Článek
Na jaře 1934 velice aktivní M. Gorkij navrhl vydat pětidílnou encyklopedii „Lidé první a druhé pětiletky“, která uměleckými obrazy ukáže socialistickou převýchovu sovětského člověka. Vedení Svazu spisovatelů navrhlo do jeho redakční rady Bucharina, Gorkého, Gladkova, Jasěnského, Agapova a Korabělnikova. Vedoucí Odboru kultury a propagandy ÚV VKS(b) A. I. Stěckij návrh 27. května 1934 předal politbyru. Stalin vyškrtl Bucharina a připsal Mechlise, Radeka, Stavského, Šolochova a Kiršona. První díl vyjde 1. ledna 1936.
Nezkušení korespondenti redakce Pravdy ve svazových republikách svou horlivostí nejednou vyvolali konflikt s tamními stranickými nomenklaturními kádry. Stalo se tak i článkem „Brloh úplatkářů a defraudantů“, který 9. července 1934 publikovali v Novosibirsku. S odvoláním na inspekci KPK (Kontrolní stranické komise) při ÚV VKS(b) autor popisoval praktiky hospodářského vedení Západosibiřského krajského výkonného výboru slovy „samozásobování, zpronevěry, krádeže“. Předseda „Byra redakce Pravdy“ L. Z. Mechlis publikaci článku schválil, ale již 17. července se jím zabývalo Byro Západosibiřského krajského výboru VKS(b).
Zneužívání funkcí ostře odmítlo, 1. tajemník byra R. I. Ejche poslal na ÚV VKS(b) protestní dopis a vyžádal si souhlas s jeho otištěním v krajských novinách. Usnesení politbyra 31. července 1934 uložilo případ vyšetřit. Stalin Mechlisovi zakázal publikaci dalších článků této kauzy a ustavil „trojku“ ve složení tajemník Stranického kolegia KPK ÚV VKS(b) Škirjatov, vedoucí Oddělení vyšších stranických kádrů ÚV VKS(b) Bulatov a Ejche. Komise připustila porušení zákonů, i když chyběly odkazy na viníky a 5. září zprávu schválilo politbyro. Ejche vyvázl, ale v dubnu 1938 je po udání zatčen, souzen pro podezření ze založení „Lotyšské fašistické organizace“ a 4. února 1940 zastřelen.
Názory stranických opozičníků nesměly být publikovány, takže když v létě 1934 bez vědomí ÚV VKS(b) hlavní redaktor teoretického časopisu „Bolševik“ V. G. Knorin zařadil článek F. Engelse „O zahraniční politice carismu“ se Zinověvovými poznámkami, Mechlis protestoval u Stěckého. Člen politbyra L. M. Kaganovič 22. července svolal jednání, jehož usnesení článek prohlásilo za chybný. Na dalším rozšířeném jednání politbyra vypukl ostrý verbální konflikt mezi Mechlisem a Stěckým, o němž Kaganovič 9. srpna písemně informoval Stalina: „Mechlis odmítá spolupracovat se Stěckým!“ Místo apelu na stranickou disciplínu bylo 16. srpna v usnesení politbyra „O chybě redakce časopisu Bolševik“ napsáno: „G. J. Zinověva odvolat z redakce, V. G. Knorina odvolat z funkce redaktora. Do redakce uvést A. I. Stěckého, B. M. Tala, V. G. Knorina a P. N. Pospělova.“
Gorkého revoluční idealismus již znepokojuje přední stalinisty. Filozof P. F. Judin na něj reagoval 23. července 1934 v Pravdě příspěvkem „O spisovatelích-komunistech“, v němž uvedl, že mezi stranickými literáty existuje „pevné jádro kvalifikovaných spisovatelů - Bědnyj, Fadějev, Panfěrov a Višněvskij“. Přesto, že Mechlis souhlasil, Gorkij 2. srpna Stalinovi napsal: „Judin a Mechlis jsou lidé jedné linie. Jejich politiku znám, ustavit skupinu, která chce velet Svazu spisovatelů. Tento mocichtivý spolek je sice s podporou autority ústředního výboru schopen velet, ale nemá právo na ideologické vedení literatury, neboť pro nevalný intelekt jeho členů má krajně omezený přehled o jejím poslání v minulosti i v budoucnosti…“
V srpnu ukončila organizační komise Svazu spisovatelů přípravy na sjezd. Pod dohledem agentů Tajné politické správy GUGB NKVD (Hlavní správy státní bezpečnosti lidového komisariátu vnitra) se do Moskvy sjíždí jeho účastníci. Bdělost se vyplatila, zástupce náčelníka správy G. S. Ljuškov odevzdal lidovému komisaři vnitra G. G. Jagodovi ideově závadný leták rozdávaný účastníkům a slíbil odhalit autory.
