Článek
Koncem září 1943 po ukončení „Černigovsko-Poltavské strategické útočné operace“ součásti Středního, Voroněžského a Stepního frontu se ocitly u toku Dněpru, na několika místech ho přejely a na jeho pravém břehu obsadily několik izolovaných ohraničených území, zejména strategické „Bukrinské předmostí“ u osady Velký Bukrin 80 km jižně od Kyjeva. Tímto aktem na několika místech narušily tzv. „Východní val“, od 11. srpna 1943 budovaný oddíly ženistů Wehrmachtu na pravém břehu Dněpru k „zastavení postupu bolševických hord do střední Evropy“. Jeho obranu zajišťovaly součásti Armádní skupiny „Süd“ generála polního maršála E. von Mansteina.
Úplné překonání této strategické obranné stavby střežící přechod na Pravobřežní Ukrajinu si vyžádalo čtyřměsíční „Bitvu o Dněpr“, sestávající z 13 vzájemně propojených dílčích strategických operací. Jakmile 23. prosince 1943 operace skončila, přehled celkových ztrát (padlí, ranění, zmizelí beze stopy) uvádí: SSSR - 1 285 977 mužů, Velkoněmecká říše - 279 997 mužů, což nesvědčí o výrazné převaze DRRA deklarované sovětskou propagandou.
Hlavní roli v tomto příběhu sehraje 3. gardová tanková armáda Voroněžského frontu pod velením generálplukovníka P. S. Rybalka. Během „Sumsko-Prilukské frontové útočné operace“ se do večera 21. září její součásti od severu a severovýchodu probojovaly ke Dněpru. V říjnu 1943 z „Bukrinského předmostí“ provedly neúspěšné útoky k osvobození Kyjeva.
Na poradě Vojenské rady Voroněžského frontu člen Politbyra ÚV VKS(b) a politický zástupce velitele frontu, generálporučík N. S. Chruščov, připomněl 6. listopad, den výročí Velké říjnové socialistické revoluce a k tomuto významnému dni naléhal na dokončení osvobození Kyjeva. Klíč k němu je ovšem násilné překročení Dněpru - pozemní cestou ho provede 3. gardová tanková armáda frontu. Rozkaz STAVKY (Hlavního stanu nejvyššího velení Rudé armády) stanovil jeho provedení pozemním útokem z „Bukrinského předmostí“ v okolí osad Velký a Malý Bukrin. Vojenská rada Voroněžského frontu ho navrhla podpořit „Dněperskou vzdušně-výsadkovou operací“, desantem tří výsadkových brigád (cca 10 000 mužů), do „Bukrinského předmostí“ na pravý břeh Dněpru za nepřátelské linie, uskutečněnou v noci 24. září 1943.
Hned zpočátku je nutné připomenout, že průběh a výsledek této nepovedené operace byl v příkrém rozporu s významem „Vzdušně výsadkových vojsk Dělnicko-rolnické Rudé armády“ (VDV DRRA), neboť vzhledem k plánované „Operaci GROZA“ sovětská „strana a vláda“ věnovala jejich budování maximální pozornost. Od roku 1930 probíhal pod kuratelou „Osoaviachimu“ (ekvivalentu našeho Svazarmu) nábor nových adeptů doslova v celé sovětské společnosti za mimořádného zájmu stranické propagandy.
Během 30. let minulého století proběhla řada cvičení výsadkových vojsk a již 18. srpna 1940 uvedl článek listu „Pravda“, že k dispozici je 1 000 000 výsadkářů, což bylo řádově více než v armádách ostatních států světa dohromady. Řetěz závažných porážek DRRA v druhém pololetí roku 1941 vrátil velení vojenského letectva (VVS) do reality, takže první závažná operace VDV proběhla až koncem února 1942 ve „Rževsko-Vjazěmské operaci“, avšak i ona zamýšlené cíle nedosáhla. Jelikož i v roce 1942 zavinilo velení DRRA několik dalších kolapsů se statisícovými ztrátami, další pokusy o využití těchto vojsk se staly aktuální až v roce 1943.
Návrh „Dněperské vzdušně-výsadkové operace“ 17. září 1943 schválil rozkaz STAVKY a již 19. září souhlas potvrdil zástupce vrchního velitele DRRA, maršál G. K. Žukov (vzhledem k režimu utajení operace označen pseudonymem „Jurjev“).
Oddíly 1., 3. a 5. výsadkové brigády byly sloučeny do výsadkového sboru o velikosti cca 10 000 mužů pod velením zástupce velitele VDV DRRA, generálmajora I. I. Zatěvachina. Nový výsadkový sbor ale zůstal jen v administrativním módu, jeho velitelství se nepodílelo na plánování operace. Přípravu desantu provedl velitel VDV DRRA, generálmajor A. G. Kapitochin. I když údajně měl „kolosální bojové zkušenosti“, on a ani jeho kolega nebyli přizváni do štábu Voroněžského frontu k přípravě plánu operace. Rovněž se nepočítalo se spoluprací partyzánů operujících v místech výsadků.
