Článek
Připomeňme si vývoj Stalinova vztahu k Židům. Zpočátku chladně odmítavý se později změnil v otevřenou nenávist. O platnosti známého rčení „výjimka potvrzuje pravidlo“ nás přesvědčí kariéra rodilých Židů L. Z. Mechlise a L. M. Kaganoviče. Podle sovětského historika D. A. Volkogonova Stalin věřil jen nemnoha spolupracovníkům, mezi něž patřili S. M. Kirov, G. I. Kulik, L. Z. Mechlis, V. M. Molotov, A. N. Poskrjobyšev, N. S. Vlasik, K. J. Vorošilov a L. M. Kaganovič. Přesto všichni uvedení skončili neslavně! Kirov zavražděn, Vlasik deportován do Krasnojarska a Kulik popraven. S Molotovem, Kaganovičem, Mikojanem a Vorošilovem si vyřídil účty, ovšem jen slovně, na XIX. sjezdu KSSS v prosinci 1952. Mechlisova pohřbu 14. února 1953 se neúčastnil.
V roce 1913 Stalin v článku „Marxismus a národnostní otázka“ napsal: „Židé nejsou národ, nýbrž něco poněkud mystického, nehmatatelného, metafyzického“. Novinář a vojenský redaktor K. M. Simonov potvrdil, že Stalinův antisemitismus se projevil již v ambivalentním vztahu k Všeobecnému svazu židovských pracujících v Litvě, Polsku a Rusku – „Bundu“. V červnu 1918 sice dekret Rady lidových komisařů Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RLK RSFSR) postavil antisemitismus mimo zákon a společné zasedání politbyra a orgbyra 2. října 1920 jej zavrhlo, jenže on, skrytě živen Stalinem, stále doutnal. Tajemník Stalinova sekretariátu pro politbyro B. G. Bažanov napsal v pamětech:
Jednou jsem hovořil na chodbě sekretariátu s Mechlisem. Ze své pracovny vyšel Stalin a zastavil se u nás. Mechlis mu řekl: „Soudruhu Staline, přišel dopis od soudruha L. J. Fajviloviče. Soudruh Fajvilovič je velmi nespokojen s prací ÚV. Protestuje, kritizuje, naléhá, považuje jeho politiku za chybnou.“ Stalin se rozčilil: „Táák? Co si ten prašivý židáček o sobě myslí?“ Náhle však pochopil, že se nechal unést a rychle zmizel ve své pracovně. Pohlédl jsem se zájmem na Mechlise. „Tak co, Levko, co na to říkáš?“ „Na co,“ dělá udiveného Mechlis, „o co jde?“ „Jak, o co,“ namítl jsem. „Ty jsi přece také Žid!“ „Ne,“ odpověděl Mechlis. „Já nejsem Žid, já jsem komunista!“
V listopadu 1923 navrhli L. D. Trockij, L. B. Kameněv a N. I. Bucharin ustavení židovské autonomní oblasti na severním Krymu, do Krymského vnitrozemí začali přijíždět židovští kolonisté. Stalin však nesouhlasil, takže až získal reálnou moc, 26. července 1928 prosadil usnesení ÚV VKS(b), které uložilo zřídit na Dálném východě u Chabarovska jako hráz proti japonské armádě Židovskou autonomní republiku s hlavním městem Birobidžanem. Usnesení politbyra 4. května 1934 změnilo status Birobidžanské národnostní oblasti na Židovskou autonomní oblast a M. I. Kalinin oznámil: „… Založení židovské autonomní oblasti vytvořilo základnu pro existenci židovské národnosti v SSSR.“ Stalin v rozhovoru s redaktorem Americké židovské telegrafní agentury 12. ledna 1931 antisemitismus v SSSR cynicky popřel: „…komunisté, důslední internacionalisté, musejí být nesmiřitelní a zapřisáhlí nepřátelé antisemitismu. V Sovětském svazu je antisemitismus nejpřísněji stíhán zákonem jako hnutí hluboce nepřátelské k sovětské společnosti.“ Tehdy ovšem sovětská společnost právně neexistovala. Hlavní redaktor „Pravdy“ Mechlis zveřejnil tento rozhovor až 30. listopadu 1936, aby vylepšil kredit „Velké Stalinské ústavě“ přijaté 5. prosince 1936.
