Článek
Nikolaj Ivanovič Bucharin (1888–1938) byl ruský revolucionář, sovětský politický činitel a státník, jeden z předních sovětských marxistických teoretiků. Narodil se v Moskvě do učitelské rodiny a v mládí se připojil k bolševikům. Jeho aktivní účast v revoluci v roce 1905 byla trestána opakovaným zatýkáním. Přesto se v roce 1906 stal členem bolševické frakce Ruské sociálně demokratické dělnické strany a stal se autorem řady ekonomických prací.
Při svých pobytech v cizině se seznámil v roce 1912 v Krakově s V. I. Leninem, s I. V. Stalinem se poprvé setkal v zimě 1913 ve Vídni. Pomáhal mu tam s literární prací a překlady textů z němčiny. Tak mezi nimi vzniklo úzké přátelství, oba si tykali. Na podzim 1916 Bucharin odcestoval do USA, v říjnu se v New Yorku seznámil s L. D. Trockým a řadou dalších revolucionářů.
Jakmile se v roce 1917 po říjnové revoluci bolševici chopili v Rusku moci, Bucharin již zastával vysoké funkce ve vedení bolševické strany. V listopadu 1917 nastupuje ve funkci odpovědného redaktora do vedení redakce listu „Pravda“ a od března 1918 již tento tiskový orgán ÚV KSR(b) (Ústředního výboru Komunistické strany Ruska (bolševiků)) vychází v Moskvě. Od července 1918 Byro redakce „Pravdy“ vedené N. I. Bucharinem garantuje politbyru dodržování stanovené stranické linie.
V březnu 1919 se v Moskvě konala konference mezinárodního sociálnědemokratického hnutí, kterou Lenin nazval I. kongres III. (komunistické) internacionály - Kominterny a vyhlásil: „Cíl Kominterny, spojení pracujících všech států do globálního Svazu sovětských socialistických republik, bude dosažen Světovou revolucí!“ Agendu mezi kongresy bude řídit Výkonný výbor kominterny (IKKI), jehož je Bucharin rovněž členem.
Pro první etapu Světové revoluce bude rozhodující vítězství sociálních demokratů v Německu, Francii, Itálii a Španělsku. Začalo se v Německu, na konci září 1918 generálové Hindenburg a Ludendorff doporučili německé vládě jednat o příměří. Dne 29. října 1918 v Kielu vojenští námořníci vyvolali vzpouru, ve městech vznikají dělnické a vojenské rady. Jakmile je zpraven Lenin, píše předsedovi Revoluční vojenské rady Trockému a tajemníku ÚV Ruské sociálně demokratické strany dělnické (bolševiků) J. M. Svěrdlovovi: „Po týdnu se Světová revoluce tak přiblížila, že s ní lze počítat v nejbližších dnech!“
V Braniborsku 3. listopadu 1918 začala Listopadová revoluce a Lenin ihned nařídil její komplexní podporu. Z ruského Povolží odjíždějí etničtí Němci ke Sprévě a k Rýnu pomoci svrhnout centrální císařskou vládu. Císař Vilém II. 9. listopadu abdikoval, v Berlíně zavlály rudé prapory, „Spartakovci“ K. Liebknecht a R. Luxemburgová vyhlásili Svobodnou Německou republiku.
V Berlíně vznikly revoluční výbory a Výkonná rada dělnických a vojenských sovětů. Členové jejího předsednictva 10. listopadu zvolili ústřední Radu lidových pověřenců (vládu) obsazenou pravicovými sociálními demokraty v čele s F. Ebertem a 11. listopadu odstoupili od smlouvy „Brestlitevský mír“. Na německém území vznikají lokální komunistické „republiky rad“. Dlouho však nevydrží, po prohraných volbách v létě 1919 rezignoval císařův nástupce princ von Baden, „republiky rad“ zanikají, stávky hasnou a revoluce hyne, aniž dosáhla deklarovaný cíl. Po porážce Listopadové revoluce německá vláda 11. srpna 1919 vyhlásila Výmarskou republiku.
V politbyru se diskutovalo o dalším osudu Světové revoluce, je dohodnuto posílit orgány kominterny. V usnesení Lenin, Zinověv, Trockij a Bucharin prosadili prioritní podporu bolševického puče ve Výmarské republice. Nejprve je však třeba zajistit volnou cestu Polskem. Na IX. sjezdu KSR(b) 29. března 1920 Lenin vysvětlil: „…v budoucích hranicích poraženého Polska získáme solidní, pohodlnou a pevnou základnu pro vojenské operace proti střední Evropě…“ Dne 23. května 1920 usnesení politbyra „Polský front a naše úkoly“ uložilo „považovat válku s Polskem za prioritní úkol státu“!
