Článek
V srpnu 1903 usnesení II. sjezdu Ruské sociálně demokratické strany (RSDRP) v Londýně stranu rozdělilo na menševiky (většina členů) a bolševiky-revoluční menšina uznávající marxismus a bojující za vítězství světové revoluce. Tato frakce byla označena zkratkou RSDRP(b). Jakmile bolševici ozbrojeným povstáním uchvátili moc v Rusku, od března 1919 byl zaměněn název strany „sociálně-demokratická“ na „komunistická“. Po vzniku SSSR strana opět změnila název z Komunistické strany Ruska (bolševiků) (KSR(b)) na Všesvazovou komunistickou stranu (bolševiků). (VKS(b)). Doplněk v závorce zmizel z názvu strany až na XX. sjezdu v únoru 1956. Takže od ledna 1912 do února 1956 je význam slov „bolševik“ a „komunista“ shodný. Oba jsou samozřejmě revolucionáři.
Řada vedoucích revolucionářů si nahradila svá občanská jména stranickými pseudonymy. Důvod vysvětlil 13. dubna 1928 I. V. Stalin na aktivu Moskevské stranické organizace: „Máme zahraniční nepřátele, máme i vnitřní nepřátele. Na to nesmíme, soudruzi, ani na okamžik zapomínat!“ K hlavním charakterovým rysům ideově pravověrných bolševiků patřila konspirativnost, paranoidní podezíravost, nazývaná nimi „třídní bdělost“, slogan vztahovačnost. Další povahové rysy ryzích bolševiků jsou například tajnůstkářství, zkratka „kritik je nepřítel“ a nadlidská pracovitost.
Po studiu životopisů předních revolucionářů zjistil ruský psychiatr D. Jeršov, že řada z nich byla postižena psychiatrickou poruchou zvanou anetická sociopatie (antisociální porucha osobnosti se ztrátou ohleduplnosti a morálních zábran k jiným osobám, bez studu i výčitek svědomí k vlastnímu konání) a vyhraněným třídním fanatizmem. Tyto patologické osobnosti dostaly jedinečné ocenění od nejvyšší stranické autority. Generální tajemník ÚV VKS(b) Stalin na II. sjezdu Ústředního výkonného výboru sovětů zástupců SSSR 26. ledna 1924 ocenil tato osobnostní specifika výrokem: „My, komunisté, jsme lidé zvláštního ražení. Jsme ukováni ze zvláštní látky… Není větší cti, než patřit k této armádě“!
Bylo to oprávněné hodnocení? Posoudíme to na příkladech povahových vlastností dvou předních bolševiků z této armády, muže a ženy, kteří počátkem 40. let vykonávali funkci místopředsedy Rady lidových komisařů SSSR (RLK). Jsou to L. Z. Mechlis a R. S. Zemljačka. Žádný nepocházel z tzv. „lumpenproletariátu“, naopak vyšli ze střední společenské třídy úředníků a obchodníků. Oba se prohlásili za revolucionáře a oba byli Stalinovi oblíbenci. Jejich vztah k lidem je definován takto: „Revolucionář musí potlačit city příbuznosti, lásky, přátelství, vděku, a dokonce i vlastní cti. Koná jen podle jednoho vzoru-vzoru zkázy. Není revolucionář ten, jenž cítí lítost nad kýmkoli a čímkoli na tomto světě!“
L. Z. Mechlis
Dne 1. ledna 1889 se v oděské rodině židovského úředníka narodil Lev Zacharovič Mechlis. Po absolvování šestiletého židovského obchodního učiliště v letech 1904-1911 pracoval ve finanční kanceláři firmy „Kaca“ v Oděse, po dvou letech jako účetní a později krátce učil na soukromém gymnáziu. V „Základním listu komunisty“ přiznal vzdělání „v plném rozsahu reálného učiliště“. Silný místní antisemitismus ho přivedl v oděském předměstí Moldavanka do židovské domobrany.
Ve městech Ruského impéria stávkuje dělnictvo, v Ruském imperátorském vojsku raší proletářské buňky, demonstrací v Oděse se později účastnil i ilegálně ozbrojený Mechlis. V lednu 1907 již dospěl, takže když u něj policie našla ilegálně drženou zbraň, ztloukla jej a uvrhla do vězení.