Jednání svazu začalo 17. srpna 1934. Čestný host Gorkij je usazen v předsednictvu sjezdu. Úvodem Mechlis představil „socialistický realismus“, zapomněl však na vedoucí úlohu strany. V hlavním projevu se tajemník ÚV VKS(b) A. A. Ždanov zavázal sloužit lidu, straně Lenina-Stalina a věci socialismu. Hlavní redaktor listu Izvěstija Bucharin pozvánku nedostal, avšak po Gorkého intervenci alespoň směl pohovořit na téma „Poezie, poetika a úkoly básnické tvorby v SSSR“. Odmítl se klanět partajním fetišům, odmítl „básníka minulosti“ Děmjana Bědného a vyzvedl svéráz B. Pasternaka: „… Boris Pasternak, jeden z vynikajících mistrů verše naší doby, jenž navléká na nitku svého tvůrčího umu nejen celý řetězec lyrických perel, ale dodává i řadu revolučních věcí hluboké jiskrnosti… “.
Řada delegátů na sjezdu nevybíravě útočila na zasloužilé bolševiky. Když Gorkij protestoval proti hanobení „Leninské gardy starých bolševiků“, Stalin ho přerušil, pověřil Ježova a Stěckého dát mu výstrahu. Iniciativně se k nim přidal i Mechlis, takže Gorkij další den uviděl v Pravdě „Otevřený dopis A. M. Gorkému“ od Zaslavského a Panfěrova. Napsali v něm, že „straní obojetníkům, pomlouvačům a třídnímu nepříteli“. D. I. Zaslavskij pokračoval článkem „Literární hniloba“, avšak Mechlis nepublikoval Gorkého odpověď, neboť od Stalina „nedostal instrukce“!
Rozsáhlý příspěvek agitátorského literáta V. V. Višněvského obsáhl řadu témat. Lidovému komisaři obrany přednesl zdravici, kterou přítomní manifestačně přijali: „Vyhlašujeme připravenost ochránit naši velikou vlast před útokem. Napíšeme knihy o možných nepřátelích, v nichž odhalíme jejich moc, jejich protispolečenské cíle a ukážeme, jak se v týlech kapitalistických armád připravují k boji naše spojenecké proletářské síly“.
M. Gorkého sice zvolili předsedou Prezídia svazu spisovatelů, ale on, znechucen bídnou intelektuální úrovní jeho členů, 30. srpna 1934 požádal ÚV VKS(b) o uvolnění z funkce slovy, „nevzdělaní budou řídit mnohem vzdělanější, než jsou sami…“. Stalin Gorkého abdikaci nepřijal, nařídil Stěckému přidělit mu stranického dozorce I. M. Gronského.
Po Stěckého zatčení v dubnu 1938 převzal provozní otěže svazu A. A. Ždanov, administrativu bude zajišťovat zástupce vedoucího Organizačně-provozního oddělení ÚV VKS(b) A. S. Ščerbakov. Usnesení politbyra uložilo Mechlisovi a Bucharinovi v listech Pravda a Izvěstija informovat veřejnost o průběhu sjezdu.
M. Gorkij již posloužil jako hlásná trouba sovětských vymožeností do ciziny, ale aby ho neznepokojovaly ani ty polopravdy, které o represích šířil sovětský tisk, na Stalinův příkaz pro něj Jagoda s Mechlisem zajišťovali speciální výtisk „Pravdy“ naplněný sterilním informačním balastem. Přesto se k němu leccos doneslo a začal dělat potíže. Odmítl napsat první Stalinovu biografii, zastoupit ho musel osvědčený Stalinův apologet z Francie H. Barbusse, avšak jak Gorkému 29. září 1934 oznámil A. I. Stěckij, i Barbusseho verze se nevyhnula kritice kvůli zmínkám o Trockém, které bagatelizovaly Stalinův význam. Gorkij dále odmítl Jagodovu výzvu napsat k 17. výročí VŘSR článek „Lenin a Stalin“ a když mu v prosinci 1934 vyřídil Stalinův příkaz, aby odsoudil individuální teror, on odpověděl: „Odsuzuji jak individuální, tak státní teror!“ Neuvědomil si, jak je životu nebezpečné Stalinovi veřejně oponovat.