Počátkem června 1920 Lenin přišel povzbudit rudoarmějce moskevské posádky před odjezdem na západ: „…soudruzi, již jsme se postavili na odpor horšímu nepříteli, zvítězili jsme nad statkáři, nad našimi kapitalisty, zvítězíme i nad polskými kapitalisty. Musíme dnes slavnostně přísahat jako jeden muž, že nedopustíme vítězství polských pánů a kapitalistů… Varšava je klíč k celému světu! Na Evropu!“ V „Pravdě“ se 3. června 1920 výzvou připojil redaktor Bucharin: „Dělníci a rolníci, na Západ, až na Paříž a na Londýn! Proti buržoazii a statkářům, za mezinárodní revoluci, za svobodu národů!“ Střetnutí u Varšavy 25. srpna 1920 však skončilo porážkou Rudé armády. Vojenští komisaři řady jednotek zahodili prapory a s většinou rudoarmějců se rozutekli, nepřítel dokonce ukořistil zástavu Západního frontu!
Na emotivním jednání politbyra 30. srpna 1920 Lenin s Trockým svedli „vinu za uhašení evropského revolučního požáru před vzplanutím“ na Stalina a velitele DRRA (Dělnicko-rolnické Rudé armády) K. J. Vorošilova, A. I. Jegorova a S. M. Buďonného. V březnu 1921 na X. sjezdu KSR(b) ji Stalin vrátil na Trockého, vrchního velitele DRRA S. S. Kameněva a velitele Západního frontu M. N. Tuchačevského. Až Stalinova moc vyrostla do výšin nedotknutelnosti, postaral se, aby jmenovaní zaplatili porážku DRRA svými životy.
Do počátku 20. let administrativní agendu ÚV KSR(b) řídil jen jeho tajemník V. M. Molotov, avšak jelikož členů strany rychle přibývá, bude nutné kádrové posílení jejího vedení. Na návrh G. J. Zinověva se, bezpochyby s Leninovým vědomím, v politbyru usnesli: „…ustavit funkce generálního tajemníka ÚV KSR(b) a dvou tajemníků. Generálním tajemníkem jmenovat s. Stalina, tajemníky ss. Molotova a Kujbyševa… Soudr. Stalinovi se nařizuje ihned si vybrat zástupce a pomocníky, kteří jej zbaví rutinní práce v sovětských institucích …“ Podle směrnice ÚV KSR(b) „O konstituování ÚV KSR(b)“ předseda RLK (vlády) bude řídit jednání politbyra, jeho unesení kontrasignovat generální tajemník ÚV KSR(b).
Ještě před nástupem Stalina do vedení strany se začaly objevovat vážné rozpory s Bucharinem. Stalin prosazoval násilnou kolektivizaci zemědělství, prioritu výstavby těžkého průmyslu a militarizaci SSSR, jenže již v roce 1920 Bucharin v „Pravdě“ napsal: „Drobného rolníka nelze hnát obuškem do říše socialismu!“ Stalinem prosazovaný „Válečný komunismus“ s brutálními konfiskacemi obilí vyvolal na venkově hladomor, proti němuž rolníci protestovali vzpourami. Ještě není vhodná doba k bolševickému teroru, proto koncem května 1921 na jednání X. konference KSR(b) předseda RLK Lenin přes nesouhlas většiny delegátů prosadil pro oživení ekonomiky „novou ekonomickou politiku“ (NEP), která znamená „dočasný návrat ke kapitalismu“.
Od 27. března do 2. dubna 1922 se konal XI. sjezd KSR(b). Poslední den jednání delegáti zvolili nové kádrové složení ÚV KSR(b). Na první schůzi pléna ÚV KSR(b) 3. dubna 1922 vypukla emotivní polemika. Člen politbyra L. D. Trockij ji zahájil větou: „Pokud budou ve funkcích současní členové politbyra, generální tajemník ÚV KSR(b) může být jen podřízená osoba!“ Člen politbyra L. B. Kameněv zpochybnil Stalinovu schopnost sjednotit vedení strany, a proto odmítl nadřadit Sekretariát ÚV KSR(b) oddělením ÚV. Lidový komisař financí G. J. Sokolnikov a členka ÚKK N. K. Krupská navrhli záměnu Stalina předsedou IKKI G. J. Zinověvem, což neprošlo, a tak je Stalin od 3. dubna 1922 generální tajemník ÚV KSR(b).