V únoru 1918 odjel se skupinou internacionalistů do Jejska, kde ho v březnu přijali do strany, po mobilizaci je 3. dubna 1919 jmenován vojenským komisařem záložní pěší brigády. Od srpna 1919 je již vojenský komisař 46. střelecké divize 14. armády. Často jednal s náčelnicí nadřízeného politického oddělení 14. armády R. S. Zemljačkou. Její vyhrocená třídní nenávist k bělogvardějcům mu plně vyhovovala.
Po skončení Občanské války se Mechlis stal vedoucím Byra sekretariátu ÚV KSR(b). Popišme si jeho osobnost:
Mechlisovi nechyběly schopnosti. Byl však člověkem s výrazně represivním myšlením. Pravidelně Stalinovi podával důvěrné informace o vedoucích bolševicích. Stovky šifrovaných zpráv, telegramů, písemných hlášení a pořád o jednom: „nepřátelé řádí“, „všude vládne nedbalost“, „je zbytečně mnoho shovívavosti“, „je nutno zpřísnit opatření“… Stalinova podezíravost našla v Mechlisovi ideálního podněcovatele. Stalin Mechlisovi věřil snad ještě více, než jiným a Mechlis uměl najít „nepřátele“ i tam, kde i jen podezření bylo směšné…
Asketický stále zachmuřený Mechlis chodil oblečen v jednoduché rubašce přepásané řemenem, na nohou kožené holínky, hovořil hlučně, suverénně a úsečně. Vědom si Stalinovy přízně, bez skrupulí jednal i s nadřízenými členy politbyra.
V lednu 1926 si Mechlis zvyšuje kvalifikaci studiem marxismu v Komunistické akademii při VCIK a po dvou letech pokračuje ve studiu politické ekonomie na Ekonomickém ústavu Institutu rudé profesury. Vrcholí rozpory ve vedení strany, takže největší dojem na své spolužáky tam Mechlis udělal svým pevným stalinistickým stranickým postojem.
Ve 30. letech se stal předsedou Byra redakce „Pravdy“. V polovině 30. let člen vedení Svazu sovětských spisovatelů V. A. Sutyrin komentoval Mechlisovo řízení redakce „Pravdy“ slovy: „Snáze by prominul otcovraždu než sebemenší odpor proti svým příkazům!“ V této funkci plně využil negativa své osobnosti, neboť: „Pro sovětského občana je jeho veřejné obvinění v „Pravdě“ horší než výrok prokurátora, pro stranického funkcionáře znamená přímé i nepřímé obvinění v „Pravdě“ ortel jeho politické smrti.“ Mechlisův sovětský biograf prof. Rubcov doplnil: „Právě ve funkci hlavního redaktora „Pravdy“ se ukázaly být velmi potřebné Mechlisovy schopnosti vydávat bílé za černé. Jen málo stalinských ideologů se mu mohlo rovnat v heroizaci jak sovětských dějin, tak i současnosti.“
Koncem roku 1937 strana opět povolala redaktora Mechlise do Dělnicko-rolnické Rudé armády (DRRA), kde v hodnosti armádního komisaře zastával funkce prvního vojenského komisaře a zástupce lidového komisaře obrany. Stalin ho plně zapojil do tehdejší likvidace velké části velitelského sboru DRRA. To mu vyhovovalo, neboť o oblibu v kolektivu nikterak nestál. Jeho bývalý podřízený, náčelník 7. oddělení Hlavní politické správy, generálmajor M. I. Burcev, napsal: „Naše vztahy zůstávaly po celou dobu pouze služební. Jeho neustále podmračený obličej mne odrazoval od přátelského rozhovoru, jen vydával rozkazy.“
Nastala válka, první měsíce po napadení vojsky nepřátel se rudoarmějcům v boji nedařilo, a tak se armádní komisař Mechlis dal do práce. Jeho inspekce v armádních součástech lemovaly mrtvoly zastřelených generálů až po úroveň velitelů divizí, neboť ty ještě měl pravomoc nařídit popravit sám. Vyšší velitelé, údajní viníci porážek armád a frontů, byli na jeho příkaz zatýkáni a po Stalinově souhlasu zastřeleni. Měl velký podíl na osudu 20 071 velitelů součástí popravených od června 1941 do května 1945. Není tedy divu, že byl nejobávanější a nejnenáviděnější armádní činitel DRRA.
