Rok 1939 nezačal 23. srpna. Co se do příběhu o paktu Hitlera se Stalinem nevešlo

Byla Rudá armáda v roce 1939 agresorem? Ano. Byl pakt Molotov–Ribbentrop cynickou dohodou dvou diktátorských režimů? Ano. Znamená to ale, že můžeme dějiny cesty k druhé světové válce začít 23. srpna 1939 a všechno, co tomu předcházelo, odsunout stranou? Rozhodně ne.

Článek Jana Cempera o 17. září 1939 stojí na řadě skutečných historických faktů.

Sovětský svaz skutečně uzavřel s nacistickým Německem pakt o neútočení. Tajný protokol skutečně vymezoval německou a sovětskou sféru vlivu ve východní Evropě. Německo 1. září 1939 napadlo Polsko a Sovětský svaz 17. září vstoupil na území, která byla po polsko-sovětské válce a následných územních dohodách pod polskou správou. Následovaly sovětské represe, deportace a později Katyň.

To všechno je pravda.

A právě proto není třeba nic z toho zpochybňovat.

Problém začíná ve chvíli, kdy se z této části příběhu začne vytvářet celý příběh.

Protože rok 1939 nezačal 23. srpna podpisem paktu Molotov–Ribbentrop.

A už vůbec nezačal 17. září.

Kdo chce pochopit, proč se Evropa v září 1939 ocitla ve válce, musí začít mnohem dříve.

Musí se podívat na evropskou diplomacii dvacátých a třicátých let. Na německo-sovětské dohody. Na německo-polský pakt. Na Mnichov. Na rozbití Československa. Na polský zábor Zaolší. Na maďarské územní zisky. Na britskou a francouzskou politiku appeasementu. A především na neúspěšný pokus vytvořit v roce 1939 společný britsko-francouzsko-sovětský systém proti německé agresi.

Teprve potom začíná být pakt Molotov–Ribbentrop skutečně pochopitelný.

Jedním z největších problémů dnešního zjednodušeného a manipulujícího výkladu roku 1939 je představa, že evropská politika vypadala přibližně takto:

Na jedné straně demokratické státy, které se snažily zabránit Hitlerově expanzi.

Na druhé straně Stalin, který jako jediný ochotně uzavíral dohody s Hitlerem.

A potom přišel pakt Molotov–Ribbentrop.

Jenže historické dokumenty ukazují mnohem komplikovanější obraz.

Německo a sovětské Rusko například uzavřely Rapallskou smlouvu už 16. dubna 1922. Obě země obnovily diplomatické vztahy, vzájemně se vzdaly části finančních nároků a začaly normalizovat hospodářské vztahy. Německo tím současně prolomilo svou mezinárodní izolaci.

O čtyři roky později přišla Berlínská smlouva z roku 1926. Ta pokračovala v politice německo-sovětského sbližování.

A ano, v tomto období existovala mezi Německem a Sovětským svazem také určitá vojenská spolupráce, která byla pro oba státy výhodná.

Jenže právě tady je třeba udělat velmi důležitou historickou čáru.

Německo-sovětská spolupráce z období Výmarské republiky nebyla předobrazem paktu Hitlera se Stalinem.

Naopak.

Hitlerův nástup k moci v lednu 1933 dosavadní německo-sovětské sbližování zásadně změnil.

Nacistická ideologie byla otevřeně protikomunistická a protisovětská. Hitler ve Mein Kampf spojoval německou budoucnost s expanzí na východ a Sovětský svaz se stal v nacistické ideologii úhlavním nepřítelem.

Dosavadní německo-sovětská spolupráce se proto postupně rozpadala.

Sovětský svaz naopak začal hledat jiné bezpečnostní řešení. V roce 1934 vstoupil do Společnosti národů a snažil se prosazovat systém kolektivní bezpečnosti proti německé agresi.

To je velmi podstatný detail.

Pakt Molotov–Ribbentrop tedy nebyl přímým pokračováním staré spolupráce Berlína a Moskvy z dob Výmarské republiky.

Byl něčím jiným.

Byl novým a účelovým sblížením dvou režimů, které se ještě krátce předtím ideologicky považovaly za nepřátele.

A proč k němu v roce 1939 došlo?

Právě to je otázka, kterou nelze zodpovědět jednou větou o Stalinově „spojenectví s Hitlerem“.

Tady začíná být příběh ještě zajímavější.

