Článek
V únoru 1947 britská vláda ukončila mandát v Palestině, takže sovětská „strana a vláda“ hodlá nabídnout tamní převážně levicové židovské komunitě budování socialismu. Vždyť po nezdarech v Turecku a v Íránu Stalin vkládal do Židů v Palestině nemalé geopolitické naděje! Židovskou komunitu je třeba institucionalizovat, ideově dovzdělat, vyzbrojit a z vybraných sovětských židovských imigrantů vycvičit levicové bojové jednotky. Ty podnítí aktivní revoluční ohnisko, jež rozžehne náboženské rozpory mezi Araby a Židy. Vzniklá lokální válka eliminuje tamní britský a francouzský vliv.
V říjnu 1947 zástupce sovětského ministra zahraničních věcí A. J. Vyšinskij na plénu OSN navrhl rezoluci o založení židovského státu. Protože mezi přítomnými rezonovalo špatné svědomí světové komunity z bagatelizace holokaustu, je ihned schválena a 14. května 1948 Izrael vyhlásil nezávislost. Aby Stalin negoval případné mezinárodní pomluvy o sovětském antisemitismu, uznal Izrael jako první a vzápětí do Moskvy přijela velvyslankyně G. Meirová. Arabové a Palestinci si to nenechali líbit a další den rozpoutali první arabsko-izraelskou válku. Araby podporovali Britové, a proto na Stalinův rozkaz bude Izraeli dodána pomoc od hlavního evropského spojence, „strany a vlády“. Navzdory zbrojnímu embargu OSN od 20. května 1948 v ČSR probíhá pod kódem „Akce Hagana“ výcvik izraelských vojáků a do Izraele proudí z československé armády výzbroj a munice. Po vítězství bude v Izraeli zahájena bolševizace.
Zaměstnanci Izraelského velvyslanectví v Moskvě vyvíjejí čilou aktivitu. Pod kuratelou Molotovovy choti, Židovky P. S. Žemčužiny, u velvyslankyně G. Meirové tak dlouho konaly společenské večírky, až v listopadu 1948 přišlo do MGB (ministerstva státní bezpečnosti) na ni udání, že „se stýká s židovskými nacionalisty“! Hlášení nejprve soustředil ministr státní bezpečnosti, generálplukovník V. S. Abakumov, a 29. prosince 1948 je odevzdal na schůzi politbyra. Po projednání zástupce předsedy KPK (Komise stranické kontroly ÚV VKS(b)) M. F. Škirjatov předvolal Žemčužinu do komise. O výslechu informoval Stalina a on nařídil Molotovovi rozvod. Dne 4. března 1949 ho odvolal z funkce ministra zahraničí a přestal ho zvát na porady do Kunceva.
Složitá mezinárodní situace po skončení 2. světové války měla svůj vliv i na sovětskou vnitropolitickou scénu. Od roku 1945 existovalo pro kontrolu stranického aparátu v ústředním výboru zvláštní oddělení mgb, přímo podřízené generálnímu tajemníku ÚV VKS(b) Stalinovi. Toto oddělení úzce spolupracovalo s vedením KPK ÚV VKS(b), avšak až se později vliv stranických kontrolních orgánů dále zvýšil, tehdejší nominální předseda kPk ÚV VKS(b), člen politbyra A. A. Andrejev, byl pověřen úkoly v resortu zemědělství, a tak vedení resortu opět převzal jeho náměstek M. V. Škirjatov. Tento pedantický, naoko laskavý muž však patřil k nejbrutálnějším stalinským pochopům! Později, na červnovém plénu 1957, člen politbyra ÚV VKS(b) Malenkov vysvětloval:
Pokud se jedná o stranické vězení, soudruh Stalin mně uložil, abych si zavolal s. Škirjatova a řekl mu, že je nezbytné zřídit toto vězení, protože Stalin přestal důvěřovat orgánům MGB. Upozornil mne, že v tomto vězení je potřebné vyšetřit řadu případů.
A tak v létě 1949 vzniklo zvláštní přísně tajné vězení umístěné poblíž centra Moskvy v ulici „Matroskaja tišina č.18“. Podle zvláštního příkazu ÚV VKS(b) zpočátku podléhalo pouze KPK ÚV VKS(b), pod správu MVD (ministerstvo vnitra SSSR) toto zařízení přešlo až v roce 1951. Kromě cel pro vězně zde měli speciální straničtí vyšetřovatelé instalovány telefonní linky zvláštní sítě a 35 místností. Za provoz věznice odpovídal M. F. Škirjatov, Malenkov zpracoval pouze metodické pokyny. Sem byli dopravováni a zde vyšetřováni v závažných trestně-politických případech vyšší straničtí funkcionáři. Po dokončení věznice do ní byli přemístěni také zatčení členové ŽAV (Židovského antifašistického výboru) v čele s jeho předsedou a bývalým náměstkem lidového komisaře zahraničních věcí S. A. Lozovským. Zde je Škirjatov po dobu více než půlročního pobytu osobně vyslýchal. Při použití fyzického násilí se přiznali k antisovětské činnosti. Podle Malenkovova svědectví po Stalinově smrti zde měla postupně skončit většina členů politbyra v další čistce, kterou Stalin připravoval se Škirjatovem v únoru 1953.
