Článek
Tzv. „případ vrahů v bílých pláštích“ je spojen s „případem sionistického spiknutí v MGB“ (ministerstvu státní bezpečnosti) a s „případem Abakumova“, čili ministra Státní bezpečnosti a komisaře Státní bezpečnosti II. stupně, generálplukovníka V. S. Abakumova.
Po skončení velké války následovaly velké oslavy velkého vítězství a ty přinesly i velkou oběť. Náčelník Hlavní politické správy Rudé armády a tajemník ÚV VKS(b), kvartální alkoholik a těžký kardiak, generálplukovník A. S. Ščerbakov, se během rekonvalescence po srdečním infarktu v léčebném sanatoriu „Barvicha“ rozhodl i přes zákaz svého lékaře, židovského kardiologa profesora J. G. Etingera, 9. května akceptovat pozvání velvyslance USA a přijít na slavnostní recepci. Slavil tak udatně, že se zpil do němoty. Ráno 10. května ho přivezl řidič otráveného alkoholem v bezvědomí a po dalším infarktu skonal. Vinu za jeho smrt Stalin jménem ÚV VKS(b) vložil na profesora Etingera, po zatčení zařazeného do skupiny „vrahů v bílých pláštích“.
V únoru 1947 britská vláda ukončila mandát v Palestině, takže „strana a vláda“ hodlá vnutit tamní převážně levicové židovské diaspoře budování socializmu, vždyť po nezdarech v Turecku a v Íránu generalissimus Stalin vkládal do Židů v Palestině nemalé geopolitické naděje! Židovskou komunitu je třeba semknout, ideově upevnit, vyzbrojit a vycvičit - zejména ze sovětských židovských imigrantů - levicové bojové jednotky. Ty poté rozsvítí aktivní revoluční ohnisko, které rozžehne náboženské rozpory mezi Araby a Židy. Vypukne lokální válka, která odstraní z Blízkého východu britský a francouzský vliv.
Nejprve přijde diplomatická ofenzíva. V říjnu 1947 zástupce ministra zahraničních věcí A. J. Vyšinskij v plénu OSN navrhl rezoluci o založení židovského státu. Špatné svědomí světové komunity z bagatelizace holokaustu dosud rezonuje, takže je ihned schválena a 14. května 1948 Kneset (poslanecká sněmovna) nového státu vyhlásila nezávislost. Aby Stalin negoval „mezinárodní pomluvy“ o sovětském antisemitismu, „strana a vláda“ uznala Izrael jako první a do Moskvy přijela velvyslankyně G. Meirová. Arabové a Palestinci si to nenechali líbit a další den vypukla 1. arabsko-izraelská válka. Araby podporovali Britové, a proto navzdory zbrojnímu embargu OSN bude Izraeli dodána pomoc od hlavního evropského spojence „strany a vlády“ – Československé republiky. Od 20. května 1948 v ČSR probíhá výcvik izraelských vojáků pod kódem „akce Hagana“ a do Izraele proudí z československých zbrojovek výzbroj a munice. Po vítězství bude v Izraeli zahájena bolševizace.
Jelikož v létě 1948 již měl další vedoucí soudruh, tajemník ÚV VKS(b) a rovněž alkoholik A. A. Ždanov, vážné zdravotní problémy, usnesení politbyra mu nařídilo léčbu v sanatoriu na Valdaji. Léčba začala dramaticky, krátce po příjezdu omdlel. Místní lékaři povolali ke konzultacím kardiology, Stalinova osobního lékaře, akademika A. P. Vinogradova, a vedoucí oddělení Léčebně zdravotnické správy Kremlu L. F. Timašukovou. Ta zaznamenala pacientův elektrokardiogram a zjistila hrozbu závažného infarktu myokardu. Písemné hlášení 29. srpna 1948 poslala náčelníkovi Hlavní správy ochrany MGB, generálu N. S. Vlasikovi, ten ho prostřednictvím profesora Jegorova předal Stalinovi, avšak on neprojevil zájem, na okraj hlášení pouze napsal „do archivu!“. Akademik Vinogradov diagnózu lékařky relativizoval, ovšem během tohoto váhání 31. srpna Ždanova na toaletě skutečně postihl smrtelný infarkt.