Námluvy říšské a sovětské „strany a vlády“ rychle spějí k sňatku. Uzavření „Paktu proti kominterně“ s tajnou doložkou o společných opatřeních vlád Německé říše, Japonska a Itálie na něj 6. listopadu 1937 vrhlo jen zdánlivý stín. Skutečný stín na něj již déle vrhá židovský původ lidového komisaře M. M. Litvinova, známého zásadním nesouhlasem s uzavřením této politické svatby. Přesto, že ideový bolševik Litvinov v roce 1923 hlasoval v souladu s trockistickou platformou, v červenci 1936 je tehdy ještě „věrný syn bolševické strany“ vyznamenán Leninovým řádem. Při této příležitosti Mechlis 17. července 1936 v článku „Věrný syn bolševické strany“ zveřejněným v „Pravdě“ napsal: „Jméno soudr. Litvinova vejde do dějin jako jméno jednoho z významných představitelů velké epochy Říjnové revoluce a výstavby socialismu, jako člověka, který ztělesňuje zahraniční politiku SSSR a její zápas za mír mezi všemi národy“.
Jenže již počátkem roku 1937 zesílily jeho názorové rozpory s předsedou RLK Molotovem, takže je upozaděn, jeho 1. zástupce V. P. Poťomkin doprovází k Molotovovi a Stalinovi diplomaty ze zahraničí a Litvinovovi sděluje jen Stalinem schválené informace. Další poznatky o Litvinovovi dodaly výslechy zástupce hlavního redaktora „Pravdy“ M. J. Kolcova. Jakmile v březnu 1939 Litvinov na jednání RLK opět varoval před pletkami s politiky Německé říše, Molotov ho obvinil „z odklonu od stranické linie“. Za měsíc v politbyru projednávali „Případ diplomatů“, označení pro „kontrarevoluční, teroristickou a špionážní skupinou v NKID“.
Další události nabraly rychlý spád, 3. května 1939 usnesení politbyra uložilo odvolat Litvinova z funkce. Stalin seznámil vybrané diplomaty s usnesením ÚV VKS(b) „O aparátu NKID“: „Vzhledem k vážnému konfliktu mezi předsedou RLK s. Molotovem a lidovým komisařem zahraničních věcí s. Litvinovem vyvolaném neloajalitou s. Litvinova k RLK, s. Litvinov požádal o uvolnění z funkce lidového komisaře zahraničních věcí a ÚV VKS(b) vyhověl jeho prosbě. Předseda RLK s. Molotov převezme i funkci lidového komisaře zahraničních věcí.“ Litvinova zatkli, prohledali jeho kancelář a z jeho podřízených na něj páčili „kompromaty“ (udání). Komise ÚV VKS(b) ve složení Malenkov, Berija, Škirjatov a Děkanozov odstranila z vedení NKID Židy. Na poradě kolegia nový lidový komisař Molotov členům aparátu oznámil: „Soudruh Litvinov nezajistil plnění linie ÚV VKS(b) v komisariátu. Označit minulý NKID jako nebolševický komisariát je nepřesné… ale ve výběru a vzdělávání kádrů nebyl NKID zcela bolševický, neboť soudruh Litvinov kryl řadu straně i sovětské vládě nepřátelských lidí a nesoudružsky se choval k novým pracovníkům v NKID.“ Je rozhodnuto, po letech předseda RLK Molotov jednom rozhovoru soudružsky řekl novináři Čujevovi: „Taková pakáž, zasloužil si nejvyšší trest…. Litvinov vyvázl jen náhodou.“
Nastala válka, po půl roce prážek a ústupů v prosinci 1941 proběhla první vítězná operace DRRA a hned v lednu 1942 předseda Státního výboru obrany a vrchní velitel Stalin nařídil do konce roku vyhnat nepřítele z území SSSR. Nyní se zapojila do války i vláda USA. Jelikož Stalin ve válce potřeboval pro efektivní spolupráci s vládou USA v anglosaských státech uznávaného diplomata Litvinova, 10. listopadu 1941 jmenoval tohoto „nepřátelského amerického agenta“ náměstkem lidového komisaře zahraničí a mimořádným a zplnomocněným velvyslancem v USA. Sloužil tam do konce srpna 1943.