Stalin již od vraždy člena politbyra S. M. Kirova považoval aparátníky leningradských stranických orgánů za podezřelé. Jelikož již během blokády Leningradu s členem politbyra A. A. Ždanovem šířili propagandu „o vynikajícím sovětském národu“ a o RSFSR (Ruské sovětské federativní socialistické republice) jako o „vedoucí síle Sovětského svazu, nejrozsáhlejší a ekonomicky a kulturně nejmocnější ze všech sovětských republik“, bylo přirozené, že stranické vedení města navrhlo zvýšení statusu Leningradu v rámci SSSR. K prvnímu výročí konce blokády 27. ledna 1945 napsal tajemník městského výboru strany v Leningradu A. A. Kuzněcov do listu „Pravda“: „Leningrad musí být obnoven jako největší průmyslové a kulturní centrum země, jako hlavní město svazu!“ Stalin to považoval za potvrzení svého názoru na stranické vedení města.
Dne 25. prosince 1948 se na městské konferenci VKS(b) v Leningradu konaly volby a počátkem února 1949 přišlo do ÚV VKS(b) anonymní udání o falšování jejich výsledků. Na spojeném plénu Leningradského oblastního a městského výboru VKS(b) 22. února 1949 člen politbyra G. M. Malenkov obvinil náčelníka Kádrového oddělení a tajemníka ÚV VKS(b) A. A. Kuzněcova a předsedu SLKRSR (Rady lidových komisařů Ruské sovětské republiky) M. I. Rodionova z úmyslného falšování voleb. Oba jsou vyloučeni z orgbyra, dostali stranické tresty, spolu s P. S. Popkovem a dalšími členy Leningradského městského výboru VKS(b) jsou 13. srpna 1949 v Malenkovově pracovně zatčeni a uvrženi pod dohled M. F.Škirjatova do věznice „Matrosskaja tišina“. Tak začal „Leningradský případ“. Většina obžalovaných si během blokády Leningradu získala značnou popularitu, což byl další důvod jejich pronásledování Stalinem.
V prvních volbách do izraelského Knesetu 25. ledna 1949 komunisté prohráli a vítězové ve vládě otočili kormidlem politické orientace k USA. Stalinův antisemitismus vzplál, generálu Abakumovovi nařídil jednat s Židy jako s úhlavními nepřáteli a americkými špiony. Garanti československé vojenské pomoci Izraeli, divizní generál H. Píka a skupina členů ÚV KSČ v čele s generálním tajemníkem ÚV KSČ R. Slánským, jsou pozatýkáni, výrokem soudu prohlášeni za americké špiony a popraveni. Rovněž začalo vyšetřování vedení ŽAV.
Změnu politické orientace Izraele Stalin ihned propagandisticky využil. Objevilo se moře udání o zaplevelení sovětských orgánů „kosmopolity“. V „Pravdě“ 2. února 1949 zahájil hlavní redaktor listu P. N. Pospělov tažení proti kosmopolitismu úvodníkem „O protistranické skupině divadelních kritiků“. Souběžné vyšetřování politbyra vyústilo 15. února v usnesení „O protistranické činnosti člena ÚV VKS(b) s. Kuzněcova A. A. a kandidátů ÚV VKS(b) ss. Rodionova M. I. a Popkova P. S.“, které uložilo komisí politbyra vyšetřit podrobnosti jejich zločinného jednání.
Kontrola finanční kázně v „Gosplanu“ (Státním plánovacím výboru při radě ministrů SSSR) končí, v únoru 1949 ministr státní kontroly L. Z. Mechlis předal Stalinovi komplexní výsledky šetření. Ministr financí A. N. Kosygin vyvázl, ale bývalý předseda „Gosplanu“ a místopředseda RM (rady ministrů) N. A. Vozněsenskij je 7. března 1949 odvolán z obou funkcí i z politbyra. Na 1. září si jej předvolal M. F. Škirjatov do KPK ÚV VKS(b) a sdělil mu svým oblíbeným oslovením: „Drahouši, pro Tvé styky s leningradskou protistranickou skupinou a sebechválu Tě vylučuji ze strany!“ Později Vozněsenskému mimořádná kontrola na pracovišti prokázala za pět let ztrátu 236 utajovaných dokumentů. Napsal Stalinovi omluvný dopis, ale již vypukl „případ Gosplanu“. Usnesení politbyra 11. září 1949 schválilo zprávu „O četných případech ztráty tajných dokumentů v Gosplanu SSSR“. Po souhlasu členů ÚV VKS(b) je Vozněsenskij 27. října 1949 zatčen. Na poradě ministr státní bezpečnosti generál V. S. Abakumov upozornil vedoucího skupiny vyšetřovatelů MGB, vyučeného zámečníka plukovníka V. I. Komarova: „Zapamatuj si to nejdůležitější, aby na procesu nezaznělo Ždanovovo jméno. Ručíš mně za to svou hlavou!“ (Již zesnulý člen politbyra Ždanov byl totiž během blokády vedoucí osobnost obrany Leningradu.)
