Putin - bílý kůň pitěrské mafie, jenž přerostl svým patronům přes hlavu a zamířil k trůnu Ivana IV.

Při jakékoliv úvaze o charakteru, uvažování či záměrech ruského diktátora nutno brát v potaz odkud vzešel! Že jeho skutečným domovem, resp. školou života byla Lubjanka.

Není divu, že si právě jeho díky jeho bezskrupulóznímu „charakteru“ Bratrstvo mocných v pozadí (konglomerátu mafie, tajné služby a nomenklaturních kádrů) vybralo během transformace sovětského státu na kleptokracii za svého bílého koně… a tak se neznámý major KGB a účetní petrohradského magistrátu znenadání ocitl v čele tajné služby FSB a pak i v křesle gosudara, kam si přinesl svůj gangsterský pohled na svět.

A dnes se nachází ve fázi životní dráhy někde mezi Stalinem a Ivanem IV. Hrozným, postižený navíc i jejich psychickými defekty - atrofovaným svědomím, paranoidní psychózou a stihomamem.

Ovšem vysněné Ruské impérium 2.0 se stále více blíží k úrovni jakéhosi euroasijského Beninu či Horní Volty s atomovkami (jak nazval Rusko jistý politik), jehož hlavním centrem je již 100 let krví prosáklá Lubjanka!

Raději se hned v úvodu preventivně ohradím proti potenciálnímu zpochybňování postulátu, že současný ruským režim je fašistický, a to odkazem na definici fašismu: „Fašismus je politická ideologie, jejímiž typickými rysy jsou zejména autoritářský a vůdcovský princip, mesiášský nacionalismus, sociální darwinismus, militarismus a kult síly, jakož i silná ekonomická role státu chápaného korporativisticky, v němž i soukromé vlastnictví musí sloužit kolektivnímu prospěchu. Podle této ideologie vyvolená skupina má právo vládnout bez omezení ostatním lidem. Charakteristickým rysem fašismu je i obsesivní představa o národním potupení a vnějším ohrožení, resp. že se národ stal obětí cizáckého spiknutí, jehož nástroji jsou individualistický liberalismus a parlamentarismus.“

Více k tomu viz heslo Wikipedie anebo např. článek Karla Hvížďaly: Co je to fašismus?

Ostatně není divu, že i Benito Mussolini byl velkým obdivovatelem Lenina a Stalin uvažoval o spojení s italskými fašisty při ovládnutí Evropy.

O tom, že v Rusku již zapustilo své kořeny i neonacistické hnutí, rovněž není sebemenších pochyb. V zemi dnes existuje až několik stovek neonacistických organizací[305], sdružujících podle odhadů na 70-100 tisíc aktivních členů.[306] (O tom, že nejde o komunitu aktivní jen ve virtuálním světě internetových diskuzí, svědčí statistiky ruské nevládní organizace Sova, podle nichž jen v letech 2004-2012 došlo v Rusku [oficiálně] k 549 rasově motivovaným vraždám a skoro 3500 vážným zraněním ne-ruských obyvatel. V r. 2013 bylo v Rusku jen při oficiálně registrovaných xenofobních, rasistických a ideologicky motivovaných útocích zavražděno min. 20 lidí a nejméně 173 osob při nich utrpělo zranění. V r. 2016 byly rasistické útoky zaznamenány v 16 ruských regionech. Důležitou skutečností je, že tisíce stoupenců neonacistických a nacionalistických organizací se účastní i bojů na východní Ukrajině po boku proruských separatistů.)

Jestliže někomu připadá vyjádření, že Rusko je na cestě k fašismu jako příliš expresivní, pak jej odkážu na definici fašismu: „způsob politického jednání vyznačujícího se obsesivní představou o rozkladu společnosti a národní potupě; o tom, že se národ stal obětí, resp. je ohrožován individualistickým liberalismem a vlivem cizáků“.

Stěžejní ideou fašismu je pak nahradit zastupitelskou, parlamentní demokracii vládou silného vůdce. Charakteristickým rysem fašisty je, že hledá příčiny všech negativních společenských jevů i vlastního postavení výlučně v působení vnějších sil – spiknutí zahraničních imperialistů, buržoazie, kulaků, svobodných zednářů, iluminátů, Židů… a vyřešení všech problémů si slibuje od eliminace viníků, resp. na úkor té či oné společenské či etnické skupiny.

Všemi těmito znaky se současná ruská politika i společnost vyznačuje.