Redaktor vojenského listu „Krasnaja Zvjozda“, známý spisovatel K. M. Simonov, v pamětech napsal, že Stalin si z armádního komisaře Mechlise udělal sekyru neúprosně padající na šíje těch, které vybral za obětní beránky svých vlastních chyb, například v bitvě o Kyjev na podzim 1941 nebo při krachu Rudé armády u Vjazmy a Brjanska před Moskvou, který po sobě zanechal více než milion zajatých rudoarmějců.
Mechlisova pracovní činnost nyní zahrnovala i operační problematiku, k níž mu znalost Leninových a Stalinových citátů nestačila. V červnu 1942 jako Představitel STAVKY u Krymského frontu svým nekompetentním autoritativním vměšováním do bojových operací na Kerčském poloostrově zavinil porážku a zničení všech armád frontu vojenskými součástmi generálplukovníka E. von Mansteina. Vzhledem ke specifickým vztahům se Stalinem nebyl ani zastřelen, a dokonce ani zatčen, pouze degradován a odvolán z vedení resortu obrany. Jednou se přiznal bývalému členu redakce „Pravdy“ B. R. Izakovovi: „Po Kerči na mne Stalin půl roku nepromluvil!“
Redaktor Simonov měl dostatek času na poznání Mechlisovy nestandardní osobnosti, neboť oba sloužili v blízkosti několik let, a tak v novele „Poslední léto“ ho popsal ve fiktivní postavě generála Lvova:
… Nepatřil k těm, kteří dokáží hladit proti srsti jenom jiné. Dokázal hladit proti srsti i sám sebe. Na tvrdém vztahu k sobě samému založil i své právo být neúprosný k ostatním. V zákopech rozmlouval s vojáky, někdy se dokonce zapovídal, zvlášť když Němci zjistili pohyb a začali střílet. Snad si chtěl takhle všechny vyzkoušet… Ale přitom si nikdo nevzpomíná, že by jediného vojáka povzbudil teplým lidským slovem! Byl zásadový, nerad jednal ve válce s lidmi, kteří se vrátili odtud, odkud se, jak se vždycky domníval, neměli nikdy vrátit. Nedokázal se k nim chovat tak, jako by se nic nestalo, jako by se sami nezměnili, a pokládat je stále za takové, jakými byli dřív. Tam, kde záleželo jen na něm, nikdy nedovolil, aby mezi jeho podřízenými byl někdo, v jehož životopise našel jakékoliv kádrové zátěže. Například ti, kdo se sami probíjeli z obklíčení nebo kteří před válkou jezdili do ciziny. (Občané SSSR měli zakázány soukromé cesty do ciziny i domácí styk s cizinci. - pozn. aut.)
Mechlis nenavázal soudružský vztah ani k zastáncům jediné velitelské pravomoci, například maršálům G. K. Žukovovi, S. K. Timošenkovi, N. N. Voronovovi, ani k armádním politickým pracovníkům J. A. Ščaděnkovi, A. S. Ščerbakovovi nebo k bývalým vojenským komisařům, maršálům V. K. Bljucherovi a I. S. Koněvovi. Svého nadřízeného „kata Rudé armády“, maršála K. J. Vorošilova, s nímž ho spojoval chorobný obdiv ke Stalinovi, povrchní znalost vojenské operativy, odpor k „vojenspěcům“ (buržoazním bývalým důstojníkům Ruské armády), demonstrativní pohrdání smrtí v poli a jednoduchý ideový primitivismus, rovněž nikterak nemusel. Blízké soudruhy nenašel ani mezi svými stranickými souputníky, zpravidla tuhými antisemity A. A. Ždanovem, nebo G. M. Malenkovem. Více si rozuměl s literáty K. M. Simonovem a V. V. Višněvským, ale přátele, kromě novináře generálmajora D. I. Ortěnběrga, neměl. Ten se v Mechlisovi viděl, proto je poučné, jak oba viděl Simonov: „První, zvnějšku strohý a také příkrý, ale v nitru dobrý, ale druhý do hloubi duše skrz naskrz principiálně nemilosrdný.“
Poválečná obnova sovětského průmyslu a intenzivní růst zbrojení kladly na ministra státní kontroly („resortu nad resorty“) Mechlise nemalé nároky. Z politbyra, orgbyra i Prezídia RM (rady ministrů) padal vodopád usnesení, příkazů a směrnic, od kontrolních orgánů republik tryskaly vzhůru fontány výkazů, přehledů, žádostí a urgencí. Oba listinné veletoky se stékaly na jeho stole a hrozily ho utopit, takže je pochopitelné, že na opatrnou urgenci jistého zástupce ministra z republikové státní kontroly podrážděně odsekl: „Není důvod stále obtěžovat ústředí a psát Mechlisovi, Mechlisovi, Mechlisovi… a neuvědomit si, že já pracuji od svítání do svítání a mám jen 15-20 minut přestávku.“ Letité silné kuřáctví, každodenní stres a konflikty již u něj vyvolaly záchvat hypertenze, jejíž bagatelizace si v listopadu 1948 vybrala první zdravotní splátku.