Po vraždě S. M. Kirova represe postihly i Stalinova kumpána, tajemníka Prezídia CIK (Ústředního výkonného výboru sovětů zástupců SSSR) A. S. Jenukidzeho. K 30. výročí generální stávky dělníků v Baku 29. prosince 1934 zpravodajové Pravdy připravili článek, k němuž převzali podklady z posledního vydání jeho knihy „Bolševické nelegální tiskárny“. Mechlisovu pozornost vzbudilo, že některé kapitoly před vydáním pozměnil. K článku 1. ledna 1935 doplnil „poznámky redakce“ a 4. ledna napsal členům politbyra: „V souvislosti s historickými i faktickými chybami, jež se vyskytly v podkladech k 30. výročí stávky v Baku, se redakce Pravdy pokusila odhalit zdroje těchto chyb. Zkoumání ukázalo, že základní prameny zkreslující historickou skutečnost jsou autobiografie s. Jenukidzeho, jeho články a vzpomínky.“
Stalin 8. ledna předal Jenukidzemu Mechlisův dopis, on se ostře písemně ohradil a jeho protest Stalin nařídil rozeslat Mechlisovi a ostatním členům politbyra. Během vyšetřování „Kremelského případu“, údajné teroristické organizace v Kremlu, která chystala atentát na Stalina, zapojil do Jenukidzeho kriminalizace i lidového komisaře vnitra Jagodu, jenž hlásil, že Jenukidze zavlekl do Sekretariátu CIK nespolehlivé kádry, proto bude pozván před KPK ÚV VKS(b). Usnesení politbyra ustavilo z členů KPK komisi Ježov, Bělenskij a Škirjatov, která do 11. února 1935 posoudí stav aparátu Prezídia CIK SSSR z hlediska „elementu rozložení“. Na plénu ÚV VKS(b) 28. února předseda KPK ÚV VKS(b) Ježov podal zprávu „O aparátu CIK SSSR a s. Jenukidzeovi“. Dne 3. března je odvolán z funkce tajemníka Prezídia a usnesení politbyra ho 21. března obvinilo „z morálního rozkladu a z ochrany podezřelých elementů“. Plénum ÚV VKS(b) 5. června vyslechlo Ježovovu zprávu o teroristických skupinách v aparátu Prezídia CIK, které připravovaly atentát na Stalina. A. S. Jenukidze byl odvolán z funkce, 7. června 1935 vyloučen i z VKS(b), 11. února 1937 zatčen a 30. října zastřelen.
Výstavba socialismů v obou státech, nacionálního v Německé říši a internacionálního v SSSR, je v plném chodu. Hitler i Stalin zadali přestavbu budoucích „hlavních měst světa“, která bude realizována, až se rozhodne, kdo s koho. Oslaví ji monumenty, v Berlíně Vítězný oblouk a 320 metrů vysoká ústřední stavba „Volkshalle“ o kapacitě 250 000 osob s plánovaným dokončením v roce 1950, v Moskvě je do plánu socialistické výstavby začleněn 415 metrů vysoký „Palác sovětů“, budoucí sídlo poslanců Nejvyššího sovětu Globálního SSSR, jehož stavba začne v roce 1938 na již připravené parcele zbořeného Chrámu Krista Spasitele poblíž Kremlu. Rozpracována je i příslušná dopravní infrastruktura. Zatímco v Berlíně jsou trasy metra již k dispozici, v Moskvě první tajemník Moskevského oblastního výboru VKS(b) L. M. Kaganovič slavnostně otevřel v podzemí dosud neexistujícího paláce stanici metra „Palác sovětů“ až 1. ledna 1935.
Po dokončení přestavby bude Berlín přejmenován na „Germánii“. Jak se bude jmenovat Moskva „strana a vláda“ dosud nerozhodla. Sovětští pracující na ukončení výstavby čekat nebudou, navrhnou přejmenovat Moskvu dříve. Jak zjistíme později, vhodná příležitost se naskytla u příležitosti voleb do Nejvyššího sovětu SSSR.