Nic na tom nemění ani fakt, že putinovská kleptokracie z pochopitelných důvodů nenaplňuje jednu z premis definice fašismu, a to nepřátelství vůči „velkokapitalistické plutokracii“, které představovalo programový průnik fašismu a krajní levice (a je ostatně nadále jedním z ideologických pilířů nacionalisticko-bolševických hnutí, jako je zmíněná Nacionálně bolševická strana Ruska).

Jen tak na okraj, jestli někomu připadá výraz „fašistický“ v souvislosti s putinovským režimem „přitažený za vlasy“. Aniž bych chtěl nějak obhajovat Mussoliniho fašistický režim, nutno zdůraznit, že ten rovněž – na rozdíl od německého nacismu či stalinismu – nevyznačoval budováním koncentračních táborů nebo masovými popravami odpůrců (těch mimochodem Mussolini během let 1927–1940 dal popravit za antifašistickou činnost 10).

A propos, když už jsme u této paralely (Mussolini-Putin), jakýpak je rozdíl mezi někdejšími italskými masakry civilního obyvatelstva v Habeši a genocidou čečenského národa ze strany Putinova režimu během rusko-čečenské války? Snad jenom v tom, že v době italsko-habešské války ještě neplatila Charta OSN a Všeobecná deklarace lidských práv (které přijalo Valné shromáždění v letech 1945 a 1948).

Na současný ruský stát a ruský režim nutno prostě nahlížet jako na

Přes obecné téma korupce se v Rusku během každé diskuze vždy dostáváme k vládě kleptokracie a tím i „prezidentovi“ Putinovi, jehož – stejně jako mnozí kriticky uvažující Rusové – moji přátelé považují za „bílého koně“ oligarchů.

S tím lze jen souhlasit, byť s určitými výhradami. Osobně jsem přesvědčen, že major Putin přinejmenším do určité doby skutečně hrál roli „bílého koně“, za nímž stály mocné kruhy, jež nazývám technickým termínem Bratrstvo. Pod tímto označením mám na mysli podivný konglomerát někdejších nomenklaturních kádrů, důstojníků KGB a mafiánských bossů, který se začal formovat v závěrečné fázi rozpadu sovětského režimu.

Stejně tak se domnívám, že tytéž kruhy stály i v pozadí perestrojky, řízené destrukce kolabujícího systému, která je vynesla na pomyslný vrchol, zatímco naivní dogmatiky její vlna smetla [1].

Nutno podotknout, že spolupráce či dokonce symbióza KGB a ruského podsvětí má své kořeny již v období GULAGu, kdy představitelé NKVD (předchůdkyně KGB) bez skrupulí běžně využívali zločinců jak ke „špinavé práci“ na poli „boje s vnitřním nepřítelem“ (včetně nájemných vražd, špehování spoluobčanů a eliminace vzpurných politických vězňů v lágrech), tak jako poskoků při soukromých zlodějinách. Z oboustranně výhodného vztahu, založeného na systému vydírání a přivírání očí nad trestnou činností zločinců výměnou za protislužbu, se v mnohých případech nakonec mezi zkorumpovanými příslušníky NKVD (či KGB) a kriminálníky vyvinulo celoživotní pouto.

V době rozkladu sovětského systému, hroutící se ekonomiky a vrcholícího mravního marasmu, kdy již i každý trochu inteligentní nomenklaturní kádr ztratil iluze o budoucnosti komunistického režimu, posílili řady Bratrstva procitnuvší komunističtí funkcionáři, snažící se – ve spolupráci s výše uvedenými představiteli „blatného světa“ – narychlo urvat pro sebe a své blízké aspoň něco pro začátek života v kapitalismu.

Když se rudý Titanik začal potápět, každý se z něj snažil urvat, co se dalo. A jelikož na vedoucích pozicích všech podniků, bank, výrobních závodů, obchodních společností a dalších institucí stáli komunisté (tzv. nomenklaturní kádry), je pochopitelné, že i na jejich tunelování měli lví podíl komunističtí funkcionáři. Ti pak byli vesměs nuceni spojit se nějakým způsobem s mafiány, kteří byli schopni pomoci jim ukradený státní majetek zpeněžit, resp. nelegální zisky zlegalizovat a investovat.