Bojová činnost výsadkových brigád nebyla koordinovaná, proto ji řídil sám velitel frontu, armádní generál N. F. Vatutin. Leteckou podporu výsadku zajistily letky 2. letecké armády VVS (Vojensko-vzdušných sil) generálplukovníka S. A. Krasovského. Na velitelství VVS DRRA operaci sledoval Zástupce velitele letectva, generálporučík N. S. Skripko.
Od Západních spojenců jsou na podzim 1943 již v plném proudu komplexní dodávky materiálu v rámci smlouvy „O půjčce a pronájmu“, takže se dostalo i na tuto operaci. Zmíníme jen desítky středních bombardérů B-25 „Mitchell“, využitých k transportu desantů.
Plánování „Dněperské vzdušně-výsadkové operace“ nepříznivě ovlivnil nejen časový tlak, vyvolaný blížícím se výročím Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR), ale vyvstaly i další problémy, a tak plánovaný termín operace 21. září nebyl dodržen. Mapové podklady říční nivy Dněpru v okolí Kyjeva byly zastaralé, chyběl dostatek spojovací techniky, výsadkových člunů, letadel i mužstva, nebyl vykonán předběžný průzkum na území výsadků, přesto budou do výsadkového sboru odveleni nepředpisově vystrojení rudoarmějci bez řádného odborného výcviku z různorodých oddílů DRRA. Nezbytné zdravotní oddíly se sestávaly výhradně z žen. Politické velení frontu vyžaduje dodržení termínu operace. Bude uskutečněna v nočních hodinách z letiště Lebedin severně od Charkova a jeho dvou blízkých sousedů. Kvůli jejímu utajení hranice přistání výsadků nebyla označena signálními světly.
Po soustředění se mužstvo 1., 3. a části 5. výsadkové brigády na březích toku Rosavy připojí k oddílům DRRA proniklých na předmostí pravé strany Dněpru a společně vytvoří rozsáhlé ochranné pásmo kolem přepraviště Bukrin, kde budou přejíždět Dněpr dvě armády Voroněžského frontu.
Enormní utajení operace komplikuje její přípravy. Velitel frontu generál Vatutin oznámil generálu Kapitochinovi zahájení operace až odpoledne 23. září. Velitelé brigád, jež formulovali úkoly desantu, je oznámili velitelům výsadkových skupin až několik hodin před nástupem parašutistů do letadel. Velitelé skupin zakreslovali pozice seskoku na mapy v zavazadlech na zádech výsadkářů až během letu.
Nekoordinovanost „Dněprovské vzdušně-výsadkové operace“ s operacemi jednotek 3. gardové tankové armády způsobila zpoždění přechodu Dněpru. Rudoarmějci za chodu překonávají tok Dněpru „hrdinně“ pouze na rozebraných troskách dřevěných staveb a zbytků plotů vytržených z hlíny na levém břehu Dněpru.
Jako by těch organizačních přešlapů bylo málo, agentům sovětské vojenské rozvědky uniklo, že krátce před zahájením operace přijelo do blízkosti „Bukrinského předmostí“ pět divizí dvou tankových sborů Skupiny armád „Süd“. Brzy ráno 24. září, při překonávání Dněpru mužstvem 24. sboru generála tankových vojsk W. Nehringa, se nad výchozím letištěm neočekávaně objevil letoun Luftwaffe a jeho posádka rozhodila leták s výsměšným sdělením: „Na výsadek jsme připraveni! Přileťte co nejdříve!“
Schéma „Dněprovské vzdušně-výsadkové operace“
První letadlo s 3. výsadkovou brigádou VVS DRRA vzlétlo 24. září v 18:30. Vojáci 7. roty praporu 258. pěšího pluku pozemních sil Wehrmachtu sledují z okopů podél „Východního valu“, jak se ve výšce 700 metrů nad terénem několik skupin transportních letounů obklopených stíhači VVS rychle blíží k Dněpru. Nad pravým břehem toku z nich vyskakují skupiny výsadkářů 3. a 5. vzdušně výsadkové brigády VVS s kontejnery se zbraněmi, municí a proviantem. Uvítaly je salvy protiletadlových kulometů i kanonáda výstřelů z pušek německých vojáků, jež piloty transportních letounů zahnaly do větší výšky, kde vítr rozfoukal skupiny výsadkářů desítky kilometrů daleko od sebe. Kvůli utajení každá z nich operovala nezávisle – po dopadu se některé probojovaly dále od frontové linie k partyzánům, zatímco jiné směřovaly k „Bukrinskému předmostí“. Nemalá část z nich uvázla za padákové šňůry na větvích stromů lemujících tok Dněpru, kde se stali snadným terčem německých ostřelovačů.