Plukovník Komarov výslechy ukončil obviněním ze „spiknutí za účelem svržení sovětské moci, z pokusu o založení Ruské komunistické strany, z příprav k oddělení RSFSR od SSSR a vrácení hlavního města do Leningradu“. Jelikož výnos PNS (předsednictva Nejvyššího sovětu) „O použití nejvyšší míry trestu zrádcům vlasti, špionům a rozvratníkům-diverzantům“ obnovil trest smrti až 12. ledna 1950, VKNS (Vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR) se vypořádalo s 200 aktéry až 30. září 1950. Další den jsou hrdinové obrany Leningradu za jeho blokády A. A. Kuzněcov, P. S. Popkov, M. I. Rodionov a N. A. Vozněsenskij popraveni.
Vyšetřování vedení ŽAV je ukončeno. Usnesení politbyra 20. listopadu 1948 ŽAV a další židovské organizace zrušilo, dopis ÚV VKS(b) 3. ledna 1949 oznámil stranickým organizacím: „Výbor se stal špionskou organizací židovských nacionalistů a centrem antisovětské propagandy, která pravidelně předávala antisovětské špionážní informace orgánům americké rozvědky…“ Malenkov se Škirjatovem 13. ledna dokončili výslechy předsedy ŽAV S. A. Lozovského a generalissimu Stalinovi zaslali hlášení:
ÚV VKS(b), s. Stalinovi
S. Lozovskij udržoval spojení s osobami z antifašistického výboru. Za zády ÚV VKS(b) se spikl s Židovským antifašistickým výborem s cílem realizovat plán amerických kapitalistů na vytvoření židovského státu na Krymu, přičemž se obrátil na vládu, aby realizaci podniku urychlil. Kromě toho Lozovskij přijal na žádost Michoelse, Fefera a dalších židovských nacionalistů několikrát americké korespondenty Goldberga a Novicka, kteří jsou americkými špiony a poskytoval jim v široké míře tajné materiály o stavu sovětského vojenského průmyslu, a to bez vědomí a souhlasu vlády. Lozovskij v zásadě vznesená obvinění nepopřel, jen se pokusil vysvětlit své kriminální činy chybami a nedostatkem bdělosti. Protože pokládáme Lozovského chování za neslučitelné s postavením člena ÚV VKS(b), vylučujeme Lozovského S. A. z ÚV VKS(b) a ze strany.
13. ledna 49 Malenkov, Škirjatov
Schváleno a 18. ledna provedeno. S. A. Lozovskij je 26. ledna 1949 zatčen, uvržen do věznice „Matroskaja tišina“ a 18. července 1952 byl popraven. Návrhy Škirjatova a Abakumova na zatčení svých oblíbenců, Židů L. M. Kaganoviče a L. Z. Mechlise, Stalin sice odmítl, nicméně v roce 1949 Židé z vedoucích státních funkcí téměř zmizeli.
Zdroje:
Alexejev, A.: Triumf ili avanťjura?, In: Gazeta „Duel“,No 4(4), 1996-03-18.
Danilov, A., Pyžikov, A.: Rožděnije „schvěrchděržavy“. SSSR v pěrvyje poslevojennyje gody. Izdatělstvo ROSSPEN. M.-2001 g.
Judin, K.: Matvěj Fedorovič Škirjatov. „Voprosy istorii“. 2015 g. No2.
Kerr, W.: „Obyčejný“ Stalin. Nakladatelství bvd., Mnichovice 107, Čechtice 2006.
Roberts, G.: STALINOVY VÁLKY. Od světové války ke studené válce (1939-1953). Nakladatelství „BB/art s.r.o.“ Praha-2008.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Rucker, L.: Stalin, Izrael a Židé. Nakladatelství Rybka Publisher Praha, 2001.
Světlova, J.: Kak possorilis Iosif s Josipom. Žurnal „Sověršenno sekrětno.“ 01.08.2002.
Seznam použitých archivů: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace), GARF (Státní archiv Ruské federace) a RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti)).