Symbiotický konglomerát nomenklaturních kádrů, bossů blatného mira a důstojníků policie a KGB představoval pro všechny zúčastněné ideální podnikatelský model. Nomenklaturní kádry ovládaly klíčové pozice ve státní správě a dalších sférách společnosti a měly nejen znalosti a schopnosti zlegalizovat výnosy z kriminální činnosti a šedé ekonomiky, ale případně i kontakty v zahraničí; mafiáni (blatnyje) měli zase jednak nahromaděný kapitál, jednak prostředky, jak „přesvědčit“ případné obchodní partnery ke vstřícnosti; no a zkorumpovaní policajti a důstojníci tajné služby měli zase jednak přístup k důvěrným informacím, jednak osobní kontakty v podsvětí, bezpečnosti i v justici, díky kterým dokázali eliminovat bezpečnostní rizika ze strany konkurence i bezpečnostních a justičních orgánů. [2]

Řada z nich se ovšem stala i „novými vory v zákoně“, kteří ignorovali tradice a zákony , že vzápětí po pádu komunistického režimu byl na příkaz Jelcina snížen stav KGB o přibližně 100 000 osob. Mnozí z propuštěných příslušníků KGB našli útočiště nejen ve všemožných bezpečnostních agenturách (vesměs balancujících na hraně zákona) a soukromých ochrankách byznysmenů, ale i nových kriminálních strukturách. S jejich speciálním výcvikem, vynikajícími kontakty a tajemstvími byli pro šéfy blatného světa k nezaplacení. Například brigády tzv. býků či vojáků [3] začali tvořit nejen bývalí vězni, ale i silní, trénovaní muži, včetně bývalých výsadkářů a specnazovců. Řada bývalých důstojníků KGB a GRU zaujala významné posty po boku vorů v záákoně a vlivných kriminálních autorit. A pokud se tito „příchozí“ osvědčili, stávali se mnohdy i sami zločineckými „autoritami“ [4].

Řada z nich se ovšem stala i „novými vory v zaákoně“, kteří ignorovali tradice a zákony blatného světa. Na rozdíl od starých, noví vorové v zákoně se již – díky svému vlivu a konexím ve strukturách státu – nepyšnili vytetovanými odznaky moci, nýbrž luxusními vozy a přepychovými vilami.

Díky jejich schopnostem, znalostem a nespoutanosti tradičním blatným kodexem se někdejší malé bandy s lokální působností pod vedením „nových vorů v zákoně“ začaly organizovat do velkých zločineckých skupin (gruppirovek), které si rozdělily na sféry vlivu jak hlavní město, tak jednotlivé regiony země.

Podle oficiálních údajů ruského Ministerstva vnitra působilo v polovině 90. let 20. století v Rusku už asi 3 000 zločineckých autorit, ze kterých bylo 279 vorů v zákoně. [5] Podle A. Muchina však na teritoriu bývalého SSSR působilo v té době 740 vorů v zákoně, ze kterých mělo 323 trvalý pobyt v Rusku, 353 z nich bylo občany republik bývalého SSSR, především z Kavkazu a Střední Asie. [6]

Policie a justice byla vůči těmto zločineckým strukturám víceméně bezmocná jednak díky jejich úzké provázanosti s ekonomickou a politickou sférou (a vlivným patronům ve všech sférách veřejného života [7]), jednak díky zkorumpovanosti podstatné části bezpečnostního aparátu a kontaktům bývalých policajtů na kolegy v činné službě.

Z prostředí těchto neoficiálních struktur pak vzešla garnitura oligarchů a politiků, pro kterou se vžilo označení kleptokracie, jelikož základem jejich bohatství a moci je kolosální zlodějina, nemající v moderních dějinách obdoby. V období raného divokého kapitalismu si totiž relativně malá skupina vzájemně propojených osob fakticky zprivatizovala stát. Stát, kde není zřejmá hranice mezi byznysem, mocenskými (silovými) strukturami a politikou, tak de facto funguje na principech sicilské mafie.

Za těchto okolností není divu, že málokdo věří, že bylo jen shodou náhod, když se jakýsi bývalý major KGB a neznámý úředník petrohradské radnice najednou zničehonic 25. 7. 1998 zázračně objevuje v čele všemocné tajné služby FSB [8] a následně po boku presidenta Jelcina, odkud byl pak již jen krůček k jeho hvězdné kariéře. [9]

Rok nato, 9. srpna 1999, oznámil Boris Jelcin, že se rozhodl jmenovat dosavadního šéfa FSB Vladimira Putina úřadujícím premiérem.