V době konání XII. sjezdu KSR(b) byl předseda RLK Lenin nemocen, 23. prosince 1922 nadiktoval tajemnici pro politbyro M. I. Gljasserové „Dopis sjezdu“, v němž prokádroval všechny členy politbyra. Zdůraznil, že nejcennější a nejvýznamnější teoretik je „miláček strany Bucharin“! Stalin u něj v tomto hodnocení propadl, proto 4. ledna 1923 Lenin doplnil dopis dodatkem, v němž upozornil, že Stalin by měl být pro své charakterové vady nahrazen ve funkci generálního tajemníka ÚV KSR(b) Trockým. S dopisem i jeho dodatkem Gljasserová ihned seznámila Stalina. Zprávu o činnosti strany na XII. sjezdu KSR(b) 17. dubna 1923 četl G. J. Zinověv. Stalin pověřil svého pomocníka L. Z. Mechlise písemnou odpovědí na „Dopis sjezdu“ a již v květnu 1923 Moskvou kolují traktáty o Trockého neshodách s Leninem. Jelikož Lenin 21. ledna 1924 zemřel, Stalinova mstivá odplata postihla hlavně N. K. Krupskou, Trockého a „Leninskou gardu starých bolševiků“.
Stalin, Rykov, Zinověv a Bucharin, září 1924.
Mezitím gradují ideové i věcné rozpory Bucharina se Stalinem. Na Moskevské stranické oblastní konferenci 17. dubna 1925 Bucharin svévolně vyzval rolníky: „Obohacujte se, rozvíjejte svá hospodářství…“, což bylo v rozporu se Stalinovými záměry.
Po neúspěchu komunistického puče ve Výmarské republice organizovaného ÚV VKS(b) a Komunistickou stranou Německa pod vedením IKKI, tzv. „Německého října 1923“, skončila politická kariéra Trockého, Zinověva, Kameněva a většiny „Leninské gardy bolševiků“ včetně jejich blízkých spolupracovníků, Stalinem označených za „levou opozici“. Úsilí o rozpoutání Světové revoluce je neúspěšné a uvidíme, že takové zůstane i nadále! Ale kde jsou viníci? Na spojeném plénu ÚV VKS(b) a ÚKK (Ústřední kontrolní komise) 3. listopadu 1926 Stalin obvinil předsedu IKKI Zinověva z hlavní viny na krachu Světové revoluce. Přítomní schválili usnesení „O s. Zinověvovi“ s pokynem: „…Považovat ideovou úchylku s. Zinověva od leninismu za neslučitelnou s jeho dalším působením v čele Internacionály“,takže 26. listopadu 1926 z něj bude odvolán.
V květnu 1927 skupina levicových opozičníků kolem Trockého poslala politbyru protestní dopis „Prohlášení třiaosmdesáti“, a proto člen Prezídia ÚKK M. F. Škirjatov navrhl jejich vyloučení z IKKI. Dne 27. června je schváleno usnesení IKKI „O narušení stranické kázně ss. Trockým a Zinověvem“, Trockij je 27. září 1926 vyloučen z IKKI. Jejich pokání se nekonalo, a proto Prezídium UKK přijalo usnesení „O protistranických činech vůdců opozice“ a 14. listopadu 1927 oznámil jeho tajemník J. M. Jaroslavskij vyloučení Trockého a Zinověva i z VKS(b). Nad tímto pogromem Leninových přátel si N. K. Krupská povzdechla, „pokud by dnes Iljič žil, Stalin by ho nařídil uvěznit!“, na což Stalin cynicky odsekl: „Spát s Leninem ještě neznamená znát leninismus!“
Další kritická polemika členů politbyra Bucharina a M. P. Tomského vypukla na jednání politbyra 5. dubna 1928. Druhý den na spojeném plénu ÚV VKS(b) a ÚKK většina přítomných označila jejich kritiku činnosti IKKI za nepřípustnou a „uložila ss. Bucharinovi a Tomskému loajálně plnit rozhodnutí IKKI, strany a jejího ÚV“.
