Článek
Po skončení války se převážná část sovětské vědecké, technické a kulturní inteligence domnívala, že se režim více otevře směrem k válečným spojencům a bude možno zahájit plodnou spolupráci. Generalissimus Stalin je však rychle vyvedl z omylu zavedením „Soudů cti“.
V březnu 1946 na zasedání Akademie lékařských věd oznámili profesoři N. G. Klujevová a G. I. Roskin dokončení výzkumu nového léku proti rakovině, který nazvali „Krucin“. Informace z výzkumu shrnuli do publikace „Možnosti bioterapie rakoviny“. O další spolupráci požádali známého fyziologa akademika V. V. Parina a o finanční podporu pro zahájení výroby „Krucinu“ oslovili tajemníka ÚV VKS(b) A. A. Ždanova.
V létě 1946 navštívil laboratoř Akademie lékařských věd nově jmenovaný americký velvyslanec W. Bedell Smith. Podal zprávu domů a záhy o „Krucin“ projevili zájem fyziologové v USA. Nabídli sovětské dvojici profesorů spolupráci. Akademik Parin odvezl do USA kopii rukopisu jejich nové publikace a část rozpracovaných vzorků. Když 25. listopadu 1946 A. A. Ždanov oba vědce představil Stalinovi, v USA již bez vědomí a souhlasu ÚV VKS(b) chystají její vydání.
V přítomnosti místopředsedy Rady ministrů, maršála Vorošilova, ministra státní kontroly Mechlise a zástupce ministra zahraničí V. G. Děkanozova oba vědci Stalinovi přednesli a zdůvodnili žádost. On souhlasil, vydal pokyn místopředsedovi Rady ministrů Berijovi, jenž 23. prosince 1946 podepsal tajné rozhodnutí Rady ministrů SSSR „O opatřeních pro poskytnutí pomoci laboratoři výzkumné léčby profesorky N. G. Klujevové“. Avšak jakmile v lednu 1947 sovětské velvyslanectví ministerstvu zahraničních věcí SSSR oznámilo, že v USA zmíněná kniha vyšla, vypukl velký skandál, neboť platil přísný zákaz vydávání knih sovětských vědců v kapitalistické cizině.
Stalin to považoval za škůdcovský čin, proto nařídil Parinovo zatčení a odeslání do trestného tábora GULAGU. Jelikož na únorovém jednání Rady ministrů ministr Mechlis bouřil o „čirém zrádcovství“ a žádal obnovit institut, jenž existoval za stejným účelem například v Německé říši pod názvem „Vyšší stranický soud NSDAP“, v SSSR nazvaný „Soud cti“. Jeho účelem bude „ochrana sovětského vlastenectví před vlivem zahnívajícího Západu a zamezení podlézavosti před cizinci“. Stalin Mechlisův návrh schválil.
Stranické kontrolní orgány a příslušníci státní bezpečnosti již delší dobu upozorňovali na výskyt ideově nepevných a politicky podezřelých osob nejen mezi inteligencí, ale také mezi pracovníky nejvyšších orgánů, stranické nevyjímaje. Proto bylo v politbyru rozhodnuto, že „Soudy cti“ budou zřízeny ve všech ústředních stranických a státních orgánech SSSR. Usnesení politbyra tento orgán 26. září 1947 ustanovilo také v aparátu ÚV VKS(b). Na shromáždění jeho pracovníků za aktivní účasti zástupce předsedy Kontrolní stranické komise ÚV VKS(b) M. F. Škirjatova zdůvodnil nutnost zřízení „Soudu cti“ tajemník ÚV vks(b) A. A. Kuzněcov. V gesci tajemníků ÚV VKS(b) Ždanova, Kuzněcova a M. A. Suslova je 28. března 1947 přijato usnesení „O Soudech cti v ministerstvech a centrálních orgánech“. Na společné schůzi politbyra, orgbyra a sekretariátu ÚV VKS(b) Kuzněcov vyzval: „Skončit s poklonkováním zahnívajícímu Západu, upevnit sovětské vlastenectví a zpřísnit ochranu státního tajemství.“ Souběžně se zavedením „Soudů cti“ na jaře 1947 v edici „Obnovíme ruská prvenství!“ vyšla kniha L. Gumiljevského „Ruští inženýři“ s „objevem“, že všechny technické vynálezy učinili Rusové. Při kontrolách sovětští cenzoři v nakladatelstvích proto vyškrtávají autorům citace zahraničních pramenů.
V procesu jednání na „Soudech cti“ se nejednalo ani tak o přímé potrestání obviněných, ale spíše o pranýřování morálního charakteru jejich jednání, které je nedůstojné sovětského občana v socialistické společnosti. Činnost tohoto soudu formálně napodobovala proceduru obvyklého soudního procesu. Zasedala porota ze zástupců pracujících, předsedající soudu, obžalovaní, prokurátor a neomezené množství veřejných lidových žalobců. Obhájci obžalovaných však zpravidla chyběli, nikdo totiž nechtěl riskovat obvinění ze sympatií k obžalovaným. Tresty byly udělovány buď formou veřejného odsouzení přestupku obviněného nebo udělením veřejného napomenutí, případně předáním kauzy vyšetřovacím orgánům k trestněprávnímu řízení před soudem. V sovětské realitě to při tamním široce rozšířeném udavačství znamenalo hrubý zásah do osobní integrity občana, který zanechal trvalé stopy na jeho osobním kádrovém hodnocení v pracovním poměru a nejednou i na jeho duševním zdraví.