Dne 26. ledna 1934 uzavřelo Polsko s Hitlerovým Německem desetiletý pakt o neútočení.

Německo se zavázalo řešit vzájemné problémy mírovou cestou a obě země tím dočasně stabilizovaly své vztahy.

Polsko se snažilo udržovat určitou rovnováhu mezi Německem a Sovětským svazem a později se samo stalo cílem Hitlerových územních požadavků.

Ale právě to je pointa.

Evropská diplomacie třicátých let nebyla černobílá.

Státy uzavíraly pakty s režimy, kterým nedůvěřovaly, protože se snažily získat čas, bezpečnost nebo lepší strategické postavení.

A přesně tento princip později použil Stalin.

Rozdíl je v tom, že v roce 1939 už Stalinova dohoda s Hitlerem nebyla pokračováním německo-sovětské spolupráce z dvacátých let.

Byla reakcí na zcela novou evropskou situaci a politiku všech západních zemí a politiku Japonska.

Tady je další část příběhu, která se v podobných textech často ztrácí.

Když se hovoří o tom, že Stalin v roce 1939 uzavřel s Hitlerem pakt, vzniká někdy dojem, že ostatní evropské státy s Hitlerovým Německem žádné podobné dohody neměly.

To není pravda.

Samozřejmě – jejich dohody nebyly stejné jako tajný protokol Molotov–Ribbentrop.

Ale existovaly.

Velká Británie například uzavřela s Německem v roce 1935 Anglo-German Naval Agreement, tedy britsko-německou námořní dohodu.

V roce 1938 pak přišel Mnichov.

A po Mnichovu následovaly také bilaterální deklarace mezi Německem a západními mocnostmi, v nichž byla deklarována snaha řešit vzájemné spory mírovou cestou.

Francie tedy nebyla v roce 1939 státem, který by nikdy s Hitlerovým Německem žádnou dohodu neuzavřel.

Velká Británie také ne.

Polsko také ne.

A pobaltské státy rovněž uzavíraly s Německem dohody o neútočení.

Dobové americké diplomatické dokumenty například v létě 1939 přímo uvádějí německé pakty o neútočení s pobaltskými státy.

To neznamená, že tyto státy byly Hitlerovými spojenci.

Stejně tak německo-polský pakt z roku 1934 z Polska neudělal nacistického spojence.

A právě zde musí být historický metr stejný pro všechny.

Dohoda s Hitlerem automaticky neznamená spojenectví s Hitlerem.

Rozhodující je její obsah, okolnosti, závazky a následná politika.

Pak přichází rok 1938.

Mnichovská dohoda.

A rozhodli o osudu Československa.

Konkrétně o odstoupení sudetských oblastí Německu.

Československá vláda přitom nebyla rovnocenným účastníkem rozhodování.

Je velmi snadné odsuzovat tajný protokol Molotov–Ribbentrop jako důkaz cynické velmocenské politiky.

A je správné ho kritizovat.

Jenže právě proto bychom měli být důslední.

Velmocenské rozhodování o území menších států nebylo v Evropě vynálezem Stalina a Hitlera.

Mnichovská dohoda a tajný protokol Molotov–Ribbentrop samozřejmě nejsou totéž.

Mnichov nebyl tajnou dohodou dvou mocností o rozdělení Polska.

Ale oba případy ukazují jeden společný mechanismus:

velmoci rozhodovaly o územním uspořádání menších států podle svých vlastních bezpečnostních a mocenských kalkulů.

A pokud tento princip kritizujeme v jednom případě, měli bychom ho umět pojmenovat i v případech jiných.

Tohle je možná nejdůležitější otázka celého článku.

Protože jestli byla spolupráce mezi Německem a Sovětským svazem z dvacátých let přerušena Hitlerovým nástupem, proč se oba státy v srpnu 1939 znovu sblížily?

Odpověď neleží v ideologické spřízněnosti.

Nacistické Německo a stalinský Sovětský svaz rozhodně nebyly přirozenými spojenci.

Byli to ideologičtí nepřátelé.

Pakt byl proto především dohodou z mocenské nutnosti a momentálního strategického zájmu.

Hitler chtěl zaútočit na Polsko a potřeboval mít jistotu, že Sovětský svaz do konfliktu nevstoupí proti Německu.

Stalin chtěl získat čas, bezpečnostní prostor a možnost posunout sovětské hranice na západ a zpět získat území, které bylo před tím zabráno Polskem.

