Článek
Jakmile v Kremlu 17. listopadu 1935 začal „1. všesvazový sjezd Stachanovců“, předseda Byra redakce Pravdy Mechlis v listu publikoval zprávy z jeho průběhu i projevy hostů. Stalinovo vystoupení vygradovala pointa: „Život začal být lepší, soudruzi. Život začal být veselejší. A když je život veselý, práce jde dobře!“ Pokračoval lidový komisař obrany K. J. Vorošilov: „…Stalin je prvním maršálem socialistické revoluce, velkým maršálem vítězství v občanské válce, socialistické výstavby a upevnění naší strany, nejen maršálem komunistického hnutí všeho lidstva, ale přímo skutečným maršálem komunismu! …“.
Text Velké Stalinské ústavy již prošel připomínkami v plénu ÚV VKS(b) i v prezídiu CIK SSSR, nyní ho, ovšem jen ve vymezených mantinelech, posoudí pracující. Kdo je překročí, postihnou ho represe. Stalo se tak komkoru I. S. Kuťakovovi. V přesvědčení, že socialistické společenské vědomí je již dostatečně pevné, Stalinovi písemně navrhl omilostnit bývalé bělogvardějské důstojníky. Kopii návrhu poslal redaktoru Bucharinovi do vládního listu Izvěstija a po publikaci ji poslal také do redakce Pravdy. I když akceptoval vůdčí Stalinovo postavení, Mechlis písemně na vedení strany protestoval:
ÚV VKS(b): soudr. Stalinovi, Kaganovičovi, Andrejevovi, Ždanovovi, Ježovovi, LKO: soudr. Vorošilovi, Gamarnikovi.
Do Pravdy byl zaslán článek zástupce velitele Povolžského vojenského okruhu soudruha Kuťakova s názvem „Kdo se bojí Bílých, bojí se sám sebe!“ V tomto článku autor navrhuje zcela amnestovat a vrátit občanská práva nejen bývalým bělogvardějcům žijícím v naší zemi, ale také všem Bílým vojákům a důstojníkům včetně vůdců Bílého hnutí, kteří žijí v zahraničí. Navrhuje povolit návrat Miljukovovi, Děnikinovi a také Kerenskému.
Je zcela zřejmé, že takový článek, byť zaslaný v rámci diskuze k Ústavě SSSR, Pravda otisknout nemůže!
Kauza dostala obvyklý stalinský spád. V lednu 1937 navrhl velitel okruhu, komarm P. J. Dybenko, Kuťakovovo odvolání pro podezření z pletek s Tuchačevského opozičníky, v květnu je Kuťakov zatčen a odsouzen do pracovního tábora „GULAGU“, kde v roce 1942 zemřel.
Redaktor Mechlis v Pravdě důsledně dbal na adoraci vyšších nomenklaturních kádrů k jejich osobním výročím a oceněním. U příležitosti udělení Leninova řádu lidovému komisaři zahraničních věcí M. M. Litvinovovi 17. července 1936 v článku „Věrný syn bolševické strany“ napsal: „Jméno soudr. Litvinova vejde do dějin jako jméno jednoho z významných představitelů velké epochy Říjnové revoluce a výstavby socialismu, jako člověka, který ztělesňuje zahraniční politiku SSSR a její zápas za mír mezi všemi národy“. Toto provolání se však Mechlisovi nezdařilo.
Dne 3. května 1939 byl lidový komisař zahraničí Litvinov náhle odvolán a po jeho smrti v roce 1963 komise Prezídia ÚV KSSS pod vedením N. M. Švěrnika odhalila, že se v květnu 1939 utajeně připravovala jeho vražda. Později k ní skutečně došlo, v roce 1972 člen politbyra A. I. Mikojan sdělil novináři V. M. Běrežkovovi detaily. Po odchodu na odpočinek M. M. Litvinov i nadále udržoval styky s diplomaty z USA. Navštěvovali ho na jeho chatě, kde kriticky diskutovali bez uvážení aktivovaného odposlechu orgány KGB. Až si členové politbyra záznam jednoho záznamu přečetli, Stalin ho kvalifikoval jako velezradu a případ předal ministru vnitra Berijovi. A tak byl důchodce „všesvazového významu“ Litvinov 31. prosince 1951 usmrcen inscenovanou automobilovou nehodou u své chaty. Agentura TASS publikovala jen obvyklou zprávu „úmrtí po srdečním infarktu“.
