Článek
V roce 1908 na návrh L. D. Trockého ve Vídni začal vycházet sociálně-demokratický list „Vídeňská pravda“. V redakci pracovali členové RSDRP(b), takže v lednu 1912 na VI. sjezdu Všeruské konference RSDRP(b) (Ruské sociálně demokratické strany dělnické (bolševiků)) V. I. Lenin prosadil založení bolševického deníku „Pravda“ a s nezbytnou německou podporou přemístění jeho redakce do Ruska. V květnu 1912 začal v Petrohradu za německé peníze vycházet list „Pravda“. Od března 1917 v redakci „Pravdy“ pracují také bolševici I. V. Stalin, V. M. Molotov a Leninova sestra M. I. Uljanovová. V Rusku dokončil říjnový převrat bolševizaci kádrového sestavu redakce, v listopadu 1917 je zvolen odpovědným redaktorem N. I. Bucharin a od března 1918 již tento ústřední tiskový orgán úv KSR(b) (Ústředního výboru komunistické strany Ruska (bolševiků)) vychází v Moskvě. Od léta 1918 řídí vydávání listu „Byro redakce „Pravdy““, jehož předseda (hlavní redaktor) garantuje politbyru (politickému byru ÚV KSR(b)) dodržování stranické linie. Po Leninově smrti v „Byru redakce Pravdy“ „Leninskou gardu“ střídá „Stalinská garda“.
Generální tajemník ÚV VKS(b) Stalin 7. listopadu 1929 oznámil v „Pravdě“ článkem „Rok velkého přelomu“ ukončení NEPu (Nové agrární politiky), další zaměření na rozvoj industrializace, zbrojního průmyslu a brzké zahájení kolektivizace na venkově. Jakmile 8. prosince 1929 výnos CIK (Ústředního výkonného výboru sovětu zástupců SSSR) ustavil Lidový komisariát zemědělství, „strana a vláda“ uložila jeho lidovému komisaři J. A. Jakovlevovi „vytvořit socialistickou vesnici“. I. V. Stalin 27. prosince 1929 vyhlásil na stranické agrární konferenci v projevu „K problémům zemědělské politiky SSSR“: „Útok na kulactví znamená kulactví zlomit a likvidovat jako třídu!“
Na oslavách Stalinových padesátin 21. prosince 1929 zazněly čím nadšenější, tím lživější adorace. Členové „Byra redakce Pravdy“ publikují zdravice ÚV VKS(b) a ÚKK (Ústřední kontrolní komise): „Nejlepší komunistický novinář“ K. B. Radek Stalina falešně nazval „organizátorem Velké říjnové socialistické revoluce, jediným „vožděm“ strany a tvůrcem Rudé armády“ (organizátor byl Lenin a tvůrce Trockij!). Stalinův pomocník Mechlis napsal jen floskuli „geniální Vožď a Učitel“. Stalin je ubezpečil: „… Nemusíte, soudruzi, vůbec pochybovat o tom, že jsem připraven oddat se i nadále věci dělnické třídy, věci proletářské revoluce a věci světového komunismu…“ Až nadšení opadlo, 25. prosince Molotova varoval: „V redakci Pravdy není vše v pořádku, zvedají tam hlavy bývalí trockisté!“
Na podzim 1929 v souvislosti s kádrovým rozvalem redakce Pravdy usnesení orgbyra předčasně odvolalo L. Z. Mechlise ze studia v IRP (Institutu rudé profesury) a vrátilo ho do funkce 1. pomocníka generálního tajemníka ÚV VKS(b) v Tajném oddělení ÚV. Zástupce vedoucího B. A. Dvinskij ho seznámil s probíhající očistou redakce Pravdyod nositelů „pravé úchylky“ a počátkem května 1930 usnesení Sekretariátu ÚV VKS(b) povolalo L. Z. Mechlise do redakce. Zde se setkal s významným ekonomem B. M. Talem, s novinářem K. B. Radekem, s básníkem D. Bědným, s nekorunovaným králem udavačů A. S. Magidem i s bývalým členem „Všeobecného svazu židovských pracujících v Litvě, Polsku a Rusku“ D. I. Zaslavským, jenž v roce 1917 Lenina veřejně nazval německým špionem. Tuto indiskreci přežil, neboť předseda GPU (Státní politické správy při Lidovém komisariátu vnitra RSFSR)F. E. Dzeržinskij ji oznámil Stalinovi až 25. prosince 1922. V roce 1934 je Zaslavskij přijat do VKS(b) a záhy se vypracoval k čestnému titulu „Stalinovo břitké pero“.