A zároveň měl stále méně důvodů věřit tomu, že se s Británií a Francií podaří uzavřít skutečnou vojenskou dohodu.

Právě tady se dostáváme k létu 1939.

Tohle je skutečnost, kterou nelze z historického obrazu vypustit.

Sovětský svaz se v roce 1939 neobrátil k Hitlerovi jako k první volbě.

Předtím jednal s Velkou Británií a Francií o vytvoření společného systému proti německé agresi.

Americké diplomatické dokumenty mají pro toto období samostatnou část nazvanou „Anglo-French-Soviet negotiations attempting to reach an agreement against aggression“.

Jednání začala už na jaře.

Sověti požadovali skutečné vzájemné bezpečnostní závazky.

Britové a Francouzi byli opatrnější.

Moskva chtěla mimo jiné zahrnout do bezpečnostního systému také pobaltské státy a vytvořit konkrétní vojenské mechanismy.

Dokumenty amerického ministerstva zahraničí ukazují, že už v květnu 1939 Sověti kritizovali britské návrhy jako nedostatečné a požadovali plné vzájemné garance a vojenské dohody.

V červnu pokračoval spor mimo jiné o ochranu pobaltských států a podobu případné trojstranné dohody.

A v létě se jednání přesunula od diplomatických formulací k vojenským otázkám.

A právě zde se všechno začalo rozpadat.

Sovětský svaz chtěl v létě 1939 vědět jednu zásadní věc:

Pokud Německo zaútočí, jak se sovětská armáda dostane do Polska a bude moci proti Němcům zasáhnout?

Problém byl geograficky i politicky jednoduchý. Sovětský svaz neměl s Německem společnou hranici, po které by mohl poslat vojska do boje proti Německu na polském území. Rudá armáda by musela vstoupit přes polské území.

A právě to Varšava odmítala.

V srpnu 1939 sovětská delegace požadovala možnost vstupu Rudé armády do Polska v případě německého útoku. Sovětský návrh počítal s průchodem přes oblast Vilna na severu a přes Lvov na jihu. Polský velvyslanec podle dobového amerického diplomatického záznamu uvedl, že polská vláda by předem nikdy nesouhlasila se vstupem bolševických vojsk na polské území.

Polská obava byla pochopitelná. Varšava se oprávněně obávala, že pokud jednou Rudá armáda vstoupí do Polska, nemusí zase odejít.

Jenže tento postoj měl současně velmi konkrétní strategický důsledek:

bez polského souhlasu nebylo možné vytvořit jednoduchý plán sovětského vojenského zásahu proti Německu přes polské území.

A nejde o dodatečnou sovětskou výmluvu. O problému se skutečně jednalo během dobových britsko-francouzsko-sovětských vojenských jednání. Americký velvyslanec v Moskvě 23. srpna 1939 zaznamenal vyjádření francouzského velvyslance, podle něhož hlavní odpovědnost za zpoždění a zhroucení jednání neslo Polsko kvůli odmítání sovětské vojenské pomoci.

To ovšem neznamená, že za neúspěch jednání mohlo pouze Polsko.

Britové a Francouzi postupovali pomalu a nedůvěřivě. Sověti požadovali konkrétní vojenské závazky a zároveň sledovali vlastní strategické zájmy. Poláci odmítali vstup Rudé armády na své území.

Výsledek?

Protihitlerovská vojenská dohoda mezi Británií, Francií a Sovětským svazem se v létě 1939 nepodařila uzavřít.

Dobové dokumenty ukazují, že německo-sovětské rozhovory se v létě 1939 rychle posouvaly. 23. srpna už Molotov britské straně sdělil, že dohoda s Německem byla uzavřena.

To je zásadní.

Stalin se nepřidal k Hitlerovi proto, že by náhle přijal nacismus.

Přidal se k němu na základě mocenského kalkulu a jediné možnosti, která mu zůstala.

Když se nepodařilo vytvořit evropský bezpečnostní blok proti Hitlerovi, uzavřel s Hitlerem vlastní dohodu.

A právě proto je podle mého názoru přesnější říct:

Pakt Molotov–Ribbentrop nebyl pokračováním německo-sovětské spolupráce z dob Výmarské republiky. Byl výsledkem nového strategického kalkulu z roku 1939 – kalkulu, který vznikl po rozpadu německo-sovětských vztahů po Hitlerově nástupu a po neúspěchu sovětské snahy najít v Evropě spojence proti Hitlerovi.

