Článek
V tomto článku se budeme věnovat Stalinovu tažení proti sovětské inteligenci na třech příkladech zfabrikovaných soudních kauz a sice „Dělo akaděmikov“, „Dělo Promyšlěnnoj partii“ a zejména „Dělo akaděmika Luzina“. Ve třetím příkladě byl hlavní politický protivník člena akademie věd SSSR (AV SSSR) N. N. Luzina vedoucí Byra redakce listu „Pravda“ L. Z. Mechlis.
Nové stanovy strany schválené 16. března 1921 na X. sjezdu KSR(b) (Komunistické strany Ruska (bolševiků)) zvýšily nároky na odbornou úroveň kvalifikace vedoucích politických pracovníků v aparátu ÚV VKS(b) (Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků)). Ti, kteří nevyhovovali si buď museli doplnit politické znalosti studiem, nebo byli propuštěni. Na Stalinův příkaz si vedoucí Byra Sekretariátu ÚV VKS(b) a 1. pomocník generálního tajemníka ÚV VKS(b) L. Z. Mechlis podal žádost, které Sekretariát ÚV VKS(b) vyhověl a od 22. ledna 1926 jej uvolnil z obou funkcí. Zahájil studium základů marxismu v Komunistické akademii a na podzim 1927 bude pokračovat ve studiu politické ekonomie na Ekonomickém ústavu Institutu Rudé profesury v Moskvě.
Dále nové stanovy strany ukládaly pravidelnými stranickými prověrkami eliminovat třídně cizí elementy, ideově a mravně rozvrácené živly, kariéristy, pasivní členy a od roku 1929 v neposlední řadě i „zrádnou inteligenci“.
Tehdy na „zrádnou inteligenci“ zahájila hon provokace OGPU (Sovětské bezpečnostní informační správy) proti skupině vědců z Leningradu, nazvaná „Dělo akaděmikov“. Jeho přední aktéři byli ruští a sovětští historici, členové AV SSSR S. F. Platonov a J. V. Tarle. Po zatčení a útrpných výsleších oba v roce 1930 rozsudek poslal na několik let do vyhnanství. Tento případ nepříznivě ovlivnil výzkumy v historických vědách a regionální studia i po válce nejen v SSSR, ale i v „bratrských socialistických státech“. I tam byla kontinuita ve vzdělávání humanitních oborů přerušena, výzkumné práce dokonce na několik let zastaveny. Výzkum národovectví, dějin církve, šlechty a buržoazie byl zakázán. Po válce se stali desítky let i „bratrští historikové“ v lidově demokratických státech poslušnými nástroji sovětské propagandistické mašinérie.
Usnesení politbyra o nucených pracích vězňů 27. června 1929 poskytlo „straně a vládě“ příležitost využít udělené tresty třídním nepřátelům pro budování materiálně-technické základny socialismu. Právní rámec poskytlo 11. července 1929 rozhodnutí RLK (Rady lidových komisařů) „O využití práce trestně stíhaných osob“ a od 1. října 1929 „Správa táborů GULAG“. Při příjezdu vězně vítal nápis na hlavní bráně každého tábora: „Železnou rukou dovedeme lidstvo ke štěstí!“
Počátkem května 1930 Stalin povolal usnesením Sekretariátu ÚV VKS(b) dálkového studenta politické ekonomie Mechlise do Byra redakce „Pravdy“. Zde se setkal například s novinářem K. B. Radekem, „Stalinovým dvorním básníkem“ D. Bědným nebo s bývalým členem „Všeobecného svazu židovských pracujících v Litvě, Polsku a Rusku“ D. I. Zaslavským, jenž v roce 1917 V. I. Lenina v tisku označil za německého špiona. Tuto troufalost přežil bez úhony, neboť předseda Všeruské mimořádné komise pro boj se sabotáží F. E. Dzeržinskij ji oznámil Stalinovi až 25. prosince 1922. V roce 1934 Zaslavského přijali do VKS(b) a záhy ho kolegové v redakci poctili čestným titulem „Stalinovo břitké pero“.