V březnu 1935 L. Z. Mechlis vyzval na kontrolním zasedání redakční rady encyklopedie „Lidé první a druhé pětiletky“: „Nyní, když se z rolníka stal kolchozník a organizátor, bude bojovat za sovětskou moc. Musíme ukázat nového člověka převychovaného svobodnou prací. To musí být agitace pro komunismus prací i uměleckým slovem!“ Jenže vydání 1. dílu zdržely kádrové problémy řady autorů. Náhradou proběhla slavnostní premiéra filmu „Kolyma“ s tématikou převýchovy vězňů. Účastnily se jí mimo jiných delegace ÚV VKS(b) Stěckij, Ščerbakov, Mechlis a Svazu sovětských spisovatelů v čele s M. Gorkým. Právě on zdůraznil: „Tuto práci je třeba vhodně prezentovat, pokud možno v uměleckém díle“ a navrhl vydání antologie „20 let proletářské moci v dějinách lidí a událostí“.
Na jednání politbyra v červnu 1935 Stalin připomněl nutnost aktualizace Leninské ústavy a Molotov konkretizoval: „Sovětská ústava musí být přepracována, aby zahrnula takové výdobytky VŘSR, jako vznik kolchozů, likvidaci kapitalistických elementů nebo vítězství socialistického vlastnictví.“ Nový ústavní zákon bude nazván „Velká Stalinská ústava“. V rámci CIK SSSR vznikla ústavní komise v čele se Stalinem, v jejich subkomisích zasedli Stěckij, Vyšinskij, Ščerbakov, Stasovová i jeden ze scénáristů hladomoru, vedoucí zemědělského oddělení ÚV VKS(b) J. A. Jakovlev. Komise 8. července rozhodla „uložit ss. Bucharinovi, Mechlisovi a Radekovi publikovat kritickou analýzu Ústav hlavních buržoazních států“.
Tajemník ÚV VKS(b) L. M. Kaganovič 2. října 1935 nařídil K. B. Radekovi zajistit hlavní vzor, kopii švýcarské ústavy. Editace textu nové ústavy se ujali Radek, Stěckij a Jakovlev, konečnou verzi prohlédl kandidát ÚV VKS(b) Bucharin a odeslal ji na ÚV VKS(b). Po dokončení práce editory čekaly známé „stalinské odměny“. Příkladně zmíníme jen J. A. Jakovleva: Na plénu ÚV VKS(b) ho 11. října 1937 Stalin prohlásil za „německého špiona, agenta imperátorské Ochrany a jeho ženu za francouzskou špionku.“ Tajemník kolegia KPK ÚV VKS(b) M. F. Škirjatov ho vyloučil ze strany, 12. října 1937 je zatčen a 29. července 1938 zastřelen.
Před pěti lety spáchal sebevraždu významný básník V. V. Majakovskij. Přesto, že během svého života byl uznáván, nyní na něj strana zapomněla. Jeho družka L. J. Briková se několik let marně snažila prosadit otevření muzea a vydání sbírek jeho veršů. Až jí došla trpělivost, 24. listopadu 1935 napsala Stalinovi a ihned následovala odpověď:
S. Ježove! Důrazně Vás žádám o pozornost k dopisu s. Brikové. Majakovskij byl a zůstává nejlepším a nejtalentovanějším básníkem naší sovětské epochy. Lhostejnost k jeho památce a tvorbě je zločin. Stížnost s. Brikové je podle mého názoru oprávněná. Spojte se s ní nebo ji pozvěte do Moskvy. Zapojte Tala i Mechlise a napravte, prosím, co jsme zmeškali. Pokud bude potřebná moje pomoc, jsem k ní připraven. Zdravím! I. Stalin.
Předseda redakční rady Mechlis 5. prosince napsal do Pravdy úvodník, v němž se licoměrně pohoršil nad bagatelizací Majakovského památky a vybral k publikaci jeho báseň „Domů“ s nezbytnou Stalinovou adorací. Členové politbyra 4. ledna 1940 přijali usnesení „O zvěčnění památky V. V. Majakovského“, ustavili výbor Malenkov, Vyšinskij, Jaroslavskij, Pospělov, Mechlis a další, jenž do 10 dnů navrhne způsob popularizace básníkova díla.
