Článek
Jelikož náplní mého cestování po Rusku není ani relax, ani poflakování podle bedekru, druhý den mého pobytu v baškirské metropoli Ufě, bych mohl s trochou nadsázky nazvat „akademickým dnem“. Ráno začal totiž návštěvou Botanického ústavu, odkud jsme s mou „asistentkou“ Lenou pokračovali do Ústavu biologie RAV, abychom potom dnešní program − po obědě v Pražské pivnici – završili schůzkou s prof. Maratem Mannanovem v Historickém ústavu. A u tohoto setkání se následně trochu pozastavím, jelikož téma naší besedy je úzce spjato s historickými, potažmo geopolitickými otázkami, k nimž se opakovaně vracím nejen já ve svých úvahách o „slovanské vzájemnosti“ a česko-ruských vztazích.
Takže, jak jsem již zmínil, hned po snídani míříme s Lenou do Botanického ústavu, kde se chci trochu obeznámit s odkazem prof. Josefa Podpěry, jenž ve zdejším ústavu působil přesně před sto lety a zanechal zde nesmazatelnou stopu, jak zjišťuji při setkání s kterýmkoliv zdejším přírodovědcem. Stačí říci, že jste z Čech a hned následuje odezva: „Aha, to jste přijel kvůli Podpěrovi, že?“
Akademik Josef Podpěra (1878-1954) byl jednou z nejvýznamnějších osobností české botaniky a jeho životní dráha byla na několik let spojena s tímto městem. Poté, co se 22. března 1915 po téměř pětiměsíčním obléhání vzdala posádka rakouské pevnosti v Přemyšlu (Przemysl) v Haliči, padl zde do ruského zajetí i Josef Podpěra. Z fronty putoval do zajateckého tábora v baškirské Ufě.
Jelikož ruští botanici znali Podpěru mj. z jeho publikací o ruské stepi a rozšíření rostlinstva v Rusku ve Věstníku ruské flóry, dostal Podpěra − na základě intervence botanické zahrady v Petrohradě − v listopadu 1915 svolení pracovat jako zajatec „na volné noze“ v botanickém oddělení Ufského muzea. Během několikaletého pobytu v Ufě měl značnou badatelskou svobodu, takže prováděl rozsáhlé expedice do okolních stepí a na jižní svahy Uralu.
Když v červenci 1918 dorazily do Ufy československé legie[1], přihlásil se Podpěra do jejich řad, aby jako řadový „dobrovolec“ pomáhal při organizaci Epidemiologického a bakteriologického výzkumného ústavu, jenž byl součástí legií na Rusi. Následně s legiemi absolvoval celou anabázi po transsibiřské magistrále. Při postupu legií na Dálný východ přesídlil jeho ústav nejprve do Krasnojarsku a počátkem r. 1920 do Vladivostoku, kam Podpěra dorazil koncem února 1920.
Do Československé republiky se vrátil přes Japonsko, USA a Terst až 21. července 1920. Do Brna pak dorazil v srpnu téhož roku. V Brně byla mezitím 28. ledna 1919 oficiálně zřízena Masarykova univerzita a profesorský sbor její přírodovědecké fakulty se 8. listopadu 1920 usnesl, aby se její součástí stala sekce botaniky a navrhl jmenovat Podpěru profesorem. Více již o jeho pobytu v Rusku v samostatné kapitole.
Po exkurzi Botanické zahrady telefonuje její ředitelka kolegyni Elvíře Zakirjanovně Bajševové (Эльвира Закирьяновна Баишева's), s níž mi sjednává schůzku v Ústavu biologie RAV, jelikož jeho součástí je – bůhvíproč – herbologické oddělení. V Ústavu biologie RAV mám možnost pořídit si kopie ukázek z herbářů na jejichž tvorbě se před 100 lety podílel prof. Podpěra.
Pak mě Lena zve na oběd do restaurace Pražskij pivovar, abych prý posoudil, do jaké míry se tamní kuchyně opravdu podobá pravé české. Upřímně řečeno, těžko soudit, co bylo na mém obědě českého, prostě dušené kuře s rýží.
