Článek
Lida Moniavová zasvětila velkou část života péči o těžce a nevyléčitelně nemocné děti. Stála u vzniku moskevského dětského hospice Dům s majákem a po začátku ruské invaze pomáhala také uprchlíkům. Dnes jí v Rusku hrozí až deset let vězení. Nikoli proto, že by někomu ublížila nebo vyzývala k násilí. Vyšetřovatelé ji obvinili z šíření „vědomě nepravdivých informací“ o ruské armádě. Podnětem byl její příspěvek z února 2023, v němž psala, že Rusko už rok posílá na Ukrajinu rakety, tanky a vojáky a že při tom umírají nevinní lidé včetně malých dětí. Moniavová vinu odmítá. Soud ji neposlal do vazby, ale do konce října jí omezil pohyb, používání internetu a kontakt se svědky.
Na papíře přitom vypadá ruská svoboda slova téměř vzorně. Článek 29 ruské ústavy garantuje svobodu myšlení a projevu, právo informace vyhledávat a šířit a výslovně říká, že cenzura je zakázána. Po invazi na Ukrajinu ale Rusko v březnu 2022 zavedlo článek 207.3 trestního zákoníku. Ten trestá údajné veřejné šíření „vědomě nepravdivých informací“ o ozbrojených silách. Human Rights Watch upozorňovala už při jeho zavedení, že zákon umožňuje kriminalizovat informace odporující oficiální verzi Kremlu a ministerstva obrany. Za některé formy tohoto jednání lze uložit pět až deset let vězení, při údajných „závažných následcích“ dokonce až patnáct.
A Moniavová skutečně není první, u koho se mezi „nepravdivými informacemi“ objevily mrtvé děti. Moskevský komunální politik Alexej Gorinov na zasedání zastupitelstva v březnu 2022 namítl, že není vhodná doba na pořádání dětské soutěže, když na Ukrajině každý den umírají děti. Invazi označil za válku a agresi. Soud jej následně odsoudil k sedmi letům vězení; stal se prvním člověkem, který dostal podle nového paragrafu skutečný nepodmíněný trest. V roce 2024 navíc obdržel další trest v jiné kauze. Bývalá pracovnice státní televize Marina Ovsiannikovová zase v červenci 2022 vystoupila poblíž Kremlu s protiválečným transparentem připomínajícím 352 zabitých dětí. Za tento protest ji ruský soud později odsoudil k osmi a půl roku vězení. Rozsudek byl ovšem vynesen v nepřítomnosti – Ovsiannikovová mezitím z Ruska uprchla do Francie.
Podobných případů je víc. Novinářka Maria Ponomarenková zveřejnila informaci o ruském útoku na mariupolské divadlo, ve kterém se ukrývali civilisté. V únoru 2023 dostala šest let v trestanecké kolonii a pětiletý zákaz novinářské práce. Nešlo přitom o nějakou okrajovou internetovou teorii: Amnesty International ve vlastním vyšetřování dospěla k závěru, že divadlo s největší pravděpodobností zasáhly ruské síly. V roce 2025 byl Ponomarenkové v další kauze přidán ještě rok a deset měsíců.
Student Moskevské státní univerzity Dmitrij Ivanov dostal osm a půl roku mimo jiné za příspěvky o Buči, Irpini, ruských útocích na ukrajinská města a za používání slova „válka“.
Represe přitom dopadla i na lidi mimo politiku a žurnalistiku. Výtvarnice Alexandra Skočilenková vyměnila v supermarketu několik cenovek za malé protiválečné lístky. Soud ji v roce 2023 poslal na sedm let do vězení za „vědomě nepravdivé informace“ o armádě. V roce 2024 byla nakonec propuštěna při velké výměně vězňů mezi Ruskem a západními zeměmi. A případ Alexeje Moskaljova ukazuje, jak hluboko může státní kontrola pronikat: jeho dvanáctiletá dcera Máša ve škole nakreslila ženu s dítětem pod ukrajinskou vlajkou, na které míří ruské rakety. Škola případ oznámila úřadům, ty začaly prověřovat jejího otce a nalezly jeho vlastní protiválečné příspěvky. Za ně dostal dva roky, později byl trest snížen na rok a deset měsíců. Dcera mezitím skončila v zařízení pro děti.
Nejde tedy o několik pečlivě vybraných excesů. Databáze ruského projektu OVD-Info nyní eviduje přibližně 1 380 lidí trestně stíhaných kvůli protiválečným postojům a kolem 350 lidí ve vězení, vazbě či nucené léčbě.
Současný případ Lidy Moniavové je pozoruhodný právě svou obyčejností: žena, která vede dětský hospic, napsala o civilních obětech války a nyní musí před soudem dokazovat, že její slova nebyla zločinem. Neznamená to, že v Rusku existuje zákon s větou „nesmí se psát o umírajících dětech“. Znamená to něco možná podstatnějšího: stát vytvořil právní mechanismus, kterým může za „lež“ označit i informace o mrtvých dětech, pokud odporují jeho vlastnímu válečnému výkladu.
A právě tady je rozdíl mezi svobodou projevu napsanou v ústavě a svobodou projevu skutečnou. Svoboda slova není možnost opakovat to, co říká vláda. Takovou „svobodu“ dokáže občanům nabídnout prakticky každý autoritářský režim. Její skutečnou zkouškou je možnost zveřejnit skutečnosti a názory, které jsou pro moc nepříjemné – a nemuset přitom přemýšlet, zda za větu o mrtvém dítěti nedostanete sedm nebo deset let. V dnešním Rusku právě tato zkouška selhává.
