Článek
Autor třídní genocidy, německý filozof K. H. Marx, předvídal: „Komunistické hnutí zrodí vyspělý kapitalistický stát Německo, následované Ruskem!“ Německý politický ekonom F. Engels v článku „Základy komunismu“ již v roce 1847 uvedl: „…Komunistická revoluce bude nejen národní, ale vzplane současně ve všech civilizovaných zemích, minimálně v Anglii, Americe, Francii a Německu…Bude to Světová revoluce, a proto bude probíhat v celém světě! …“ Ukončí existenci jednotlivých států a v globálním státním útvaru ustaví diktaturu proletariátu. K této strategii se přihlásili sociální demokraté V. I. Lenin, L. D. Trockij, I. V. Stalin, G. J. Zinověv, N. I. Bucharin a další.
Od února 1918 do října 1920 Lenin s Trockým s bolševizací Německa neuspěli, avšak jakmile se v dubnu 1922 po konferenci v Rapallu Rusko a Německo vymanily z mezinárodní izolace, mělo šíření revolučních tezí volnou cestu. Přesto s ní na podzim 1923 neuspěli ani Trockij se Zinověvem a Bucharinem. Stalin tehdy nezdar vysvětlil zradou sociálních demokratů, „sociálfašistů“, kteří „odváděním dělnické třídy od revolučního boje zmařili Světovou revoluci“.
Od května 1924 členové Nacionálně socialistické dělnické strany (NSDAP) zasedají v Říšském sněmu. Její tajemník dr. J. Goebbels si k novému programu strany 30. ledna 1926 do deníku zapsal: „Vzhlížíme k Rusku, protože to je stát, který zajisté s námi půjde vstříc k socialismu, protože Rusko je spojenec, kterým nás obdařila prozřetelnost v boji proti pekelné špíně a korupci Západu.“
V září 1928 VI. kongres Kominterny uložil svým členům prvořadou trvalou povinnost „ochranu vlasti všech pracujících“ před vnějšími agresory. Na kongresu bylo rozhodnuto o povinném podřízení zájmů a činnosti členských komunistických stran pokynům Politbyra ÚV VKS(b) reprezentovaným Prezídiem výkonného výboru kominterny.
Na podzim 1932 se v parlamentních volbách v Německu rýsovala reálná možnost vítězství Hitlerovy NSDAP. V diskuzi na XII. plénu Výkonného výboru Kominterny varování předsedy Německých komunistů E. Thälmanna „Hitler, to je válka!“ Stalin odmítl slovy: „Pro nás byla a zůstává hlavním nepřítelem německá sociální demokracie. Příchod Hitlera k moci nepovede k válce, ale k zostření třídního zápasu a k urychlení proletářské revoluce v Německu!“ Usnesení Prezídia Výkonného výboru Kominterny před parlamentními volbami nařídilo německým komunistům rozbít levicovou frontu vedenou sociálními demokraty, takže na podzim 1932 zvítězila NSDAP a 31. ledna 1933 prezident polní maršál von Hindenburg jmenoval jejího předsedu Hitlera říšským kancléřem.
V dalších volbách 6. března 1933 NSDAP již získala téměř 44 % hlasů německých voličů. V dubnu bývalý předseda Výkonného výboru Kominterny G. J. Zinověv přiznal členu ÚV Komunistické strany Německa, novináři E. Wollenbergovi: „Stalin s německými sociálními demokraty mají před dějinami hlavní odpovědnost za Hitlerovo vítězství!“ Tento výrok Stalin prohlásil za trockistický, jeho autor a aktivní šiřitelé budou fyzicky zlikvidováni.
