Článek
O Varšavském povstání se dnes často mluví v jednoduchých morálních kategoriích. Na jedné straně stojí hrdinní bojovníci Armije Krajowe, na druhé cynický Stalin, který údajně nechal Varšavu úmyslně vykrvácet, aby mohl po válce snadněji ovládnout Polsko. Takový obraz je emocionálně silný, politicky přitažlivý a v mnoha ohledech i pochopitelný. Přesto však podobná interpretace zjednodušuje jednu z nejsložitějších vojensko-politických situací druhé světové války.
Není pochyb o tom, že sovětské vedení pohlíželo na polský nekomunistický odboj s hlubokou nedůvěrou. Pro Moskvu nepředstavovala Armija Krajowa spojence v klasickém slova smyslu, ale potenciálního budoucího protivníka. Polská exilová vláda v Londýně odmítala sovětizaci Polska, neuznávala nové poválečné hranice a otevřeně počítala s tím, že po porážce Německa bude hájit polskou nezávislost i proti sovětskému vlivu. Stalin si tuto skutečnost velmi dobře uvědomoval a nebyl důvod předpokládat, že bude ochoten vynaložit maximální vojenské úsilí na záchranu síly, která se mohla stát překážkou jeho poválečných plánů.
Jenže stejně problematické je opačné zjednodušení, podle něhož stála Rudá armáda v létě 1944 v plné síle před Varšavou a pouze čekala, až Němci zničí polské povstalce. Taková představa totiž téměř úplně ignoruje skutečný stav sovětských vojsk po operaci Bagration.
Operace Bagration byla jednou z největších ofenziv celé války. Sověti do ní nasadili přibližně dva miliony vojáků, tisíce tanků a samohybných děl a desítky tisíc kusů dělostřelectva. Během několika týdnů Rudá armáda zničila německou Skupinu armád Střed, osvobodila Bělorusko a postoupila o stovky kilometrů směrem k Visle. Tento postup však nebyl zadarmo. Sovětské jednotky utrpěly obrovské ztráty na lidech i technice. Jen během Bagrationu ztratila RKKA přibližně tři čtvrtě milionu mužů, z toho asi 180 tisíc padlých a nezvěstných. Obzvlášť těžce byly zasaženy tankové a mechanizované svazy, které nesly hlavní tíhu rychlého postupu.
Právě tyto jednotky pak dorazily před Varšavu ve stavu, který měl k představě nezastavitelné útočné síly velmi daleko. Sovětské tankové armády měly za sebou stovky kilometrů nepřetržitých bojů, technika byla opotřebovaná a velká část vozidel potřebovala opravy. Některé útvary přišly o desítky procent tanků. Zvláště tvrdé ztráty utrpěla 2. tanková armáda v bojích u Wołominu a Radzyminu, kde Němci provedli silný protiútok s nasazením elitních obrněných divizí SS a divize Hermann Göring. Tyto boje nejsou sovětskou propagandistickou legendou, ale doloženou vojenskou skutečností. Němcům se zde podařilo sovětský postup zastavit a způsobit Rudé armádě citelné ztráty.
Stejně závažným problémem byla logistika. Sovětské armády postupovaly rychleji, než stačily jejich zásobovací služby obnovovat infrastrukturu. Železnice v Bělorusku byly zničené, mosty vyhozené do povětří a silniční síť v katastrofálním stavu. Sověti navíc museli přestavovat evropské koleje na širší sovětský rozchod, což dramaticky komplikovalo dopravu munice, paliva i náhradních dílů. Frontové jednotky se tak stále častěji potýkaly s nedostatkem pohonných hmot a problémy se zásobováním. Některé tankové útvary byly fakticky schopné jen omezených operací, protože jejich technika jednoduše neměla čím jezdit.
Právě v tomto okamžiku vypuklo Varšavské povstání. Velení Armije Krajowe předpokládalo, že Rudá armáda vstoupí do města během několika dní. Povstání proto nebylo plánováno jako dlouhodobý samostatný boj, ale jako politicko-vojenská demonstrace, která měla Sověty postavit před hotovou věc. Polský odboj chtěl osvobodit hlavní město vlastními silami ještě před příchodem Sovětů a tím potvrdit legitimitu londýnské exilové vlády. Jenže tento plán byl založen na předpokladu, že sovětská ofenziva bude pokračovat stejným tempem jako během předchozích týdnů. To se nestalo.
AK navíc zahájila povstání bez skutečné koordinace se sovětským velením. Politicky je tento krok pochopitelný — důvěra mezi oběma stranami prakticky neexistovala. Vojensky však šlo o mimořádně riskantní rozhodnutí. Povstalci se pustili do boje proti silným německým jednotkám v situaci, kdy jejich očekávaný spojenec nebyl připraven provést okamžitý rozhodující útok přes Vislu.
To samozřejmě neznamená, že Stalin jednal čistě z vojenských důvodů. Sovětské vedení skutečně pomoc povstání omezovalo a dlouho odmítalo umožnit západním spojencům využívat sovětská letiště pro zásobovací lety. Sovětská propaganda navíc AK systematicky očerňovala jako „buržoazní“ a „dobrodružnou“ organizaci. Je velmi pravděpodobné, že Stalin neviděl důvod riskovat další obrovské ztráty kvůli silám, které po válce nehodlal tolerovat jako samostatného politického hráče.
Přesto je třeba odlišovat politickou nevůli od vojenské schopnosti. Rudá armáda v létě 1944 nebyla nečinnou a plně připravenou silou, která by mohla Varšavu bez problémů obsadit během několika dnů. Byla armádou vyčerpanou po jedné z největších ofenziv války, armádou s nataženými zásobovacími liniemi, vysokými ztrátami a oslabenými tankovými svazy. Představa, že přechod Visly a okamžité dobytí Varšavy bylo snadnou operací, neodpovídá realitě tehdejší situace.
Tragédie Varšavského povstání proto nevznikla pouze z údajné „sovětské zrady“. Byla výsledkem střetu několika tvrdých realit najednou — německé vojenské síly, sovětských geopolitických zájmů, katastrofálního stavu bojujících armád i politického rozhodnutí polského odboje jednat bez skutečné koordinace s Rudou armádou. Právě tato kombinace vytvořila situaci, v níž se Varšava ocitla osamocena mezi dvěma mocnostmi, které sledovaly především vlastní strategické cíle.
KURAL, Václav. Studená válka a Československo. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-650-7.
MOC, Pavel. Varšavské povstání 1944. Praha: Naše vojsko, 2014. ISBN 978-80-206-1452-5.
PLACHÝ, Jiří. „Varšavské povstání a sovětská politika v roce 1944.“ In: Historie a vojenství. Praha: Vojenský historický ústav Praha, 2004.
Vojenský historický ústav Praha. „Operace Bagration – sovětský postup k Visle.“ Dostupné z:
Vojenský historický ústav Praha
KREISINGER, Pavel. „Rudá armáda před Varšavou: vojenská realita léta 1944.“ Historie a vojenství, 2019, roč. 68, č. 3.
Česká televize. Historie.cs – Varšavské povstání. Praha: Česká televize, 2014. Dostupné z:
Historie.cs – Varšavské povstání
PEJČOCH, Ivo. Obrněná technika 1939–1945. Praha: Grada Publishing, 2010. ISBN 978-80-247-2369-8.