To je podstatně přesnější historická interpretace.

Veřejná smlouva zavazovala obě země k neútočení.

Jenže existoval tajný protokol.

A ten byl mnohem důležitější.

Německo a Sovětský svaz si v něm vymezily sféry vlivu ve východní Evropě a dohodly se na územním uspořádání Polska.

Tady už není třeba nic relativizovat.

Stalin uzavřel s Hitlerem dohodu, která měla konkrétní územní důsledky.

Hitler získal jistotu, že Sovětský svaz proti jeho útoku na Polsko okamžitě nezasáhne.

Stalin získal čas a možnost posunout sovětskou moc na západ.

Byla to dohoda dvou mocností, sledujících vlastní zájmy.

1. září 1939 Německo napadlo Polsko.

3. září Británie a Francie vyhlásily Německu válku.

17. září překročila polskou hranici Rudá armáda a vstoupila na území, která se po polsko-sovětské válce a Rižské smlouvě z roku 1921 dostala pod polskou správu.

A tady je třeba používat přesný jazyk.

Nešlo o území, jehož hranice a politická příslušnost byly ve východní Evropě neměnné po staletí. Hranice se zde v důsledku první světové války, rozpadu carského Ruska, polsko-sovětské války a následných mírových dohod zásadně měnily.

To však nic nemění na skutečnosti, že 17. září 1939 vstoupil Sovětský svaz vojensky na území tehdejšího Polska. Sovětský krok je třeba posuzovat v kontextu polsko-sovětské války, Rižské smlouvy, sovětsko-německého paktu z 23. srpna 1939 a jeho tajného protokolu.

Právě proto je nepřesné tvrdit, že 17. září začal nějaký izolovaný sovětský „výpad“ bez předchozího historického kontextu. Stejně nepřesné by ale bylo tvrdit, že sovětský vstup do Polska nebyl vojenskou okupací území kontrolovaného polským státem.

Šlo o území, která se po první světové válce a polsko-sovětské válce v letech 1919–1921 dostala pod polskou správu. Jejich hranice byly následně potvrzeny Rižskou smlouvou z roku 1921.

To je historický kontext.

Není to však omluva sovětského postupu.

Stejně jako skutečnost, že některé území v minulosti patřilo jinému státu, sama o sobě nečiní pozdější vojenské obsazení automaticky legitimním.

Stejně tak nelze kvůli této argumentaci nijak relativizovat Katyň.

Sovětský režim v okupovaných polských oblastech rozpoutal rozsáhlé represe.

Následovaly deportace.

Zatýkání.

Likvidace části polských elit.

A v roce 1940 popravy tisíců polských důstojníků, policistů a dalších vězňů.

Katyň je zločin sovětského režimu.

Tečka.

Nikdo, kdo chce kritizovat jednostranný výklad roku 1939, nemusí kvůli tomu Katyň zpochybňovat.

Naopak.

Právě proto, že chceme historickou pravdu, můžeme odmítnout jak nacistickou, tak stalinskou propagandu současně.

Cemperův text používá tajný protokol jako jeden z hlavních důkazů mimořádnosti paktu.

A je pravda, že tajný protokol byl mimořádně závažný.

Ale je třeba se ptát:

Byla politika sfér vlivu v Evropě vynálezem Hitlera a Stalina z roku 1939?

Nebyla.

Velmocenská politika sfér vlivu existovala dlouho před nimi.

A pokračovala dlouho po nich.

V říjnu 1944 se v Moskvě setkali Winston Churchill a Josif Stalin.

Evropa ještě nebyla osvobozena.

Německo ještě nebylo poraženo.

A oba politici už jednali o tom, jak bude rozdělen politický vliv v poválečném Balkánu.

Churchillův návrh pracoval s procenty.

Rumunsko – převaha sovětského vlivu.

Řecko – převaha britského vlivu.

Jugoslávie – přibližně vyrovnaný poměr.

Bulharsko – výrazná převaha Sovětského svazu.

To není argument, že Churchill a Stalin byli totéž co Hitler a Stalin v srpnu 1939.

Nebyli.

Ale je to důkaz, že politika sfér vlivu nebyla vynálezem paktu Molotov–Ribbentrop.

Byla běžným nástrojem velmocenské politiky.

V únoru 1945 následovala Jaltská konference.

Roosevelt.