Ještě před XVI. sjezdem VKS(b) L. Z. Mechlis a zahájil v „Pravdě“ soustavnou trvalou adoraci Stalina. Na titulní stranu vydání z 25. června 1930 zařadil jeho portrét, jak na pozadí Leninovy siluety předčítá výroční zprávu ÚV VKS(b) a doplnil ho heroickým úvodníkem:
„Pod Leninovým praporem jsme zvítězili v říjnové revoluci, pod Leninovým praporem jsme dosáhli rozhodující úspěchy v boji za vítězství socialistické výstavby, pod Leninovým praporem zvítězíme v proletářské revoluci na celém světě. Ať žije leninismus!… Stále trvá nesmiřitelný boj se sociální demokracií, umírněnou odnoží fašismu …Buržoazie bude v oblasti vnitřní politiky dále fašizovat, využívajíc k tomu všechny reakční síly včetně sociální demokracie. …v příštíválce nerozhodne o vítězství sovětských zbraní železo, ale chemická výroba, nerozhodnou bodáky a dělostřelecké granáty, ale otravné plyny! …“
Zatímco Trockého kult je již pohřben a Leninův kult uvadá, Stalinův kult naopak sílí!
Usnesení „strany a vlády“ 11. listopadu 1930 nařídilo nahradit Trockého stoupence v redakcích ústředních listů absolventy stranických škol. Dosud volné funkce ve vedení médií budou ihned doplněny, vždyť například i absence vedoucího redaktora Pravdy svádí ke kolektivní neodpovědnosti! Sám básník D. Bědnyj se Stalina opakovaně tázal, kdo jim v redakci vlastně velí. V sovětské praxi se vedoucí redaktor nazýval zkrátka jen redaktor, takže my budeme používat pro řadové zaměstnance redakce označení korespondent.
Usnesení politbyra z 12. ledna 1931 „O Pravdě“ stanovilo: „…V Pravdě ustanovit redaktorem s. Saveljeva, zástupcem redaktora ustanovit s. Popova N. N., tajemníkem redakce jmenovat s. Mechlise. Byro redakce Pravdy schválit ve složení ss. Saveljev, Popov N. N., Jaroslavskij, Stěckij, Mechlis…“ Jenže brzy se ukázalo, že kandidát ÚV VKS(b) M. A. Saveljev pracuje liknavě. Například 19. dubna 1931 schválil krátký článek moskevského zpravodaje „Kontrarevoluční výpad kulaků“, který komentoval rozsudek oblastního soudu o jejich nepřátelské činnosti proti sovětské moci, přičemž autor dodal, že část z nich dostala nejvyšší míru trestu. Porušil tím platný zákon, a tak zasáhlo další usnesení politbyra: „Uložení rozsudku bylo hrubě chybné a jeho zveřejnění v Pravdě zcela nepřípustné. Vrchnímu soudu RSFSR se ukládá rozsudek přezkoumat a v Pravdě publikovat nové znění.“
Ještě v dubnu je Saveljev odvolán a funkce redaktora opět zrušena. „Byro redakce Pravdy nově obsadí Popov, Mechlis, Jaroslavskij a Stěckij. Jelikož stále pracuje neuspokojivě, počátkem srpna 1931 Stalin uložil členu politbyra L. M. Kaganovičovi: „… Dohlížet na Pravdu, na Popova i na Mechlise, soudružsky jim pomáhat, aby si nezlomili vaz, neboť často klopýtají.“Kaganovič si povolával Popova s Mechlisem na výtky, při nichž skla v oknech jeho pracovny jen řinčela! Po dalším redakčním přešlapu 23. srpna 1931 povolal „na kobereček“ jen předsedu byra Popova. K nápravě však nedošlo, takže Stalin 12. září Kaganovičovi napsal: „Pravda pořád publikuje většinou samé hlouposti!“
Důležitou součástí stranické propagandy je „třídní výklad“ historie, takže každé vybočení z konvencí „marxisticko-leninských vědeckých diskuzí“ bude v prvním stranickém listu pranýřováno a kriminalizováno. Například v roce 1931 vyšly předáku „dělnické opozice“ A. G. Šljapnikovovi čtyřdílné vzpomínky „Začátek 1917. roku“ a „1917. rok“. Jelikož v nich vedoucí Odboru kultury a propagandy ÚV VKS(b) A. I. Stěckij našel závažné ideové chyby, Mechlis Šljapnikova nazval „turgeněvský hrdina lží, obcující s lecjakou havětí“. V únoru 1932 usnesení Organizačního byra ÚV VKS(b), (dále jen orgbyra) Šljapnikova vyzvalo k omluvě a protože odmítl, je v roce 1933 vyloučen z VKS(b), později zatčen a 2. září 1937 popraven.