Během oběda za námi přichází Jelenin manžel Artur a společně odjíždíme do Historického ústavu, kde mi Artur domluvil schůzku s prof. Maratem Mannanovem. Setkání a diskuse s tímto historikem je pro mne velice obohacující. Za současné politické situace, kdy nejeden ruský či rusofilní historik oprašuje sovětské historiografické mýty a glorifikuje Stalina a zpochybňuje jeho zločiny, je opravdu vzácné setkat se s vědcem, jenž se nebojí jít proti proudu a vyvracet lži a populární mystifikace.
Hned v úvodu diskuse zjišťuji, že postoje a názory prof. Mannanova – stejně jako Artura – zcela korespondují s tezemi a fakty prezentovanými Suvorovem v jeho knize Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku?[2], s nimiž se plně ztotožňuji i já.
Artur, za přitakávání Mannanova, mi zároveň vřele doporučuje knihy Zfalšovaná historie Druhé světové války[3] a Vymývání mozků: zfalšované dějiny sovětsko-německé války[4] od dalšího ruského historika zabývajícího se dějinami II. světové války, Marka Solonina.[5]
Načež jde Mannanov do skříně a obdarovává mne svou vlastní knihou Vojenské aspekty zahraniční politiky SSSR konce 30. let. Bylo sovětské vedení připraveno na velkou válku?[6], kterou profesor před časem rovněž příliš nepotěšil své oficiální propagandě poplatné kolegy-historiky, představitele ruské generality ani putlerovské šovinisty.
Kniha prof. Mannanova: Vojenské aspekty zahraniční politiky SSSR konce 30. let. Bylo sovětské vedení připraveno na velkou válku?
Knihu komentuje slovy, že bylo velmi obtížně dopracovat se k mnohým v ní obsaženým dokumentům, jelikož dodnes jsou fakticky nepřístupné vojenské archivy od úrovně divize výše. A dodává, že po vydání této knihy už se stoprocentně do žádného vojenského archivu nedostane.
Jeho kniha obsahuje i zajímavou tezi, kterou Mannanov vysvětluje přístup Beneše k sovětské nabídce obranného paktu, a to tak, že Edvard Beneš byl nucen vybrat si ze dvou zel, z nichž považoval za to větší možnou sovětskou totální hegemonii. Jinými slovy, podle Mannanova si prý Beneš uvědomoval, že na jedné straně hrozí Československu okupací Německem dočasná ztráta státní suverenity, avšak na straně druhé trvalá ztráta národní identity pod jařmem Stalinova komunistického režimu, odmítajícího jakékoliv západní hodnoty.
K tomu Artur poznamenává, že s následky sovětizace (popření základních evropských kulturních, morálních a etických principů) se samotná ruská společnost potýká bezúspěšně dodnes.
Ostatně, dodávám já, dnes již, s přihlédnutím k následujícímu vývoji (tj. sovětské anexi východního Polska, Pobaltí a Besarábie a Bukoviny v letech 1939-40), můžeme téměř s jistotou předpokládat, že výsledkem sovětského vojenského angažmá – pokud bychom pominuli jeho nereálnost vzhledem k tehdejší geografické, resp. geopolitické situaci[7] – by nakonec nebylo nic jiného než připojení Slovenska k SSSR (po němž ostatně někteří tamní komunisté během války volali).
A už ani nemluvě o pokulhávající logice v tom smyslu, že si lze dosti těžko představit, že by Sovětský svaz mohl v r. 1938 (mj. i vzápětí po předchozích plošných čistkách v důstojnickém sboru sovětské armády) bránit zemi ve střední Evropě (s níž ani nesousedil), když nebyl s to odolat německému útoku ani tři roky nato.