Osud lidového komisaře Litvinova oživil mezi ruskou emigrací v zahraničí domněnky, zda Stalin v minulosti tajně nepověřil 2. zástupce předsedy OGPU (Sovětské bezpečnostní informační správy),bývalého farmaceuta G. G. Jagodu, fyzickou likvidací „již nepotřebných soudruhů“. Od roku 1922 totiž funguje toxikologická laboratoř „X“ nejprve při RLK (Radě lidových komisařů), později ve Všesvazovém institutu biochemie pod vedením plukovníka G. M. Majranovského. Jeden z jeho „pacientů“ byl i předseda OGPU F. E. Dzeržinskij. Přes hrdý titul „rytíř revoluce“ totiž nepatřil ke Stalinovým, nýbrž k Leninovým oblíbencům. Nemocný Lenin si mu nejednou stěžoval, že ho Stalin izoluje od soudruhů v ÚV. Dzeržinskij stranil Trockému, dokonce mu k jeho ochraně poskytl vojenské jednotky OGPU, ale od počátku odmítal podřídit GPU (Státní politické správě při Lidovém komisariátu vnitra RSFSR) Stalinovi.
V roce 1921 nařídil zatčení zástupce předsedy mimořádné komise při RLK Azerbajdžánské SSR Beriji po nezákonnostech v republikové VČK (Všeruské mimořádné komisi pro boj se sabotáží)a pro zneužívání moci. L. P. Beriju tehdy udržela ve funkci a na svobodě jen intervence tajemníka Kavkazského byra ÚV VKS(b) G. K. Ordžonikidzeho. Na spojeném plénu ÚV KSR(b) a ÚKK 20. července 1926 předseda OGPU Dzeržinskij po emotivním projevu o hospodářské situaci v SSSR náhle zemřel na srdeční infarkt a po povrchní pitvě následoval jeho rychlý pohřeb žehem. Člen Stalinovy ochranky A. T. Rybin znal písemné důkazy o Stalinově dřívější spolupráci s bývalou carskou Ochranou, takže připouštěl jeho příkaz Jagodovi k Dzeržinského likvidaci. V nekrologu do Pravdy mu Stalin 22. července 1927 sice licoměrně napsal: „… „Stará leninská garda“ ztratila jednoho z nejlepších vůdců a bojovníků. Strana opět utrpěla nenahraditelnou ztrátu.“ Avšak když usnesení kolegia předsedy OGPU navrhlo založit řád „Felix Dzeržinskij“ a 14. listopadu 1932 poslal V. R. Měnžinskij na ÚV VKS(b) příslušný písemný návrh, v zápisu z jednání politbyra je poznámka: „Jsem proti. St!“
Stalinova obstrukce zmařila i splnění usnesení politbyra z 19. července 1936 „O desetiletém výročí smrti Felixe Edmundoviče Dzeržinského“. První bod, jenž ukládal: „Dne 20. července v Pravdě…a dalších novinách podrobně popsat život a činy Felixe Dzeržinského, jednoho z nejbližších Leninových druhů, neochvějného bojovníka za jednotu leninských řad, organizátora VČK-OGPU a prvních velkých vítězství strany v průmyslu i dopravě“, redaktor Mechlis splnil osobně, avšak v lednu 1939 označil lidový komisař vnitřních věcí Berija etnického Poláka Dzeržinského za polského špiona. Stavbu jeho pomníku v Moskvě až v roce 1958 zajistil 1. tajemník ÚV KSSS Chruščov.