Předseda rady lidových komisařů (vlády) V. M. Molotov 26. prosince 1933 prohlásil: „Vztahy s Německem vždy zaujímaly v naší mezinárodní politice zvláštní místo… Ze strany SSSR není důvod na nich cokoli měnit!“ A proto se na nich nic neměnilo! V srpnu 1939 smlouvy Paktu Molotov-Ribbentrop dopsaly scénář další války. Ruský sociolog I. B. Čubajs napsal: „Bez uchvácení moci bolševiky v Rusku by nebyla druhá světová válka!“
Jak se k tomuto závažnému obvinění vyjádřil rozsudek tribunálu mezinárodního soudního dvora v Norimberku, který zasedal od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946? Nijak, neboť hlavní žalobce SSSR A. J. Vyšinskij nedopustil, aby došlo k projednávání politických souvislostí tajných protokolů „Paktu Molotov – Ribbentrop“ a prosadil sovětskou verzi objasnění vražd zajatých polských důstojníků na jaře 1940, známých jako „Katyňský případ“. V rozporu s realitou výrok tribunálu rovněž zbavil „stranu a vládu“ SSSR spoluodpovědnosti za rozpoutání druhé světové války a uzákonil na něm jen vinu vlády Německé říše.
Hned na jaře 1945 se rozjela sovětská a po roce 2000 i ruská propagandistická mašinérie, neboť utajení existence originálů tajných protokolů Paktu Molotov-Ribbentrop a dokumentu Rozhodnutí z 5.3.1940 „Otázka NKVD SSSR“, jenž nařídil likvidaci polských zajatců v táborech v Katyni, Kalininu a Charkově, pokládala sovětská „strana a vláda“ za základní pilíře své mezinárodní prestiže. Proto uznala za platné pouze ruskojazyčné znění dokumentů s nejvyšším stupněm utajení, archivované v zapečetěných Uzavřených obálkách Zvláštní složky v Tajném archivu ÚV VKS(b). Neměly být nikdy zveřejněny, jenže nástup N. S. Gorbačova do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS vyvolal „archivní revoluci“, která v létě 1992 umožnila oba dokumenty spolu s dalšími utajovanými materiály uvolnit a po přemístění do Archivu A. Jakovleva zpřístupnit historickým badatelům i laickým zájemcům.
Aby sovětská „strana a vláda“ skryla společné zahájení druhé světové války Wehrmachtem a Rudou armádou, vyhlásila alternativní data jejího vzniku: Obsazení Mandžuska japonskou armádou (prosinec 1931), zahájení občanské války ve Španělsku (červenec 1936) nebo podpis Mnichovské dohody (září 1938). Většina mezinárodních historiků tuto motanici odmítla, což v roce 2018 mluvčí Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace (RF) M. V. Zacharovová označila za „rusofobní spiknutí“. Bylo to zbytečné, neboť již bylo známo datum vstupu SSSR do války, 22. červen 1941, oznámené Stalinem v sovětském rozhlase 3. července 1941.
V říjnu 1964 odešel 1. tajemník ÚV KSSS N.S. Chruščov do důchodu a začal diktovat své paměti. V publikovaných pamětech vysokých politických činitelů nebylo povoleno uvádět utajené informace. I když se odchýlil od závazného historického diskurzu jen částečně, přesto prozradil „závažné tajnosti“. Jakmile velvyslanec SSSR v USA oznámil, že se v USA chystá vydání jeho pamětí bez autorizace ÚV KSSS, Chruščova předvolali do Komitétu stranické kontroly při ÚV KSSS, kde mu člen Politbyra ÚV KSSS A. P. Kirilenko vytkl: „Výklad dějin strany a státu náleží ústřednímu výboru, ne občanům a už vůbec ne důchodcům! …“.