Pro zajištění finanční a materiální podpory anglosaských spojenců, při vědomí tamního rozhodujícího vlivu semitské diaspory, Stalin souhlasil ustanovit Židovský antifašistický komitét (ŽAK), Jeho vedoucím je národní umělec SSSR režisér S. Michoels, členy výboru významní straničtí a svazoví činitelé, například zástupce lidového komisaře zahraničí S. A. Lozovskij. Pod rouškou Sovinformbyra tisk 7. dubna 1942 publikoval zprávu o jeho založení s výzvou „Židům celého světa“.
Další vlna antisemitismu se vzedmula v SSSR již 17. srpna 1942. Náčelník Správy propagandy a agitace ÚV VKS(b) G. F. Aleksandrov totiž v memorandu upozornil Malenkova, Ščerbakova a Andrejeva, že „v umění převládají nerusové“ a žádal očistu sovětské kultury a redakcí médií od Židů. Náčelník Hlavní politické správy Ščerbakov vyzval hlavního redaktora armádního listu „Krasnaja Zvjozda“, generála D. I. Ortěnberga, k propuštění židovských redaktorů a v září je propuštěn i on. Však literát (ostatnětaké Žid) I. G. Erenburg již dříve napsal, že antisemita Ščerbakov židovského generála Ortěnberga bytostně nesnášel. Postižený si troufl stěžovat jen generálu Poskrjobyševovi až 6. května 1949:
Dne 30. července (1943) mne povolal soudr. Ščerbakov a oznámil, že ÚV rozhodl o mém osvobození od povinností redaktora „Krasnoj Zvjozdy“. Na můj dotaz na důvod soudr. Ščerbakov odpověděl: „Bez zdůvodnění.“ Znovu jsem se tázal: „Co mám odpovědět, když se mne zeptá někdo z členů redakce nebo stranické organizace na důvody?“ Soudr. Ščerbakov mně přečetl usnesení ÚV: „Jmenovat s. Talenského redaktorem „Krasnoj Zvjozdy“, odvolat z této funkce s. Ortěnberga“ a dodal: „Tak to řeknete - bez důvodu.“
Po vydání směrnice Správy propagandy a agitace ÚV VKS(b) o kádrové politice strany začala eliminace Židů z ÚV VKS(b), později i ze zákonodárných sborů a z exekutivy. Například Židovku „Tovarišč Děmona“ R. S. Zemljačku, která v roce 1939 přežila Berijův antisemitský pogrom v Komisi sovětské kontroly, 26. srpna 1943 usnesení orgbyra přemístilo z funkce místopředsedkyně RLK do funkce zástupkyně předsedy Kontrolní stranické komise (KSK) při ÚV VKS(b).
Jakmile se členové ŽAK Michoels, Fefer a vedoucí lékař Botkinovy nemocnice B. Šiměljovič vrátili ze služební cesty z USA, 21. února 1944 obnovili návrh na zřízení Židovské sovětské republiky na Krymu. Molotov souhlasil, ale Stalin později nápad prohlásil za „podryvnou akci mezinárodního sionismu“. Později z ní vyrašil „Krymský případ“. Úporná snaha „aktivního židovského nacionalisty a amerického špiona“ I. G. Erenburga vydat Grossmanův sborník o represích židů v SSSR Stalina jen podráždila, represe ho nepostihly.