Dostatečně výmluvným svědectvím o bojeschopnosti Rudé armády v r. 1938 je skutečnost, že během tzv. Zimní války (1939-40) utrpěla Rudá armáda, jež měla proti výrazně menším a chabě vyzbrojeným finským jednotkám (350 000 mužů) ohromnou přesilu (1 mil. vojáků)[8], řadu katastrofálních porážek a ztratila v bojích dvojnásobně více vojáků a mnohonásobně více techniky než malé Finsko[9], které si ostatně ani nemohlo dovolit plýtvat lidskými životy jako dvěstěmilionový SSSR.[10]
Jednou z epizod skýtajících možnost porovnání sovětské obranyschopnosti je třeba bitva o Varšavu z r. 1939. Němci chtěli Varšavu dobýt za pár dní. Poláci vzdorovali 20 dní a město proměnili v pevnost. Přitom úroveň polské a německé, potažmo sovětské výzbroje byla neporovnatelná … a sovětská města dobýval Wehrmacht v úvodní fází operace Barbarossa doslova za pochodu.
K tomu mohu jen doplnit, že sám znám z osobních svědectví případy mnohých sovětských vojáků, kteří padli v první fázi německé ofenzivy hromadně do zajetí ještě dříve, než vůbec stačili vyfasovat zbraně, resp. munici do nich. Stejně tak existují důkazy o absolutní nepřipravenosti sovětského letectva zapojit se v prvních týdnech do bojů (navzdory jeho početní převaze)[11], chaosu ve velení Rudé armády (vyvolaného hlavně diletantským zasahováním politických komisařů a alibismem velitelů, obávajících se samostatného rozhodování a kritizování chybných rozkazů), jakož i o masových dezercích sovětských vojáků a povolanců.[12]
A to se už ani nezaobíráme pozadím Paktu Molotov-Ribbentrop, jehož samotná podstata v principu vylučuje jakýkoliv sovětský zásah proti Třetí říši a jejím zájmům ve střední a východní Evropě! Vždyť právě koncem 30. let byla spolupráce mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem na nejvyšší úrovni. Což jsou všechno témata, jimž se většina ruských historiků pečlivě vyhýbá.
O to více již třeba v mém článku Od Stalinovy bratrské pomoci Třetí říši k tragickému sovětskému Velkému vítězství nad nacizmem.
anebo dokumentech:
Mapa sovětské anexe
Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět
Takže mýtus o o připravenosti Sovětského svazu přijít na pomoc bratrskému čs. lidu v předvečer II. světové války patří do stejné kategorie bájných příběhů jako ten o „statečných Panfilovcích“, „zákeřných československých kontrarevolucionářích“ atd.
Viz články
...
Den završuji krátkou zastávkou ve zdejší Akademii múzických umění, jež je Arturovým pracovištěm, a stylovou zacházkou k pamětní desce Jaroslava Haška na Domě oficerov na Kommunističeské ulici.
Dom Oficerov (Photo by V.P. Putenichin)
Dom Oficerov
Dom Oficerov - Haškova pamětní deska
Odtud naše další kroky vedou Těatralnou ulicí, která se donedávna jmenovala Jaroslava Gašeka, bůhvíproč ji však přejmenovali, ačkoliv desítky zdejších ulic se pyšní jmény kdejakých bolševických kreatur a vrahounů. Na rozdíl od mnohých jedinců, jejichž jmény se honosí ufské ulice, Hašek se aspoň epizodicky do historie Ufy osobně zapsal.
Poté, co se na jaře 1918 přidal k bolševikům a stal se hlásnou troubou jejich propagandy (hlavně v řadách a rakousko-uherských válečných zajatců a čs. legií) a od října 1918 zastával funkci zástupce velitele Bugulmy, od ledna 1919 působil půl roku jako ředitel armádní tiskárny v Ufě. Tedy s přestávkou.
Když byla v březnu Ufa dobyta kolčakovskými vojsky, uprchl totiž Hašek do Belebeje, odkud se do Ufy vrátil až 9. června 1919, kdy ji opět dobyla bolševická 5. armáda.