Výhrady historiků k Stalinskému diskurzu druhé světové války („…nepřítel neočekávaně napadl…celý sovětský národ jako jeden muž, povstal na ochranu vlasti… my jsme zachránili svět od fašismu…“) v prosinci 1968 „třídně“ odmítl náčelník Oddělení tisku Hlavní politické správy Sovětské armády a vojenského námořnictva generálmajor Rjabov: „…některým historikům a spisovatelům chybí komplexnost pohledu, vědeckého, objektivního přístupu k tématu, což vede k jednostrannému, nesprávnému vysvětlení velkých problémů, k subjektivistickým hodnocením a závěrům… Je jasné, že pokusy o deheroizaci naší vojenské historie jsou odsouzeny k úplnému krachu. …“ Přesto během „Pěrestrojky“ historici N. Pětrov a O. Edelman konstatovali: „Dějiny velké vlastenecké války jsou zahaleny mýty!“
V prosinci 1991 SSSR zanikl, na většině jeho trosek vznikla Ruská federace (dále RF). Porážku a rozpad SSSR ve studené válce prezident Putin vyhodnotil jako ponížení, které si vyžaduje odvetu. Záhy po svém nástupu tedy rozšířil historické poslání RF i na boj proti USA: „Rozbít globální hegemonii USA a zabránit mezinárodnímu vítězství morálních hodnot angloamerické civilizace“. V inauguračním projevu před poslanci Státní dumy 31. prosince 1999 vyjádřil hlavní podmínku splnění tohoto cíle: „Mou svatou povinností je sjednotit ruský národ a vrátit ztracené oblasti bývalého SSSR“. Vyhlásil tři základní ideje ruské vlády: „ortodoxní pravoslavný fundamentalismus, klasické slavjanofilství a rehabilitace stalinismu“. Tímto ukončil „archivní revoluci“, začíná oficiální relativizace dříve uvolněných, politicky citlivých dokumentů.
Naivní vedení většiny liberálně demokratických států plné euforie nad zánikem SSSR Putinovi nabídlo spolupráci a on mu zajistil finančně výhodné dodávky ruské ropy a zemního plynu. Že jim tím nasadil na krk oprátku bylo bagatelizováno heslem „byznys as usual“.
I po válce v Kosovu, kde členové NATO odmítli RF spoluúčast na dořešení konfliktu ve prospěch Srbska a rovněž po kontroverzním úspěšném ozbrojeném zásahu Anglosasů v Iráku v březnu 2003 Rusko dále spolupracovalo se Západem v „Radě NATO-Rusko“. Ne však trvale. Jak oznámila administrativa NATO na svém webu, „Rusko odmítlo cestu diplomacie a dialogu, kterou mu NATO a jeho spojenci opakovaně nabízeli,“ takže poslední jednání Rady proběhlo 12. ledna 2022.
V listopadu 2004 po „Oranžové revoluci“ na Ukrajině nastala zásadní změna stávajícího paradigmatu. Nově zvolený ukrajinský prezident V. A. Juščenko se dopustil „neodpustitelné svatokrádeže“, když otočil politické směrování Ukrajiny od spojenectví s RF k EU a k žádosti o členství v NATO. V dubnu 2005 Putin prohlásil před poslanci Státní dumy a členy samospráv zánik SSSR za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“. Euroatlantické státy označil za nepřátele Ruska a nařídil tajné hybridní operace, zaměřené na rozvrat jejich politického systému. V únoru 2007 na mezinárodní bezpečnostní konferenci v Mnichově kritizoval stávající bezpečnostní architekturu Evropy, po zániku ofenzivní „Varšavské smlouvy“ zejména rozšiřování obranného paktu NATO na východ.
Bez ohledu na mezinárodní právo podle pravidel hybridní války vyhlásil požadavek k politickému návratu do stavu v roce 1986, ve Státní dumě svévolně oznámil právo vlády RF vetovat přijetí suverénních postsovětských republik do NATO a EU a opakoval závazek opětného sjednocení ruského národa. Mezinárodní politické okolnosti upřesnily Putinovu ideologii takto: „Důraz na význam vlastnictví jaderných zbraní, glorifikace Stalinova diskurzu dějin druhé světové i velké vlastenecké války a militarizace ruské společnosti.“ Každoroční vojenské přehlídky na Rudém náměstí připomínají vítězství ve velké vlastenecké válce.
