Článek
Pod kódem „Operace Bagration“ 22. června 1944 zahájily armády tří frontů DRRA (Dělnicko-rolnické Rudé armády) a 1. armády Polského vojska „Běloruskou strategickou útočnou operaci“. Ofenzíva proběhla plánovaným stylem „Operace GROZA“ (útoku DRRA na Generální gouvernement, Německou říši a Rumunské království plánovaného na 12. července 1941.)
Do večera lavina tanků a dělostřelectva jištěná mraky bitevních letadel za chodu prolomila nepřátelskou obranu, přejela horní tok Dněpru a na pravém břehu vytvořila několik předmostí. Na trase postupu již operují běloruští partyzáni, a tak jejich úspěšné koordinované diverze na týlovou dopravní infrastrukturu v Běloruské SSR urychlily zlomení obrany Skupiny armád „Mitte“. Počátkem července 1944 DRRA s Polským vojskem dojely na dohled od Varšavy. K 29. srpnu 1944, kdy skončila „Operace Bagration“, je poměr celkových ztrát DRRA + 1. polská armáda/nepřítel 770 888/399 102 mužů.
Podpis „Úmluvy o neútočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik“ a „Tajného doplňujícího protokolu“ 24. srpna 1939 vedly k rozdělení Polské republiky mezi Německou říši a SSSR. Politické vedení Polské republiky emigrovalo do Francie a ve Varšavě začaly přípravy k organizaci podzemního hnutí odporu. Jeho jádrem se staly nekomunistické ilegální vojenské i civilní organizace řízené polskou exilovou vládou. V roce 1942 se spojila většina nekomunistických polských odbojových organizací do celostátní vojenské organizace Armija krajówa (Zemská armáda - dále AK). Její velení spolupracovalo s polskou exilovou vládou, po okupaci Francie Wehrmachtem přemístěnou do Londýna, na přípravě povstání pod kódovým názvem „Operace Bouře“.
Jeho hlavní organizátor, brigádní generál L. Okulicki, očekával, že při ústupu Wehrmachtu a posunu hlavní linie fronty na západ se zapojí jednotky AK do útoků na týlové součásti Wehrmachtu nezávisle na DRRA a osvobodí polské území před jejím příjezdem. Účelem bylo za podpory oddílů AK vytvořit administrativní správu osvobozených oblastí Polska podřízenou exilové vládě v Londýně. K tomuto řešení měla sovětská „strana a vláda“ výhrady, takže není divu, že v lednu 1944 po zahájení „Operace Bouře“ ve Volyni povstalci narazili na ozbrojený odpor již přítomných zvláštních oddílů DRRA.
Výsledek jednání spojenecké konference „Velké trojky“ v Teheránu neuspokojil vedení polské „buržoazní opozice“. V červenci 1944 na jednání Hlavního velení AK generál Okulicki prohlásil: „…Ve Varšavě budou v proudech krve padat zdi domů, což přiměje světové mínění donutit vlády Velké trojky změnit rozhodnutí z jejich porady v Teheránu.“ Mýlil se, neboť neznal Stalinovu povahu, on si ho však dobře zapamatoval. Po obsazení území bývalého Polska jednotkami DRRA sovětská „strana a vláda“ rozhodla, že se zbaví vedoucích polských opozičníků osvědčeným způsobem, provokací.
Měsíc po obsazení Lublinu Rudou armádou byl 22. června 1944 ve městě zřízen „Polský výbor národního osvobození“. Byl vydán Manifest výboru, v němž jeho členové odmítli teze emigrantské „buržoazní“ vlády, naopak uvítali povinný obehraný sovětský fígl, „slovanskou jednotu“ a aby se neřeklo, rovněž slíbili, že upevní přátelství s Velkou Británií, USA a Francií.
Sovětská „strana a vláda“ výbor ihned uznala a krátce poté vydal Lidový komisariát zahraničních věcí SSSR prohlášení se známými lživými floskulemi typu: „DRRA má jen jediný cíl: porážkou nepřítele pomoci polskému lidu opět vybudovat nezávislé a silné Polsko!“ Kádrové složení výboru je prozatím politicky pestré. Například jeho předseda E. Osóbka-Morawski byl sice jen socialista, avšak další náměstci, B. Bierut a předsedkyně Svazu polských vlastenců, poslankyně Nejvyššího sovětu SSSR, již poruštěná Stalinova favoritka V. L. Vasilěvskaja (W. Wassilewska), byli komunisté. Od července 1944 se stal jeho členem také generální tajemník Polské dělnické strany (komunistů) W. Gomulka. Velitelem „pokrokové“ polské armády byl jmenován generálporučík Z. Berling.
