Článek
Po krachu bolševického puče ve Výmarské republice, tzv. „Německého října 1923“, organizovaného členy Politbyra ÚV KSR(b) (dále politbyra), Prezídia IKKI (Výkonného výboru komunistické internacionály) a vedení ÚV KSN (Komunistické strany Německa), který zmařil spuštění „Světové proletářské revoluce“, ukončilo toto selhání hlavního garanta puče L. D. Trockého jeho politickou kariéru. Společně s ním budou zavrženi jak sociální demokraté, tak nejbližší Leninovi spolupracovníci G. J. Zinověv, L. B. Kameněv, novinář K. B. Radek a další významní bolševici.
Předsedovi IKKI Zinověvovi přitížilo, že Stalin věděl o jeho ambicích na funkci generálního tajemníka ÚV KSR(b). Pomocník generálního tajemníka ÚV KSR(b) L. Z. Mechlis na Zinověva shromáždil „kompromaty“ a předal je náčelníkovi 1. správy Tajného politického odboru OGPU (Sovětské bezpečnostní informační správy) J. S. Agranovovi. Jakmile postoupily k předsedovi OGPU F. E. Dzeržinskému, on 5. října 1925 hlásil generálnímu tajemníkovi ÚV KSR(b) Stalinovi odhalení „Sjednocené opozice“. Boj proti ní, zpočátku jen ideologický, od ledna 1926 povede skupina představitelů ÚV KSR(b) vyslaná z Moskvy, v jejichž řadách je i nově ustavený první tajemník Leningradského oblastního a městského výboru KSR(b) místo Zinověva, proslulý politický orátor S. M. Kirov.
Závěrem zasedání rozšířeného pléna IKKI byl 22. listopadu 1926 G. J. Zinověv odvolán z funkce předsedy, na podzim 1927 již byli všichni tři vyloučeni z VKS(b) a v lednu 1929 L. D. Trockij dokonce vyhoštěn z SSSR. Poté Stalin zvolil účinnější metodu. Záminka jejich politické i osobní eliminace bude atentát na člena politbyra a tajemníka ÚV VKS(b) S. M. Kirova. Naše vyprávění začneme rokem 1930 a všimneme si tehdejších Kirovových kontroverzních činů. Doba, kdy Kirov po smrti V. I. Lenina rozhodně podpořil I. V. Stalina v zápase o získání funkce generálního tajemníka ÚV KSR(b) proti jeho konkurentům totiž již uplynula, nyní mezi nimi začaly zesilovat názorové rozpory.
Jakmile v červenci 1930 výkupní kvóty naplnily státní sklady obilím a potravinami, usnesení politbyra prohlásilo tyto zásoby za nedotknutelné mobilizační rezervy, takže hlad mořil ruské pracující i nadále. Když v Leningradě dělníci protestovali, Kirov jim uvolnil výdej obilí z městských skladů. Jakmile ho na jednání politbyra Stalin, maršál K. J. Vorošilov a lidový komisař obchodu A. I. Mikojan kárali pro populistický hazard s bezpečností státu, Kirov furiantsky oponoval návrhem na zrušení potravinových lístků.
Na podzim 1930 panoval ve straně neklid. Mezi vnitrostranickou opozicí kolovaly manifesty tzv. „Rjutinovy platformy - Svazu marxistů-leninovců“ nazvané „Stalin a krize proletářské diktatury“ a „Všem členům VKS(b)“, takže se na jednáních politbyra řešil postih jejich autora M. N. Rjutina. Kvůli jeho ostré krtitice Stalinovy metodiky kolektivizace pro něj Stalin požadoval nejvyšší míru trestu. Zatímco M. I. Kalinin, G. K. Ordžonikidze a V. V. Kujbyšev vyslovili námitky, předseda ÚKK (Ústřední kontrolní komise) J. E. Rudzutak a S. M. Kirov spolu s „oblíbencem strany“ N. I. Bucharinem nejvyšší trest rozhodně odmítli. Jelikož čas ještě neuzrál, Stalin ustoupil, ale oponenty si zapamatoval.