Náhlá srdeční nevolnost Mechlise přiměla požádat o dovolenou, ale jakmile za pár týdnů únava a nespavost ustoupily, opět se vrhl do práce. Neléčil se ani nešetřil, takže v říjnu 1949 přišlo druhé varování, záchvat anginy pectoris. Ještě se stačil účastnit zasedání Prezídia RM, a tu ho 3. prosince 1949 postihlo třetí varování-hypertenzní krize. Souběžný cerebrovaskulární záchvat vyvolal poruchu řeči, obrny pravostranných končetin a další srdeční infarkt. Stal se práce neschopen a jeho zdravotní stav se s časem neustále zhoršoval. Ještě stihl XIX. sjezd strany, na němž byl přes svůj invalidní stav opět zvolen do ÚV KSSS. Dlouho tam již nepobyl, 13. února 1953 zemřel. Mechlisův nekrolog 14. února v „Pravdě“ zhodnotil jen jeho práci v redakci: „Při odpovědné práci v „Pravdě“ aktivně bojoval za generální linii strany proti nepřátelům strany i sovětského lidu.“
R. S. ZEMLJAČKA
Ani Rozalija Samojlovna Zalkind, známá pod stranickým pseudonymem „Zemljačka“ (Krajanka), narozená v roce 1876 v Kyjevě, neměla proletářský původ. Naopak, pocházela z rodiny tak bohatého kupce Samuila Markoviče Zalkinda, že i při dalších dvou sourozencích si mohl dovolit vyslat dceru po absolvování dívčího gymnázia na studie do Francie, kde studovala na lékařské fakultě Lyonské univerzity medicínu. Přes svůj neproletářský sociální původ byla levicově zaměřená. Projevilo se to hned v prvním ročníku, když ji spolužák půjčil článek vůdce petrohradských marxistů Vladimíra Uljanova (Lenina) „Kdo jsou přátelé lidu a jak bojují proti sociálním demokratům?“ Napsal, že roztříštěný ekonomický boj dělníků se musí změnit v organizovanou válku proti kapitalistickému útlaku, proti celé buržoazii. Tato argumentace ji zaujala.
Po několikerém setkání s marxisty v nich „Zemljačka“ objevila spřízněné duše. Zanechala studia, vrátila se do Ruska a v roce 1898 vstoupila do Ruské sociálně demokratické strany (RSDRP). O rok později byla po udání zatčena. Agenti carské Ochrany zjistili, že přednášela dělníkům o revoluci a vyšila rudý prapor pro oslavy 1. máje. Z vězení byla odeslána do vyhnanství na Sibiř, kde se vdala, avšak záhy manžela opustila a on tam zakrátko zemřel. Toto vyhnanství trvale změnilo její povahu na sveřepou zatrpklou bojovnici za práva proletariátu.
Od roku 1901 začala spolupracovat s redakcí sociálně-demokratického listu „Iskra“ založeného V. I. Uljanovem v Mnichově. V roce 1903 se s ním v Mnichově několikrát setkala. Po počátečním odmítání se stala jeho věrnou stoupenkyní a v témže roce jí zajistil kooptaci do ÚV RSDRP(b). Poté se vrátila do Ruska, v roce 1905 se účastnila revoluce a záhy opět emigrovala tentokrát do Švýcarska. Po návratu do Ruska, ji v roce 1917 zvolili tajemnicí městského výboru RSDRP(b) v Moskvě.