Mezitím se objevily politické problémy se sovětskými odpadlíky. Vlády Ukrajiny a Gruzínské republiky si předjednaly příslib k přijetí do NATO, avšak v roce 2008 na summitu NATO v Bukurešti kvůli výhradám prezidenta Putina jejich přijetí premiéři Francie a Německa vetovali, což si on vyhodnotil jako slabost Západu a v srpnu 2008 nařídil anexi dvou oblastí suverénní Gruzie. Vedoucí státníci liberálně demokratických států zcela ignorovali, že Putin „sběrem ruských zemí“ porušil mezinárodní právo!
Tyto politické akty vyžadují zachování stávající historické orientace RF. Od 15. května 2009 pracuje nová „Komise při úřadu prezidenta Ruské federace k zmaření falzifikace dějin ohrožující zájmy Ruska“. Putin a její předseda, amatérský historik S. J. Naryškin, vytýčili její poslání takto:
Zobecnění a analýza informací o falzifikaci historických faktů a událostí směřujících ke snížení mezinárodní prestiže Ruské federace a příprava návrhů k přijetí příslušných opatření… Některá témata nemohou být předmětem odborné a už vůbec ne veřejné diskuze, jak se to stalo s událostmi druhé světové války, když historikové některých evropských států začali hovořit o tom, že vlády SSSR a hitlerovského Německa musí nést stejnou odpovědnost za její vznik.
Poslanec Státní dumy, komunista V. I. Iljuchin, se 16. června 2010 domáhal vyšetření důvodu nařízení prezidenta Jelcina k vzniku jiné komise, která „zfalzifikovala řadu archivních dokumentů stalinského období s cílem zhanobit sovětskou minulost a postavit stalinismus vedle fašismu“. Po přijetí zákona „O cizích agentech“ 14. února 2012 sice komise zanikla, avšak Stalinovy pomníky v RF rostou jako houby po dešti.
V listopadu 2013 na Ukrajině vypukla „Revoluce důstojnosti“, která deklarovala přijetí demokratických hodnot Západních států, a proto v rámci „sběru ruských zemí“ prezident Putin v únoru 2014 nařídil okupaci a anexi Krymu a v dubnu anexí dalšího ukrajinského území vytvořit podmínky pro vznik Luhanské a Donbaské lidové republiky. Volbami místní pracující schválili vstup těchto územních subjektů do rámce RF. Začala 1.etapa války s Ukrajinou.
Od jara 2014 jsou uzavřeny archivy NKVD, do trestního zákoníku RF je začleněn paragraf „O rehabilitaci fašismu“, který trestá „veřejné šíření vědomě nepravdivých informací o činnosti SSSR za druhé světové války“, neboli informací neverifikovaných rozsudkem Norimberského tribunálu. Budou stíháni jak relativisté jeho výroků, tak hanobitelé symbolů ruské vojenské slávy. Za rok vyšla publikace I. V. Pychalova a D. J. Pučkova o dějinách rusko-polských vztahů od Kyjevské Rusi do druhé světové války, nazvaná ukradeným Churchillovým výrokem z podzimu 1938 „Polsko, hyena východní Evropy“. A 14. srpna 2014 publikovaly Britské listy „objev politologa“ N. Starikova „Hitler byl angloamerický agent!“
Militarizace ruské společnosti se zaměřila hlavně na mládež. V roce 2016 vzniklo pod záštitou Ministerstva obrany ruské dětské a mládežnické vojensko-vlastenecké hnutí „Junarmija“, které provozuje pod pláštíkem podpory vlastenectví a sportu vojenský výcvik.