Verbální potyčky s Trockého příznivci jsou v plném proudu. Redaktor časopisu „Proletarskaja revolucija“ publikoval v 6. čísle z roku 1931 článek A. G. Sluckého „Bolševici o německé sociální demokracii v období předválečné krize“, v němž autor kritizoval Leninovo přecenění jejich revolučnosti. Stalin sdělil redakci svůj nesouhlas se zveřejněním tohoto „polotrockistického protistranického článku“ a hned jí dodal svůj článek „O některých otázkách historie bolševismu“, v němž odmítl znevažování axiomů bolševismu trockisty. V úvodníku Pravdy 25. prosince 1931 redaktor Mechlis Stalinovu stať pochválil: „…K čertu s oportunismem a shnilým liberalismem! Tento článek má a bude mít zásadní význam pro posílení třídní bdělosti, pro zvýšení boje se shnilým liberalismem a s trockistickým kontrabandem…“ Usnesení politbyra „O kampani v boji s falzifikátory dějin naší strany“ 8. ledna 1932 uložilo členům VKS(b) bojovat proti zkreslování interpretace leninismu.
Výnos CIK SSSR 20. února 1932 odňal L. D. Trockému i jeho synovi Sědovovi sovětské občanství a výrok soudu rozhodl, že pokud překročí státní hranici SSSR, budou zatčeni.
V únoru 1932 na XVII. konferenci VKS(b) Stalin kvůli hrozbě imperialistické války vyzval ke splnění II. pětiletky za čtyři roky. V Pravdě se k tématu vyjádřil redaktor Mechlis článkem nazvaným „II. pětiletka a likvidace tříd“:
K likvidaci tříd jdeme cestou zostření třídního boje, k socialistickému vlastnictví upevněním diktatury proletariátu. Třídní boj nabývá v Sovětském svazu jiné, modifikované formy, odlišné od těch, které existují v kapitalistickém systému. Bylo by však chybné si myslet, že tento boj u nás slábne plynulým přechodem k nové etapě rozvoje socialismu… Stranická konference vyzvedla problémy socialistické výstavby na mimořádně vysokou teoretickou úroveň a její rozhodnutí o vybudování socialistické společnosti ve II. pětiletce je prosto výmyslů v různých utopických systémech, které vydávají přání za skutečnost a s nimiž naše strana nemá nic společného… Splnění druhé pětiletky pozvedne význam SSSR, záštitu boje mezinárodního proletariátu, pozvedne autoritu Strany sovětů, základnu světové proletářské revoluce v očích vykořisťovaného pracujícího lidu celého světa.
Pětiletý plán se podařilo splnit jen na 93,7%, což Mechlis zdůvodnil ozbrojenými šarvátkami s Japonci. Nesouhlas razantně zhodnotil slovy „průhledné lži banditů pera a zaprodaných lokajů imperialismu“!