V lednu 1934 na XVII. sjezdu VKS(b) podle pamětí člena politbyra Mikojana zorganizovali někteří členové politbyra a oblastní tajemníci KSR(b) proti Stalinovi spiknutí. M. I. Kalinin, V. V. Kujbyšev, G. K. Ordžonikidze, S. V. Kosior, R. I. Ejche, B. M. Šeboldajev a další členové „Skupiny umírněných“ navrhli nahradit Stalina Kirovem. Ordžonikidze to Kirovovi oznámil, ale on nabídku odmítl a zpravil Stalina. Odpovědi se nedočkal, a tak prohodil ke svému příteli A. Sevasťjanovi: „Aljošo, budu zabit, moje hlava již leží na popravčím špalku!“ Členové mandátové komise ÚV VKS(b) zjistili, že 3 hlasovací lístky s Kirovovým jménem jsou začerněné a 289 lístků chybí. Stalin nařídil L. M. Kaganovičovi označené lístky zničit. Na zasedání pléna ÚV VKS(b) 10. února 1934 Kirov s podporou Ordžonikidzeho a Kujbyševa odmítl nabízenou funkci řadového tajemníka ÚV VKS(b) a když později také odmítl napsat oslavnou knihu o Stalinově ilegální stranické práci v Zakavkazsku, stahují se nad jeho hlavou černá mračna.
Po úmrtí předsedy OGPU V. R. Měnžinského a nástupu G. G. Jagody výnos CIK (Ústředního výkonného výboru sovětů zástupců SSSR) 10. července 1934 ustavil Lidový komisariát vnitřních věcí SSSR (NKVD). Tento čin předseda Byra redakce „Pravdy“ (hlavní redaktor) L. Z. Mechlis v listu uvítal jako upevnění režimu, ale varoval před ústupky opozici. Chystaná provokace umožní legitimizovat jejich veřejnou dehonestaci a odvrátit pozornost od průšvihů při překotném budování socializmu v průmyslových resortech. Večer 1. prosince 1934 je na chodbě v budově paláce Smolného zastřelen člen politbyra Kirov. Na místě činu byl zadržen jistý L. V. Nikolajev.
Jakmile tato zpráva doletěla do Moskvy, v noci odjela zvláštním vlakem početná stranická delegace do Leningradu. Usadila se v budově městského výboru strany a začalo vyšetřování. Na rozšířené výjezdní schůzi politbyra Stalin v přítomnosti vedoucího Oddělení kultury a propagandy ÚV VKS(b) A. I. Stěckého a redaktora Mechlise autoritativně prohlásil, že Kirovovu vraždu na příkaz Trockého a Zinověva zinscenovalo vedení Leningradské oblastní správy NKVD. Stalin přidělil dohled nad vyšetřováním zástupci předsedy KPK ÚV VKS(b) N. I. Ježovovi, zástupce náčelníka Tajného politického oddělení GUGB NKVD (Hlavní správy státní bezpečnosti Lidového komisariátu vnitřních věcí), komisař státní bezpečnosti G. S. Ljuškov, šetřil jen politické souvislosti vraždy.
Tajemník Prezídia CIK SSSR A. S. Jenukidze předložil návrh usnesení CIK a RLK (rady lidových komisařů) SSSR „O způsobu vyšetřování přípravy teroristických činů“. Po schválení je tento zákon 4. prosince 1934 publikován v „Pravdě“ a „Izvěstijích“ s podpisy předsedy CIK SSSR Kalinina a Jenukidzeho. První náměstek lidového komisaře vnitra J. S. Agranov 7. prosince 1934 oznámil jména dalších členů Zinověvské opozice, kteří s Nikolajevem zasedali ve Vyborgském stranickém obvodu Leningradu. Večer Stalin povolal na zasedání politbyra členy aparátu ÚV VKS(b) Ježova, Stěckého a hlavní redaktory listů „Izvěstija“ a „Pravda“ Bucharina a Mechlise. Vyzval je: „Vrahy hledejte mezi zinověvci, Kirova zabil zinověvec Nikolajev!“
Lidový komisař vnitra G. G. Jagoda vyslovil pochybnosti, neboť jeho podřízení měli rozpracovány i zahraniční stopy. Jenže za Stalina pochybnosti znamenaly škůdcovství. Předseda KPK ÚV VKS(b) Kaganovič to Stalinovi oznámil. Vzápětí na Jagodově stole zazvonil speciální „VČ“ telefon a ze sluchátka zazněl Stalinův hlas: „Dejte si pozor, ať vám nerozbiju hubu!“ Jagoda zmlkl, avšak, po letech členka Švěrnikovy komise ÚV KSSS O. G. Šatunovská, která šetřila příčiny eliminace opozičníků, prozradila: „Kirovovu vraždu nařídil Stalin“! V říjnu 1961 ve výroční zprávě na XXII. sjezdu KSSS tuto informaci potvrdil i 1. tajemník ÚV KSSS N. S. Chruščov.
