Článek
Současná česká opozice se ráda prezentuje jako morální protiváha nové vládě. Její představitelé často mluví o slušnosti, politické kultuře, demokratických hodnotách, odpovědnosti a respektu k institucím. Člověk by z jejich vystupování mohl nabýt dojmu, že právě oni představují poslední obrannou hráz proti úpadku české politické kultury.
Jenže stačí se podívat na jejich vlastní sociální sítě.
Aktuální příspěvek Marka Ženíška je velmi názorným příkladem. Nad fotografickou koláží píše:
„Najdi milion rozdílů. Směšnějšího premiéra nemá žádná země na světě.“
To není kritika konkrétního rozhodnutí vlády. Není to polemika s premiérovým programem. Není to ani argumentace proti určitému politickému kroku. Je to zesměšnění konkrétního člověka zastávajícího veřejnou funkci.
A právě tady se dostáváme k podstatě problému.
Když jsou urážky „naše“, je to něco jiného?
Politická kritika samozřejmě k demokracii patří. Politik musí snést ostrou kritiku. Je naprosto legitimní říct, že premiér něco nezvládl, že jeho vláda udělala chybu, že konkrétní rozhodnutí bylo špatné nebo že jeho politika poškozuje Českou republiku.
Něco jiného je ale vytvořit z politického soupeře objekt posměchu a osobního ponižování.
Právě proto jsem při srovnání komunikace českých politiků na Facebooku oddělil kritiku politického výkonu od osobního útoku. Sledoval jsem veřejné profily Víta Rakušana, Tomáše Zdechovského, Jana Grolicha, Petra Fialy, Marka Ženíška a Jany Černochové na jedné straně a Andreje Babiše, Radka Vondráčka, Taťány Malé, Tomia Okamury a Petra Macinky na straně druhé.
Sledované období bylo od 1. ledna 2025 do 16. srpna 2026.
Nezapočítával jsem přitom každé ostré slovo. Výrazy jako „nejhorší premiér“, „ničitel země“, „nekompetentní“, „packal“ nebo „bruselský politik“ jsem nepovažoval automaticky za osobní útok. Mohou být ostrou, někdy až přehnanou politickou kritikou, ale stále se mohou vztahovat k výkonu funkce nebo politickému směřování.
Naopak výrazy jako „lhář“, „podvodník“, „zloděj“, „srab“, „zmetek“, případně přímé zesměšňování osobního charakteru či morální diskreditace, jsem za osobní útok považoval.
A právě při tomto přísnějším měřítku vychází zajímavý obraz.
Morální převaha se těžko dokazuje urážkami
Osobní útoky totiž rozhodně nejsou výhradně doménou ANO, SPD nebo Motoristů.
Naopak. V dosud ověřeném vzorku se objevuje řada velmi osobních výpadů také u představitelů ODS, TOP 09, STAN a KDU-ČSL.
Jména jako Petr Fiala, Jana Černochová, Vít Rakušan, Tomáš Zdechovský nebo Marek Ženíšek rozhodně nelze prezentovat jako představitele politiky, která by se osobním útokům vyhýbala.
A totéž samozřejmě platí na druhé straně. Andrej Babiš, Tomio Okamura nebo další politici ANO a SPD používají ostrou a někdy velmi osobní rétoriku rovněž.
Proto není férové tvrdit, že jeden politický tábor je „slušný“ a druhý „sprostý“.
Dvojí metr je horší než samotná ostrá rétorika
Na ostré politice není samo o sobě nic nedemokratického. Problém vzniká ve chvíli, kdy někdo své vlastní osobní útoky vydává za oprávněný boj za hodnoty, zatímco stejné chování svých politických soupeřů označuje za útok na demokracii, slušnost nebo politickou kulturu.
Právě tady je současná politická debata problematická.
Pokud je přijatelné označovat politického protivníka za lháře, sraba nebo podvodníka či jej veřejně zesměšňovat, potom by měl stejný metr platit bez ohledu na stranickou příslušnost.
Buď je takový způsob komunikace legitimní součástí politického střetu, nebo není.
Nelze mít jeden metr pro Fialu, Ženíška, Zdechovského či Rakušana a druhý pro Babiše, Okamuru nebo Macinku.
Co ukázalo srovnání?
Při porovnání výše uvedených profilů jsme tedy nepočítali všechny ostré politické výroky. Zajímaly nás pouze jednoznačné osobní útoky.
V dosud ověřeném vzorku vyšel počet takových útoků ze strany ODS, TOP 09, STAN a KDU-ČSL vůči ANO, SPD a Motoristům vyšší než opačným směrem.
Předběžný poměr vyšel přibližně:
2,5 : 1
Jinými slovy, na jeden dohledaný osobní útok ze strany ANO, SPD a Motoristů vůči ODS, TOP 09, STAN a KDU-ČSL připadalo v dosud ověřeném vzorku přibližně 2,5 osobního útoku opačným směrem.
Je ovšem fér dodat, že nejde o kompletní statistiku všech facebookových příspěvků uvedených politiků. Facebook neumožňuje prostřednictvím běžného veřejného vyhledávání spolehlivě získat kompletní historický archiv všech příspěvků. Číslo 2,5 : 1 je proto třeba chápat jako poměr v ověřeném vzorku, nikoli jako definitivní statistický důkaz, že celý jeden politický tábor je 2,5krát agresivnější.
Přesto je tento výsledek zajímavý.
Protože zpochybňuje jednoduchý příběh, podle kterého je osobně agresivní pouze populistická či protestní část politické scény.
Morální autorita se neprokazuje tím, co říkáte o sobě
Politická kultura se nepozná podle toho, kolikrát politik použije slovo demokracie, slušnost nebo hodnoty.
Pozná se podle toho, jak se chová k člověku, kterého nesnáší.
Je snadné být slušný k politickému spojenci. Je mnohem obtížnější zachovat elementární respekt k politickému protivníkovi.
Pokud někdo tvrdí, že představuje morální alternativu k předchozí vládě, měl by proto začít právě u sebe. Neměl by být méně osobně útočný jen proto, že jeho útok míří na „správného“ soupeře.
A pokud bude chtít někdo argumentovat tím, že „oni si to zaslouží“, dostáváme se na velmi nebezpečnou cestu. Stejnou větu totiž může použít každý politický tábor.
Babišův volič ji může použít proti Fialovi.
Fialův volič proti Babišovi.
Okamurův proti Rakušanovi.
Rakušanův proti Okamurovi.
A nakonec zjistíme, že všichni bojují za slušnost tím, že urážejí ty druhé.
To už není morální autorita. To je pouze politický tribalismus s morálním nátěrem.
Skutečný test je jednoduchý
Nejde o to, zda má politik pravdu ve svém hodnocení soupeře. Jde o to, zda stejná pravidla používá i na sebe a své vlastní politické spojence.
Pokud je „lhář“ osobní útok, musí jím být bez ohledu na to, zda ho řekne Babiš o Fialovi, nebo Fiala o Babišovi.
Pokud je zesměšňování politického soupeře špatná politická kultura, musí být špatné i tehdy, když jej zveřejní Marek Ženíšek.
A pokud někdo chce být morálním majákem české politiky, měl by především ukázat, že svítí stejně na vlastní tábor jako na ten cizí.
Jinak nejde o morální maják.
Jde jen o další politický reflektor namířený na soupeře.