Stalin potřebuje pro přípravu „globálního rozšiřování fronty socialismu“ masivním zbrojením každou kopějku, a proto kvóty výkupu obilí nastavil tak drasticky, že v Doněcké pánvi a pod Kavkazem vyvolaly hladomor. Aby vesničané nezemřeli hladem, nezbylo jim než po sklizni na polích sbírat zbytky obilí. To nelze trpět, 7. srpna 1932 PNS schválilo zákon „O ochraně majetku státních podniků, kolchozů, družstev a upevnění společenského vlastnictví“. Popov s Mechlisem ho v Pravdě publikovali nevhodně, takže 17. srpna Stalin opět vyčinil Kaganovičovi: „… Redakce Pravdy jednala hloupě a byrokraticky slepě, když nezahájila širokou kampaň k propagaci zákona o ochraně společenského vlastnictví. Kampaň je nutno začít okamžitě…“
Po tomto okřiknutí přesoleném Kaganovičovým řvaním redaktor Mechlis napsal úvodník „Společenské vlastnictví je posvátné a nedotknutelné“ a článek „Rozkradače socialistického vlastnictví, nepřátele lidu, vést k přísné odpovědnosti“, obložený rozhořčenými dopisy čtenářů. Další články snaživě referovaly z oblastí, kde soudy potrestaly některé obviněné za krádež obilí trestem smrti. Opět špatně, takže 16. září 1932 usnesení politbyra zastavilo publikaci zpráv o soudních přelíčeních a vynesených rozsudcích s tématikou rozkrádání obilí. Mechlis se vyjádřil pravověrně až k 5. výročí přijetí zákona: „Historický zákon žije a působí jako příklad třídní bdělosti. Jeho síla a nejhlubší smysl bude zachován mnoho let v budoucnosti…“ Tento traktát doplnil článek lidového komisaře zemědělství J. A. Jakovleva „O problémech kolektivizace“, v němž po Stalinovi opakoval výzvou likvidovat kulaky jako třídu. Před Stalinovou tradiční odměnou, pozdější popravou, ho to však stejně neochránilo!
Problémy s výživou obyvatel 20. srpna 1932 přiměly 1. tajemníka Severokavkazského oblastního výboru VKS(b) B. P. Šeboldajeva požádat Stalina o snížení kvót státních odvodů obilovin. Stalin odpověděl „soudružsky“. Poslal Mechlisovi k publikaci článek „Výkupy obilovin, severní Kavkaz je na posledním místě jižních oblastí“. Šeboldajev zmlkl a 22. října další usnesení politbyra opět zvýšilo kvóty. Do USSR (Ukrajinské SSR) odjela komise L. M. Kaganovič, M. F. Škirjatov, A. I. Mikojan, G. G. Jagoda, J. B. Gamarnik a P. P. Postyšev s příslušníky NKVD, aby přivedli rolníky k rozumu. Právně pomohl i zákon přijatý 3. listopadu 1932, který zakázal polní práce s vlastním nářadím jinde než na kolchozních pozemcích, jinak bude násilně zabaveno a jeho majitelé zatčeni.
Hladomor s těžištěm v USSR vyháněl rolníky do měst přesto, že jim „strana a vláda“ odebrala doklady totožnosti. Venkov se vylidňoval, výkup obilovin rapidně klesal. Na společném zasedání ÚV VKS(b) a ÚKK 12. ledna 1933 Stalin v projevu „O práci na vesnici“ rolníky obvinil ze sabotáží a žádal „zostření třídního boje na vesnici“. Jeho právní základ 19. ledna utvořilo usnesení „strany a vlády“ „O povinných dodávkách obilí soukromými subjekty státu a kolchozy“ doplněné kritikou ÚV KSU(b) (Komunistické strany Ukrajiny (bolševiků)) za neplnění plánu výkupu obilí. Stalin s Molotovem 22. ledna vedení ukrajinské „strany a vlády“napsali: „…ÚV a RLK mají důkazy, že hromadný exodus rolníků do měst organizují nepřátelé sovětské moci, kontrarevolucionáři a polští agenti… Je nezbytné všemi prostředky zabránit hromadným přesunům rolnictva na Ukrajině a severním Kavkaze do měst…“ Straničtí agitátoři tedy odjíždějí na venkov, opatření přijalo i ústředí. Tajemník ÚV VKS(b) P. P. Postyšev je jmenován i 2. tajemníkem ÚV KSU(b) se Stalinovým pověřením garantovat výkup obilí na Ukrajině a „v případech „neodkladné důležitosti“ neinformovat 1. tajemníka ÚV KSU(b) S. V. Kosiora“. V tomto jednom ze Stalinem účelově vyvolaných hladomorů zahynulo na 7 000 000 Ukrajinců i Rusů.