Členové společného pléna Leningradského oblastního a městského výboru VKS(b) 15. prosince 1934 nahradili Kirova tajemníkem a členem orgbyra ÚV VKS(b) A. A. Ždanovem, jenž ihned loajálně označil Zinověva a Kameněva za pachatele. Oba byli 16. prosince 1934 zatčeni. Hlavní redaktor Mechlis 26. prosince v úvodníku „Pravdy“ nazvaném „Podlí zrádci a dezertéři Říjnové revoluce“ běsní:
Zinověvská kontrarevoluční skupina hnána slepou nenávistí, zlovolností ke straně, k jejímu vedení, zejména ke geniálnímu následníku v Leninově díle soudruhu Stalinovi, aktivně pomáhala nepřátelům v přípravě války proti SSSR. Vycvičila fašistické zrůdy, aby pozvedly zbraň proti soudruhu Kirovovi.
Stalin zanedlouho schválil koncept dalšího úvodníku „Pravdy“, v němž redaktor Mechlis žádal „více bdělosti vůči nepřátelům socialismu všeho druhu“. Právě nyní vyplaval na politickou hladinu starý „kompromat“ i na lidového komisaře vnitra Jagodu. Místopředseda OGPU M. A. Trilisser objevil v jeho starém kádrovém spise před rokem 1917 zfalšované údaje. Po nahlášení Stalin Jagodovi sice vytkl jen opožděné odhalení pravotrockistického spiknutí, avšak již pro něj chystá svou standardní odměnu. Přesto, že řadu let Stalinovi poskytoval cenné služby, množí se výhrady k jeho práci. Kandidát ÚV VKS(b) M. P. Tomskij 22. srpna 1936 ve svém posledním dopise před sebevraždou napsal tajemníku ÚV VKS(b) Ježovovi:
… Jagoda hrál aktivní roli ve vedení pravice a o situaci v ÚV jim pravidelně donášel. V NKVD se objevila spousta chyb, které podle mne nemohou být tolerovány… V tamní vedoucí klice vládne sebeuspokojení, samolibost a vychloubání, jsou stále nesnesitelnější. Místo aby z Trockého případu vyvodili závěry, sebekriticky uznali své chyby a napravili je, sní jen o pochvalách za vyřešené případy…
Po stranické linii N. I. Ježov také hlásil, že Jagoda nepracuje spolehlivě, a tak Stalin se Ždanovem 25. září 1936 konstatovali, že generální komisař Státní bezpečnosti a lidový komisař vnitra G. G. Jagoda „definitivně prokázal svou neschopnost odhalit trockisticko-zinověvský blok“. Další den výnos CIK SSSR Jagodu převedl do funkce lidového komisaře spojů a N. I. Ježova do funkce lidového komisaře vnitra s rozkazem věnovat zvýšenou pozornost resortu NKVD.
Úspěšný atentát na prvního tajemníka leningradského oblastního a městského výboru VKS(b) Kirova měl dalekosáhlé společenské důsledky. Většina významných členů „Leninské gardy bolševiků“, Stalinových politických protivníků, byla „zákonně“ zlikvidována rozsudky čtyř „Moskevských soudních procesů“. Hlavní Stalinův mocenský rival L. D. Trockij, jehož jméno figuruje v názvu všech čtyř těchto procesů, již byl v SSSR zbaven veškeré politické moci i státního občanství, avšak jeho mezinárodní autorita stále významně snižuje Stalinův vliv v Kominterně. Opakované pokusy o Trockého likvidaci se stále nedařily. Až 21. srpna 1940 se zadařilo agentovi NKVD R. Merkaderovi v Mexiku. Po odpykání trestu vězení ve Španělsku se Merkader vrátil do SSSR, kde ho „strana a vláda“ odměnila Leninovým řádem a udělením vyznamenání titulem „Hrdina SSSR“.