Všelidová diskuze k Velké Stalinské ústavě skončila v listopadu 1936. Ústava zavede rovné všeobecné volební právo a jednotné svazové občanství, předstupeň „sovětského národa“. Deklaruje socialistickou zásadu „každý podle svých možností-každému podle jeho práce“, ale ještě nikoli vedoucí roli VKS(b) v sovětské společnosti. Její §10 zaručí práva na svobodu slova, tisku, shromažďování, veřejné manifestace, zakáže zatčení bez souhlasu soudu nebo příkazu prokurátora, §13 uvádí: „Svaz Sovětských socialistických republik je svazové spojenectví dobrovolně připojených, rovnoprávných sovětských socialistických republik.“ Podle výnosu CIK SSSR 5. prosince 1936 zanikla Zakavkazská socialistická federativní sovětská republika, Arménská, Ázerbajdžánská a Gruzínská republika jsou přijaty s Kyrgyzskou a Kazašskou SSR do SSSR.
Na VIII. mimořádném sjezdu CIK je Ústava SSSR týž den vyhlášena. Stalin ji v projevu „O projektu Ústavy Svazu SSR“ prohlásil za „nejdemokratičtější ústavu světa“. Její text přesvědčil i prezidenta E. Beneše o obratu sovětské „strany a vlády“ k liberální demokracii, což si později pod německou hrozbou utvrdil v nevyvratitelný blud, který bude mít v budoucnu pro ČSR tragické důsledky.V zahraničí totiž nevěděli, že Ústava bude v celém rozsahu aplikována až po přijetí poslední světové republiky do SSSR, takže po vyhlášení je to zatím jen dokonalá právnická „Potěmkinova vesnice“. Nicméně v Pravdě ji 1. ledna 1937 oslavil Mechlisův úvodník „Vede nás velký kormidelník“:
… Sovětská loď je dobře vybavena a vyzbrojena. Nebojí se bouří. Pluje správným směrem. Postavil ji geniální stavitel pro boj proti nepřátelskému živlu v epoše válek a proletářských revolucí. Vede ji geniální kormidelník soudruh Stalin…
Grafický doprovod měl podobný motiv, jako při minulém sjezdu. Na titulní straně je obrovský Stalinův portrét vypínající se nad rozsáhlým lidským mořem, v němž někdo také nese nevelký obrázek jen Lenina.
Na XVII. mimořádném sjezdu VCIK jeho výnosy 21. ledna 1937 změnily řadu autonomních oblastí RSFSR na republiky.
Během Velké hospodářské krize mezinárodní levicová inteligence aplaudovala Velké Stalinské ústavě a když později vyšly ve známost skutečné reálie o životě v SSSR, prohlašovala je za pomluvy. Pouze historička I. V. Pavlovová konstatovala, že tato ústava je poklička kotle, v němž již bublají přísady směsi „Velkého teroru“.
Japonci na Dálném Východě opět vystrkují růžky. Jakmile jeden jejich literát popsal zkázu DRRA v příští válce, Mechlis si pozval stalinského literáta V. M. Kiršona a nařídil mu odpovědět. Stalo se hrou „Velký den“, v níž autor alegoricky zaměnil Japonce Němci a 2. března 1936 scénář poslal Stalinovi se vzkazem: „Uložil jsem si stvořit mobilizující dílo, potřebné pro obranu státu!“ Mechlis 18. února 1937 napsal recenzi: „…Kiršon chce pohlédnout vpřed, ukázat na osudný okamžik pro nepřátele po jejich útoku na SSSR. Potom, přijde Velký den, den zúčtování s podněcovateli války.“ Toto dílo Kiršonovi nepomohlo, mezi soudruhy vydržel živý jen do března 1938.