Rozalija Samojlovna Zemljačka, linogravura
Po zahájení Občanské války byla Zemljačka koncem roku 1918 mobilizována do DRRA. Záhy následovalo jmenování vojenským komisařem brigády a v létě 1920 je již náčelnicí politického oddělení 13. armády Jižního frontu DRRA. Tehdy patřila k „levým komunistům“, odmítala podpis mírové smlouvy s Německem, naléhala na pokračování konfliktu až do vítězného konce. Byla rovněž členkou „vojenské opozice“, prosazovala zachování partyzánských metod řízení armády. Ve 13. armádě Jižního frontu se poprvé setkala s vojenským komisařem Mechlisem.
Jakmile 6. armáda Jižního frontu obsadila Sevastopol, 16. listopadu 1920 Revoluční vojenská rada Jižního frontu ustavila Krymský oblastní revoluční výbor ksr(b) v čele s B. M. Kunem, R. S. Zemljačkou a J. A. Jakovlevem. Na Krymu se s ní setkal vedoucí tatarský sociální demokrat M. Ch. Sultan-Galijev. Svůj zážitek popsal takto:
Soudružka „Zemljačka“ - nervózní, samolibá a vztahovačná žena, která v dialogu stále popírala jakýkoli systém argumentů. Svým konáním téměř u všech pracovníků evokovala vzpomínku na období tvrdých carských represí kolem roku 1820, útlaku, byrokratické tvrdosti. Zbytečně zvýšený tón při hovoru téměř se všemi soudruhy, vyžadovaná od nich mimořádná náročnost… Nezasloužené represe vůči všem, kdo měli alespoň trochu odvahy opovážit se projevit vlastní úsudek nebo prostě nepřipadat jí nevhod… Doslova všichni pracovníci se před ní třásli, neodvažujíc se neposlechnout ani ty její nejhloupější připomínky a nařízení…
Předseda Všeruské mimořádné komise pro boj se sabotáží (VČK) F. E. Dzeržinskij nařídil náčelníku Krymské úderné skupiny Zvláštních oddílů Jižního frontu J. G. Jevdokimovovi: „Zajistit, aby z Krymu do vnitrozemí neprošel žádný bělogvardějec…“. Pod vedením náčelníka Zvláštních oddílů VČK Jižního frontu M. P. Frinovského se dali do práce. Předseda oblastního výboru B. M. Kun a vedoucí jeho sekretariátu J. A. Jakovlev 17. listopadu nařídili do tří dnů vykonat povinnou registraci generálů, důstojníků a vojáků bývalé Ruské imperiální armády. Neregistrovaní „bývalí lidé“ budou prohlášeni za špiony, vyvezeni ve člunech na širé moře a podle válečného práva zastřeleni. Popravováni byli nejen bělogvardějští důstojníci, ale i jejich rodinní příslušníci civilisté, velmi staří lidé i invalidé, Byli stříleni z kulometů (pušky nestačily), sekáni na kusy šavlemi, topeni ve skupinách na moři v člunech a malých plavidlech a věšeni na stromech.
Zavilá odpůrkyně „vojenspěců“,tajemnice oblastního výboru VKS(b), soudružka „Zemljačka“, se zapojila velmi aktivně, což jí obdařilo dvěma dalšími „čestnými“ pseudonymy. Od kolegů „Soudruh Děmon“ a od spisovatele A. Solženicyna „Furie rudého teroru“. Ovšem záhy se ukázalo, že život zajatým nezajistila ani registrace, ani nedostatek střeliva. Zemljačka rozhodla: „Škoda pro ně kulek, utopíme je v moři“! Živým zajatcům včetně žen a dětí nařídila přivázat k nohám kameny a svrhnout je z lodí do moře. Do konce prvního týdne od obsazení Sevastopolu bylo bez soudního řízení zastřeleno téměř 7 000 důstojníků a „bývalých lidí“. V hlášení, které Zemljačka poslala Stalinovi na ÚV KSR(b), se postavila za M. P. Frinovského:
Důstojníci a vojáci registrovaní ve Wrangelově armádě byli při raziích zatčeni. Mnoho Wrangelovců a buržoazie bylo zastřeleno (například v Sevastopolu bylo při perlustracích z 6 000 zatčených 700 propuštěno, 2 000 lidí zastřeleno), ostatní předáni do koncentračních táborů… U místních komunistů díky jejich spojení s maloburžoazií vyvolalo chování Zvláštních oddílů mnoho intervencí za zatčené. Výbor upozornil na nepřípustnost hromadných intervencí, doporučil stranickému byru s nimi rozhodně nesouhlasit, naopak, účinně pomáhat Zvláštním oddílům VČK při definitivním vymýcení kontrarevoluce.