Krátce po zahájení prvního soudního procesu Stalin 18. ledna stylizoval pro řadové členy strany informační dopis ÚV VKS(b) „O teroristické činnosti trockisticko-zinověvské kontrarevoluční skupiny a následcích událostí spojených se zločinnou vraždou soudruha Kirova“. Uvedl v něm:
… frakční skupina Zinověva se ukázala být nejvíce nepřátelská a nejvíce opovrženíhodná ze všech frakčních skupin v historii naší strany, neboť působila v zamaskované podobě bělogvardějské organizace. Proto si plně zaslouží, aby se s nimi zacházelo jako s bělogvardějci… .“
Předsedovi Vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR, armádnímu vojenskému právníku V. V. Ulrichovi bylo rozděleno soudní projednávání opozičníků do skupin takto:
„První Moskevský soudní proces“ od 19. srpna 1936 soudil 16 členů „Antisovětského spojeného trockisticko-zinověvského centra“. Základní zločiny dvou předních obviněných G. J. Zinověva a L. B. Kameněva byly vražda S. M. Kirova a příprava protistalinského spiknutí. Usnesení politbyra předepsalo prokurátorovi SSSR A. J. Vyšinskému výši trestů odnětí svobody za jejich spoluúčast na Kirovově vraždě: G. J. Zinověvovi 10 let a L. B. Kameněvovi 5 let.
„Druhý Moskevský soudní proces“ od 23. ledna 1937 posuzoval 17 podezřelých v případu „Paralelního antisovětského trockistického centra“ v čele s novinářem K. B. Raděkem, politiky G. L. Pjatakovem a G. J. Sokolnikovem.
„Třetí Moskevský soudní proces“, zahájen 2. března 1938, soudil 21 členů „Antisovětského pravicově-trockistického bloku“ v čele s bývalým předsedou Výkonného výboru Kominterny N. I. Bucharinem, bývalým předsedou Rady lidových komisařů A. I. Rykovem a organizátorem prvního moskevského procesu, bývalým lidovým komisařem vnitra a generálním komisařem státní bezpečnosti G. G. Jagodou. Obžalovaní byli až na tři z nich popraveni, Radka a Sokolnikova v roce 1939 zabili spoluvězni a ty, co přežili, čekal stejný konec v září 1941.
„Čtvrtý Moskevský soudní proces“ s 8 veliteli Rudé armády ve věci „Antisovětské trockistické armádní organizace“ v čele s velitelem Povolžského vojenského okruhu, maršálem M. I. Tuchačevským, navazující na „Velkou čistku ozbrojených sil“ zahájenou v srpnu 1936, začal 11. června 1937. Obžalovaní byli souzeni za spiknutí s fašistickými mocnostmi za účelem svrhnutí sovětské moci.
Počátkem srpna 1937 se v SSSR vzedmula další vlna represí, kterou britský historik R. Conquest nazval „Velký teror“. Souběžně vrcholila prověrka členů VKS(b). Represivní opatření ukládala zpřísnění ideologického dohledu, které postihlo zejména sovětskou inteligenci, jak jsem uvedl v článku „Vpřed ke komunismu, avšak bez zrádné inteligence!“ Právě proto se tyto represe nemohly vyhnout „líhni inteligence“, vzdělávacím zařízením. Bylo totiž známo, že v druhé polovině 20. let do nich pronikla řada příznivců L. D. Trockého.
Vedoucí Skupiny osvěty a zdravotnictví Lidového komisariátu prosvěščenija (osvěty) RSFSR Šochin 23. března 1935 poslal členům Byra KPK při ÚV VKS(b) N. I. Ježovovi a M. F. Škirjatovovi mimořádnou zprávu „O morálně politickém stavu studentů pedagogických vysokých škol“, v níž oznámil řadu konkrétních přestupků. Například jistý posluchač Moskevského pedagogického institutu žádal o předčasné ukončení studia, neboť se obával, že v důsledku nevhodných témat přednášené látky v ústavu získá idealistický světový názor, který mu bude bránit v jeho pozdější pedagogické praxi.