V prvních volbách do izraelského Knesetu 25. ledna 1949 komunisté prohráli a vítězové ve vládě otočili kormidlo politické orientace k USA. Stalinův skrývaný antisemitismus vzplál, ministru Abakumovovi nařídil jednat s Židy jako s americkými špiony, čili s úhlavními nepřáteli. Generál Abakumov zaktivizoval sovětská bezpečnostní chapadla v ČSR, garanti československé vojenské pomoci Izraeli, divizní generál H. Píka a skupina členů ÚV KSČ v čele s generálním tajemníkem ÚV KSČ R. Slánským, byli pozatýkáni, rozhodnutím soudu prohlášeni za americké špiony a popraveni.
Abakumov 4. července 1950 poslal na základě četných udání tajemníkovi ÚV VKS(b) Malenkovovi zprávu „O zaplevelenosti kádrů na Klinice léčebné výživy“. Na Stalinův příkaz je 8. listopadu profesor J. G. Etinger zatčen, po úmorných výsleších vyšetřovateli prohlášen za nejaktivnějšího moskevského židovského nacionalistu, obviněn z pomluv generála Ščerbakova, tajemníka ÚV VKS(b) G. M. Malenkova i celého osazenstva Rady ministrů. Na následky výslechů 2. března 1951 v samovazbě zemřel, začíná „případ vrahů v bílých pláštích“.
Mezitím jsou v lednu 1951 během jedné razie zatčeni studenti Literárního kroužku při moskevském Domu pionýrů. Vyšetřovatelé z nich vybrali Židy a prohlásili je za členy „revoluční bojůvky“ nazvané „Svaz boje za revoluci“. Vyšetřování židovských lékařů zamrzlo, starší vyšetřovatel MGB pro zvláště závažné případy, podplukovník M. D. Rjumin, proto 2. června 1951 napsal Stalinovi přísně tajné udání na ministra Abakumova: „…Bagatelizuje činnost židovských lékařů-nacionalistů, kteří zákeřně usmrtili tajemníky ÚV VKS(b) A. S. Ščerbakova a A. A. Ždanova, skrývá teroristické úmysly židovské mládežnické organizace „Svaz boje za revoluci“, podezřelé z přípravy atentátu na G. M. Malenkova.“
Stalin si vyhledal v „Uzavřeném svazku“ zprávu 1. zástupce ministra vnitra, generálplukovníka I. A. Sěrova, o zbabělém chování generála Abakumova v říjnu 1941 během výjimečného stavu v Moskvě. Je předvolán před zvláštní komisi politbyra - Malenkova, Beriju, Škirjatova a Ignaťjeva a jako obvykle pomohla provokace. Na schůzi komise Malenkov oznámil, že v ložnici jednoho z Abakumových bytů se našla složka spisů s razítkem „přísně tajné zvláštní důležitosti“. Na jednání politbyra byly 11. července jménem ÚV VKS(b) schváleny dva dokumenty. Usnesení „O neuspokojivé situaci na MGB SSSR“ a „Důvěrný dopis ÚV VKS(b) stranickým a státním orgánům“. Píše se v něm: „…Abakumov se vydal cestou úplného odmítání zjištěných faktů o nepříznivé situaci v MGB, při výslechu se opět pokoušel oklamat stranu, nepochopil trestné činy, jichž se dopustil a neprojevil ani náznak lítosti nad svými zločiny… ÚV VKS(b) je toho názoru, že Rjuminovo hlášení zasluhuje pozornost. Mezi lékaři bezpochyby existuje zakonspirovaná skupina osob, která usilovala při léčení vedoucích činitelů strany a vlády o zkrácení jejich života…“ Dopis připomněl i dřívější náhlá úmrtí V. V. Kujbyševa, V. R. Měnžinského a A. M. Gorkého.
Vyšetřovatelé založili Zvláštní složku „O zaplevelení kádrů MGB Židy“, Stalin zřizuje vyšetřovací komisi v čele s tajemníkem Malenkovem, v níž dále zasedli již zmínění Berija, Škirjatov a Ignaťjev. Malenkov si ministra Abakumova převolal k výslechu, členové komise se zaměřili na řízení činnosti MGB a odhalili řadu závažných chyb. Hlášení komise Stalin vlastnoručně doplnil řadou poznámek o Abakumovově „škůdcovské činnosti“ a o nezbytnosti jeho odvolání z funkce ministra. Kladl mu za vinu včasné neoznámení existence sionistického spiknutí na MGB kryjící židovské lékaře, vrahy vysokých stranických představitelů Ščerbakova, Ždanova a Dimitrova. Abakumov dostal 12. července 1951 předvolání na Prokuraturu SSSR, kde si vyslechl obvinění. Při odchodu je zatčen a v poutech uvržen ve věznici „Matrosskaja tišina“ v samovazbě do speciální malé cely-chladničky bez stravy. Je podroben útrpným výslechům. Výnos Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR ho 14. července 1951 odvolal z funkce ministra státní bezpečnosti a Škirjatov ho vyloučil z VKS(b). Zatčení Abakumových židovských kumpánů - plukovníka L. L. Švarcmana a dalších - otevřelo případ „O sionistickém spiknutí v MGB“. Ve vedení MGB nezůstal kámen na kameni.