Po zahájení XVI. sjezdu VKS(b) 26. června 1930 Mechlis iniciativně zařadil do vydání „Pravdy“ portrét Stalina, jak před Leninovou siluetou předčítá výroční zprávu ÚV VKS(b). Nenápadnou poznámku v rohu obrázku „represe jsou nevyhnutelným prvkem ofenzivy“ převážilo heroické heslo vyjádřené citací úryvku ze Stalinova hlavního projevu: „Pod Leninovým praporem jsme zvítězili v říjnové revoluci, pod Leninovým praporem jsme dosáhli rozhodujících úspěchů v boji za vítězství socialistické výstavby, pod Leninovým praporem zvítězíme v proletářské revoluci na celém světě! Ať žije leninismus!“
Podle přesvědčení většiny delegátů sjezdu by výsledky dosažené v budování socialismu byly nepochybně ještě lepší, pokud by je nemařila „zrádná inteligence“. Stalinská honba jejím příslušníkům podstatně ztížila vědeckou činnost, neboť delegáti sjezdu 13. července 1930 schválili ideové mantinely boje za marxisticko-leninskou čistotu vědeckého bádání. Cenzorský balvan postihl i exaktní vědy. Nomenklaturní straničtí aparátníci totiž považovali i drobná opomenutí za úmyslné zkreslování učení marxismu leninismu. V těchto nepřesných formulacích viděli důkazy nepřátelského smýšlení autorů a vyzývali revoluční rozhodností k bdělosti. Kdo pochybil, toho předvolali před Komisi stranické kontroly ÚV VKS(b), kde mu leckdy nepomohla ani flagelantská sebekritika. Následovaly zákazy zahraničních služebních cest i publikací v odborném tisku, vyloučení ze strany následované výpověďmi ze zaměstnání, často zatčením, po němž následovalo soudní přelíčení. Rozsudek udělil například vyhnanství, nejednou i nejvyšší míru trestu.
Od 25.listopadu do 7. prosince 1930 proběhl soudní proces v kauze „Dělo Promyšlěnnoj partii“ proti skupině významných členů sovětské technické inteligence, obviněných z „škůdcovské činnosti, špionáže a přípravy cizí intervence“. Osm obviněných pod útrpnými výslechy přiznalo vinu a bylo odsouzeno k dlouhým trestům. Cíl této právní provokace byl označit příslušníky bývalé carské inteligence za viníky četných průmyslových havárií a ekonomických neúspěchů v SSSR.
Po skončení procesu se L. Z. Mechlis zapojil do ještě skandálnějšího „Děla akaděmika Luzina“. Tento mezinárodně respektovaný vědec byl jedním ze zakladatelů „Moskevské matematické školy teorie funkcí“. Udržoval čilé odborné styky s mezinárodní matematickou komunitou, pravidelně se účastnil mezinárodních odborných kongresů, své vědecké práce publikoval zejména v zahraničí. Svým vyhraněným individualismem již dlouho provokoval sovětské dogmatické odborné kolegy.
Počátkem roku 1931 Hlavní redaktor listu „Za marxisticko-leninské přírodní vědy“ a vedoucí Odboru vědy městského výboru VKS(b) v Moskvě E. J. Kolman, filozof prosazující „stranický přístup v matematice“, publikoval ve sborníku „K boji za materialistickou dialektiku v matematice“ řadu článků, zaměřených proti „přesvědčenému krajnímu idealistovi a individualistovi Luzinovi.“ Záhy poté následoval ve 2. čísle časopisu „Bolševik“ článek „Škůdcovství ve vědě“, v němž Kolman tvrdil, že se jedná o nevyhnutelný a všeobecný projev třídního boje. Dále již následovalo udání. Dne 22. února 1931 Kolman napsal vedoucímu Oddělení stranické propagandy a agitace ÚV VKS(b) A. I. Stěckému, že Luzinův „útočný idealizmus vytváří abstraktní teorie bez vztahu k praxi a jeho černosotněnská filozoficko-matematická škola koketuje s fašistickou ideologií“.
Když v Paříži akademiku Luzinovi vyšla bez schválení ÚV VKS(b) odborná monografie, v září 1932 mu usnesení stranické buňky jeho tehdejšího pracoviště - Stěklovova matematického institutu - zakázalo účast na matematickém kongresu v Zürichu. A tehdy ambiciózní dogmatik A. I. Stěckij vytáhl do boje za ideovou výchovu sovětské inteligence.
