitele, generálplukovníka H. Hotha, a ten 12. prosince 1942 zahájil útok.
Generálplukovník Jerjoměnko zburcoval STAVKU a Stalin mu vyslal na pomoc 2. gardovou armádu. Prozatím poslal do boje s postupujícími německými jednotkami tankovou brigádu spolu se střeleckou divizí. Postup Hothovy armádní skupiny ale nezastavily. Ráno 20. prosince dojely jeho přední jednotky k Myškově řece do vzdálenosti 55 km od hranic obklíčené 6. armády.
Již se ukázalo, že vzhledem k nedodržení stanovených podmínek generálem Jeschonnekem nebylo možné disponibilními letouny Luftwaffe zajistit plnohodnotné zásobování asi 230 000 obklíčených vojáků. Přesto byly připraveny oddíly k navázání kontaktu s Hothovou skupinou. Jenže 22. prosince součásti DRRA provedly úspěšný útok na pozice italské 8. armády, takže selhal i druhý hlavní spojenec, italské vojsko. Jelikož hrozí obklíčení dvou skupin armád Wehrmachtu, byla operace „Zimní bouře“ zastavena.
Opakované žádosti velení 6. armády o ústup ze Stalingradu byly bezvýsledné, Hitler stále trvá na udržení města, takže i když 9. ledna velitel „Donského frontu“, generálporučík K. K. Rokossovskij, nabídl prostřednictvím letáku generálu Paulusovi možnost kapitulace, Paulus ji nepřijal. Obklíčené jednotky čelily další vlně těžkých útoků. Až došly zásoby pohonných hmot a munice, ukončila obklíčená vojska odpor a 2. února 1943 se generál polní maršál Paulus společně s asi 90 000 vojáky Wehrmachtu a jejich spojenců vzdali do zajetí. Nastal veliký den sovětských propagandistů, neboť v Německé říši byl vyhlášen třídenní státní smutek. „Stalingradská strategická útočná operace“ skončila úspěšně. Generál Krivošějev uvádí počet padlých rudoarmějců hodnotou 154 885 mužů, u Wehrmachtu a jeho spojenců údajem 140 000 mužů.
Závěr
Pokud se budeme chtít oprostit od lží a mystifikací o obou operacích ve Stalingradu, nelze využít tehdejší hodnocení těchto událostí nejen od spojeneckých, ale ani od sovětských a ruských historiků, neboť jsou zcela zamořeny heroickým propagandistickým balastem. U sovětských a ruských zdrojů to nepřekvapuje, vždyť již Marxův současník J. Michelet napsal: „Rusko je lež. Lží je prolezlá celá ruská společnost, lež ji celou křiví. Lež je usazena ve šlechtici, v popovi i caru…, lež na lež, nejvyšší lež, která všechny lži korunuje, crescendo lží, falše, iluzí.“
Podobně se vyjádřil V. I. Lenin: „Hovořit pravdu je maloburžoazní předsudek. Naopak, lež často ospravedlňuje záměr.“ Avšak statečný bojovník za udržení pomníku maršála Koněva v Praze-Dejvicích, předseda Ruské společnosti vojenské historie, profesor V. R. Mědinskij, prohlásil: „naším cílem je návrat historické suverenity Ruska, proto v hodnocení historických událostí má bezpodmínečnou prioritu stát, takže vše, co škodí zájmům Ruska, je lež!“ Takže i pravda škodící ruským zájmům je lež!
S vědomím, že falzifikacemi jsou u obou soupeřů kontaminovány i kvantifikované informace například o ztrátách vojsk, lze jen stručně konstatovat, že vítězství u Stalingradu posílilo morálku DRRA. I když došlo k úplné likvidaci jen jedné armády Wehrmachtu, sovětská armádní propaganda toto vítězství využila k vyzvednutí organizačních schopností komunistické strany a „vojenského génia vrchního velitele DRRA soudruha Stalina“ až do nebeských výšin, neboť bylo dosaženo v troskách města s jeho jménem.
Tento papírový heroismus rovněž podstatně zvýšil mezinárodní prestiž SSSR u spojenců. Stalinova odpovědnost i vina na porážkách DRRA, způsobená řadou jeho nekvalifikovaných osobních zásahů do bojových operací v prvních 20 měsících války, byly nejen zapomenuty, ale jen jejich případné zmínky, pokud by se výjimečně vyskytly, by byly trestně sankcionovány!
Většinou mezinárodní historické komunity deklarovaný přelom války se stal zjevný až „ex-post“, neboť například 15. března 1943 generál polní maršál E. von Manstein znovu obsadil Charkov, stabilizoval front a až 5. července 1943 začala rozhodující bitva u Kurska.
Dnes je již možné střízlivé hodnocení obou stalingradských operací s uvážením společné viny obou hlavních aktérů na vzniku této války.
Zdroje:
Carell, P.: Operace Barbarossa. „Mustang“. Plzeň-1996.
Carell, P.: Spálená země. „Naše vojsko“. Praha 2003
Geller, M., Někrič, A.: Istorija Rossiji: 1917-1995. Izdatělstvo „MIK“. M.-2000.
Lenin, V.: „Čto dělať?“ Nabolevšije voprosy našego dviženija“. Verlag von J.H.W,Dietz Nachf.(G.m.b.h.) Stuttgart. 1902.
Pavlenko, N.: Zamětki istorika o běsědě polkovodca s pisatělem. „Znanije-sila“. No12. 1988g.
„Vojenno-istoričeskij žurnal“. 1991g. No1.
Werth, A.: Rusko vo vojne. 1941-1945. I. díl. Vydavateĺstvo politickej literatúry. Bratislava-1968.
Zubov, A. a dr.: Istorija Rossiji. XX věk: 1939-2007. „Astrěl“. Moskva-2010.
Krivošjejev, G., a kol.: Vělikaja otěčestvěnnaja bez grifa sekrětnosti. Kniga potěr. „Věče“. M. – 2010.