V prvním pololetí 1944 ideologické konference Správy propagandy a agitace úv vks(b) zostřily antisemitský kurz. Návazné usnesení politbyra „O zástupcích předsedy Sovnarkomu Svazu SSR“ 15. května 1944 odvolalo generála Mechlise z funkce místopředsedy RLK a člena byra RLK se zástupným důvodem „nemá možnost vykonávat tyto funkce pro svou práci na frontě“ a v říjnu 1944 již není povýšen na armádního generála. Nabízí se vysvětlení, že Mechlise dostihl jeho židovský původ, avšak jeden z mála jeho přátel, generál Ortěnberg, kategoricky odmítl, že by Mechlise postihla kampaň proti Židům, „neboť on šel jako vždy i nyní přísně se Stalinem!“
Na podzim 1944 Stalin svolal k „židovské problematice“ společné zasedání politbyra, Sekretariátu ÚV VKS(b) a RLK. V úvodním projevu se G. M. Malenkov vyslovil „pro odpovědnější pověřování Židů vedoucími funkcemi ve stranických a státních orgánech.“ Mezinárodní dominanci amerického židovského kapitálu Stalin zhodnotil slovy „Židé jsou pátá kolona amerického imperialismu!“ Tento postoj se promítl i do pozice ŽAK, pracovníci Státní bezpečnosti vyšetřují řadu jeho členů pro „anglofílii“ a podezření ze špionáže. Zástupce předsedy KSK při ÚV VKS(b) M. F. Škirjatov 25. prosince 1945 Malenkovovi napsal, že ŽAK musí být posílen pevnými politickými vůdci a upraveny jeho kompetence. Zřejmě to nestačilo, usnesení politbyra 20. listopadu 1948 jej i jeho dceřinné organizace zrušilo. Stalin 28. listopadu podepsal tajné rozhodnutí Rady ministrů SSSR: „Židovský antifašistický komitét okamžitě rozpustit, jeho tiskové orgány uzavřít, majetek výboru zkonfiskovat!“ Dopis ÚV VKS(b) sdělil stranickým organizacím důvod až 3. ledna 1949: „Výbor se stal špionskou organizací židovských nacionalistů a centrem antisovětské propagandy, která pravidelně předávala antisovětské špionážní informace orgánům americké rozvědky…“
Malenkov a Škirjatov 13. ledna vyslechli S. A. Lozovského, jenž převzal předsednictví v ŽAK po zavražděném S. Michoelsovi a Stalinovi zaslali návrh na jeho vyloučení z ÚV VKS(b) „pro politicky podezřelé styky a chování neslučující se s členstvím v ÚV“. Schváleno a 18. ledna provedeno. Následovala obvyklá bolševická triáda. Nositel Leninova řádu Lozovskij je 26. ledna 1949 zatčen, uvržen do věznice „Matrosskaja tišina“ a 18. července 1952 popraven. Návrhy Škirjatova a ministra generála Abakumova na zatčení Židů Kaganoviče a Mechlise Stalin sice odmítl, nicméně v roce 1949 Židé z vedoucích státních funkcí téměř zmizeli. V únoru 1953, po kádrové reorganizaci rezortů vnitra a státní bezpečnosti, byli propuštěni z vedoucích funkcí na všech úrovních.
Až M. M. Litvinov zemřel, při jednom setkání v roce 1972 člen politbyra A. I. Mikojan prozradil Stalinovu tlumočníkovi V. M. Běrežkovovi, že Litvinov i po odvolání z funkce velvyslance udržoval styky s diplomaty z USA. Navštěvovali ho na jeho chatě, kde kriticky diskutovali o mezinárodních politických problémech. V jednom z těchto rozhovorů si stěžovali, že Stalin zaujímá v mnoha otázkách neústupný postoj, a proto je obtížné s ním jednat. Litvinov na to odpověděl, že Američané by neměli propadat zoufalství, že i jeho neústupnost má své meze a že pokud projeví dostatečnou pevnost a vyvinou odpovídající tlak, přistoupí na ústupky. Všudypřítomné odposlechy rozhovor zaznamenaly, referenti KGB jej předali výše a až se s jeho obsahem seznámil Stalin, vyložil si jej tak, že Litvinov dal americkým diplomatům radu, jak jednat se sovětskou vládou, aby dosáhli svých cílů na úkor sovětských zájmů. To považoval za velezradu a po skončení války ho nařídil usmrtit. Stalo se 31. prosince 1951 inscenovanou automobilovou havárií poblíž jeho chaty. Agentura TASS ovšem oznámila jeho „úmrtí po srdečním infarktu“.