Členové Junarmije, údajní „bojovníci za světový mír“
V roce 2017 napsal poslanec Rady federace A. K. Puškov, že Polsko začalo druhou světovou válku a týž rok uvedl Výnos Státní dumy zákon „O cizích agentech“. Jelikož v Rusku platí specifický výklad zákonů, prezident Putin prohlásil, že „historii nepovažuje za vědeckou disciplínu, ale jen za politický nástroj k ovlivňování emocí občanů“. Při 80. výročí Paktu Molotov-Ribbentrop opakoval von Ribbentropův výrok o oprávněnosti a užitečnosti paktu. Putina podpořila jak mluvčí MIDu M. V. Zacharovová lživou floskulí „SSSR nikdy nebyl spojenec hitlerovského Německa!“ tak politolog J. J. Spicyn popřením existence tajných protokolů Paktu veřejným pohoršením: „Vždyť je nikdo nečetl!“ V témže roce ovšem originály protokolů publikoval portál „Istoričeskaja pravda“! Ruští historikové rovněž „třídně“ ocenili význam koalice USA, Velké Británie a Francie v druhé světové válce floskulí: „Oni byli JEN spojenci, ale vítězi jsme MY!… jelikož ruský lid je Mesiáš, což dokazuje osvobození světa od fašismu, pak každý, kdo nás a naše dějiny kritizuje, je rusofob a fašista!“
Do sekretariátu Ruské Státní dumy byl předán text Evropského usnesení o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy (2019/2819(RSP)) z 18. září 2019, který v odstavci B připomněl Pakt Molotov-Ribbentrop, rozdělení Evropy na zájmová území Německé říše a SSSR, což vedlo po společném napadení Polska k vzniku druhé světové války. Podle tohoto usnesení se poslanci Evropského parlamentu až v září 2019 shodli, že Hitler a Stalin společně odpovídají za druhou světovou válku!
V červnu 2020 byl v parku „Patriot“ u Moskvy vysvěcen „Chrám Kristova vzkříšení“, hlavní katedrála Ruských ozbrojených sil. Jeho vnitřní výzdoba mimo jiné připomíná obrazovými mozaikami i anexi Krymu. Putin je přesvědčen, že tato „druhá vlna restalinizace“ obnoví RF politický statut supervelmoci a mocenský respekt zaniklého SSSR.
Od 1. července 2020 uzákonila změna Ústavy RF právní nástupnictví Ruské federace po Ruském Impériu. Její součástí je řada doplňků, podle jednoho z nich lze označit i fyzické osoby za „zahraniční agenty“ a další doplněk neomaleně uzákonil zjevné lži:
Za ruské území bude považováno veškeré území, které v minulosti osídlili lidé hovořící rusky… Ruská federace zachovává památku obránců vlasti a chrání historickou pravdu. Bagatelizovat hrdinství při obraně vlasti je zakázáno. Sovětský svaz je oběť neodpovědná za žádné zločiny, Rudá armáda uměla výtečně bojovat téměř od prvého dne války!
Vedoucí výboru Státní dumy pro kulturu, poslankyně A. J. Jampolskaja, nyní předsedkyně Rady pro ruský jazyk, známá svým výrokem „Rusko mohou udržet nad propastí jen dvě síly. První je Bůh a druhá Stalin“, navrhla zákon schválený 5. dubna 2021 poslanci Státní dumy:
Výroky o stejné odpovědnosti SSSR a nacistického Německa na rozpoutání druhé světové války, tvrzení popírající hlavní vítěznou roli SSSR nad státy hitlerovské koalice a veřejně šířené teze o identitě oficiální politické ideologie SSSR a nacistického Německa budou trestány peněžní pokutou nebo odnětím svobody do tří let!
Zákon zaštítila autorita Mezioborové komise pro studium historie ustavené 30. července 2021 prezidentem Putinem, obsazená představiteli administrativy prezidenta, aparátu Bezpečnostní rady, Generální prokuratury, Odboru vyšetřování, Vnější rozvědky, Ministerstva obrany, Ministerstva vnitra a Federální bezpečnostní služby.
