Článek
Válka skončila, avšak osvobození celé Evropy od nacistů a kapitalistů maršálu Stalinovi uniklo. Zůstala tak nesplněna Stalinova přísaha vyslovená nad Leninovou rakví: „…Když jsi od nás odcházel, soudruhu Lenine, odkázal jsi nám upevňovat a rozšiřovat Svaz republik. Přísaháme Ti, soudruhu Lenine, že se ctí splníme i tento Tvůj příkaz!“ To, že tak původně hodlal učinit Operací „GROZA“ již do konce roku 1943, věděl jen on, Molotov a vedení Lidového komisariátu obrany, takže do hysterické negace její existence zapojil celý stranický i vojenský propagandistický aparát SSSR. Navíc, hned v létě 1945 zástupce vrchního velitele Dělnicko-rolnické Rudé armády (DRRA), maršál G. K. Žukov, nařídil skartovat řadu jejich dílčích operačních plánů. Jelikož oficiálně platí jen sovětský diskurz dějin druhé světové války, nelze citovat ani to, co od 23. září 1939 do 21. června 1941 sovětský tisk publikoval z příprav Operace „GROZA“, ani deník redaktora časopisu „Znamja“ V. V. Višněvského z oněch dnů. Tento deník společně s ročníky novin z let 1939-1941 zmizel ze státních knihoven. Cenzurou oškubané paměti velitelů začaly vycházet až po XX. sjezdu KSSS a torzo Višněvského deníku jen od ledna 1943 vyšlo pod názvem „Dněvniki vojennych let (1943, 1945)“ až v roce 1974.
Oficiální sovětský diskurz velké vlastenecké války mimo jiné zamlčel Stalinovu odpovědnost za porážky DRRA v Bělorusku, v Pobaltí, za návrh k jednání o příměří s Německem předložený koncem června 1941, za vojenskou pohromu na Ukrajině, za ztráty Charkova, Krymu, za klopotné - více než dvouleté - dobývání Rževa a další. Stalin skryl vinu za tyto průšvihy jednak za chyby kolektivní „strany a vlády“, jednak ji vložil na bedra „armádní staré gardy“, kromě maršálů Vorošilova a Buďonného. Část z ní odvolal z velitelských funkcí, část nařídil popravit. Když mu v březnu 1946 historik N. M. Chmělkov předložil choulostivé otázky z vedení operacím DRRA, jejich zodpovězení svěřil plukovníku J. A. Razinovi.
Nicméně porážky DRRA od 22. června 1941 do června 1943, které způsobily ztráty velkých území, prohlásil podobně jako ve vlastenecké válce v roce 1812 za důsledky „řízeného strategického ústupu“! Tuto skurilní výmluvu mohli odhalit a publikovat historikové F. D. Vorobjev a F. D. Kravcov až v roce 1961. Když v lednu 1946 předseda „Gosplanu“ N. A. Vozněsenskij hlásil Stalinovi ztráty 15 000 000 mužů, on se mu vysmál slovy „vítěz přece nemůže mít větší ztráty než poražený“! A od boku vyslovil cifru 7 000 000 mužů. Jenže s plynoucím časem tento údaj roste, od Chruščovovy a Brežněvovy éry více než 20 000 000 až po Gorbačovovu a Jelcinovu éru na 26 600 000 mužů. Vojenský historik G. Krivošejev uvádí realističtější výši ztrát mužstva DRRA a VMF údajem 18 344 000mužů.
V mezinárodní komunitě historiků již probíhá emotivní diskuze o událostech druhé světové války. V roce 1947 publikoval akademik I. I. Minc v knize „Velká vlastenecká válka Sovětského svazu“ přehled stalinského diskurzu mýtů o heroických činech rudoarmějců. Když po roce v USA vyšla kniha „Nazi-Soviet Relations 1939-1941“, která zveřejnila německé kopie smluv paktu Molotov-Ribbentrop a popsala průběh jednání lidového komisaře zahraničí V. M. Molotova s Hitlerem v Berlíně, z nejvyšších míst zazněla pádná odpověď. Informační kancelář „Sovinformbyro“ publikovala pamflet velvyslanectví SSSR v USA redigovaný Stalinem „Falsifikátoři historie“. Obsahoval „Stalinský svatý grál“ dějin velké vlastenecké války: „Anexe pobaltských států zkrátila válku o dva roky, neboť posunula protiněmeckou frontu na západ. Negoval spolupráci s Německem i přípravy k útoku na Evropu a zdůraznil přepadení SSSR německou armádou bez vyhlášení války!“
Od ledna 1949 převede publikování politicky nežádoucích informací do trestněprávní roviny směrnice „GLAVLITU“ (Hlavní správy pro literaturu a vydavatelství při Lidovém komisariátu osvěty RSFSR) nazvaná: „Seznam údajů zakázaných k publikování ve veřejném tisku a rozhlase“. Týká se zejména konkrét z období velké vlastenecké války, od výše ztrát spojenců i nepřítele, ztrát bojové techniky, kvantifikace pomoci v rámci smlouvy „O půjčce a pronájmu“ až po zkušenosti z využívání spojenecké vojenské techniky. V roce 1990 vykreslilo reálnější obraz války 29 dílů sborníku „Ruský archiv: velká vlastenecká“.