N. G. Klujevová, G. I. Roskin a ministr zdravotnictví J. I. Smirnov dostali 5. června 1947 předvoláni před „Soud cti“. Po opakovaném jednání A. A. Ždanov 16. července v dopise na ÚV VKS(b) „O případu profesorky Klujevové a profesora Roskina“ případ zobecnil slovy: „…servilní obdiv k buržoazní kultuře Západu soud odmítl a žádal výchovu mladé inteligence v duchu sovětského vlastenectví“.
Zástupce ministra spojů, akademik A. D. Fortušenko, také poznal, jak jsou nebezpečné služební cesty k nedávným spojencům. V květnu 1947 vedl delegaci na zasedání Mezinárodního svazu spojové techniky do Atlantic City v USA. Utajený člen výpravy, referent zvláštního oddělení MGK (ministerstva státní kontroly), sepsal zprávu o řadě Fortušenkových jednání s buržoazními odborníky a z mstivosti si neodpustil provokaci, že akademik vyvezl do USA i tajné dokumenty. Po návratu si ho předvolal ministr Mechlis. Ani po zevrubném výslechu ho Fortušenkovo vysvětlení neuspokojilo, a tak uvědomil ministra Státní bezpečnosti, generálplukovníka V. S. Abakumova, a Fortušenko putoval do Lefortovského vězení. Zástupce ministra pro vyšetřování závažných případů, plukovník státní bezpečnosti L. L. Švarcman, Fortušenka pateticky uvítal slovy: „Za vaši zradu vlasti sám budu vaším soudcem!“ Ke špionáži se akademik nepřiznal ani po mučení a samovazbě a jelikož po válce Předsednictvo Nejvyššího sovětu zrušilo trest smrti, dostal jen 25 let pobytu v táboře GULAGU.
Na jaře 1947 přišlo do ÚV VKS(b) udání na náčelníka Hlavní meteorologické správy při Radě ministrů (RM) SSSR, generálporučíka akademika J. K. Fjodorova. Po šetření komise MGK ho na jednání RM ministr Mechlis obvinil z alkoholismu a nelegálních styků s anglosaskými vědci. Rozhodnutí RM SSSR jej 22. srpna odvolalo z funkce, rozkaz lidového komisaře obrany degradoval na rudoarmějce a před „Soudem cti“ se zpovídal svým bývalým podřízeným. Rozsudek u něj sice konstatoval „ztrátu elementárního politického citu“, ale ponechal ho na svobodě. Ministr Mechlis rozhodnutí přijal s nelibostí, při uvedení nového náčelníka správy do funkce nezapomněl akademika Fjodorova veřejně zkritizovat.
Je zřejmé, že nezůstane stranou ani resort obrany. Jak si „strana a vláda“ představovala válečnou spolupráci s bývalými spojenci, předvedl „Případ čtyř admirálů“. Zástupce náčelníka vědeckotechnického výboru vojenského námořnictva kapitán Alfjorov oznámil maršálům N. A: Bulganinovi a L. P. Berijovi, že v letech 1942-1944 admirálové L. M. Galler, V. A. Alafuzov, N. G. Kuzněcov a G. A. Stěpanov poskytli velení amerického námořnictva dokumentaci torpéda 45-36 AB-A. Přesto, že podklady nepodléhaly utajení, 12. ledna 1948 se za předsednictví zástupce ministra ozbrojených sil SSSR, maršála L. A. Govorova, konalo jednání „Soudu cti“ Ministerstva ozbrojených sil. Govorov obvinil uvedené admirály „… z nezákonného předání tajné dokumentace akustického torpéda spojencům během války“ a Stalin nařídil jejich souzení Vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR. Alafuzov a Stěpanov 3. února dostali 10 let vězení, Galler 4 roky. Admirála flotily N. G. Kuzněcova 10. února výrok soudu degradoval na kontradmirála a 8. března ministr ozbrojených sil, maršál Bulganin, ho převedl do dispozic Hlavního velitele vojenského námořnictva.
Po Stalinově smrti ztratil institut „Soudů cti“ dřívější zlověstný charakter. Po zániku SSSR působí v Ruské federaci „Soudy cti“ transformovány do disciplinárních nebo etických komisí v jednotlivých organizacích i v současnosti.
Zdroje:
Golubovskij, M.: Biotěrapija raka, „dělo KR“ i stalinizm. Žurnal „Zvězda“ No6, 2003g.
Mlěčin, L.: „V rukach etich tipov-proniknověnije k nam svobodnoj mysli.“ „Novaya Gazěta“ No100 ot 9 senťabrja 2019.
Taramykina, G.: Čelověk-legenda., žurnal „Elektrosvjaz“, No10, 1999.
Trěšnikov, A.: AKADĚMIK FJEDOROV. „Gidromětěroizdat“. Leningrad-1990.
Uljakin, P.: Sovětskije jaděrnyje torpědi T-15 i T-5. „Vojennoje obozrěnije“. 15 janvarja 2013.
Vaksběrg, A.: Něraskrytyje tajny. „Novosti“, Moskva 1993.
Vasilenkov, S.: „Sudy česti“ Stalina: kakije prigovory oni vynosili,
Použité archivy: RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti)) a RCCHIDNI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v minulosti)).
