Článek
Dne 17. září uplynulo 87 let od chvíle, kdy Rudá armáda bez vyhlášení války překročila východní hranici Polska. Země už šestnáctý den vzdorovala německému útoku a sovětské vedení tvrdilo, že polský stát přestal existovat a Moskva pouze chrání ukrajinské a běloruské obyvatelstvo. Nebyla to pravda. Polská vláda v okamžiku vpádu stále působila na polském území, nikdy nekapitulovala a později pokračovala v exilu. Sovětský postup nebyl humanitární operací, ale druhým útokem na bojující zemi. Jak shrnuje Encyklopedie holokaustu amerického památníku USHMM, německo-sovětský pakt připravil cestu k napadení a okupaci Polska oběma totalitními mocnostmi.
Dva útoky, jedna rozdělená země
Pakt Molotov–Ribbentrop, podepsaný 23. srpna 1939, bývá někdy popisován jen jako smlouva o neútočení, kterou si Stalin kupoval čas. Veřejná smlouva skutečně mluvila o neútočení. Jenže její tajný dodatečný protokol rozděloval východní Evropu do německé a sovětské sféry vlivu a výslovně řešil i budoucí územní uspořádání Polska. Německo zaútočilo 1. září, Sovětský svaz 17. září a obě mocnosti si poté zemi rozdělily. Nacistické Německo válku v Evropě zahájilo a neslo za ni hlavní odpovědnost. Stalinův režim však nestál stranou: Hitlerovi dočasně odstranil hrozbu války na dvou frontách, sám se stal agresorem a podílel se na likvidaci polského státu.
SSSR nebyl členem Osy ani formálním vojenským spojencem Německa. Také je pravda, že západní politika ústupků Hitlerovi předtím katastrofálně selhala a že samotné Polsko se po Mnichovu zachovalo hanebně, když v říjnu 1938 zabralo část československého Těšínska, takzvané Záolší. Nic z toho ale neopravňuje dva diktátorské režimy k tajnému dělení cizích států. Připomínat sovětskou agresi neznamená přepisovat dějiny ve prospěch nacistů. Znamená to odmítnout pohodlnou představu, že v roce 1939 stál Sovětský svaz od počátku na straně napadených. Nestál. V té chvíli byl smluvním partnerem nacistického Německa a na rozbití Polska měl vlastní mocenský zájem.
Od okupace ke katyňskému masakru
Na sovětsky obsazeném území následovalo zatýkání, deportace a násilná sovětizace. Nejznámějším symbolem se stal katyňský masakr. Na jaře 1940 příslušníci NKVD zavraždili téměř 22 tisíc polských válečných zajatců a vězňů – především důstojníků, policistů a příslušníků inteligence. Nešlo jen o samotný Katyňský les; popravy a pohřebiště byly spojeny také s Kalininem, dnešním Tverem, Charkovem a dalšími místy. Národní archiv USA připomíná, že oběti pocházely z elit, které sovětská moc zajala po obsazení východního Polska. Moskva pak po desetiletí svalovala zločin na Němce. Sovětské přiznání odpovědnosti přišlo až v roce 1990. Lež o Katyni tak přežila téměř půl století.
Vítězství nad Hitlerem nemaže rok 1939
Potom přišel 22. červen 1941 a Hitler napadl Sovětský svaz. Rudá armáda se od té chvíle skutečně stala jednou z rozhodujících sil v porážce nacistického Německa. Sovětští občané zaplatili strašlivou cenu, vojáci Rudé armády osvobodili vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau a dobyli Berlín. To není propaganda, ale historický fakt. Stejně tak je však faktem, že Německo porazila spojenecká koalice, nikoli jediný stát: válka se obracela současně na východní frontě, v severní Africe, Itálii, ve vzduchu a nakonec i po vylodění v Normandii. Uznat zásadní podíl Rudé armády proto neznamená přijmout poválečný sovětský výklad, v němž pro pakt s Hitlerem, zábor Polska, útok na Finsko nebo okupaci Pobaltí nezbylo místo.
Právě v tom spočíval kult Rudé armády, který se po válce pěstoval také v Československu. Z mnohovrstevnatých dějin vznikl jednoduchý příběh: Sovětský svaz byl hlavním a téměř jediným vítězem, Rudá armáda vždy osvobozovala a připomínání jejích zločinů sloužilo nepřátelům míru. Tento obraz nevznikl úplně ze vzduchu – opíral se o skutečné hrdinství, obrovské oběti i osvobození velké části Evropy. Právě proto byl tak účinný. Pravdivou část ale používal jako štít, za který schoval vše, co se do legendy nehodilo. Mimochodem, pro dobu války je přesný název Rudá armáda; na Sovětskou armádu byla oficiálně přejmenována až v roce 1946.
Mýtus, který přežil Sovětský svaz
Ani dnes nejde jen o uzavřenou historickou debatu. Stále se objevuje tvrzení, že Sovětský svaz Polsko nenapadl, ale uskutečnil „osvobozovací tažení“. Jednu z novodobých podob tohoto narativu zdokumentovala databáze EUvsDisinfo. Argumenty se příliš nemění: Polsko prý už neexistovalo, Rudá armáda pouze chránila místní obyvatele nebo si Sovětský svaz jen vzal zpět území, o která dříve přišel. Jenže etnické složení pohraničí ani staré územní spory nemění vojenský vpád v záchrannou akci. Tajný protokol, následné rozdělení Polska, represe i masové hroby zůstávají.
Byla tedy Rudá armáda hrdinská? Mnozí její vojáci bezpochyby ano. Statečně bojovali, umírali při porážce nacismu a osvobozovali vězně, kterým hrozila smrt. Rudá armáda jako instituce však zároveň sloužila Stalinově diktatuře, napadala sousední státy a zajišťovala sovětskou moc. Obojí může být pravda současně. Úcta k padlým nevyžaduje úctu k režimu, který je posílal do války, a vděčnost za osvobození neznamená povinnost mlčet o předchozí agresi. Skutečné dějiny nezačínají tam, kde je to pro některou mocnost pohodlné. A příběh druhé světové války nezačal v Sovětském svazu až 22. června 1941.