Bucharin přednáší také v Ekonomickém ústavu Institutu rudé profesury. V rámci kampaně proti kulakům 28. května 1928 ústav navštívili Stalin se skupinou soudruhů z ÚV VKS(b). Stalin tam pronesl projev „Na obilní frontě“, v němž Bucharina varoval: „Podcenit hrozbu mocného kulackého hospodářství na vesnici… znamená odmítnout leninismus a přejít k nepřátelům dělnické třídy!“ Výzvu ke zvýšení výkupních kvót obilí orámoval potlesk jeho doprovodu. Podpořil ho i 1. pomocník generálního tajemníka ÚV VKS(b) L. Z. Mechlis:
Dosud se mezi straníky hlásalo, že hlavní zásluhu na odhalení trockismu měl s. Bucharin. Nyní je však třeba se vší odpovědností prohlásit, že je to legenda rozšířená jeho stoupenci. Hlavním a jediným teoretikem naší strany po Leninovi totiž byl a zůstává s. Stalin. Pouze jemu, je naše strana zavázána za likvidaci teoretických pozic trockismu. Eklektikovi a scholastikovi Bucharinovi tento úkol nebyl po chuti a on se o jeho plnění ani nepokoušel. Teoretická mohutnost a marxistická hloubka stalinské analýzy může být srovnávána jen s géniem Leninovým. Abychom vědecký mýtus o teoretikovi Bucharinovi zbavili svatozáře, musíme říci celé straně, jak velkým teoretikem disponuje v osobě s. Stalina. Všichni známe výjimečnou skromnost s. Stalina, když se zmíní jeho osobní zásluhy a osobní vlastnosti. Také všichni dobře víme, že s. Stalin nesnáší nejen sebechválu, ale i vyzvedávání své osoby. My, bolševici, straně jen připomeneme historický fakt nejvyšší důležitosti, který před ní bucharinci tak důkladně skrývají: s. Stalin je jediný Leninův ideový následovník! Strana konečně musí poznat tento fakt i přes skromnost s. Stalina. Tak jako on náleží straně, tak strana náleží jemu.
Jak zdůraznil člen politbyra a předseda „gosplanu“(Státního plánovacího výboru při radě lidových komisařů SSSR) V. V. Kujbyšev, Stalinem preferované vybudování mohutné armády se neobejde bez rozvoje těžkého a zbrojního průmyslu. Avšak Bucharin 30. září 1928 uveřejnil v „Pravdě“ stať „Poznámky ekonoma. K zahájení nového hospodářského roku“, v níž s Kujbyševem polemizoval. Aby odvrátil hospodářský chaos, hájil harmonický rozvoj průmyslu i NEP. Protože článek předem nepředložil ke schválení, 8. října 1928 mu členové politbyra usnesením „O článku s. Bucharina „Poznámky ekonoma““ udělili výtku, což rozvířilo ostrou polemiku, v níž Bucharin nazval Stalina „bezvýznamným východním despotou“. Na schůzi Moskevské městské stranické organizace 19. října 1928 Stalin varoval před nebezpečím „pravé úchylky ve VKS(b)“ usilující o restauraci kapitalismu.
Na plénu ÚV VKS(b) 17. listopadu 1928 Stalin oznámil výskyt „elementů pravé úchylky VKS(b)“ v exekutivě a v odborech. Následná diskuze upozornila na kádrové poměry v redakci „Pravdy“ řízené Bucharinem. Její závěry shrnulo usnesení ÚV VKS(b) „O skupině soudruha Bucharina“. Přesto členové Prezídia AV SSSR 12. ledna 1929 zvolili N. I. Bucharina řádným členem akademie pro obor společenských věd a on 24. ledna v inauguračním projevu „Leninova politická závěť“ dokázal, že Stalinova politika řízení strany odporuje teoretickým tezím posledních Leninových článků.
Na spojené schůzi ÚKK a ÚV VKS(b) 16. dubna 1929 nedostudovaný posluchač církevního semináře Stalin v projevu „O pravé úchylce ve VKS(b)“zpochybnil Bucharinovu filozofickou erudici: „… Ne ne, Bucharinovy chyby nejsou náhodné, vyšly z jeho nesprávného teoretického zaměření, z jeho teoretických defektů. Ano, Bucharin je teoretik, ale teoretik ne zcela marxistický, teoretik, který se ještě musí dovzdělat, aby se stal marxistickým teoretikem“. Kritiku opět rozšířil i na předsedu Všesvazové ústřední rady odborových svazů M. P. Tomského a předsedu RLK N. I. Rykova. Účastníci XVI. konference VKS(b) 29. dubna 1929 schválili plán I. pětiletky a uložili do XVI. sjezdu VKS(b) dočistit stranu od pravicových elementů.