Předseda Státního výboru obrany SSSR Stalin rozhodl uzavřít dohodu s „Polským výborem národního osvobození“ o vzájemných vztazích. Její text kromě jiného opakoval známou písničku, že v Polsku sovětská vláda nemá v úmyslu iniciovat změny společenského zřízení.
V červenci 1944 Varšavu a okolí okupuje IX. armáda generála tankových vojsk N. von Vormanna ozbrojená značným počtem tanků, dělostřelectva i letectva. Od 27. července je jmenován novým vojenským velitelem Varšavy generálporučík R. Staël.
Až se koncem července 1944 jednotky DRRA přiblížily k Varšavskému předměstí Praga na pravém břehu Visly, státní rozhlas vyzval polské pracující k zahájení povstání s jasným zámyslem: „za spolupráce oddílů AK zabránit jednotkám DRRA a polským ozbrojeným silám sestaveným v SSSR komunisty ve vstupu do Varšavy a v případě snah o odzbrojení mužstva AK klást ozbrojený odpor až do dosažení politické shody obou stran.“
Vojenská rada 1. běloruského frontu 28. července dostala ze STAVKY (Hlavního stanu nejvyššího velení Rudé armády) rozkaz do 8. srpna obsadit předměstí Praga a vybudovat předmostí jižně od Varšavy na západním břehu Visly. Dne 1. srpna začalo ve Varšavě povstání! Povstalci požádali o zaslání pomoci jak SSSR, tak Západní spojence.
Je známo, že vrchní velitel DRRA Stalin nesl velmi nelibě, když i pouze část území, spojenci přiklepnutého do hájemství SSSR, osvobodily od nepřítele místní ozbrojení bojovníci, byť i komunisté, protože přece nelze dopustit, aby jejich operace snižovaly osvoboditelské zásluhy DRRA! Maximální lidské oběti rudoarmějců jsou vítané, neboť podle zvrhlé bolševické třídní morálky „jen velké oběti přinesou velkou slávu vítězům!“
Nesouhlasil, aby Varšavu osvobodilo lidové povstání řízené agenty exilové buržoazní londýnské vlády. Proto nařídil veliteli 1. běloruského frontu, maršálu K. K. Rokossovskému, aby jednotky frontu do povstání nezasahovaly. Sám etnický Polák, tehdy komdiv Rokossovskij, po své zkušenosti z léta 1937, kdy byl vyloučen z VKS(b), zatčen, výrokem Vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR označen za „polského a japonského špiona“ a odsouzen ke dvěma letům pobytu v trestním táboře „GULAGU“, nic nenamítl.
Tento Stalinův politicko-mocenský kapric ihned vzbudil pozornost Západních spojenců. Již 4. srpna mu premiér Churchill v osobním dopise sdělil, že povstalcům poskytne asi 60 tun zbraní i munice, avšak Stalin v odpovědi hrubě zpochybnil jak význam AK, tak schopnost jejich příslušníků ke kvalifikovanému boji.
Usnesení vojenské rady frontu odmítlo povolit spojeneckým letadlům přistával na sovětských letištích. Neochotu k pomoci upřesnilo Stalinovo oznámení: „Sovětská vláda má námitky k příletům spojeneckých letadel na sovětská letiště, neboť si nepřeje mít přímo i nepřímo jakoukoli účast na tomto varšavském dobrodružství.“
V reakci na toto nečekané poselství 20. srpna Churchill s Rooseveltem zaslali varování, že antifašisté ve Varšavě zůstanou osamocení, a navíc tento postoj zpochybní spolupráci „Velké trojky“ v boji s nacismem.
Nyní Stalin, již rozzuřen tímto „zločinným činem protisovětské politiky polské exilové vlády“, 22. srpna odpověděl rázně, „po bolševicku“:
Dříve či později vyjde najevo pravda o hrstce zločinců, kteří zorganizovali varšavské dobrodružství, aby uchvátili moc… Tito lidé vrhli mnohé téměř bezbranné civilisty proti německým dělům, tankům a letectvu… Vytvořila se situace, v níž každý nový den nevyužívají Poláci k osvobození Varšavy, ale hitlerovci, kteří obyvatele Varšavy nelidsky ničí…
Podle své třídní demagogie Stalin zaměnil sovětské geopolitické zájmy za starost o osud obyvatelů Varšavy. Na tuto zlobnou tirádu ostře reagoval premiér Churchill. Pranýřoval „nekalé chování Rusů, kteří nechtějí připustit, aby odbojový étos Poláků znovu povstal ve Varšavě. Do centra své pozornosti staví jen „Lublinský výbor““!