Ohlas zvůle krymských revolucionářů zazněl i na jednání VII. shromáždění Všeruského ústředního výboru zástupců (VCIK). Předvolaní svědkové citovali poslancům z rozkazu Kuna a Zemljačky: „… zastřelit všechny důstojníky, kteří sloužili u Děnikina, Wrangela a v německé kampani…“. V roce 1921 výnos VCIK sice „potrestal“ R. S. Zemljačku a J. A. Jevdokimova Řády rudého praporu, ale on a další aktéři dění kromě Zemljačky později dostali obvyklou stalinskou odměnu. Jevdokimov, Kun, Jakovlev a Frinovskij byli ve 30. letech během „Velkého teroru“ popraveni.
Po Leninově smrti na schůzi kontrolní stranické komise, kde se diskutovalo, má-li být zahraničním novinářům povoleno vysílat reportáž z pohřbu, to ostře odmítla: „Nedávejte psům svátosti a neházejte perly sviním, aby je nepošlapaly.“ Právem o ní napsal její kolega, bolševik Kosticyn: „Její přednosti jsou dobře známé. Její nemožná povaha, také.“
R. S. Zemljačka ve stranické práci propadla bezvýhradné adoraci V. I. Lenina a I. V. Stalina. Například ve vzpomínce k 15. výročí jeho smrti: „Lenin považoval soudruha Stalina za nejlepšího člověka, který dokáže zajistit splnění jeho záměru, zabránit byrokratům přeměnit státní aparát ve výkrmnu pro úředníky, ale vytvořit z něj aparát sloužící potřebám lidu. Byl přesvědčen, že Stalin dokáže udělat vše tak jako on a nemýlil se!“
K osobnosti Zemljačky se osobitě vyjádřil známý stranický básník a propagandista Děmjan Bědnyj. Jistému kolegovi doporučil:
Úředničiny i ospalosti abych Tě zcela zbavil, obrázek soudružky Zemljačky si pověs na stěnu, příteli! Až budeš rázovat po kanceláři, buď rád, že jsi dosud poznal Zemljačku jen na portrétu, originál je stokrát horší!
Zemljačka pracovala během války ve funkci předsedkyně Komise stranické kontroly při RLK. Do její pracovní náplně spadala inspekce zdravotní služby a zde projevila to minimum kladného, co v její povaze zůstalo. Jinak velmi přísně a efektivně kontrolovala práci stranických a státních orgánů, včetně prokuratury, armády a námořnictva, byla neústupnou bojovnicí proti úřednickému bezpráví a korupci bez ohledu na hodnost a funkci káraného. Maršál spojových vojsk I. T. Pěresypkin vzpomínal, že poté, co stroze „verbálně setřela“ lidového komisaře vojenského námořnictva admirála N. G. Kuzněcova, dodala členům komise: „Již jsem velmi stará osoba. Pokud mně po smrti na Novoděvičím hřbitově postaví památník, důrazně prosím: Napište na něj, že tenhle člověk mi vzal pět let života!“ Do jejího hledáčku se rovněž dostal i zástupce lidového komisaře obrany, maršál G. I. Kulik, po obvinění z „rozkrádání státní pokladny“. Ten skončil mnohem hůře. Na její návrh byl zbaven státních vyznamenání, odvolán z funkce, degradován a vyloučen z ÚV VKS(b).
Po skončení velké vlastenecké války jí zůstala jen funkce zástupkyně předsedy Komise stranické kontroly při ÚV VKS(b) a Mechlis byl ministr státní kontroly. Oba žili v komfortním moskevském bytovém komplexu pro nomenklaturní stranické kádry - v „domě Na nábřeží“. Jelikož neměla děti, vyplňovala volný čas předkládáním udání na neukázněné sousedy, kteří v domě porušili pravidla společného socialistického soužití.