Po Leninově smrti v Byru redakce „Pravdy“ „Leninskou gardu“ střídá „Stalinská garda“. Při jeho očistě od „pravé úchylky VKS(b)“ jsou 29. dubna 1929 z něj odvoláni Bucharin a Leninova sestra M. I. Uljanovová. V červnu 1929 přes nesouhlas předsedy RLK Rykova zanikly funkce odpovědný redaktor a tajemník redakce „Pravdy“.
Změny nastaly i ve vedení IKKI. Po odvolání jeho předsedy G. J. Zinověva byla funkce předsedy zrušena a 7. ledna 1927 nahrazena tajemníkem IKKI, do níž byl zvolen N. I. Bucharin. Avšak jelikož on své názory a postoje nezměnil, dopis ÚV VKS(b) a ÚKK 25. června 1929 uložil prezídiu IKKI: „Po VI. kongresu uvolnit s. Bucharina… od práce v kominterně a z členství v IKKI“. Bude odvolán i z funkce rektora Mezinárodní leninské školy a 17. listopadu 1929 je podle usnesení pléna ÚV VKS(b) „O s. Bucharinovi“ vyloučen také z politbyra. Přesto mezi svými stoupenci kritizuje Stalina dál, takže mu Stalin 14. října 1930 řekl, že „…zběsilou antistalinskou agitací vychovává mezi pravými opozičníky teroristy“.
Nyní již Bucharin ustoupil a 10. listopadu 1930 odsoudil útoky frakcionářů na vedení strany, což Mechlis v „Pravdě“ publikoval. A. I. Rykov je 17. prosince 1930 také vyloučen z politbyra a po dvou dnech odvolán i z funkce předsedy RLK. Po Bucharinově sebekritice ho usnesení politbyra 10. února 1934 odvolalo z funkce předsedy Byra reakce „Pravdy“ a sesunulo na kandidáta ÚV VKS(b). Dne 20. února 1934 nahradil ve funkci redaktora listu „Izvěstija“ I. M. Gronského a záhy z listu vytvořil druhé nejčtenější periodikum v SSSR.
Jelikož redakce listu otevřela své stránky i opozičníkům, po soudním procesu s „Moskevským centrem“ v srpnu 1936 bylo zahájeno důkladné šetření spojení Bucharina, Rykova a Tomského, jak tento proces odhalil, se „zločinnou trockisticko-zinovjevskou bandou“. Po řadě konfliktů propíraných v tisku se k věci 7. prosince 1936 na jednání utajeného pléna ÚV VKS(b) vyjádřil lidový komisař vnitra N. I. Ježov v projevu „O trockistických a „pravých“ antisovětských organizacích“. Přesto, že někteří přítomní žádali zásah příslušníků NKVD, Bucharin odpověděl obhajobou vrcholící apoteózou na Stalina, a proto většina přítomných souhlasila s pokračováním jeho vyšetřování na svobodě.
Před dalším jednáním ÚV VKS(b) Bucharin Stalinovi písemně oznámil, že zahajuje protestní hladovku. Ráno 23. února 1937 budovu ÚV na Starém náměstí obklopily jednotky NKVD a podrobily příchozí osobním prohlídkám. Stalin oznámil delegátům, že vyhlášením protestní hladovky Bucharin projevil své pohrdání ústředním výborem strany. Velitel Kyjevského vojenského okruhu, komarm I. E. Jakir, a předseda Byra redakce „Pravdy“ L. Z. Mechlis, proto navrhli Bucharina vyloučit z ÚV, odsoudit a zastřelit. Zastali se ho jen Rykov a akademik V. V. Osinskij.
V tisku pokračuje proti Bucharinovi dehonestující kampaň. Člen redakce „Pravdy“ P. N. Pospělov 13. března 1937 publikoval stať „Boj Bucharina a Rykova proti Leninovi a straně.“ Do sporů Bucharina se Stalinem je zavlečena i armáda. Na zasedání Vojenské rady lidového komisariátu obrany 4. června 1937 Stalin prohlásil:
Soudruzi, doufám, že nyní již nikdo nepochybuje o existenci vojensko-politického spiknutí proti sovětské moci… podporovaném a financovaném německými fašisty. Politickými vůdci spiknutí jsou Trockij, Bucharin, Rykov, dále lidový komisař vnitra Jagoda a velitelé Rudé armády Jakir, Uborevič, Kork, Ejdeman, Gamarnik…
V březnu 1938 se před vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR konal Třetí moskevský soudní proces s „antisovětským pravotrockistickým blokem“, v němž na lavici obžalovaných „Trockisticko-zinověvskou bandu“ vystřídala „banda Bucharinsko-rykovská“. Stalinem formulovanou obžalobu přednesl prokurátor sssr A. J. Vyšinskij. Obsahovala široké spektrum trestných činů. Například že v březnu 1918 po polemice kvůli podpisu smlouvy „Brestlitevský mír“ obžalovaný Bucharin dohodl s levými esery zatčení a zavraždění Lenina, Stalina, Svěrdlova a že s Rykovem připravovali vraždu Kirova. Když Vyšinskij připomněl Bucharinovo obcování s „pravicovými konspirátory“ v DRRA, zazněla jména komarma Korka a maršála Tuchačevského.