Dlouhé prsty redaktora Mechlise pronikly i do resortu obrany. Na jaře 1937 posádka bitevní lodi „Krasnaja kommuna“ volila členy do stranického výboru místní buňky. Vojenský komisař žádal zamítnutí kandidatury jistého politického instruktora pro jeho styky „s třídně cizím elementem“. Většina komunistů výboru mu sice uvěřila, avšak našli se i nevěřící. Případ nezůstal utajen, neboť 11. dubna 1937 se v článku „Důsledně chránit vnitrostranickou demokracii“ redaktor novin ČVF (Černomořské vojenské flotily) kritika zastal, avšak posádková stranická organizace udělila vojenskému komisaři „Krasnoj kommuny“ přísnou důtku a navrhla zástupci náčelníka Politické správy flotily, diviznímu komisaři I. A. Mustafinovi, jeho odvolání z funkce. Případu si všiml dopisovatel „Pravdy“ v Sevastopolu a napsal článek „Pomluva a odpověď na kritiku“. Při kontrole vydání redaktor Mechlis jeho publikaci zakázal, což 14. dubna Stalinovi zdůvodnil slovy, že tyto problémy nelze ventilovat ve veřejném tisku. Náčelník PSRA (Politické správy Rudé armády), armádní komisař I. stupně J. B. Gamarnik, 16. dubna hlásil Stalinovi:
Fakta, která Vám sdělil soudruh Mechlis a materiály umístěné v novináchflotily „Krasnyj Černomorec“ jsme se soudruhem Vorošilovem zvážili. Posíláme do Sevastopolu politického pomocníka náčelníka námořních sil soudruha Iljina se skupinou politických pracovníků, aby tyto případy vyšetřil a napravil chyby. Do Sevastopolu již odjela komise GŠRA (Generálního štábu Rudé armády), aby prověřila práci velitelství Černomořské flotily…
25. výročí vzniku Pravdy se slaví vskutku okázale. Zástupce redaktora Pravdy P. N. Pospělov sesmolil na Mechlise a Ježova loajální adoraci:
Strana poslala oba své již tehdy vynikající pracovníky na studie u vědomí toho, jaký ohromný užitek jí a sovětskému lidu přinesou po ovládnutí tajů revoluční teorie. Pevné bolševické jádro stranické organizace IRP se těsně semklo kolem Mechlise. Tento ocelový bolševik proslul vřelou oddaností straně Lenina a Stalina, bolševickou principiálností, soudružským vztahem ke kolegům, hlubokými znalostmi marxismu-leninismu a kolosální pracovitostí.
Člen politbyra a předseda CIK M. I. Kalinin jednak 5. května 1937 předal redaktoru Mechlisovi Leninův řád udělený usnesením politbyra a členům Byra redakce předal písemnou zdravici úv vks(b) podepsanou Stalinem. Mechlis Kalininovi slíbil: „Kolektiv Pravdy osvědčí důvěru stalinského ÚV strany a vlády. Slibujeme, že zůstaneme stalinskými odstřelovači na ideologické frontě.“
Jelikož Stalin nařídil využívat zahraniční korespondenty Pravdy i pro zpravodajské účely, o to bedlivěji bděl redaktor Mechlis nad jejich ideovou pravověrností. Okamžitě konal při sebemenší pochybnosti. Například ve 20. letech se novinář N. N. Majorskij projevil jako stoupenec Trockého. Dokud na tom nezáleželo, odjel do Výmarské republiky a poté do Francie, avšak jakmile to začalo vadit, 7. května 1937 Mechlis zpravil Stalina a dodal, že již požádal lidového komisaře vnitra Ježova o jeho sledování, aby nezničil kompromitující dokumenty. Za dva týdny Ježov napsal Stalinovi přísně tajné hlášení obsahující soupis Majorského styků s trockisty. Po zatčení mu vyšetřovatel prokázal, že nejen chystal atentáty na Stalina i maršála Vorošilova, ale přilepil mu také obligátní nálepku německého a japonského špiona, takže 13. srpna 1937 Majorskij skončil na popravišti.
Své jisté neměli ani staří straničtí bardi. Básník Děmjan Bědnyj zkoušel břitkými fejetony Stalinovu trpělivost tak dlouho, až je usnesení politbyra v prosinci 1930 zakázalo publikovat. Nepoučil se, 20. července 1937 Mechlis hlásil Stalinovi, Molotovovi a Ježovovi:
Dnes do redakce Pravdy přišel Děmjan Bědnyj s básní „Bojuj nebo zemři!“ Pod názvem je podpis: „Konrád Rotkempfer. Překlad z němčiny.“ Na konci: přeložil Děmjan Bědnyj. V básni řada veršů vzbuzuje podivný dojem (tato místa jsou v příloze červeně podtržena) …
Když jsem tyto a některé další verše ukázal Děmjanu Bědnému, ochotně souhlasil s jejich vyškrtnutím. Navrhoval mně publikaci jako překlad z němčiny bez jeho jména. Koncem našeho rozhovoru vyšlo najevo, že žádná báseň Konráda Rotenkampfera neexistuje a jméno autora je vymyšleno. Napsal ji Děmjan Bědnyj. Jak vysvětlil, je to jeho literární pokus. Výtisk této básně přikládám, žádám o pokyny.