Další letadla dopravila část 5. výsadkové brigády nad vesnici Dudari, kde seskočila jednak doprostřed kolony vozidel 10. motorizované divize a jednak těsně před vedoucí tanky 19. tankové divize Wehrmachtu. Posádka jiného letadla vysadila desant přímo do proudu vod Dněpru, v němž se všichni utopili. Několik jiných oddílů bylo omylem vysazeno na levý běh Dněpru mezi jednotky DRRA, kde je rovněž čekalo zajetí. Jeden z účastníků výsadku, známý filmový režisér G. N. Čuchraj, v pamětech popisoval:
Pod letounem hořela dřevěná stavení. Kolem mne na všech stranách svítily odraženým světlem od plamenů na terénu bílé kupole sousedních padáků. Vzápětí jsem uslyšel rachot kulometné palby zápalných střel z pozemních stanovišť německých vojáků, které zasažené padáky vyrobené z nepromokavého, ale vysoce hořlavého kapronu, proměnily v jasně plápolající pochodně. Mnoho výsadkářů tak zahynulo ještě ve vzduchu před přistáním…
Přeživší se k jednotkám dlouho nevrátili, a tak byli obviněni z úmyslné dezerce.
Výsledek této uspěchané operace je tristní. Místo plánovaných 500 výsadků jich proběhlo jen 296 za účasti 4 000 rudoarmějců. Do večera 25. září bylo zabito 692 výsadkářů a dalších 209 zajato. Jelikož izolované skupiny výsadkářů nebyly schopny navázat spojení s velením sboru, velitel frontu zrušil výsadek druhého sledu parašutistů 1. VDV již vyzbrojený tanky a těžkými pěchotními zbraněmi, původně plánovaný na noc 26. září.
K zjištění příčin neúspěchu operace vrchní velitel DRRA, maršál Stalin, jen vyslal do štábu Voroněžského frontu komisi STAVKY. Její úplné závěry zůstávají dosud tajné, v rozkazu STAVKY veliteli Voroněžského frontu jsou pouze některé aspekty chyb přípravy a provedení operace:
Nařízení STAVKY č. 30213 veliteli Voroněžského frontu a představitelům STAVKY.
O příčinách neúspěchu vzdušného výsadku u Voroněžského frontu a vyjmutí výsadkových brigád z podřízenosti velení frontu, 3. října 1943, 1:40
Konstatuji, že první vzdušný výsadek, provedený Voroněžským frontem 24. září, se nezdařil a způsobil obrovské zbytečné ztráty. Nebyla to jen chyba soudruha Skripka, ale také chyby soudruhů Jurjeva a Vatutina, kteří měli kontrolovat přípravu a organizaci výsadkového útoku.
Desant velké skupiny výsadkářů v noci svědčí o neschopnosti organizátorů tohoto zámyslu, neboť, jak ukazují zkušenosti, seskoky výsadkářů v noci jsou spojeny s velkým rizikem i na domácí půdě.
Nařizuji vyjmout zbývající jednu a půl výsadkové brigády z podřízenosti Voroněžského frontu a považovat je za zálohy STAVKY.
Předseda STAVKY I. Stalin
Tentokrát ani velitele Voroněžského frontu, ani generály VDV DRRA Kapitochina se Zatěvachinem, kupodivu nečekaly za proval „Dněprovské vzdušně-výsadkové operace“ obvyklé „Stalinské odměny“, kulky do týla nebo alespoň degradace.
Souhrnně řečeno, výsadek proběhl ve zmatku kvůli komplexním důvodům od příkazu dodržet termín výročí VŘSR po ledabyle naplánované termíny nástupů do letadel a zpoždění dodávek tankovacích vozů. Mimochodem, s ohledem na výše zmíněnou pozornost, kterou sovětská „strana a vláda“ již od počátku 30. let věnovala výsadkovým jednotkám, vyvolává tento diletantský přístup odpovědných činitelů DRRA v přípravě a řízení „Dněpersko vzdušně-výsadkové operace“ a zejména absence „Stalinských odměn“ pro odpovědné velitelské kádry DRRA za její krach řadu oprávněných domněnek, ale nebudeme zde spekulovat.
Zdroje:
Carell, P.: Spálená země. „Naše vojsko“. Praha 2003.
Krivošjejev, G. a kol.: Vělikaja otěčestvěnnaja bez grifa sekrětnosti. Kniga potěr. „Věče“. M. – 2010.
Suvorov, V.: Poslední republika. I.díl. „NAŠE VOJSKO“, s.r.o. Praha. 2008.