Po této zprávě přijel Šochin do institutu vykonat politickou prověrku a zjistil skandální fakta. Studenti vedou ve cvičeních kontrarevoluční semináře, v nichž obhajují různé buržoazní teorie. Na historicko-filozofické fakultě institutu se polovina posluchačů nezúčastnila Kirovova pohřbu, byli zde přijímáni studenti z třídně nepřátelských rodin, vyskytly se nedostatky v evidenci a průběhu přijímacích zkoušek a tak dále. Tyto nepřístojnosti bezpochyby způsobilo zaplevelení pedagogického sboru Moskevského pedagogického institutu trockisty. Nejen moskevské, ale i ostatní vysoké školy byly podrobeny rozsáhlé kádrové očistě a každý vedoucí katedry společenskovědních disciplín byl zařazen do kádrového pořádku nomenklatury ÚV VKS(b).
Moskevské procesy rezonovaly i v cizině, kde byly zpravidla, i když ne vždy, akceptovány. Rovněž u nás si dřívější „radikální levičák“ prezident E. Beneš 4. července 1937 pozval zplnomocněného představitele SSSR v ČSR A. A. Aleksandrovského a emotivní komunistickou rétorikou mu velice naivně zdůraznil: „Považuji moskevské procesy za důkaz upevnění SSSR, a proto moje koncepce přátelství se SSSR zůstává hlavním základem zahraniční politiky ČSR!“ Stejným způsobem hovořil s vedením „strany a vlády“ i později, a tak na nás důsledky jeho vystrašené prosovětské servility doléhaly více než 40 let.
Zdroje:
Avtorchanov, A.: STALIN puť k diktaturě. „Jauza“ M.-2014.
Avtorchanov, A.: Zagadki směrti Stalina. Altajskoje knižnoje izdatělstvo. Barnaul-1993.
Ďakov, J., Bušujeva, T.: Fašistskij meč kovalsja v SSSR. „Sovětskaja Rossija“. M.-1991.
Gincběrg, A.: Moskovskije processy 1936-1938 gg „Novaya i novějšaja istorija“. 1991. No6.
Chlevňuk, O. i dr.: CHOZAJIN. Stalin i utvěržděnije stalinskoj diktatury. „ROSSPEN“. M.-2010.
Chlevňuk, O.: Politbjuro. Mechanizmy političeskoj vlasti v 30-je gody. ROSSPEN. M.-1996., s. 202.
Chlystalov, E.: Predatěl. „Čuděsa i priključenija“. No6. ijuň 2000.
Korotkov, A., i dr…: Na prijome u Stalina. Izdatělstvo „Novyj chronograf“. M.-2008.
Krivickij, V.: „Ja byl agěntom Stalina“. „Těrra“. M.-1991.
Mikojan, A.: Tak bylo. „Vagrius“. M.-1999.
Mlěčin, L.: MID. Ministri inostrannych děl. „Cěntropoligraf“. M.-2001.
Orlov, A.: The secret History of Stalin's Crimes. New York.-1953.
Pavlukov, A.: JEŽOV. Biografija. „Zacharov“. M.-2007.
Petrov, N., Jansen, M.: „Stalinskij pitoměc“-Nikolaj Ježov. „ROSSPEN“. M.-2009.
Poměranc, G.: Stalin-zakaznik ubijstva Kirova. „Novaja gazěta“. Spěcvypusk „Pravda GULAGa“ ot 01.06.2009. No04 (15).
Taras, A. i dr.: Osip Pjatnickij i komintěrn na věsach istorii. „Charvest“. Minsk - 2004.
Taubman, W.: chruščov. Člověk a jeho doba. Nakladatelství BB/art s.r.o. Praha.
Tucker, R.: stalin. Na vrcholu moci. Nakladatelství BB art. Praha 2000.,
Tumšis, M., Papčinskij,A.: 1937. Bolšaja čistka. NKVD protiv ČK. Gl2. Poběg Ljuškova. „Jauza-Eksmo“. M.-2009.
Volkogonov, D.: Lenin-počátek teroru. Nakladatelství „Dialog“. Liberec-1996.
Gazěta „Pravda“.
Obščestvo i vlasť: 1930-je gody. Pověstvovanije v dokuměntach. M.:ROSSPEN, 1998.
Použité archivy: RGANI (Ruský státní archiv nejnovějších dějin) a RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti)).