Mnozí sice významní, ale ideově nepevní kulturní tvůrci nepochopili význam vedoucí role strany ve společnosti. Například hudební skladatel D. D. Šostakovič, a proto ho Stalin pokropil studenou partajní sprchou. Nařídil Mechlisovi 27. ledna 1936 publikovat v Pravdě anonymním úvodníkem svůj a Ždanovův článek „Chaos místo hudby! O opeře Lady Macbeth Mcenského újezdu“.Tato „soudružská kritika“ obsahuje i věty „…levicový mumraj místo přirozené lidské hudby. Její úspěch v zahraničí lze vysvětlit tím, že apeluje na zvrhlé buržoazní choutky po všem neurotickém v hudbě.“ K tomuto dupání partajních slonů v porcelánu ovšem M. Gorkij nemlčel, v březnu napsal Stalinovi protest. Připomněl, že opera měla v Moskvě, Leningradu i jiných městech úspěch, jenže: „Šostakovič - mladý, pětadvacetiletý, bezesporu talentovaný člověk je nepříliš sebevědomý, duševně labilní. Článek v Pravdě jej udeřil jako cihla do hlavy a mladíka umlčel… Mechlisovo pero zneužilo autoritu Pravdy k podpoře hudebních fušerů, aby Šostakoviče znemožnili.“
Článek vyvolal diskuzi o formalismu, v níž se Mechlis blýskl arogantními statěmi „o zvráceném umění“. Do veřejné polemiky se ihned zapojili i moskevští spisovatelé, nad jejichž průměr vynikl emotivní příspěvek N. I. Bucharina. Jeho výrok, že do sjezdu spisovatelů „nerozuměl kolektivizaci, považoval ji za konec světa“, Mechlis poslal Stalinovi s upozorněním: „posílám promyšlený protisovětský výpad…Připomínám, že dříve soudr. Bucharin navrhoval přirovnávat k Pasternakovi všechny sovětské básníky!“ Bucharin vyjádřil v Pravdě své pokání, proto ho Stalin zatím ponechal na svobodě.
Mezinárodní diskuzi komunistů o osudu Světové revoluce zjitřil ideový rozchod Stalina s Trockým. Předseda amerického koncernu „Skripps-Howard Newspapers“ R. W. Howard si 1. března 1936 u Stalina ověřil, jak chápat jeho výrok o „vítězství socialismu v jedné zemi“. Na dotaz „zda Sovětský svaz opustil své plány realizace Světové revoluce“ Stalin hlavní autory plánu Lenina a Trockého bohorovně zapřel a odpověděl: „Takové plány jsme nikdy neměli, obviňovat z nich bolševiky je nedorozumění“,Howard: „tragické nedorozumění?“, Stalin: „Ne, komické, přesněji bohužel, tragikomické.“ Mechlis publikoval rozhovor 5. března 1936 a Stalinovi apologeti tuto lež prosadili do mezinárodního povědomí.
Nedílná součást Mechlisovy práce spočívala v dohledu nad ideovou čistotou i ostatních médií. Zasedal v komisích, které pod vedením A. I. Stěckého schvalovaly publikace knih s agitačním nábojem, například „Jak jsme zachránili čeljuskince“ nebo „Tvorba národů SSSR“. V červnu 1936 při návštěvě delegace Svazu sovětských spisovatelů vedené A. A. Fadějevem v redakci Pravdy Mechlis vyzvedl důležitost médií v zápase za získání pracujících pro politiku strany. Reagoval i na světové novinky. Jakmile na podzim roku 1936 z USA pronikl do sovětské společnosti jazz, za pár měsíců jeho kulturní přínos vyzvedl článek v listu Izvěstija, Hlavní redaktor B. M. Tal schválil jeho publikaci, ovšem horlivý Mechlis Tala v Pravdě článkem „Šosácký soud“ tak nesoudružsky okřikl, že Stalin oba písemně ukáznil:
Soudruhu Mechlisovi, soudruhu Talovi.
V Pravdě jsem 17. prosince 1936 četl článek „Šosácký soud“. Forma kritiky použitá v tomto článku je nesprávná a hrubým způsobem odporuje soudružským vztahům mezi těmito komunistickými novinami. Způsob kritiky v tomto článku je literární chuligánství… Doporučuji redakci Pravdy ukončit tahanice o „jazzu“ a v budoucnu se vystříhat chyb v soudružské kritice příbuzných komunistických novin.