Churchill.

Stalin.

Jednali o poválečném uspořádání Evropy.

O Polsku.

O hranicích.

O Německu.

O vládách v osvobozených státech.

A potom přišla studená válka.

V roce 1949 vzniklo NATO.

V roce 1955 Varšavská smlouva.

Evropa se rozdělila do dvou mocenských bloků.

Sovětský svaz získal dominantní vliv ve východní Evropě.

Spojené státy a západní mocnosti dominovaly západní části kontinentu.

Znovu tedy vidíme totéž:

velmoci vytvářejí bezpečnostní bloky a sféry vlivu.

To samozřejmě neznamená, že všechny tyto případy jsou morálně nebo právně stejné.

Nejsou.

Znamená to pouze, že pokud chceme odsuzovat sféry vlivu jako nástroj velmocenské politiky, musíme tento princip popisovat konzistentně.

Tady se dostáváme k samotnému názvu Cemperova článku.

Byla Rudá armáda hrdinská?

Odpověď nemůže být jednoduché „ano“ nebo „ne“.

Miliony sovětských vojáků padly v boji proti nacistickému Německu.

Rudá armáda sehrála zásadní úlohu při porážce Wehrmachtu.

Dostala se až do Berlína.

Osvobodila Auschwitz.

Nesla obrovskou část pozemních bojů proti nacistickému Německu.

To jsou historická fakta.

Stejně tak je faktem, že stejná armáda byla nástrojem Stalinova režimu.

V roce 1939 se podílela na obsazení území pod polskou správou.

Vedla válku proti Finsku.

Obsadila pobaltské státy.

A po roce 1945 pomohla vytvořit a udržovat sovětskou mocenskou sféru ve střední a východní Evropě.

Jak mohou být všechny tyto věci pravdivé současně?

Jednoduše.

Protože voják není totéž co režim, který ho posílá do války.

Člověk, který padl v roce 1943 při útoku na německé postavení, může být statečný voják.

A současně může být pravda, že jeho politické vedení v roce 1939 uzavřelo pakt s Hitlerem.

Jedno druhé nemaže.

Británie a Francie nebyly nacistickým Německem.

Churchill nebyl Stalin.

Mnichovská dohoda nebyla Molotov–Ribbentrop.

A demokracie západních států nebyla stalinskou diktaturou.

To všechno je třeba říct.

Ale z toho neplyne, že britská a francouzská politika před válkou byla bezchybná.

Appeasement existoval.

Mnichov existoval.

Dohody s Hitlerovým Německem existovaly.

A jejich důsledky byly katastrofální.

Stejně tak ale nelze tvrdit, že Stalin byl v roce 1939 pouze pasivní obětí západní politiky.

Nebyl.

Když se mu nepodařilo vytvořit protihitlerovskou koalici, uzavřel vlastní dohodu s Hitlerem.

A potom ji využil k prosazení vlastních mocenských zájmů.

Obě věci mohou být pravdivé současně.

Německo chtělo změnit evropské uspořádání silou.

Británie a Francie se předtím snažily Hitlera zastavit diplomacií a ústupky.

Polsko se snažilo zachovat svou nezávislost mezi Německem a Sovětským svazem.

Sovětský svaz se snažil získat bezpečnostní prostor, čas a strategickou výhodu.

Maďarsko usilovalo o revizi hranic.

Pobaltské státy se snažily lavírovat mezi Německem a Sovětským svazem.

A všechny velmoci sledovaly vlastní zájmy.

To byla Evropa roku 1939.

Ne jednoduchá pohádka o jednom Hitlerovi, jednom Stalinovi a všech ostatních jako nevinných přihlížejících.

Když odložíme propagandistické zkratky a poskládáme události chronologicky, dostaneme poměrně jasný obraz.

1922 – Rapallo.

Německo a sovětské Rusko normalizují vztahy.

1926 – Berlínská smlouva.

Pokračování německo-sovětského sbližování.

1933 – Hitler přichází k moci.

Dosavadní německo-sovětská spolupráce se zásadně rozpadá. Nacistické Německo se stává ideologickým nepřítelem Sovětského svazu.

1934 – německo-polský pakt o neútočení.

Polsko uzavírá dohodu s Hitlerovým Německem.

1935 – britsko-německá námořní dohoda.

Británie uzavírá s Hitlerovým Německem významnou bilaterální dohodu.

1938 – Mnichov.