Mezitím tajemník Byra redakce „Pravdy“ Mechlis povýšil. Usnesení Organizačního byra ÚV VKS(b) ho 23. ledna 1933 jmenovalo předsedou Byra redakce (tedy hlavním redaktorem) „Pravdy“. Odpoledne ho Stalin přijal, uložil mu podstatně zkvalitnit ideovou práci redaktorů, vychovat čtenáře v přesvědčení, že žijí lépe, než občané v zahraničí a vychovat je v bezpečnostní ostražitosti k cizincům. Začal výměnou kádrů v redakci, sympatizanty menševiků a trockistů nahradil stalinskými apologety.
V červnu 1936 ředitel 16. školy Dzeržinského obvodu v Moskvě, soudruh Šuljapin, pozval akademika Luzina k návštěvě přijímacích zkoušek z matematiky a připojil žádost, aby napsal jejich hodnocení do vládního listu „Izvěstija“. Luzin chyby nenalezl, vedení školy pochválil, avšak stalinsky vychovaný bdělý Šuljapin napsal do „Izvěstije“ článek „Odpověď akademiku N. Luzinovi“, v němž uvedl, že soudruh Luzin záměrně skryl nedostatky práce pedagogů školy před společností. A tu do redakce „Pravdy“ ihned napsali učitelé matematiky z moskevských středních škol, kteří podpořili názor ředitele Šuljapina. Vzhledem k množství souhlasných dopisů se k této problematice 3. července 1936 vyjádřil hlavní redaktor Mechlis redakčním článkem „O nepřátelích v sovětské masce“. Na konkrétních příkladech Luzina stranicky principiálně obvinil ze všech možných ideových a morálních hříchů a prezentoval jej jako člověka, který skrývá morální špínu a vědeckou nespolehlivost v zášti a nenávisti ke všemu sovětskému. Popsal ho jako nepřítele, který má blízko k fašisticky laděným černosotněncům (členům ruských monarchistických organizací), k pravoslaví a k samoděržaví. Článek ukončil třídně:
… Sovětská veřejnost bude akademika Luzina vnímat jako další názorný příklad toho, že nepřítel neskládá zbraně, že se stále lstivěji maskuje, že jeho mimikry jsou čím dál rozmanitější, a proto soustavná bdělost zůstává nejdůležitějším rysem každého bolševika, každého sovětského občana.
Na základě těchto Mechlisových inkvizičních floskulí A. I. Stěckij hned v červenci 1936 napsal zprávu členům ÚV VKS(b) Stalinovi, L. M. Kaganovičovi, A. A. Andrejevovi, A. A. Ždanovovi, V. M. Molotovovi a N. I. Ježovovi:
Informace k Luzinovu případu zjištěné redaktorem „Pravdy“ soudr. Mechlisem prokázaly … vážný nedostatek v práci vědeckých organizací. Například většina vědců své základní práce považuje za nutné publikovat nejprve v zahraničí. Žádám, aby ÚV VKS(b) schválil závěry uvedené v „Pravdě“. Stalin dopsal: „Dovětek Molotovovi! Soudím, že lze souhlasit!“
Je třeba si uvědomit, co tehdy znamenal takový odsudek v prvním stranickém listu. Významný ruský historik R. G. Pichoja vysvětlil: „Pro sovětského občana je jeho veřejné obvinění v „Pravdě“ horší než výrok prokurátora na soudním přelíčení, pro komunistického funkcionáře je přímé i nepřímé obvinění v „Pravdě“ ortel jeho politické smrti!“
Na Luzinově pracovišti v Akademii věd byla 11. července svolána stranická schůze, jejíž účastníci schválili rezoluci „O nepříteli lidu akademiku Luzinovi“. Odhalila, že „akademik Luzin svou činností v posledních letech způsobil škodu sovětské vědě a Sovětskému svazu“. Její usnesení vyzvalo Prezídium AV SSSR předvolat Luzina před kárnou komisi k disciplinárnímu řízení. Kárná komise akademie za řízení dřívějšího blízkého Leninova spolupracovníka, autora plánu na elektrifikaci Ruska, nyní viceprezidenta AV SSSR akademika G. M. Kržižanovského, zahájila dvoudenní jednání.