Zde se seznámil s tehdy jednadvacetiletou tiskárenskou dělnicí Alexandrou Grigorjevnou Lvovovou zvanou Šura. V srpnu 1919 spolu odjíždí z Ufy do Čeljabinsku a odtud do Omsku. V květnu 1920 se s ní pak v Krasnojarsku oženil (navzdory drobné skutečnosti, že již byl ženatý doma), a po skončení své bolševické eskapády si ji přivezl ze země sovětů s sebou do Čech (zde o ní rozšířil fámu, že je ruskou kněžnou, kterou zachránil před bolševiky, ačkoliv ve skutečnosti šlo o dceru chudého ševce z tatarské vesnice Peťakovo).
Haškova zpráva o formování čs. rudoarmejců
Jaroslav Hašek, přesněji Hašek-bolševik, je dnes nejpopulárnějším českým spisovatelem v Rusku a jeho knihy zde nadále opakovaně vychází.
...
Z Těatralné ulice jdeme spolu pěšky několik bloků na zastávku autobusu, který jede přímo na ulici Bakala, abych nemusel zbytečně přesedat. Během procházky mi objasňuje absurdní princip fungování městské hromadné dopravy. Metro prý místní představitelé plánují už 20 let, většinou nejintenzivněji vždy před volbami.
Asi obdobně jako v Omsku - viz: Tajemné omské metro aneb Sibiřská černá díra která pohltila miliardy rublů
Jenže namísto realizace tohoto projektu anebo aspoň rozvoje tramvajové sítě, jakožto páteřního dopravního systému, naopak zlikvidovali i donedávna funkční tramvajové linky napříč metropolí a ponechali jen dva, navzájem nepropojené tramvajové okruhy. Zřejmě se v této otázce projevuje silná pozice místních oligarchů, jimž patří autobusové firmy a taxi-služby, které zajišťují téměř veškerou přepravu cestujících a z neexistence fungujícího systému hromadné dopravy profitují.
Zde je třeba zmínit skutečnost, že když se pídím po českých tramvajích, o nichž vím, že zde jezdí, s podivem zjišťuji, že to je sice pravda, ale jedná se o předpotopní exempláře, které jezdily po Praze za Husáka. Stejné socialistické rachotiny, jaké dosud jezdí i v Iževsku, Uljanovsku a jinde.
„Hlavně, že máme špičkové tanky, rakety a bombardéry“, špačkuje jízlivě Artur, když lezeme shrbení do otlučeného mikrobusu. Venku je dnes opět přes 30°C a milionová Ufa je rozpálená do běla, takže v závěru cesty domů už se mé myšlenky točí jen okolo napuštěné vany.
Když se po 15 minutách vypotácím z rozžhavené maršrutky, mokrý jak rosnička, mířím si to z posledních sil rovnou do nejbližšího kiosku pro zmrzlinu.
Ruské maršrutky jsou kapitola sama o sobě. Pro Středoevropana je zcela nepochopitelné, jak mohou ve většině ruských regionů, dokonce včetně velkoměst, tyto rozvrzané mikrobusy tvořit páteř veřejné dopravy.
Ruská karikatura na téma dopravy v maršrutkách
Když jsem se tomu podivoval, dostalo se mi od místních přátel následujícího vysvětlení. Jestliže někde funguje i státní nebo municipální, městská či příměstská autobusová doprava, podplatí prostě majitel soukromé dopravní firmy příslušného úředníka samosprávy, aby upravil jízdní řád autobusů takovým způsobem, že cestující budou nuceni využívat jeho maršrutek.
Pro představu viz třeba link Ruská MHD / Veřejná doprava
------------------------------------------------
[1] Jednotky Československých legií dorazily do Ufy (a obsadily ji) 4. července 1918. [1] K obsazení města došlo poté, co v něm propuklo protibolševické povstání. Penzenská skupina čs. legií pod velením tehdejšího poručíka (později generála) Stanislava Čečka následně do města vstoupila, což byl klíčový krok k brzkému spojení s čeljabinskou skupinou legionářů u stanice Miňjar. [1, 2].