V srpnu 1951 Stalin zprostil Beriju dohledu nad státní bezpečností, nový ministr MGB Ignaťjev 4. října 1951 ustavil další vyšetřovací komisi opět ve složení Malenkov, Škirjatov, Berija a Ignaťjev a její zjištění ohlásil Stalinovi: „Léčba s. Ščerbakova byla vedena úmyslně zločinně… Léčení s. Ždanova probíhalo rovněž trestuhodně… Protistranická a protisovětská nepřátelská skupina v Léčebně zdravotnické správě Kremlu konala podle pokynů nepřítele lidu A. A. Kuzněcova, jenž usiloval o odstranění s. Ždanova…“ Stalin Ignaťjevovi nařídil odstranit z vedení MGB Židy, Rjumina povýšit a od 19. října 1951 jej jmenovat svým zástupcem. Přesto se výsledky stále nedostavují, v lednu 1952 již Stalin ztratil trpělivost a obořil se na Ignaťjeva: „Pokud mezi lékaři neodhalíte teroristy a agenty USA, skončíte jako Abakumov… Před MGB nejsem prosebník, mohu i nařizovat a pokud nebudete plnit mé rozkazy, dávat vám i přes hubu! …“ Členové politbyra se 11. července 1952 usnesli jménem ÚV VKS(b): „Uložit MGB odhalení skupiny lékařů, kteří usilovali o život vedoucím představitelům strany a státu!“
Po roce při kontrole vykoukla ze složky dokumentů stížnost lékařky L. F. Timašukové. Vzhledem k okolnostem ožila podezření: „… náčelník Léčebně zdravotnické správy Kremlu, profesor P. I. Jegorov, který léčil většinu stranických a státních činitelů, v létě 1952 poslal bývalého ministra státní kontroly Mechlise stiženého srdeční nedostatečností léčit se na Krym, což bylo při jeho zdravotním stavu kontraindikováno.“ Akademik V. N. Vinogradov je také zatčen, takže Mechlis zůstal v sanatoriu „Barvicha“ bez svého ošetřujícího lékaře.
Vyšetřovatelé MGB „odhalili“ spolupráci profesora Jegorova s anglickou rozvědkou a 18. října 1952 je zatčen. Rozhodnutí Rady ministrů (RM) 13. listopadu odvolalo plukovníka Rjumina do dispozic ÚV KSSS, neboť „… nesplnil příkaz RM k uzavření případu Abakumova-Švarcmana a lékařů, kteří tak zůstávají dosud neodhaleni“. Při reorganizaci Hlavní správy ochrany Kremlu je 23. května 1952 odvolán z funkce generálporučík N. S. Vlasik, ministr vnitra Berija Stalina informoval, že náčelník Tajného oddělení ÚV VKS(b), generál A. N. Poskrjobyšev, ztrátou tajných dokumentů vyzradil státní tajemství a „zřejmě je spojen s případem lékařů“. V listopadu 1952 je odvolán a v prosinci zatčen.
Náčelník III. hlavní správy MGB, generálplukovník S. A. Goglidze, 29. listopadu poslal Stalinovi zprávu „O situaci v MGB“: „Ke zlepšení práce orgánů státní bezpečnosti nedošlo, vleče se i vyšetřování „případu vrahů v bílých pláštích“. Ani agenturní sledování, ani výslechy dosud neodhalily, čí zločinná ruka řídila teroristickou činnost Jegorova, Vinogradova a dalších. Dosud není objasněna ani škůdcovská činnost skupiny Abakumov-Švarcman.“ A tak se generalissimus Stalin sám chopil organizátorských otěží. Úvodem na jednání Prezídia ÚV KSSS 1. prosince 1952 opakoval: „Čím budeme úspěšnější, tím víc se nás nepřátelé budou snažit poškozovat. Po našich velkých úspěších na to naši lidé zapomněli, podlehli sebeuspokojení, bezmyšlenkovitosti a samolibosti… Každý Žid je nacionalista a agent americké rozvědky! Židovští nacionalisté se domnívají, že jejich národ zachránily USA(tam totiž mohou zbohatnout, stát se buržuji a tak dále). Mezi lékaři je mnoho židovských nacionalistů.“
Třídní zhodnocení složitého spiknutí podal dokument Prezídia ÚV KSSS z tohoto jednání.