Zdroje:
Bažanov, B.: Poběg iz noči. Žurnal „Kontinent“. 2012g. No151.
Běrežkov, V.: Kak ja stal pěrevodčikom Stalina. Izdatělstvo „DEM“. M.-1993.
Čujev, F.: Sto sorok besěd s Molotovym. „TĚRRA“. M.-1991.
Etinger, J.: Vrači i ich ubijcy. Měžduarodnyj ježeměsačnik „Sověršeno sekrětno“ No6/205 ot 06/2006.
Gazěta „Pravda“, 1936, 16 ijula.
Gromov, J.: STALIN: Isskustvo i vlasť. Izdatělstvo „EKSMO“, M.-2002.
Klučnik, R.: Kto repressiroval v 30-ch: Braťja Běrmany? Stalin_ Ili… „Spb SRP „Pavěl“BOG“ Sankt Petěrburg-2010.
Kostyrčenko, G.: Repressirovannaja kultura. Dělo Jevrejskogo antifašistickogo komitěta. „LECHAIM“, August 2002.
Kostyrčenko, G.: Tajnaja politika Stalina: vlasť i antisemitizm. Izdatělstvo „Mědunapodnyje otnošenija“. M.-2003.
Medvěděv, R.: Bližnij krug Stalina. Soratniki vožďa. „Eksmo“. „Jauza“. M.-2005.
Medvěděvovi Ž. a R.: Neznámý Stalin. „Academia“. Praha-2003.
Mlěčin, L.: MID. Ministry inostrannych děl. Vněšnaja politika Rossiji. Ot Lenina i Trockogo-do Putina i Medvěděva. Izdatělstvo „Centrpoligraf“. Moskva-2011.
Mlěčin, L.: „Vy nam rusačkov, rusačkov davajtě!“ „Novaya Gazěta“ No73 ot 8 ijula 2019.
Montefiore, S.: stalin. Na dvoře rudého cara. Pavel Dobrovský-BETA a Jiří Ševčík, PRAHA-Plzeň 2004.
Ortěnberg, D.: Stalin, Ščerbakov, Mechlis i drugije. MP „Kodeks“. M.-1995.
Personalnaja kartotěka L.Z.Mechlisa. Vypiska iz protokola zasedanija Politbjuro CK VKP(b) No P43/140 ot 15 maja 1944g.
Roščin, A.: V Narkomatě v prědvojennyje gody. Otkryvaja novyje stranicy. Měždunarodnyje voprosy: sobytija i ljudi. „Politizdat“. M.-1989.
Rubcov, J.: Geněralskaja pravda. 1941-1945. „Izdatělskij dom „Věče“. M.-2012.
Stalin, I.: Ob antisemitizmě. Otvět na zapros Jevrějskogo tělegrafnogo agentstva iz Aměriki. Gazěta „Pravda“ No329. 30. nojabrja 1936g.
Vaksběrg, A.: Něraskrytyje tajny. Izdatělstvo „Novosti“, Moskva 1993.
Vaksběrg, A.: Stalin proti Židům. Pavel Dobrovský-BETA s.r.o. Praha 2011.
Veber, V.: NIKITA NA TRŮNĚ. Chruščev v čele SSSR v letech 1953-1964. „Triton“. Praha-2014.
Volkogonov, D.: Lenin - počátek teroru.
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace) a RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti).