[2] Naše vojsko 1995; ruský originál vyšel pod názvem Ledokol v r. 1993. Tématu II. světové války se věnují i jeho další knihy Den M – kdy začala druhá světová válka (2008) a Poslední republika: proč Sovětský svaz prohrál druhou světovou válku (2008).
[3] Фальшивая история Великой войны. Яуза, Эксмо. Moskva 2008.
[4] Мозгоимение: Фальшивая история Великой войны. Яуза, Эксмо. Moskva 2010; česky Naše vojsko, Praha 2011.
[5] Jeho další kniha věnovaná tomuto tématu, dostupná v češtině, je 23. červen aneb Opravdový den „M“ (české vyd. Naše vojsko, Praha 2010; rus. 23 июня: „День М“. Яуза, Эксмо. Moskva 2007.
[6] Vojennyje aspekty vněšněj politiki SSSR konca 30-ch godov. Izdatel'stvo BGPU, Ufa 2001 (Военные аспекты внешней политики СССР конца 30-х годов. Издательство БГПУ, Уфа 2001.).
[7] Kdy ČSR nemělo v r. 1938 společnou hranici se SSSR, nýbrž hraničilo na východě s Polskem a Rumunskem, jejichž antikomunistické vlády by v žádném případě dobrovolně nepřipustily přesun sovětských vojsk přes své území či vzdušný prostor.
[8] Poměr palebné síly: Finsko – 32 tanků a 114 letadel; SSSR – 6541 tanků a 3880 letadel. Nedostatek tanků a protitankových děl Finové suplovali osobní statečností, napadáním tanků z bezprostřední blízkosti s tzv. Molotovovými koktejly (zápalnými lahvemi) v ruce. Tímto způsobem zlikvidovali stovky sovětských tanků a usmažili v nich jejich posádky.
[9] Kromě ztrát na živé síle (315 546 padlých a zraněných Rusů oproti 69 460 Finům) přišli Sověti v Zimní válce o 3543 tanků a 515 letadel.
[10] Jako jeden z primárních ruských pramenů, přinášejících objektivní informace, lze doporučit knihu Marka Solonina Hloupost nebo agrese? Útok Rudé armády na Finsko 25. června 1941. Naše vojsko, Praha 2015 (orig. 25 июня. Глупость или агрессия? Яуза, Эксмо. Moskva 2008).
[11] Přitom třeba Poláci přišli během hlavní vlny náletů Luftwaffe v září 1939 o pouhých 25 letadel díky tomu, že většinu strojů moudře ukryli na malých venkovských přistávacích plochách.
[12] V rozporu s obecnou ideou „jednoty sovětského lidu pod vedením generalissima Stalina“, kterou dnes oprašují ruští propagandisté, v konfrontaci s fakty o situaci v Rudé armádě dostává vlastenecký étos „Velké vlastenecké války“ poněkud na frak. Dle dostupných pramenů totiž v r. 1941 přibližně 28% všech rudoarmějců dezertovalo anebo se vyhnulo mobilizaci. Celkově šlo o 4,5 milionu osob! Přičemž do této sumy nejsou započítaní vojáci zajatí na frontě. Statisíce přeběhlíků pak bojovaly proti Rudé armádě v uniformách wehrmachtu a SS (celkem bojovalo na straně Německa přes 1,2 milionu občanů SSSR, jen Čečenců a Ingušů až 18 000).
Mapa lokalizace: Baškortostán / Povolží
========================================================
Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak,
(ISBN 978-80-8236-012-0; str. 227-232)
Další / externí prameny a doporučené linky:
Encyklopedické heslo Podpěra v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
Chramova, S.: Puškov prokommentiroval zajavlěnije MID Polši o vině SSSR v načale VOV. „Izvěstija“. 12 avgusta 2017.
Kurfürst, J.: Příběh ruské geopolitiky. Jak se ruská myšlenka zmocnila více než šestiny světa. Nakladatelství „Karolinum“. Praha-2018.