Úsilí stále nepřináší výsledky. Usnesení ÚV VKS(b) 23. ledna 1933 oznámilo: „Stranickým orgánům na Ukrajině se nepodařilo splnit úkoly strany, jež jim byly svěřeny při organizaci uskladnění zrna a plnění plánu jeho výkupu.“ Předseda „Byra redakce Pravdy“ N. N. Popov je přemístěn do politbyra i Orgbyra ÚV KSU(b) a pověřen „zajistit bezpodmínečné splnění plánu výkupu obilovin“. Usnesení orgbyra nahradilo Popova L. Z. Mechlisem. Odpoledne Stalin Mechlise přijal a uložil mu: „Podstatně zkvalitnit ideovou práci Byra redakce, přesvědčit čtenáře, že žijí lépe, než občané v zahraničí a vychovat je v ostražitosti k cizincům“.Mechlis začal výměnou kádrů a nařídil členům reakce vybudovat si informační zázemí, čímž jen pohnojil všudypřítomné udavačství. Sympatizanty menševiků a trockistů nahradil stalinskými apologety, například literátem V. V. Višněvským.
Na první redakční poradě oznámil: „Místo leninské Pravdy je v systému našich novin nezastupitelné. Pracovníci redakce jsou povinni hájit generální linii strany proti oportunismu a shnilému liberalismu. Z redakce Pravdy se neodchází, z redakce Pravdy se odvolává! …Všechny příspěvky budou kontrolovány nejméně dvěma členy redakce a celý výtisk od začátku první do konce poslední stránky bezpodmínečně přehlédne vedoucí směny. To zvýší kvalitu článků a jednotu obsahu.“ Závěrečnou kontrolu si Mechlis vyhradil pro sebe, takže kromě Stalinových úvodníků se ve vydání Pravdyneobjevilo ani slovo, které by osobně neschválil. Nad ním bděl již jen Stalin, jenž začínal každý den s Pravdou na stole a telefonické spojení s redakcí měl po ruce. Mechlisovi volal každý den a když nepomohla domluva, sepsal rezoluci orgbyra: „Udělit výtku redaktoru Pravdy L. Mechlisovi…!“.
Pracovní doba redakce Pravdy končila další den ve 2 hodiny ráno, poté „kromě pověřené služby poté nikdo nezůstával v redakčních místnostech“. Mechlise se nařízení netýkalo, neboť průvodky matric do tiskárny podepisoval až v ranních hodinách.
Nástup do vedení ústředního stranického listu Mechlise reálně usadil na trůn garanta Stalinova kultu. Spolupracoval jak s jeho tvůrci, členy politbyra L. M. Kaganovičem, a K. J. Vorošilovem, tak s reprezentanty vědecké komunity, filozofy M. B. Mitinem a P. F. Judinem. Nyní bude ve vydáních Pravdy zářit slogan: „Pod moudrým vedením našeho velikého a geniálního vůdce a učitele soudruha Stalina…“
V létě 1933 vězni nápravných táborů správy „GULAGU“ dokončili Bělomořsko-baltský Stalinův kanál. Jeho slavnostní otevření 2. srpna 1933 provedl lidový komisař vnitra G. G. Jagoda. Na exkurzi 17. srpna přijela i delegace sovětských spisovatelů M. Gorkij, L. L. Avěrbach, S. G. Firin a další. Poté sepsali veledílo „Bělomořsko-baltský Stalinův kanál, historie výstavby“, které vyšlo v lednu 1934 s dedikací XVII. sjezdu VKS(b). Redaktor Mechlis napsal do Pravdy recenzi díla, v níž citoval motto knihy: „Táborový režim vychovává zločince v přesvědčené budovatele komunismu.“ Ovšem, jakmile se v roce 1937 ocitl generální komisař Státní bezpečnosti Jagoda ve vězení, zmizel téměř celý náklad veledíla ve stoupě až na pár výtisků v soukromých knihovnách.