Po konzultaci se Stalinem Kržižanovskij 13. července prosadil do zápisu z jednání Kárné komise AV SSSR kompromisní formulaci: „…Luzinovo jednání je nehodné sovětského vědce…“ a dohodl znění jejího závěrečného protokolu. Předvolaný Luzin proto nebyl považován za sabotéra a navzdory četným kritickým poznámkám přítomných členů Kárné komise nebyl vyloučen z AV SSSR. Případ rovněž nepodléhal soudnímu přezkumu, takže Luzin zůstal na svobodě. Stalin totiž rozhodl, nechat případ doznít jen v rámci AV SSSR.
Zklamaný Mechlis vydal v „Pravdě“ 14. července redakční článek „Nepřítel se strženou maskou“, v němž označil Luzina za „třídního nepřítele“, jenž zneužívá shovívavost vědecké komunity k osobnímu parazitování. Přesto, že Stěckij, Mechlis a Kolman usilovali o Luzinův důsledný stranický postih, obávaný pranýř tajemníka Stranického kolegia Komise stranické kontroly VKS(b) M. F. Škirjatova, po němž by následovalo Luzinovo předání orgánům NKVD a jeho fyzická likvidace, zůstal mimo hru.
Mechlis 14. července v dopise Stalinovi a Molotovovi zkritizoval neprincipiální postoj akademika Kržižanovského:
Bez ohledu na přítomnost bezpartijních matematiků a členů komise soudr. Kržižanovskij … navrhl změnit text rezoluce, schválený v příslušných organizacích… Navíc také navrhl změnit poslední bod tak, aby Luzin nebyl označen za nepřítele v sovětské masce, jak napsala „Pravda“… Soudr. Kržižanovskij se rozhodl vyjádřit svůj názor k Luzinově jednání pouze „akademickou“ formulací, jako chování nedůstojné sovětského vědce.
Prezidium AV SSSR 5. srpna 1936 vydalo usnesení „O akademiku N. N. Luzinovi“, v němž po povinné adoraci generálního tajemníka ÚV VKS(b) Stalina a „strany a vlády“ přiznalo: „Na rozdíl od ostatních vědců, kteří mají úctu k sovětské vlasti, Luzin svůj neloajální postoj a pohrdání sovětskou vědou zakrývá maskou oddanosti“. Další den redaktorMechlis případ uzavřel úvodníkem „Pravdy“ nazvaný „Důstojnost sovětské vědy“:
... akademik Luzin nebyl jediný, kdo obdržel varování. Možná je mezi nepřáteli sovětské vědy a sovětské země první – první, ale ne jediný opovrženíhodný otrok buržoazie, který zneužívá vysokou prestiž akademika… k škůdcovské ilegální činnosti proti státu… Poté, co byl odhalen a usvědčen, že mu náleží první místo mezi nepřáteli sovětské vědy a sovětského státu… mu prezidium AV SSSR dalo možnost čestnou prací odčinit své zločiny proti vlasti.“
Díky soudružskému postoji akademika Kržižanovského Luzin vyvázl bez souzení a trestu, nicméně stigma „nepřítele v sovětské masce“ nesl na sobě až do své smrti, celých 14 let!
Zdroje:
Gazěta „Pravda“, vypusk 6-ogo avgusta 1936 g.
Juškevič, A.: Dělo akaděmika Luzina. Sb. „Repressirovannaja nauka“. M.-1991.
Kutateladze S., „Dělo Luzina i komanda „Luziantin“. Žurnal „Troickij variant“ No11(80). 7 ijuňa 2011 goda.
Kuzmin, N.: Vozmězdije. „Golos-Press“. M.-2004.
Mlěčin, L.: Iděalnyje raby. „Novaya Gazěta“. No81 ot 26 ijula 2019.
Pichoja, R.: Sovětskij sojuz: Istorija vlasti 1945-1991. „Sibirskij chronograf“. Novosibirsk – 2000.
Političeskij otčjot cěntralnogo komitěta XVI sjezdu VKP(b) 27 ijuňa 1930 g. „Pravda“. No177. 29. ijuňa 1930 g.
Rubcov, J.: MECHLIS. Těň vožďa. „Jauza –Eksmo“. M.-2007., Priloženije 1. Osnovnyje fakty biografii L. Z. Mechlisa.
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace) a ARAN (Archiv Ruské akademie věd).