Británie, Francie, Německo a Itálie rozhodují o odstoupení sudetských oblastí Československa.

říjen 1938 – Zaolší.

Polsko obsazuje Těšínsko.

březen 1939 – okupace českých zemí.

Hitler ukazuje, že jeho cíle jsou mnohem širší než otázka Sudet.

jaro–léto 1939 – Moskva hledá spojence proti Hitlerovi.

Probíhají jednání mezi Británií, Francií a Sovětským svazem.

léto 1939 – jednání se rozpadají.

Spor se týká mimo jiné vojenských závazků, garancí pro státy východní Evropy a možnosti průchodu sovětských vojsk přes Polsko a Rumunsko.

23. srpna 1939 – Molotov–Ribbentrop.

Moskva se po neúspěchu jednání se Západem dohodne s Berlínem.

1. září 1939 – Německo napadá Polsko.

17. září 1939 – Sovětská armáda vstupuje na území pod polskou správou.

Takto vypadá chronologie.

A je podstatně složitější než jednoduchá věta:

„Stalin se spojil s Hitlerem a společně rozpoutali válku.“

Je možné současně říci několik věcí.

Sovětský svaz v roce 1939 jednal jako velmoc sledující vlastní bezpečnostní, územní a strategické zájmy.

Pakt Molotov–Ribbentrop byl cynickou dohodou, která umožnila Německu a Sovětskému svazu vymezit si sféry vlivu ve východní Evropě.

Sovětský postup proti Polsku v září 1939 nelze vydávat za humanitární operaci.

Katyň je zločinem sovětského režimu.

Ale současně platí:

Pakt z roku 1939 nebyl pokračováním německo-sovětské spolupráce z dob Výmarské republiky.

Ta byla zásadně narušena Hitlerovým nástupem.

Pakt vznikl až po šesti letech nepřátelských německo-sovětských vztahů a v situaci, kdy se Sovětskému svazu nepodařilo vytvořit se západními mocnostmi účinný vojenský systém proti Hitlerovi.

A také platí:

Německo před rokem 1939 uzavíralo dohody nejen se Sovětským svazem. Dohody a deklarace s Hitlerovým Německem měly Polsko, Velká Británie, Francie a pobaltské státy – byť šlo o různé typy smluv s různým obsahem a významem.

To není obhajoba Stalina.

Je to požadavek na historickou konzistenci.

Připomínejme 17. září 1939.

Připomínejme Katyň.

Připomínejme sovětskou okupaci a deportace.

Připomínejme oběti polské společnosti.

Ale pokud chceme skutečně pochopit, proč Evropa v září 1939 skončila ve válce, musíme připomínat také Rapallo, Berlínskou smlouvu, Hitlerův nástup k moci a rozpad německo-sovětské spolupráce, německo-polský pakt, britsko-německou námořní dohodu, Mnichov, Zaolší, rozbití Československa, britskou a francouzskou politiku appeasementu, neúspěšná jednání se Sovětským svazem a polské odmítnutí průchodu sovětských vojsk.

A potom teprve pakt Molotov–Ribbentrop.

Ne proto, abychom Stalina omlouvali.

Ale proto, abychom neomlouvali sami sebe zjednodušeným výkladem dějin.

Protože historie není seznam událostí, které si vybereme podle toho, komu chceme dát za pravdu.

Je to řetězec rozhodnutí, reakcí, omylů, strachu, mocenských kalkulů a promarněných příležitostí.

A jednou z těch promarněných příležitostí roku 1939 byla bezpochyby i možnost vytvořit účinný systém společného postupu proti Hitlerovi.

Kdyby Británie, Francie a Sovětský svaz dokázaly včas překonat vzájemnou nedůvěru a vyřešit otázku vojenské pomoci přes území východní Evropy, evropská situace mohla vypadat jinak.

To není tvrzení, že by se tím válce určitě zabránilo.

Je to pouze připomínka, že pakt Hitlera se Stalinem nevznikl ve vzduchoprázdnu.

Vznikl po sérii předchozích diplomatických selhání a mocenských rozhodnutí.

A právě proto je tak důležité dívat se na celý obraz.

Rok 1939 nezačal 23. srpna.

A historie nezačíná v okamžiku, který se hodí našemu argumentu.

Pokud chceme historii, musíme vzít celou historii. I s částmi, které se nám nehodí.

Jinak už to není historie.

Je to jen propaganda s lepším slovníkem.