V Moskvě 26. ledna 1934 začal XVII. sjezd VKS(b). Vzhledem k tomu, že řadového člena strany, redaktora Mechlise, na něj žádný orgán nedelegoval, ujal se toho sám generální tajemník ÚV VKS(b). Nejen že ho posadil do redakční komise sjezdu vedle jejího předsedy A. I. Stěckého a pro malý počet členů úv mu udělil mandát k hlasování o návrzích delegátů, ale rovněž ho doporučil zvolit kandidátem ÚV VKS(b). Ve výroční zprávě uvedl:
„Lidové masy ještě nejsou připraveny k útoku na kapitalismus, ale že tato idea v povědomí mas zraje, o tom sotva mohou být pochyby… nás ani nenapadne znepokojovat se německým fašismem, protože jádro pudla není ve fašismu, vždyť například fašismus v Itálii nebrání SSSR mít nejlepší vztahy s tímto státem… (Italští a sovětští diplomaté podepsali 2. září 1933 smlouvu obou vlád o přátelství, nenapadení a neutralitě, pozn.aut.). Vítězství fašismu v Německu není jen důkaz slabosti dělnické třídy a důsledek škůdcovství sociální demokracie vůči dělnické třídě, ale rovněž důkaz slabosti buržoazie… Budoucí válka s buržoazií bude vedena nejen na frontách, ale i v nepřátelském týlu … Četní přátelé sovětské dělnické třídy v Evropě a Asii nebudou váhat zaútočit do týlu svých utlačovatelů … Nelze pochybovat, že druhá válka proti SSSR podnítí v řadě států revoluce, které skončí úplnou porážkou útočníků… což povede k rozpadu buržoazně-uchvatitelských vlád.
Mezi dalšími účastníky vynikl projev zdatného rétora, člena politbyra a tajemníka ÚV VKS(b) S. M. Kirova, jenž toto slavnostní shromáždění nazval „Sjezd vítězů“! Delegáti schválili nové stanovy strany. Přesto, že z názvu Stalinovy funkce zmizelo slovo „generální“, mocensky tato funkce přetrvala až do XIX. sjezdu VKS(b) v říjnu 1952 přesto, že Stalin jednání plén ÚV neřídil, zastupoval ho A. A. Andrejev, později V. M. Molotov nebo L. M. Kaganovič.
V úvodníku Pravdy 11. února 1934 Mechlis shrnul: „…Když se ohlédneme na cestu, kterou jsme za deset let urazili, strana je zmocněna vyhlásit čestné splnění Stalinovy VELKÉ PŘÍSAHY. Dekáda po Leninově smrti byla desetiletím velké práce – historického vítězství leninismu. Pod Stalinovým vedením SOCIALISMUS V NAŠÍ ZEMI ZVÍTĚZIL!“ Zasloužilé soudruhy z „Leninské gardy bolševiků“ nazval „otevření nepřátelé“ a trefil se do černého, telefon od Stalina mu v pracovně nezazvonil.
Koncem dubna zástupkyně lidového komisaře osvěty N. K. Krupská dopsala „Vzpomínky na Lenina“. Stalin jí sice 9. května 1934 k dokončení knihy blahopřál, ale jelikož zhodnotila jeho působení ve VŘSR jako nevýznamné, vedoucí Tiskové skupiny KPK (Kontrolní stranické komise) ÚV VKS(b) P. N. Pospělov v recenzi díla s. Krupské vytkl „nedocenění úlohy soudruha Stalina ve VŘSR a při výstavbě strany“. Stalin Mechlisovi nařídil recenzi v Pravdě publikovat a A. I. Stěckij zakázal vydání knihy.
Za Stalinovy přítomnosti 28. ledna 1935 začíná VII. sjezd Sovětů. Delegáti mu vyjádřili nadšenou oddanost, nejvýrazněji ji vyjádřil dělník A. O. Avdějenko v projevu nazvaném „Proč jsem tleskal Stalinovi“. Mechlis ho sice v „Pravdě“ publikoval, ale pozval si ho a vytkl mu, že oddělil sovětskou moc od Stalina: „Vaše poděkování nepotřebuje on, ale náš národ… Když opovrženíhodný náhončí Nikolajev střílel na Kirova, předpokládal, že kulka zničí obrovskou všelidovou Stalinovu autoritu, jeho rozum, vůli a naši věrnost k vůdci národů. Přepočítal se, nyní mu budeme deklarovat naši oddanost z každé tribuny!“
Za 5 let práce v žurnalistice se L. Z. Mechlis vypracoval na vůdčího bolševického propagandistu. Jeho sovětský biograf, historik prof. J. V. Rubcov, napsal: „Právě ve funkci předsedy Byra redakce Pravdy se ukázaly být velmi potřebné Mechlisovy schopnosti vydávat bílé za černé: Jen málo stalinských ideologů se mu mohlo rovnat v lakování na růžovo jak sovětských dějin, tak i sovětské skutečnosti!“
Zdroje:
Avtorchanov, A.: Těchnologija vlasti. „Slovo“-Cěntr „Novyj mir“. M. 1991.