S touto situací se sovětští komunisté nesmířili. Ve Státní dumě prohlásili většinu zpřístupněných vojensko-historických dokumentů v období „pěrestrojky“ za falzifikáty a ruští „vlastenečtí“ historikové se vrátili ke „Stalinskému svatému grálu“ dějin velké vlastenecké války. Aby novinář a kontroverzní vojenský historik S. T. Brězkun (Kremljov) odvrátil od „strany a vlády“ vinu za „Katyňský zločin“, zfabuloval a publikoval „Berijovy deníky“. V dubnu 2024 Agentura TASS informovala o dokumentech Správy FSB (Federální služby bezpečnosti) Smolenské oblasti, které opět „dokazují“, že zajaté polské důstojníky v Katyni a dalších vězeňských táborech popravili Němci! Takže Usnesení ÚV VKS(b) č. P 13/ O. P. 144 z 5. III. 1940 „Otázka NKVD SSSR“ s faksimilií „Tajemník ÚV“, které stanovilo „…provést ve zvláštním režimu s udělením nejvyšší míry trestu-zastřelení… bez vyslovení obvinění a bez předvedení zatčených k soudu …“ podepsané všemi členy politbyra, nyní již neplatí?
Po skončení války velké oslavy velkého vítězství přinesly i velkou oběť. Kvartální alkoholik, tajemník ÚV VKS(b) a politický zástupce lidového komisaře obrany, generálplukovník A. S. Ščerbakov, jenž se v léčebném sanatoriu Barvicha zotavoval po srdečním infarktu, se rozhodl i přes zákaz kardiologa 9. května přijmout pozvání velvyslance USA a přijít na slavnostní recepci. Na americkém velvyslanectví slavil bez zábran, přičemž se zpil do němoty. Ráno 10. května ho přivezl řidič otráveného alkoholem v bezvědomí, což skrylo další srdeční infarkt, po němž záhy skonal. Ze smrti vedení strany obvinilo jeho ošetřujícího lékaře, kardiologa profesora J. G. Etingera a nařídilo jeho zatčení. Jelikož byl původem Žid, později ho zařadilo do skupiny „vrahů v bílých pláštích“.
Koncem května 1945 přijel do Moskvy bývalý poradce prezidenta F. D. Roosevelta H. Hopkins jednat se Stalinem o aktuální situaci. Prezident Truman mu dal pokyny ještě respektující Rooseveltův odkaz: „… dobré vztahy mezi USA, SSSR a Velkou Británií jsou pro svět nejdůležitější, a proto je správný postoj k této věci jednat se Stalinem smířlivě.“ A tak Hopkins dohodl ustavení institutu zmocněnců ministerstev zahraničí USA, SSSR a Velké Británie, probrali spolu situaci v Polsku a zmínili i sovětské okupační pásmo v Japonsku. Stalin navrhl včlenit Koreu pod správu USA, Velké Británie a Číny. Sovětskou podporu komunistické skupiny kolem Mao-ce Tunga zamlčel. H. Hopkins bagatelizoval význam sovětské podpory generalissima Čankajška, neboť „žádný komunistický předák nemá takový vliv, aby dokázal sjednotit Čínu!“ Takže perfidní lež opět slavila triumf.
Akceptace sovětských „zákonných a spravedlivých“ geopolitických požadavků projednaná s „Velkým prezidentem“ na spojenecké konferenci v Teheránu měla sjednotit zahraniční politiku SSSR s USA v zájmu světového míru. Podpořily je hlasité adorace „první vlasti dělníků a rolníků“ v USA. Zopakujme tyto požadavky: „Vrácení částí Karské provincie v oblasti Artvina, Karsu a okolí jezera Van v Turecku, uznání průběhu státní hranice SSSR s Polskem z 11. června 1941, souhlas se zřízením sovětských vojenských základen v Dánsku, Turecku, Egyptě, Libyi, na Špicberkách a ve španělském Tangeru u Gibraltaru“. Splnění Stalinovy přísahy zůstávalo v pozadí, jenže politická situace se již změnila. Například od jara 1945 v evropských státech obsazených Rudou armádou gradují problémy s repatriací zajatých britských a amerických letců a vlivní polští emigranti v USA, Kanadě a Velké Británii stále hlasitěji protestují proti Stalinovu znásilnění Polska.