Usnesení ÚV KSSS „O škůdcovství v léčebném procesu“
Předsednictvo ÚV KSSR po vyslechnutí zprávy MGB SSSR o sabotážích v lékařské péči konstatuje, že v Kremelském Lechsanupru (Léčebně zdravotnické správě Kremlu - LZSK) dlouhodobě působila skupina zločinců, mezi nimiž byli bývalí náčelníci LZSK Busalov a Jegorov, lékaři Vinogradov, Fedorov, Vasilenko, Mayorov, židovští nacionalisté Kogan, Karpaj, Etinger, Vovsi a další.
Písemnosti a přiznání zatčených prokázaly, že nepřátelská skupina byla napojena na britské a americké velvyslanectví, jednala na příkaz americké a britské rozvědky a jejím cílem byly teroristické činy proti vedoucím představitelům komunistické strany a sovětské vlády. Členové skupiny se pod tíhou důkazů přiznali, že zlovolně chybně diagnostikovali nemoci, prováděli chybné metody léčby, předepisovali nesprávné léky a tím pacienty usmrcovali. Zločinci se přiznali, že takto usmrtili soudruhy A. A. Ždanova a A. S. Ščerbakova.
Bylo možné včas odhalit nepřátelskou skupinu operující v LZSK? Ano, bylo. Již v roce 1948 mělo Ministerstvo státní bezpečnosti (MGB SSSR) signály, které jednoznačně svědčily o zločinných poměrech v LZSK. Lékařka L. F. Timašuková zaslala do MGB oznámení, v němž tvrdila, že podle elektrokardiogramu soudruha Ždanova stanovila diagnózu jeho nemoci. Avšak diagnóza nekorespondovala s laboratorními nálezy, a proto byla pacientovi předepsána nesprávná léčba. Kdyby MGB SSSR ostražitě prošetřilo tak mimořádně důležitou zprávu, jistě by dokázalo zabránit zlotřilé vraždě soudruha A. A. Ždanova, dokázalo by odhalit a zlikvidovat teroristickou skupinu lékařů. To se nestalo, protože pracovníci MGB SSSR přistoupili k případu zločinně a předali výpověď lékařky Timašukové do rukou Jegorova, z něhož se vyklubal člen teroristické skupiny.
V roce 1950 bývalý ministr státní bezpečnosti Abakumov, který měl k dispozici přímé údaje o sabotážích v lékařské péči získané MGB vyšetřováním případu zatčeného lékaře LZSK Etingera, je zločinně zatajil před ÚV KSSS a případ uzavřel. Bývalý náčelník Hlavní správy ochrany Kremlu Vlasik, který měl kontrolovat práci LZSK, se pro svůj alkoholizmus zapletl s jejími nyní odhalenými vedoucími představiteli a stal se slepým nástrojem v jejich rukou. Ministr zdravotnictví SSSR soudruh Smirnov rovněž kvůli svému alkoholizmu včas neprojevil bdělost a zásadovost v kontrole a řízení LZSK.
V červenci 1951 po změně vedení MGB SSSR považoval ÚV KSSS za nutné novému vedení MGB připomenout zločiny tak slavných lékařů, jako byli Pletněv a Levin, kteří ve 30. letech na pokyn zahraniční rozvědky otrávili soudruhy V. V. Kujbyševa a A. M. Gorkého přesto, že Kujbyšev a Gorkij upozornili, že mezi lékaři nepochybně existuje spiklenecká skupina osob, která se snaží léčbou zkrátit život vedoucích představitelů strany a vlády. ÚV KSSS zároveň požadoval od MGB, aby k zjištění a demaskování nepřátelské skupiny lékařů přistoupilo s bolševickou ostrostí a důsledně odhalilo její kořeny. Nové vedení MGB SSSR však tyto pokyny nesplnilo, projevilo liknavost, ledabyle organizovalo vyšetřování tohoto důležitého případu, v důsledku čehož bylo při odhalování teroristické skupiny v LZSK ztraceno mnoho času.