Členové vojenské rady frontu očekávali, že součásti 1.běloruského frontu maršála Rokossovského obsadí Varšavu do 10 srpna, jenže žádné zprávy nepřišly. Až 16. srpna sdělilo její lakonické oznámení: „Naše vojska odrazila východně od Pragy velké útoky nepřítele a odjela z Ossówa“.
Mapa povstání, červeně území dobytá povstalci, předměstí Praga je na protějším břehu řeky
Před odjezdem do Varšavy říšský kancléř Hitler přijal tamního velitele německých ozbrojených sil, SS-Obergruppenführera E. von dem Bacha-Zelewského, a nařídil mu: „Smést Varšavu s povrchu země a zničit veškeré její obyvatelstvo“! Podřízení velitelé německých ozbrojených sil si odplatu obrazně řečeno „rozdělili“. Zatímco jednotky Wehrmachtu likvidovaly pozemní a dopravní infrastrukturu Varšavy, oddíly SS brutálně zakročily proti povstalcům.
Počátkem října 1944 byla na západním břehu Wisly infrastruktura Varšavy zničena. Povstání vyhaslo 2. října 1944. Koncem měsíce bylo město kromě Pragy zcela vylidněné a obrácené v trosky. Kvůli skandálnímu Stalinovu třídně motivovanému zákazu vojenská rada 1. běloruského frontu ani STAVKA neposkytli povstalcům významnou zpravodajskou ani materiální pomoc, což mělo za následek obrovské lidské oběti jak mezi povstalci, tak i mezi civilním obyvatelstvem Varšavy.
Jakmile německé ozbrojené síly svou práci ve zbořeništi dokončily, v lednu 1945 maršál Rokossovskij dostal rozkaz osvobodit tyto pusté ruiny. Jeho realizaci dokončil 17. ledna 1945, takže od toho dne má maršál Stalin volnou cestu nejen k Berlínu, ale zejména k poválečné sovětizaci Polska.
Po skončení války následovalo trestní vyrovnání s hlavními aktéry polského „buržoazního odboje“. Vedoucí operativní skupiny NKVD pozval generála L. Okulického spolu s 16 předními členy polského nekomunistického odboje s poskytnutím záruk jejich osobní bezpečnosti do SSSR, dohodnout podmínky jejich vstupu do poválečné polské vlády. Tyto záruky ale fungovaly jen „třídně“, takže po příjezdu do SSSR byli všichni pozvaní hosté zatčeni a převezeni do Moskvy. Prokurátor Vrchního soudu SSSR ve veřejném „Procesu s šestnácti“ je 21. června 1945 obžaloval z různých zločinů proti Rudé armádě. Rozsudek jim určil trest 10 let vězení, avšak generál Okulicki byl na Stalinův příkaz 24. prosince 1946 ve věznici Butyrka zavražděn.
Sovětští historikové vysvětlili tragické události ve Varšavě obvyklou rafinovanou výmluvou: „Po Běloruské strategické útočné operaci byly jednotky Dělnicko-rolnické Rudé armády vyčerpané, napjaté, měly problémy se zásobováním a byly zaneprázdněny protiútoky německých tankových jednotek poblíž Varšavy.“ Ostatně podobné „kličkující“ narativy sovětských a ruských historiků obhajující nepřijatelné jednání maršála Stalina ve věci osvobození Varšavy převzala nejen komunistická propaganda, ale dokonce i mezinárodní vědecká komunita, takže jsou natolik známé, že se jimi zde nemusíme detailněji zabývat. Stačí si uvědomit, že „mezi propagandou a realitou zeje hluboká propast!“
Zdroje:
Werth, A.: Rusko vo vojne.1941-1945. II. díl. Nakĺadatělstvo EPOCHA. Bratislava-1969.
Berezhkov, V.: History in the Making; Memoirs of World War II Diplomacy.„Progress“. Moscow-1982.
Carell, P.: Spálená země. „Naše vojsko“. Praha 2003.
Fidler, J.: STALINOVI MARŠÁLOVÉ. „JOTA“. Military. Brno-1998.
Krivošjejev, G., a kol.: Vělikaja otěčestvěnnaja bez grifa sekrětnosti. Kniga potěr. „Věče“. M. - 2010.