Velvyslanec A. Harriman 20. dubna 1945 v „dlouhém telegramu“ hlásil z Moskvy prezidentu Trumanovi: „Stojíme tváří v tvář barbarské invazi do Evropy. Sovětská kontrola obsazených zemí bude znamenat nejen kontrolu jejich zahraniční politiky, ale i zavedení sovětského politického systému včetně všemocné tajné policie a likvidace občanských svobod.“ Tato zpráva zpochybnila názor prezidenta Trumana na budoucí spolupráci obou velmocí a obrat dokonal předseda Byra Rady lidových komisařů SSSR V. M. Molotov 23. dubna 1945 svým jednáním na zasedání OSN. Po jeho odmítnutí doplnit polskou vládu o nekomunisty mu prezident H. Truman ostře vytkl neplnění dohod z Jalty a oznámil, že sovětské vládě nebude předána dokumentace o vývoji atomové zbraně. Zřejmě tehdy nevěděl, že Stalin již nařídil využít poznatky od špionů z rozvědných sítí v USA a Velké Británii vybudovaných v letech 1939-1940 lidovým komisařem vnitra Berijou a že po krádeži uranové rudy vytěžené československými politickými vězni z dolů v Jáchymově v SSSR běží práce na vývoji a výrobě vlastní jaderné zbraně na plné obrátky.
V únoru 1946 se schyluje k volbám do Nejvyššího sovětu druhého funkčního období. Kandidáti navštěvují své volební obvody a ucházejí se různými sliby o přízeň voličů. Na jednom takovém shromáždění Stalin ve svém projevu vyzval k ústupu od spolupráce se západními spojenci a opět připomněl svou přísahu k osvobození zbytku světa od kapitalismu. Obnově zničené evropské části SSSR nadřadil splnění rozsáhlého zbrojního programu a připomněl důvod nevyhnutelnosti Třetí světové války:
První světová válka vytrhla jednu zemi z kapitalistického otroctví, druhá světová válka vedla k vytvoření světové socialistické soustavy a třetí světová válka navždy skoncuje s kapitalismem!
Bez znalosti ničivého účinku atomových zbraní si Stalin zřejmě neuvědomil, že vzhledem k tomu, že „strana a vláda“ je dosud nemá, by třetí světová válka navždy skoncovala i se SSSR a socialismem. Jeho prohlášení vzbudilo živou pozornost světového tisku. Tato výzva válečné spojence notně nastražila a stala se prologem vzniku studené války. Tedy nejen známý Churchilův projev ve Fultonu nazvaný „Opora míru“ z 5. března 1946, ale také tato věta opět zmrazila naděje na všeobecnou spolupráci vyspělých států.
Zdroje:
F. Čujev: Vzpomínky Molotova. „Orego“, 1996.
Butlerová, S.: STALIN&ROOSEVELT. Portrét partnerství. „JOTA“. Brno-2016.
Durman, K.: Popely ještě žhavé. I. Válka a nukleární mír. 1.vydání „Karolinum“. Praha-2013.
Krivošejev, G.: ROSSIJA I SSSR V VOJNACH XX VĚKA. Potěri vooružěnnych sil. „Olma-press“. M.-2001..
Minc, I.: Vělikaja Otěčestvěnnaja vojna Sovětskogo sojuza. „OGIZ“, Gospolitizdat. M.-1947.
Medvěděvovi Ž. a R.: Neznámý Stalin. „Academia“. Praha-2003.
Měrcalov, A.: Mif o vělikom stratěgě. Gazěta „Socialističeskaja industrija“, 1988g, 15 maja.
Někrič, A.: „1941 god. 22 ijuňa.“ „JAUZA“. M.-1995.
Pěrečeň svěděnij, zaprjoščonnych k opublikovaniju v otkrytoj pěčeti i po radio. „Glavlit“. M.- janvarj 1949.
Samsonov, A.: Čjornyj mif o „krovavom palače“ Beriji. „Vojennoje obozrenije“. 29 marta 2014.
Sarin, O., Dvoreckij, L.: vetřelci. Agrese Sovětského svazu proti světu 1919-1989. „JOTA-military“. Brno-1998.
Stalin, I.: Sočiněnija. T.6. OGIZ. „Gosudarstvěnnoje izdatělstvo političeskoj litěratury“. M.-1947.
Vaksběrg, A.: Smrtící laboratoř. Od Lenina k Putinovi. „Garamond“. Praha-2008.
Werth, A.: Rusko vo vojně. 1941-1945. II. díl. „Epocha“. Bratislava-1969.