Ústřední výbor KSSS ukládá:
- Zavázat MGB SSSR k důslednému odhalení teroristické činnosti skupiny lékařů, kteří působili v LZSK a jejího napojení na americko-anglickou rozvědku a k určení, jakým způsobem a jakými prostředky bude napraveno škůdcovské jednání v provozu LZSK při léčení pacientů.
- Pro neuspokojivé řízení a politickou nedbalost odvolat s. Smirnova E. I. z funkce ministra zdravotnictví SSSR. Případ s. Smirnova předat Komitétu stranické kontroly ÚV KSSS.
- Uložit předsednictvu ÚV KSSS vybrat a jmenovat ministra zdravotnictví SSSR a vypracovat opatření k nápravě situace v LZSK.
4. 12. 1952, tajemník ÚV KSSS
Předseda Komitétu stranické kontroly při ÚV KSSS Škirjatov vyslechl odvolaného generála Vlasika. Zjistil u něj styky s „lékaři škůdci“ a morální rozklad jeho osobnosti. V Prezídiu ÚV KSSS předložil návrh na jeho vyloučení ze strany a zatčení, což se stalo 15. prosince 1952. Další výslechy zjistily, že Abakumov a Vlasik umožnili cizím teroristickým špionům kontakt se soudružkou Timašukovou. Stalin ke zprávě připsal: „Ždanov nezemřel přirozenou smrtí, zabil ho Abakumov!“. Generál Vlasik je podroben mučení a imitacím své popravy. Poté ho rozsudek degradoval a odebral mu řády. Abakumovovo putování po nápravných zařízeních 19. prosince 1954 skončilo na popravišti jedné věznice u Leningradu.
Na zasedání Byra Prezídia ÚV KSSS za účasti Škirjatova a Ignaťjeva, ale bez Stalina, se 9. ledna 1953 projednával návrh zprávy Agentury TASS „Zatčení skupiny lékařů-škůdců“. Po schválení je 13. ledna publikován: „Nedávno byla orgány státní bezpečnosti odhalena teroristická skupina lékařů, která hodlala chybnou léčbou zkrátit život politickým činitelům Sovětského svazu… Bylo zjištěno, že všichni tito lékaři-vrazi, z nichž se staly lidské zrůdy, pošlapali svatý prapor vědy a poskvrnili čest vědeckých pracovníků, byli nájemnými agenty zahraniční rozvědky…“ Následují jména 9 profesorů. V „Pravdě“ vyšel úvodník hlavního redaktora D. T. Šepilova editovaný Stalinem: „Podlí špioni a vrazi v masce profesorů-lékařů“: „… Sovětský lid s hněvem a pobouřením pranýřuje zločinnou bandu vrahů a jejich cizích chlebodárců. Opovrženíhodné náhončí zaprodané dolary a librami šterlinků zašlápne jak uschlý plevel. Inspirátoři těchto náhončích-vrahů, ti si mohou být jisti, že je důkladná odplata nemine!“
Výnos PNS SSSR 20. ledna 1953 na návrh RM SSSR ocenil lékařku Timašukovou „Za pomoc sovětské vládě při odhalení lékařů-vrahů“ propůjčením Leninova řádu.
Pro uklidnění vnitropolitické atmosféry rozbouřené hysterickou kampaní sovětského tisku proti Židům sepsal člen Prezídia ÚV KSSS a redaktor časopisu „Kommunist“, D. I. Česnokov, žádost židovských intelektuálů Stalinovi, aby jim od března schválil odjezd, nejprve z Moskvy. Vedoucí Správy propagandy a agitace ÚV KSSS Michajlov a člen redakce „Pravdy“ Zaslavskij 26. ledna 1953 napsali dopis „Všem židům Sovětského svazu“ a Michajlov s Šepilovem ho 29. ledna předali Malenkovovi. Od 1. března utichla kampaň v tisku, poslední článek „Bdělost-naše zbraň“ v „Pravdě“ oznamuje: „Vyšetřování případu lékařů-vrahů bude ukončeno v nejbližší době.“
A tu byl 9. února 1953 spáchán teroristický útok na sovětské velvyslanectví v Tel Avivu, po němž 11. února následovala nóta ministerstva zahraničí SSSR o přerušení vzájemných diplomatických vztahů. Opět vzedmutou bouřlivou reakci v tisku tentokrát již doprovázely fyzické útoky na Židy v sovětských městech.