Něžinskij, L.: Sovětskaja vněšňaja politika, 1917-1945 gg. Poiski novych podchodov. „Měždunarodnyje otnošenija“. M.- 1992.
Petrov, N-. Edelman, O.: Novoje o sovětských gerojach. Žurnal „Novyj Mir“, 1997, No6.
Puškarěv, I.: Okončatělno uregulirovali voprosy, voznikšije v rězultatě raspada Polskogo gosudarstva. „ZNAK“. 28 senťabrja 2019.
Pychalov, I., Pučkov, D.: Polša. Gijena Vostočnoj Jevropy.,
Rogovin, V.: „Vlasť i oppozicii“. Gl.XLIX. Těorija „social-fašizma“ i prichod k vlasti Gitlera. „OZON“. M.-1993.
Solonin, M.: Vymývání mozků. Zfalšované dějiny sovětsko-německé války. „Naše vojsko“. Praha-2011.
Taubman, W.: Chruščov. Člověk a jeho doba. Nakladatelství BB/art s.r.o. Praha 2005
-----------------------------------------------------
Jelikož mě unavuje donekonečna opakovaně házet hrách argumentů na zeď dezolátské ignorance (ale i proto, že většina politologů při pokusu o „osvětu“ dezolátů zabředává do sáhodlouhých kontraproduktivních filozofujících polemik), pokusil jsem se shrnout zde nejfrekventovanější narativy (mýty, lži a mystifikace) rusofilů a doplnit je stručnými polopatickými kazuistikami a protiargumenty:
Putinovi gladiátoři
Většina zásadních pravd bývá totiž zcela jednoduchá. Tudíž se zde nebudu ohánět ciframi a statistikami, které stejně dezoláti zpochybní (a ostatní si najdou sami), ale zaměřím se na strohá fakta, k jejichž posouzení stačí průměrné IQ a trochu kritického uvažování.
Zde je pak pokračování:
A
Pro vcítění do ruské mentální reality doporučuji též můj soukromý „sociologický průzkum“, který jsem si udělal mezi svým známými ve Východním Mordoru:
Jde o mou soukromou anketu, ve které jsem koncem roku 2025 oslovil zhruba 600 mých známých, potažmo přátel (dnes již zřejmě vesměs bývalých) ze všech regionů Ruské federace, s jednoduchou otázkou: „do jaké míry má ruská agrese vůči Ukrajině podporu ruských obyvatel?“, resp. „jak na válku a vztahy se Západem nahlíží prostí ruští občané?“.
Viz názorná vizuální vizitka "Nového Ruska":
A propos: Pro zoufalce frustrované skutečností, že jejich životní úroveň neodpovídá švýcarskému standardu a proklínající Listopad a kapitalismus, mám jednoduchou radu. Stačí, pokud si koupí jízdenku na vlak do Ruska (pouhých 4 000 Kč) a po návratu z této země „kde dnes bývalo včera“, budou se i v Brně, Rokycanech, Plzni či Kolíně fakt cítit jako ve Švýcarsku!
A pokud oponenti považují mé poznatky za „rusofobní propagandu“, pak je jim k dispozici 10 000 originálních autentických ruských videí ze všech regionů Ruské federace v tematických sekcích na mém YouTube kanálu: https://studio.youtube.com/channel/UCyCn5q8oiZ50VICa7PQmaPA/content/playlists
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Jak Američané podruhé zachránili Rusko: Leninův hladomor, kanibalismus v SSSR a cynický ruský nevděk
Ruský Mordor je jiná civilizace aneb Fatální dopady genetického mísení denisovanů a druhu homo longi
Stejní lidé, stejné cíle aneb Kryptokomunistický blok po boku Kremlu jako čs. komunisté před 90 lety
... a například též tematické video-kanály na YouTube:
anebo má tematická obrazová alba:
***********************************************************
Fero HRABAL-KRONDAK
O AUTOROVI:
Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
Facebook: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube kanál: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geo/politice a cestování:
