Článek
Po skončení druhé světové války čelí ekonomicky rozvrácená Evropa, rozdrobená na řadu států s různorodým politickým programem, ideově sjednocenému SSSR s vytýčeným politickým cílem: rozšířit své působení na celou Evropu. Co nestihla vojensky vykonat Dělnicko-rolnická Rudá armáda politicky dokončí „sovětská koncepce evropské obnovy“!
Političtí odpůrci komunistů proto začínají jednat. V nutnosti Evropu sjednotit předseda Britské konzervativní strany W.Churchill 19. září 1946 na univerzitě ve švýcarském Curychu načrtl ideu Spojených evropských států, což očekávaně vyvolalo v sovětské „straně a vládě“ kravál. Hlučeli: „Její realizace připraví vojensko-průmyslový potenciál Západního Německa pro novou válku v Evropě a přizpůsobí západoněmeckou ekonomiku plánům angloamerického vojenského bloku!“ Mimořádný zplnomocněný velvyslanec v USA N. V. Novikov 27. září 1946 barvitě vylíčil ministru zahraničních věcí SSSR V. M. Molotovovi důsledky realizace tohoto záměru.
Koncem října 1946 na jednání OSN zástupce sovětského ministra zahraničí A. J. Vyšinskij obvinil americké banky, že „dolarovými úvěry jen zotročují cizí státy“. Přítomný ministr zahraničí ČSR J. Masaryk jeho expozé doprovodil souhlasným potleskem. Nebylo to poprvé ani naposled! Podobné servilní podpory sovětských zájmů našimi diplomaty nám v mezinárodních organizacích zavřely dveře k finančním půjčkám a investicím od vlády USA.
Koncem roku 1946 je v „Případu VENONA“ otevřen první soubor zpráv o sovětské špionážní komunitě v USA a v Kanadě, který k nevůli amerických obdivovatelů SSSR odhalil rozsah její rozvratné diverze. Proto v únoru 1947 na oslavě 30. výročí VŘSR místopředseda rady ministrů SSSR V. M. Molotov vyhlásil: „…pro zločinnou přípravu nové války USA usilovně vysílají na sovětské území špiony a teroristy, kteří tam podle pokynů americké rozvědky konají rozkladnou činnost!“
V březnu 1947 na mezinárodní konferenci ministrů zahraničí státní sekretář USA D. Acheson prohlásil: „Podpora států, kterým hrozí sovětská agrese nebo komunistické spiknutí, je pro vládu USA stejně závazná, jako ochrana vlastního území, jako ochrana svobody!“ Aktuálně se týká Turecka a Řecka, na jejichž podporu Kongres USA uvolnil 400 milionů dolarů.
V Kongresu 14. března 1947 prezident H. Truman konstatoval „narušení Jaltských dohod v Polsku, Rumunsku a Bulharsku“ ze strany SSSR, přičemž vyhlásil tzv. „Trumanovu doktrínu“ neboli závazek Státní administrativy USA zastavit růst mezinárodního vlivu komunistů. Speciálně varoval před mocenskými záměry komunistů v Itálii a Francii, neboť právě ve Francii komunisté vyvolali řadu stávek pod heslem: „Američané zpět do Ameriky!“ Tamní ministr vnitra varoval, že po volbách v roce 1947 mohou převzít moc. Chybí jim však účinná podpora. SSSR je daleko a zatím nemá prostředky k závažnému zásahu do voleb, takže v květnu 1947 komunisté hned v několika evropských státech volby prohráli a museli opustit vlády ve Francii, Itálii i v Beneluxu.
Také skandinávské státy se připravovaly ke kolektivní obraně, avšak jednání o vzniku obranného svazu Švédska, Dánska a Norska skončilo neúspěšně pro nelegální diplomatický nátlak sovětské „strany a vlády“. Nebyl to jediný případ, proto státní tajemník USA G. Marshall slíbil svému britskému kolegovi zahraničí E. Bevinovi: „Americké ozbrojené síly zůstanou v Evropě tak dlouho, dokud nebude zajištěn mír!“
V dubnu 1947 proběhla v Moskvě neúspěšná konference ministrů zahraničí „Velké čtyřky“. Její účastníci nenašli shodu na společných opatřeních k restartu poválečné ekonomiky, neboť po Rooseveltově smrti jeho dohoda se Stalinem o poválečné správě světa vyhasla. Rozpory sílí, začíná se hovořit o „vypuknutí studené války“.
Státní administrativa (vláda) USA proto rozhodla jednat autonomně, G. Marshall 5. června 1947 v projevu na Harvardské univerzitě hovořil o „Programu evropské obnovy“ (dále Program), který vstoupil do historie jako „Marshallův plán“. Jelikož si jeho realizace vyžádá obrovské finance, na celostátní odborové konferenci reptají zástupci amerických pracujících. Předseda odborů G. Meany jim tam domlouval:
Pokud se neodpovědně rozhodneme ušetřit nějaké peníze a necháme západní Evropu, ať se postará sama o sebe, bez americké pomoci bude jen otázkou času… než uvidíme na druhém břehu Atlantiku nevítaného souseda…brutální, fašistickou diktaturu maršála Josifa Stalina!
Sotva je přesvědčil, protože mezi nimi stále rezonoval dětinský obdiv ke „strýčku Joe“ vytvořený F. D. Rooseveltem a udržovaný jeho levicovými pohrobky v americké společnosti i po válce. Tak například „přítel amerických dělníků“, bývalý viceprezident H. Wallace, nazval Marshallův plán „instrument studené války proti SSSR“.
Velvyslanec SSSR v USA N. V. Novikov informoval V. M. Molotova, že Program ukotví trvalou politickou a hospodářskou přítomnost USA v Evropě, což zabrání realizaci „sovětské koncepce evropské obnovy“, neboli bolševizaci části Evropy neobsazené Rudou armádou, prioritně Německa a Francie. Úvodník hlavního redaktora P. N. Pospělova v „Pravdě“ 16. června 1947 dokonce předvídal, že Program zneužije ekonomickou moc USA k eliminaci vlivu SSSR i v mimoevropských lidově-demokratických státech! Tyto argumenty zatím neměly dostatečnou váhu, takže 21. června 1947 usnesení politbyra přijetí Programu schválilo a V. M. Molotov telegrafoval ministrům zahraničí států v sovětské vlivové sféře souhlas s účastí na jeho akceptaci a další den přijel do Paříže v čele sovětské delegace.
Avšak v komunitě sovětských ekonomů vyvolal souhlas s Programem poplach. Akademik J. S. Varga 24. června předložil Stalinovi memorandum s rozborem ekonomických důsledků jeho přijetí pro SSSR. Přidalo se k němu i hlášení Sovětské rozvědné správy „o obřím finančním deficitu USA“. Po Molotovově návratu z USA se 3. července opět konala schůze politbyra, na níž přítomní zhodnotili získané informace. Seznali, že kapitalistické státy stojí opět na počátku Velké hospodářské krize, proto Stalin rozhodl, že se sovětští evropští spojenci Programu neúčastní.
Jelikož vláda ČSR účast na Marshallově plánu již schválila, sovětský chargé d´affaires M. F. Bodrov 5. července předal pro premiéra K. Gottwalda, ministra spravedlnosti P. Drtinu a ministra zahraničí J. Masaryka pozvání do Moskvy, kde se k nim 9. července před půlnocí připojil velvyslanec J. Horák. Nejprve Stalin přijal Gottwalda a v přítomnosti Molotova mu nařídil Program odmítnout. Poté pozval ostatní členy československé delegace a oznámil jim:
„Pro nás je tato záležitost věcí přátelství Sovětského svazu s Československou republikou. Objektivně pomáháte, chcete-li nebo ne, ale pomáháte izolovat SSSR. My a náš lid to nepochopíme. Pro vás je nezbytné změnit vaše rozhodnutí, je nezbytné odmítnout účast na tomto shromáždění a čím dříve to učiníte, tím lépe… Zájem Sovětského svazu (…) naopak je, donutit Spojené státy, aby vyklidily Evropu a postupně všechny ostatní mocenské pozice, které ve světě drží. Velká Británie a Francie, odkázány na sebe, budou pak příliš slabé, aby mohly odporovat Sovětskému svazu a jeho spojencům… Musíte odvolat svou účast na konferenci ještě dnes, 10. července 1947!“
Po návratu delegace do Prahy se všichni ministři na zasedání vlády tomuto rozkazu jednomyslně podřídili. Ministr zahraničí J. Masaryk zpravil prezidenta Beneše, jenž rovněž souhlasil, avšak krátce před svou smrtí (19. srpna 1948) přijal ve své vile v Sezimově ústí rodinnou přítelkyni, švédskou spisovatelku A. Posse-Brázdovou, a v soukromém rozhovoru jí svěřil své pozdní poznání: „Kdo je komunista, ten je lhář-je to společný rys všech komunistů, a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že i mne maršál Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával… a že jeho ujišťování mně i Masarykovi bylo úmyslným a cílevědomým podvodem!“
V SSSR již jsou dokončeny přípravy závažného politického opatření. Usnesení politbyra 15. července 1947 ustavilo komisi v čele se svým členem A. A. Ždanovem, která připraví pro podzimní sjezd VKS(b) vyhlášení „sovětského národa“. Pod vedením místopředsedy RM SSSR N. A. Vozněsenského bude v „Gosplanu“ (Státním plánovacím výboru při radě ministrů SSSR) rozpracován, předložen politbyru a sjezdu strany „Projekt ekonomické a materiální báze přechodu SSSR ke komunismu do 20-30 let“. Obsahuje řadu sociálních výdobytků deklarovaných již v textu „Velké Stalinské ústavy“. Avšak roztržka vedení politbyra s vedením jugoslávských komunistů odsunula sjezd i reformy na neurčito.
Zatímco „strana a vláda“ netrpělivě očekává rozpuk hospodářské krize v USA a poté v řadě evropských států i ve zbytku světa, Program v nich úspěšně eliminuje vliv komunistů. Aby nedošlo k nejhoršímu, bude nutné adekvátně reagovat. Členové politbyra ustavili Ústřední koordinační orgán pro řízení bratrských komunistických stran, který politicky semkne „členy rodiny lidově-demokratických států“. Na jednání ÚV VKS(b) 22. září usnesení „O výměně zkušeností a koordinaci činnosti stran přítomných na shromáždění“ uložilo ustavit Informační byro komunistických a dělnických stran-Kominformu. Na jeho ustavující konferenci předseda Polské sjednocené dělnické strany W. Gomułka pozval do letoviska Skłarzska Poreba vedoucí devíti významných evropských komunistických stran. Později se připojilo i vedení Albánské strany práce. Člen politbyra A. A. Ždanov v úvodním projevu „O mezinárodní situaci“ publikovaném 22. října 1947 v „Pravdě“ prohlásil:
„…V ideologickém boji proti SSSR američtí imperialisté, aniž by chápali politické otázky, díky své nevědomosti kladou důraz především na vykreslení Sovětského svazu jako údajně antidemokratické, totalitní síly a USA, Anglie a celého kapitalistického světa jako demokracie. Tato platforma ideologického boje – obrana buržoazní pseudodemokracie a obvinění komunismu z totality – sjednocuje všechny nepřátele dělnické třídy bez výjimky, od kapitalistických magnátů až po vůdce pravicových socialistů, kteří s největší ochotou zachytí jakékoli pomluvy proti SSSR předložené jejich imperialistickými pány. Jádrem této podvodné propagandy je tvrzení, že znakem skutečné demokracie je údajně pluralitní systém a existence menšiny organizované v opozici. Na tomto základě by angličtí labouristé rádi objevili v SSSR antagonistické třídy a odpovídající boj stran. Neznalí politiky prostě nedokážou pochopit, že v SSSR už dávno neexistují žádní kapitalisté a statkáři, žádné antagonistické třídy, a proto ani pluralita stran…“
Je zřejmé, že mezinárodní bezpečnostní situace je vážná. „Strana a vláda“ dosud nemá jaderné zbraně a na konvenční válku spolu s armádami spojenců proti Anglo-americkému uskupení států také není připravena, takže sovětským stranickým propagandistům zbývají jen ostré třídní floskule. Antiamerickou kampaň doplní kampaň antibritská, obě opepří bagatelizace smlouvy „O půjčce a pronájmu“ a významu otevření druhé válečné fronty v Evropě na porážce Wehrmachtu. Vina za rozpoutání studené války je vložena na státní administrativu USA. Později sice V. M. Molotov ironizoval novináři F. Čujevovi výroky politiků imperialistického tábora slovy: „Probudili se až po ztrátě poloviny Evropy“, avšak to, co komunistické mezinárodní společenství za léta politických bojů těžce získalo, po rozpadu a zániku SSSR zase lehce ztratilo.
Po projevu A. A. Ždanova se otevřela diskuze, přítomní nabízeli své návrhy a vyjadřovali se k politické situaci ve svých státech. Vedoucí delegace hlavního spojence, generální tajemník ÚV KSČ R. Slánský, navrhl za sídlo Kominformy Prahu, přičemž servilně prohlásil prezidenta E. Beneše a ministra J. Masaryka a za „agenty amerického imperialismu“. Zřejmě již neplatil výrok „českého Goebbelse“, ministra informací V. Kopeckého, z ledna 1948, kdy v rozhlase prohlásil: „Nikdo nedovede upřímněji a věrněji oceniti historické zásluhy T. G. Masaryka než právě my, komunisté!“ Komunisté TGM skutečně ocenili, v roce 1951 ho prohlásili za „nepřítele lidu“ a ministr Kopecký dohlédl, aby v učebnicích vlastivědy pro základní školy začínal výčet prezidentů ČSR až od prvního „dělnického prezidenta“ K. Gottwalda.
Politický rozkol s vedením komunistické strany Jugoslávie 22. června 1948 způsobil přemístění ústředí Kominformy z Bělehradu do Bukurešti.
Vzhledem ke zhoršující se mezinárodní bezpečnostní situaci generalissimus Stalin zavrhl tezí „o zostřování třídního boje“ členským státům Kominformy vlastní cesty k socialismu. Rovněž hodlal rozšířit stávající Kominformu na úroveň zrušené Kominterny. Na zasedání politbyra 28. října 1950 svůj návrh předložil a do funkce jejího generálního tajemníka doporučil předsedu italských komunistů P. Togliatiho, ten však ze zdravotních důvodů odmítl. Funkce tedy zůstala neobsazena. Dále byly projednány „Návrhy sekretariátu Informačního úřadu na rozšíření funkcí Informačního úřadu komunistických a dělnických stran“ zhotovené pracovníky zahraničně-politické komise ÚV VKS(b). Podle těchto návrhů bylo rozhodnuto o založení cizojazyčného časopisu „Za trvalý mír, za lidovou demokracii“. Závěrem účastníci jednání schválili rezoluci „O svolání řádného zasedání sekretariátu a schůze Informbyra komunistických a dělnických stran“.
Jenže záhy došlo k další změně. Na II. celosvětovém kongresu bojovníků za mír ve Varšavě 22. listopadu 1950 na návrh sovětské delegace nahradila stávající „stálý výbor Světového kongresu bojovníků za mír“ třídně pravověrnější „Světová rada míru“, která odsunula znovuzrozenou Kominternu na vedlejší kolej.
Po Stalinově smrti rozhodnutí politbyra Kominformu 17. dubna 1956 rozpustilo, její vedoucí kádry byly převedeny do Mezinárodního oddělení ÚV KSSS.
Zdroje:
Amelie Posse-Brázdová: Tajné dopisy z Prahy. Vydavatel: Společnost Edvarda Beneše. P.-1994.
Andrew, Ch., Mitrochin, V.: Neznámé špionážní operace KGB. Mitrochinův archiv. „Academia“. Praha-2001.
Brod, T.: Osudný omyl Edvarda Beneše 1939-1948. Academia. Praha 2002.
Dněvnik Dimitrova: Centralnyj gosudarstvěnnyj archiv (Sofija).
Feierabend, K.: Politické vzpomínky III. „Atlantis“. Brno-1996.
Kozlov, V., i dr.: Archivy Krěmlja i Staroj ploščadi. „Sibirskij chronograf“. Novosibirsk-1995.
Lukeš, I.: Československo nad propastí. Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948., „PROSTOR“. Praha-2014.
Marinová, V.: Od důvěry k podezíravosti. Sovětští a českoslovenští komunisté v letech 1945-1948. „Soudobé dějiny“ 3-4/97.
Michálek, J.: Odmítnutí Marshallova plánu. „Dějiny a současnost“., č.07, 2007.
Pěredělskij D.: Rasskrěčjona direktiva Molotova, zapreščavšaja sozdanije sojuza slavjan. 16 okťabrja 2024, žurnal „Rodina“.
Pěredovaja staťja. Gazěta „Pravda“. 1947. 16 ijuňa.
Táborský, E.: Prezident Beneš mezi Západem a Východem. Mladá fronta. Praha 1993.
Volkogonov, D.: Lenin - počátek teroru, Nakladatelství „Dialog“. Liberec-1996.
XVIII sjezd Vsjěsojuznoj kommunističeskoj partii (b). 10-21 marta 1939 g. Stěnografičeskij otčjot. „OGIZ“. M.-1939.