Damaskin, I.: Stalin i razvědka. „Věče“. M.-2004.
Gazěta „Znamja“, 1990. No1.
Geller, M., Někrič, A.: Istorija Rossiji: 1917-1995. Izdatělstvo „MIK“. M.-2000.
Chlevňuk, R. a spol.: Stalin i Kaganovič. Pěrepiska 1931-1936 gg. Sbornik dokumentov. ROSSPEN, M.-2001.
Chlevňuk, O.: 1937-j. STALIN, NKVD i sovětskoje obščestvo. Izdatělstvo „Respublika“. M.-1992.
Jakovlev (Epštejn) Jakov Arkaďjěvič. In Zalěsskij, K.: Imperija Stalina. Biografičeskij enciklopedičeskij slovar. „Věče“, M.-2000.
Jefimov, B., Fradkin, V.: O vrjeměnach i ljuďach, „Vagirus“. M.-2007.
Korotkov, A., i dr.: Na prijome u Stalina. Izdatělstvo „Novyj chronograf“. M.-2008.
Kostyrčenko, G.: Tajnaja politika Stalina. Vlasť i antisemitizm. „Měždunarodnyje otnošenija“. M.-2003
Košeleva, L., i dr.: Pisma I. V. Stalina V. M. Molotovu. 1925-1936 gg. Sbornik dokuměntov.“Rossija molodaja“. M.-1995.
Kuzmin, N.: Vozmězdije. „Golos-Press“, M.-2004.
Mechlis, L.: Klasovaja borba vo vtoroj pjatilětke. „Partizdat“, M.-1932.
Ovsepjan, R.: Vozvraščenije utračennogo. „POLPRED Spravočniki“. M.-2007.
Pichoja, R.: Sovětskij sojuz: Istorija vlasti 1945-1991. „Sibirskij chronograf“. Novosibirsk - 2000.
Popov Nikolaj Nikolajevič. In Zalěsskij, K.: Imperija Stalina. Biografičeskij enciklopedičeskij slovar. „Věče“. M.-2000.
„Pravda“, pěredovaja staťja, 13 janvarja 1937.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Rubcov, J.: Iz-za spinny vožďa. „Těrritorija“. M.-2001.
Rubcov, J.: MECHLIS. Těň vožďa. „Jauza –Eksmo“, M.-2007.
Sěrěbrjakova, Z.: Stalin a Ochranka: O čěm govorjat dokumenty? Žurnalnyj klub Intělros. „Alternativy“. No3/2011g
Stalin, I.: Sočiněnija. T. 13. „Gosudarstvěnnoje izdatělstvo političeskoj litěratury.“ M.-1951.
Taubman, W.: chruščov. Člověk a jeho doba. Nakladatelství BB/art s.r.o. Praha 2005.
Tucker, R.: STALIN jako revolucionář. Nakladatelství Jiří Buchal-BBart. Praha 2003.
Višněvskij Vsevolod Vitaljevič. Sb. „Sovětskije pisatěli“. Avtobiografii v 2-ch tomach. „Gosudarstvěnnoje izadělstvo chudožestvěnnoj litěratury“. M.-1959g.
Vveděnskij, B. i dr.: Enciklopědičeskij slovar v 3 tomach. T.III. „Bolšaja sovětskaja enciklopědija“. M.-1953-1955.
Werth, A.: Rusko vo vojne. 1941-1945. II. díl. Nakĺadatělstvo EPOCHA. Bratislava-1969.
Žurnal „Soběsednik“. 1988g. No49.
XVI sjezd Vsjěsojuznoj Kommunističeskoj partii (bolševikov). M.-L. 1930.
Použité archivy: RCCHIDNI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v minulosti)) a RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti)).