Většinu obžalovaných soudci odsoudili k trestu smrti. Po vyhlášení rozsudků lidový komisař vnitra Ježov nařídil pověsit Bucharina s Jagodou 15. března 1938 jako poslední, přičemž kat věšel ostatní odsouzené v jejich přítomnosti.
Zdroje:
Antonov-Ovsějenko, A.: Stalin běz maski. M.-1990.
Avtorchanov, A.: STALIN puť k diktaturě. „Jauza“. M.-2014.
Avtorchanov, A.: Těchnologija vlasti. „Slovo“-Cěntr „Novyj mir“. M. 1991.
Bažanov, B.: Vospominanija byvšego sekrětara Stalina. „Věče“. M.-1990.
Conquest, R.: VELKÝ TEROR. Nové zhodnocení. Nakladatelství „Academia“. Praha-2012.
Černěv, A.: 229 Kremlěvskich vožděj. Politbjuro, Orgbjuro, Sekretariat CK. „Rodina“, „Russika“. M.-1996.
Egge, O.: Zagadka Kirova: ubijstvo, razvjazavšěje stalinskij těrror. „ROSSPEN“. M.-2011.
Chlevňuk, O. i dr.: CHOZAJIN. Stalin i utvěržděnije stalinskoj diktatury. „ROSSPEN“. M.-2010.
Kak umirala iděja mirovoj rěvolucii. „Novaya Gazěta“. No48 ot 11 maja 2018.
Kuzmin, N.: Vozmězdije. „Golos-Press“. M.-2004.
Lenin, V.: Polnyje sobrannyje sočiněnija. T.50.Izdatělstvo političeskoj litěratury. M.-1965-1975.
Leninskij sbornik. T. XXXVII. M.-1970.
Mělťuchov, M.: Sovětsko-polskije vojny. Vojenno-političeskoje protivosojanije 1918-1939gg. „Věče“. M.-2001.
Moškin, S.: „Naša armija gotoviťsa k napaděniju…“.Sovětskaja propaganda nakanuně vojny. „Svobodnaja mysl“. No6/2007.
Muravchik, J.: Nebe na Zemi. Vzestup a pád socialismu. „Jiří Buchal-BB art“. Praha-2003.
Pětrov, N.,Jansen, M.: „Stalinskij pitoměc“-Nikolaj Ježov. „ROSSPEN“. M.-2009.
Političeskij otčjot cěntralnogo komitěta XVI sjezdu VKP(b) 27 ijuňa 1930 g.„Pravda“. No177. 29. ijuňa 1930 g.
Pronin, A.: Sovětsko-germanskije soglašenija 1939 g. Istoki i posledstvija.Izdatělstvo „UrGJUA“. Jekatěrinburg 1998.
Richter, K., Cílek, R., Bílek, J.: Úhlavní přátelé: osudová spojení: Stalin-Trockij, Hitler-Röhm, Gottwald-Slánský. „Themis“. Praha-2002.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Semanov, S., Kardašov, V.: Iosif Stalin. Žizň a nasledije. Izdatělstvo „Novator“. M.- 1997.
Stalin, I.: Sočiněnija.T.12. Informacionno-izdatělskij centr „Sojuz“. Tvěr 2006.
Torčinov, V., Leonťuk, A.: Grigorij Jevsjejevič Zinověv. Osobogo uvaženija ně vyzyval. Vokrug Stalina. Istoriko-biografičeskij spravočnik. Filologičeskij fakultět. SPBgU. Sankt-Petěrburg-2000.
Volkogonov, D.: Lenin-počátek teroru. Nakladatelství „Dialog“. Liberec-1996.
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace), GANO (Státní archiv Novgorodské oblasti) a RCCHIDNI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v minulosti)).