Odpověď přišla tentýž den:
Soudruhu Mechlisi! Na Váš dotaz k básni Děmjana „Bojuj nebo zemři!“ odpovídám dopisem Děmjanovi, který mu můžete přečíst.
Nově zrozenému Dantovi, tj. Konrádovi, býv…Děmjanu Bědnému.
Báseň „Bojuj nebo zemři!“ je podle mne umělecky průměrná. Jako kritika fašismu je mdlá a neoriginální. Jako kritika sovětské společnosti (nežertuje!) je hloupá, i když průhledná. Protože i u nás (mezi sovětskými lidmi) je dostatek literární chamradě, je sotva účelné zvyšovat její množství další básní… Nicméně, jsem si vědom, že jsem povinen se Děmjanovi-Dantemu omluvit za vynucenou otevřenost.
S úctou I. Stalin.
V noci 21. července Mechlis Bědnému přečetl Stalinův posudek. Nelíbil se mu, protestoval, takže začal mít problémy. Místo schválení návrhu na udělení Leninova řádu ho Stalin pohnal před KPK ÚV VKS(b), kde mu po výslechu M. V. Škirjatov soudružsky sdělil: „Drahouši, pro tvůj ostře vyhraněný morální rozklad a kvůli špionáži pro Turecko tě vylučuji ze strany!“ V červenci následovalo vyloučení ze Svazu sovětských spisovatelů. Bědnyj opět nemlčel, jeho stranický hlídač kapitán Hlavní správy Státní bezpečnosti Lidového komisariátu vnitra Ostroumov 9. září 1938 hlásil Stalinovi odposlech z jeho bytu, co Bědnyj řekl dceři: „Nejprve mě poníží, sdělí, že jsem morálně rozložen, a potom mne prohlásí za tureckého špiona“ a doplnil poznatky z výslechu již zatčeného A. I. Stěckého: „D. Bědnyj měl úzké vztahy s vůdci pravých a trockisticko-zinověvovskou skupinou“. Přesto Bědnyj pro své revoluční zásluhy na popravišti neskončil, zemřel až 25. května 1945.
Členové, politbyra 28. září 1937 ustavili „Komisi pro přípravu voleb do Nejvyššího sovětu sssr“ ve složení ss. Molotov, Stalin, Mechlis a v říjnu její tajemník Malenkov rozeslal volební listinu: „Podle rozhodnutí ÚV VKS(b) je vydán jmenovitý seznam 32 soudruhů, kteří s místními schválenými delegáty mohou být zapsáni do kandidátních listin pro volby do Nejvyššího sovětu SSSR v libovolném volebním obvodu: Stalin, Molotov, Vorošilov, Kaganovič, Mikojan, Andrejev, Kalinin, Kosior, Čubar, Ždanov, Ejche, Ježov, Pětrovskij, G., Chruščov, Buďonnyj, Bljucher, Litvinov, M., Bulganin, Švěrnik, Šmidt, O., Krupská, Čkalov, Vodopjanov, Molokov, Gromov, M., Moskatov, Kosarjov, Mechlis, Manuilskij, Škirjatov, Malenkov, Vyšinskij.“ L. Z. Mechlis bude zvolen do Sovětu svazu za okrsek Kuncevo.