Prezident Beneš daroval „straně a vládě“ za „osvobození ČSR“ řadu nemovitostí, například v Karlových varech majestátní hotel „Imperial“. A právě do něj ministr Mechlis po válce často jezdil. Příjemný pobyt mu 21. ledna 1947 zkalila zpráva o smrti jedné z mála osob, které si vážil, bývalé místopředsedkyně RLK R. S. Zemljačky. V dopise své ženě 22. ledna napsal: „Jsem zarmoucen. …Odešla svébytná osobnost, otevřený a upřímný člověk, bolševicky pevný a oddaný-velká ztráta!“
I když před válkou oba bydleli v „domě Na nábřeží“, mimoběžné pracovní povinnosti jim znemožnily soukromé kontakty. Oba se opět „setkali“ až po Mechlisově smrti. Sestra R. S. Zemljačky v kondolenčním telegramu uvedla: „Navždy nám zůstane v paměti světlý obraz Lva Zacharoviče, skutečného leninisty-stalinisty, nesmiřitelného bojovníka proti trockisticko-zinovjevovsko-bucharinovské havěti v bojích, které rozpoutal v kurzech marxismu v Komunistické akademii a v Institutu rudé profesury.“ Jejich urny leží nedaleko od sebe uloženy na čestném pohřebišti zasloužilých revolucionářů v Kremelské zdi.
Přesto, že se Světová revoluce nekonala, vzhledem k „vítězství pracujícího lidu nad reakcí“ v únoru 1948 i my jsme si více než 40 let užívali podobné typy osobností ve vedení naší „strany a vlády“. Zda byli ke společenskému prospěchu, nechť posoudí čtenáři sami.
Zdroje:
Abramenko, L.: Poslědňaja obitěl. Krym, 1920-1921 gody. „MAUP“. Kyjev – 2005.
Čurov, V.: Fragměnty pověsti „Tajna četyrjoch geněralov“., žurnal „Zvězda“, 2004. No12
Ďakova, J.: „Rědkij slučaj forměnnogo sumaščestvija rasy“. „Novaya Gazěta“. No124 ot 11 nojabrja 2020.
Gazěta „Moskovskaja Pravda“, 15 fevralja 1953 g.
Gazěta „Pravda“, 14 fevralja 1953.
Chlevňuk, O. i dr.: Politbjuro CK VKP(b) i Sovět ministrov SSSR. „ROSSPEN.“ M.-2002.
Izakov, B.: Lětučije gody. Zapiski starogo žurnalista. „Politizdat“. M.-1988
Ježenědělnik „Arguměnty i fakty“ No47. 21.11.2012.
Knightová, A.: Berija. Stalinův první pobočník. Nakladatelství „Dialog“ 1995.
Knyševskij, P.: i dr. Skrytaja pravda vojny: 1941 god. Něizvěstnyje dokuměnty. „Russkaja kniga“. M.-1992.
Kol.: Sobrannyje sočiněnija I.V.Stalina. T. 11. Inst. Marksa-Engelsa-Lenina při CK VKP(b). M.-1951
Kuzmin, N.: Vozmězdije. „Golos-Press“. M.-2004.
Kuzněcov, N.: Krutyje povoroty: iz zapisok admirala, časť 11. @ M.:Fond N.G.Kuzněcova, 1997.
Litvin, A.: Krasnyj i bělyj těrror v Rossii. 1918-1922 gg. Kazaň-1995.
Pankov, J.: Master specpropagandy. Istorija otěčestva, „Krasnaja Zvjozda“, 15. ijunja 2001 g.
Pichoja, R.: Sovětskij sojuz: Istorija vlasti 1945-1991. „Sibirskij chronograf“. Novosibirsk - 2000.
Plechanov, A.: VČK-OGPU. 1921-1928 gg. „Kučkovo polje“. M.-2006.
Pozdňaková M.: Tovarišč Děmon. Počemu bolševičky Zemljačky bojalis daže jejo soratniky.
Rejfild, D.: Stalin i jego područnyje. Gl.9. Palači na vojně. „Novoje litěraturnoje obozrenije“. M-2008.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Rubcov, J.: MECHLIS. Těň vožďa. „Jauza –Eksmo“. M.-2007.
Simonov, K.: Poslední léto. „Naše vojsko“. Praha 1975.
Simonov, K.: Sobrannyje sočiněnija v 10 t. T.9. „Chudožestvěnnaja litěratura“. M.-1983.
Stalin, I.: Sočiněnija. T.6. „OGIZ“. „Gosudarstvěnnoje izdatělstvo političeskoj litěratury“. M.-1947.
Volkogonov, D.: Triumf a tragédia, 1. díl., „Spektrum“, Bratislava 1990.