Slavnostnímu přijetí nové ústavy předcházelo „velké politické uvolnění“. Usnesení politbyra „O zrušení zápisů kolchozníků do trestních rejstříků“ 26. července 1935 odstranilo jednu z nesčetných byrokratických závoru a výnos CIK SSSR 10. srpna 1935 oznámil amnestie vybraných trestných činů včetně „sabotáže v zásobování obilím“. Na návrh konference kolchozníků politbyro schválilo další amnestii a legalizaci záhumenků. To již Mechlis nenechal bez komentáře. Na redakční poradě Pravdy 13. srpna řekl: „Byly vyhlášeny dvě amnestie, a to je velmi významné. Kdybychom se nebáli silných slov, mohli bychom hovořit o sovětském liberalismu.“
Pracující se „straně a vládě“ odvděčili za tento liberalismus vyhlášením kampaně k překračování pracovních norem. Stalin ji nařídil popularizovat a Pravda 8. září 1935 informovala o splnění plánu těžby uhlí za směnu předákem A. Stachanovem na 1400 %. Článek oslavil „vojáky průmyslové fronty a úderníky našeho průmyslu“, zamlčel politický nátlak těchto bolševických rekordmanů na ředitele podniků kvůli vysokým odměnám a nezmínil ani doprovodný vzrůst pracovních úrazů a výrobních zmetků. Nyní hnutí sílí, proto bude svolán jeho sjezd.
Zdroje:
Archiv A.M.Gorkogo. Kopija. Mašinopis. In: „Litěraturnaja gazěta“. 10 marta 1933.
Figes, O.: ŠEPTEM. Soukromý život ve Stalinově Rusku. Beta. Dobrovský-Ševčík. PRAHA-PLZEŇ-2009.
Galuškin, A.: „Stalin čitajet Pasternaka“. B krugu Živago. Pasternakovskij sbornik. Stanford Slave Studies, Vol. 22. Stanford, 2000.
Gorelov, I.: Nikolaj Bucharin. „Moskovskij rabočij“. M.-1988.
Gromov, J.: STALIN: Isskustvo i vlasť. „EKSMO“. M.-2002.
Chlevňuk, O.: Centr-regionalnyje otnošenija v 1930-je gody. Věstnik Moskovskogo universitěta. No3-2004 g.
Chlevňuk, O., i dr.: Stalin i Kaganovič pěrepiska. 1931-1936 gg. „ROSSPEN“ M.-2001.
Kol. Kak my strojili mětro. Šmidt, Ch., Mitkin, L. Stancija „Dvorěc sovětov“. „Poligrafikniga“ M.-1935.
Kolker, J.: 1934: Valpurgijeva noč russkoj literatury. Žurnal „Věstnik“ on line, No 17(354), 18 avgusta 2004g.
Kvašonkin, A. i dr.: Sovětskoje rukovodstvo. Pěrepiska. 1928-1941 gg. „ROSSPEN“. M.-1999.
Orlov, A.: Tajnaja istorija stalinskich prestuplěnij. „Vsjomirnoje slovo“. M.-1991.
Overy, R.: Rusové ve válce. Pavel Dobrovský-BETA a Jiří Ševčík, PRAHA-PLZEŇ 2004.
Pečenkin, A.: Komkor I. S. Kuťakov-ljubimyj učenik V.I.Čapajeva. „Vojenno-istoričeskij žurnal“ No7, 2006.
Pravda V. Suvorova-2., Jauza-Press. M.-2007.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Ryčlová, I.: Mezi kladivem a kovadlinou. Maxim Gorkij. „Soudobé dějiny“ 1/2009.
Shirer, W.: Vzestup a pád třetí říše. Nakladatelství L Marek, Brno 2004.
Spiridonova, L.: Gorkij i Stalin. Ustupka za ustupku. „Litěraturnaja gazěta“ 6237 (33 2009), 29 avgust 2009.
Vaksběrg, A.: Gibelj burevěstnika. „Těrra-Sport“ M.-1999.
Vělikanov, N.: Izměna maršalov. OOO „Algoritm Kniga“. M.-2008.
Žukov, J.: Inoj Stalin. Političeskije rěformy v SSSR v 1933-1937 gg. „Vagirus“. M.-2005.
Žukov, J.: Slědstvije i suděbnyje processy po dělu ob ubijstvě Kirova. Voprosy istorii. 2000g. No2.
Žukov, J.: Tajny Kremlěvskogo děla 1935 i suďba Avela Jenukidze. „Voprosy istorii“. 2000. No9.
Použité archivy: RCCHIDNI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v minulosti)) a RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti).