Politická situace v DRRA je neuspokojivá. Po dohodě se Stalinem L. Z. Mechlis požádal o přeložení, takže usnesení Sekretariátu ÚV VKS(b) 10. prosince 1937 odvolalo na vlastní žádost Mechlise z funkce předsedy „Byra redakce Pravdy“ a usnesení Orgbyra jej 30. prosince 1937 jmenovalo náčelníkem Politické správy Rudé armády. Z funkce vedoucího Oddělení tisku a nakladatelství ÚV VKS(b) je odvolán 2. ledna 1938, po reaktivaci do DRRA mu rozhodnutí RLK určilo hodnost armádního komisaře II. stupně (odpovídá hodnosti generálplukovníka) a 8. ledna 1938 ho rozkaz lidového komisaře obrany ustanovil svým zástupcem.
I když výstavba Paláce sovětů ještě ani nezačala, 28. prosince 1937 dostal lidový komisař vnitra Ježov od člena VKS(b) D. Zajceva první návrh - přejmenovat Moskvu na Stalinodar s tímto zdůvodněním:
Stalinodar bude hrdě a slavnostně znít mnohá tisíciletí, neboť na věky uchová slávu a chloubu hrdinských vítězství nynějších pokolení. Miliony lidí bezvýhradně oddaných věci komunismu v této slávě uvidí plody svého boje, své práce. A každý občan naší vlasti bude hrdý na to, že jméno velikého Stalina bude glorifikováno na zdech města, kolébce světového komunismu!
Na jednání politbyra Ježov návrh přednesl, ale Stalin ho odmítl, vždyť dosud není dobojováno!
Zdroje:
Benědiktov, I., Rybin, A.: Rjadom so Stalinnym. „Eksmo. Algoritm“. M.-2010.
Blizničenko, S.: Tridsatyje rokovyje…, žurnal „Krasnaja zvězda“ 4 ijula 2007 g.
Brakman, R.: Sekretnaja papka Iosefa Stalina. Skrytaja žizň. Izdatělstvo „Věs mir“. M.-2004.
Gazěta „Pravda“, 1935. 21 nojabrja.
Gazěta „Pravda“, 1936, 16 ijula.
Gromov, J.: STALIN: Isskustvo i vlasť. „EKSMO“. M.-2002.
Chlevňuk, O.: Centr-regionalnyje otnošenija v 1930-je gody. Věstnik Moskovskogo universitěta. Serija 21. Upravlenije (gosudarstvo i obščestvo) No3-2004 g.
Kukuškin, J., Čisťakov, O.: Očěrk istorii Sovětskoj Konstitucii. „Politizdat“. M.-1987.
Mělěnběrg, A.: Buljonnyje kubiki im.tov.Stalina., „Novaja gazěta“ cvětnoj vypusk ot 25.05.2007 No.19(29).
Měrcalov, A. Istorija i stalinizm. „Politizdat“. M.-1991.
Mlěčin, L.: KGB. Predsedatěli organov gosudarstvěnnoj bězopasnosti. rassekrečěnnyje suďby. Dzeržinskij-polskij špion? Izdatělskij dom „CENTRPOLIGRAF“. M.-2006.
Pavlova, I.: 1937: Vybory kak mistifikacija, terror kak realnosť. Voprosy istorii, No 10, 2003.
Plechanov, A.: Dzeržinskij chotěl posotiť Berija. Žurnal „Věk“. No31., 01.01.2002.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Shukmar, H.: Stalinovi generálové. „BETA“ Dobrovský-Ševčík. Praha-Plzeň-2001.
„Spravka GUGB NKVD SSSR o poetě Děmjaně Bědnom“. 9 sěnťabrja 1938g. CA FSB RF.
Starkov, A.: Kak Moskva čuť ně stala Stalinodarom. „Izvěstija CK KPSS“.1990 g. No12.
Vaksběrg, A.: Smrtící laboratoř. Od Lenina k Putinovi. „Garamond“. Praha-2008.
Valentinov, N: Nasledniki Lenina. „Těrra“. M.-1991.
Tokarjev, V.: Sovětskaja vojennaja utopija kanuna vtoroj mirovoj. Žurnal političeskogo instituta měždunarodnych děl. Jevropa. Tom 5, No1(18), 2006.
Žurnal „Litěraturnaja gazeta“, 10 i 17 nojabrja 1937g.
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace), CA FSB RF (Ústřední archiv Federální bezpečnostní služby Ruské federace), RCCHIDNI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v minulosti)) a RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti)).