Na březen 1953 M. F. Škirjatov plánuje s Židy veřejné soudní procesy. Odsouzení budou oběšeni na centrálních náměstích v Moskvě, Leningradu, Kyjevu, Minsku i v dalších větších městech. Po nich předstoupí před soudní tribunál Berija, Molotov, Mikojan, maršál Vorošilov a vybraní velitelé DRRA. Tyto a další připravené záměry však 5. března 1953 zmařila Stalinova smrt.
Zdroje:
Balan, V.: Gosudarstvěnnyj pěrevorot 1953 goda. „Nězavisimyj bostonskij almanach“. No263. 17 marta 2002g.
Balan, V.: Stalin i jevreji. „Věstnik“. No2(209), 19 janvarja 1999g.
Berija, S., Thomová, F.: Můj otec Berija. „DITA“, Praha 2003.
Danilov, A., Pyžikov, A.: Rožděnije „schvěrchděržavy“. SSSR v pěrvyje poslevojennyje gody. Izdatělstvo ROSSPEN. M.-2001 g.
Gazěta „Pravda“. 1953. 13. janvarja.
Hanzlík, F.: Bez milosti a slitování. Nakladatelství „Ostrov“. Praha 2011.
Kerr, W.: „Obyčejný“ Stalin. Nakladatelství bvd., Mnichovice 107, Čechtice 2006.
Kostyrčenko, G.: V plenu krasnogo faraona. Izdatělstvo „Měždunarodnyje otnošenija“. M.-1994.
Kremljov, S.: Začem ubili Stalina. Prestupljenije věka. Jauza. M.-2008.
Medvěděvovi Ž. a R.: Neznámý Stalin. „Academia“. Praha-2003.
Mlěčin, L.: KGB. Predsedatěli organov gosudarstvěnnoj bězopasnosti. rassekrečěnnyje suďby. „Sňať bělyje pěrčatky“. Izdatělskij dom „CENTRPOLIGRAF“. M.-2006.
Němenko, A.: Krym. Zagadki i mify poluostrova 1941-42. MOO „Obědiněnije patriotov Sevastopola“. S.-2011.
Nikolajev, V.: STALIN, GITLER I MY. Izdatělstvo „Pitěr“. M.-2008.
Pichoja, R.: Razgrom Ministěrstva gosudarstvěnnoj bězopasnosti. Archiv. „Měždunarodnyj istoričeskij žurnal“. No6. Nojabrj-děkabrj 1999.
Pinkus, B.: The Jews of the Soviet Union. The history of a National Minority. Cambridge Russian, Soviet and Post-Soviet Studies. No62. Cambridge University Press.
Raškovskij, A.: Stalin gotovil Vtoroj Cholokost. „Zamětki po jevrějskoj istorii“. No47. 27 okťabrja 2004g.
Roberts, G.: STALINOVY VÁLKY. Od světové války ke studené válce (1939-1953). „BB/art s.r.o.“ Praha-2008.
Skramoušský, J.: Zbraně pro Izrael. „Střelecký magazin“. No11/2005.
Smyslov, O.: Geněral Abakumov. Vsěsilnyj chozain SMERŠa. „Věče“. M.-2005.
Suržik, D.: „Dělo vračej“. In Těchnologii razvědki dla bizněsa. CRU 15/07/1953.
Vaksběrg, A.: Stalin proti Židům. „Pavel Dobrovský-BETA“ s.r.o. Praha-2011.
Za što etu sovětskuju školnicu posadili na 25 let v lagěra? I što s něj potom stalo? 2 nojabrja 2022
Zubok, V.: Něudavšajasja IMPĚRIJA. Sovětskij Sojuz v cholodnoj vojně ot Stalina do Gorbačěva. „ROSSPEN“. M.-2011.
Zubov, A.: Jesli by Stalin prožil dolše. „Novaya Gazěta“ No 25 ot 6 marta 2013.
Žirnov, J.: „On vydaval sožitělnicam propuska na Krasnuju ploščaď.“ „Kommersant-Vlasť“, No 31(634) ot 08.08.2005.
Žurnal „Vojennyje archivy Rossiji“. No1. 1993g.
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace), CA FSB (Ústřední archiv Federální bezpečnostní služby Ruské federace), RGANI (Ruský státní archiv nejnovějších dějin) a RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti)).