Dne 13. dubna 2022 Rada federace schválila návrh zákona, kterým se v Rusku zavádějí pokuty pro ty, kteří se odváží ztotožnit cíle, rozhodnutí a činy dvou totalitních režimů – „strany a vlády“ SSSR a Německé říše a jeho spojenců během druhé světové války (stejně jako akty velení a vojenského personálu těchto zemí). Je zakázáno relativizovat „rozhodující roli sovětského lidu při porážce nacistického Německa, jakož i humanitární misi SSSR při osvobozování evropských zemí“.
Komunisté nazývali svou verzi historických událostí „naše pravda“, avšak předseda Ruské společnosti vojenské historie profesor V. R. Mědinskij prohlásil, že naším cílem je návrat historické suverenity Ruska, a tak v hodnocení historických událostí má jedinečnou prioritu stát, takže „vše, co škodí zájmům Ruska, je lež!“
V této tradici pokračuje i prezident Putin. V rozhovoru s americkým novinářem T. Carlsonem 9. února 2024 aktualizoval výrok poslance A. K. Puškova: „Vznik druhé světové války vyprovokovalo Polsko, protože nepředalo Německé říši Gdaňský koridor!“
Motto ruského vojenského historika M. Solonina „Lhát - čestná a hrdinská práce! Říkat pravdu - zrádcovství!“ dokonale vystihuje odbornou úroveň současného historického bádání v Ruské federaci.
Zdroje:
Andrew, Ch., Mitrochin, V.: Neznámé špionážní operace KGB. Mitrochinův archiv. „Academia“. Praha-2001.
Avtorchanov, A.: „O sebě i vreměni: Memuary“. „DIKA“. M.-2003.
Gutionov, P.: „Bastrykina v Voltěry dam!“ „Novaya Gazěta“ No99 ot 11 sěnťabrja 2020.
Chramova, S.: Puškov prokommentiroval zajavlěnije MID Polši o vině SSSR v načale VOV. „Izvěstija“. 12 avgusta 2017.
Kol.: 90 let SSSR. Sb. „AIRO-XXI.“ M.-2012.
Krivickij, V.: „Ja byl agěntom Stalina“. „Těrra“. M.-1991.
Kurfürst, J.: Příběh ruské geopolitiky. Jak se ruská myšlenka zmocnila více než šestiny světa. Nakladatelství „Karolinum“. Praha-2018.
Lokshin, P.: Wie Putin sein Russland mit Vershwörungstheorien regiert. „Die Welt“. 16.09.2018.
Mělechov, A.: 22 ijuňa: Nikakoj vnězapnosti ně bylo! Kak Stalin propustil udar. „Jauza-press“. M.-2012.
Něžinskij, L.: Sovětskaja vněšňaja politika, 1917-1945 gg. Poiski novych podchodov. „Měždunarodnyje otnošenija“. M.- 1992.
Petrov, N-. Edelman, O.: Novoje o sovětských gerojach. Žurnal „Novyj Mir“, 1997, No6.
Puškarěv, I.: Okončatělno uregulirovali voprosy, voznikšije v rězultatě raspada Polskogo gosudarstva. „ZNAK“. 28 senťabrja 2019.
Pychalov, I., Pučkov, D.: Polša. Gijena Vostočnoj Jevropy.,
Rjabov, V.: Litěratura o podvigě narodnom. „Kommunist Vooružěnnych Sil“. 1968. No17
Rogovin, V.: „Vlasť i oppozicii“. Gl.XLIX. Těorija „social-fašizma“ i prichod k vlasti Gitlera. „OZON“. M.-1993.
Solonin, M.: Vymývání mozků. Zfalšované dějiny sovětsko-německé války. „Naše vojsko“. Praha-2011.
Stalin, I.: Sočiněnija. – T.14. Izdatělstvo „Pisatěl“. M.-1997.
Taubman, W.: Chruščov. Člověk a jeho doba. Nakladatelství BB/art s.r.o. Praha 2005
Magazin „Voprosy istorii KPSS“. 1987. No1.