Slovy známého ruského bloggera Andreje Malgina: „Datum 9. srpna 1999 je velmi důležité, protože tehdy se k moci v naší zemi znovu dostala KGB.“

Zatímco národ žil v euforické iluzi, že odzvonilo starým pořádkům a strukturám, Bratrstvo – které se stáhlo po krachu sovětského režimu navenek do pozadí – se soustředilo na koncentrování ekonomické moci. Během divoké privatizace absorbovali jeho členové víceméně nenápadně podstatnou část ekonomického potenciálu země. Výraz „víceméně nenápadně“ je relativní v tom smyslu, že ona „privatizace“ byla sice provázena nebývalou vlnou podivných úmrtí bankéřů, představitelů firem, podnikatelů a tzv. „bílých koní“ – občas ve stylu Chicaga či Palerma 30. let minulého století, jako třeba v případě vzniku Děripaskova hliníkového impéria [10] – avšak málokdo tehdy tušil, že v pozadí celé této rozsáhlé „transformace“ ekonomiky v letech 1992-1996 stojí tatáž skupina, která v 1990 zdánlivě zmizela v propadlišti dějin. A nyní se vrací i na scénu mocenskou.

Trvalo poměrně dlouho, než běžným občanům došlo, že onen Voloďa Putin – pro většinu národa neznámý chlapík – reprezentuje úplně něco jiného, než co si představují pod pojmem „Nové Rusko“! A jména jako Bortnikov, Naryškin či Patrušev drtivé většině prostých Rusů neříkala donedávna vůbec nic.

Mnohým Rusům spadly klapky z očí a vystřízlivěli z iluze o „Novém Rusku“ teprve během Druhé čečenské války [11], která se již odehrávala v režii staré kágébácké party a Stalinových pohrobků z Lubjanky.

Pokud jde o roli Putina, názory se rozcházejí jen v tom, zda, resp. do jaké míry a ve které fázi, se někdejší „bílý kůň“ vymknul z otěží Bratrstva (oligarchů a generálů v pozadí) a nastoupil vlastní cestu cézara-supermana. Právě ono přelomové období, mezi Putinovým odchodem (či vyhazovem) od KGB, jeho úředničením na petrohradské radnici a vstupem do nejvyšších pater mocenských struktur, je víceméně zahaleno tajemstvím. Většina jeho tehdejších souputníků a spolupracovníků, kteří nejsou součástí nynější kremelské kamarily, se buď bojí o minulosti mluvit, anebo jsou po smrti.

Putinův bývalý nadřízený, který jej údajně fakticky vyhodil z KGB, generál-poručík Leonid Šebaršin (v letech 1989-91 náčelník vnější rozvědky), byl nalezen zastřelený ve svém bytě 30 března 2012.

Bývalý předseda Bezpečnostní rady RF a následně gubernátor Krasnojarského kraje (1998-2002), populární generál Alexandr Lebeď (jenž o funkci předsedy BR RF přišel díky své kritice ruské politiky v Čečensku, kde pomáhal dojednat mír během První čečenské války [12]), zemřel za nevyjasněných okolností při havárii své helikoptéry v dubnu 2002, krátce poté, co oznámil svou kandidaturu na prezidentský úřad. [13]

Někdejší zástupce tajemníka Bezpečnostní rady RF Boris Berezovskij, jenž kdysi Putina osobně doporučil Jelcinovi za poradce, byl v březnu 2013 nalezen oběšený v Londýně. [14]

Zajímavé je, že se nám však hned nabízí i naše, (česko)slovenská verze pohádky „Jak se Honza stal králem“ či „Jak se švec Ivánek princem stal“ neboli legenda o zázračném nanebevstoupení neznámého venkovského juristy, podnikového právníka Skloobalu Nemšová, který v prosinci 1989 nasednul na vlak, vyrazil do revoluční Bratislavy, aby do měsíce usedl do křesla ministra vnitra (a následně se stal i slovenským premiérem)!

Ne náhodou přirovnávají mnozí Rusové současný režim k mafii. Samozřejmě, pokud jde o princip fungování, tj. vzájemné symbiózy či propojenosti politiků, byznysmenů a mafiánských kmotrů na základě složitého pletiva vzájemných – příbuzenských, přátelských a obchodních − vazeb, závislostí a výhod, podobnost je tu jednoznačná.

Na rozdíl od fungování sicilské mafie (Cosa nostry), kalábrijské 'ndranghety či neapolské camorry, usilující se odspodu pronikat do politických a ekonomických struktur, ruská kleptokracie představuje vyšší formu mafiánské struktury. Jelikož u jejího zrodu stáli představitelé někdejšího establishmentu – bezpečnostního aparátu a ekonomické i politické sféry[15] − , představuje kleptokracie takřka státotvornou platformu. Ona totiž na systému neparazituje (jako sicilská mafie), ona banditský systém přímo vytváří. Tudíž prakticky neexistuje síla, jež by mohla proti tomuto molochu účinně bojovat.

Pro příklad, jenž českému čtenáři usnadní pochopení podstaty a fungování Bratrstva, nemusíme chodit daleko. Vždyť máme po ruce naši, českou analogii v podobě Babišova Agrofertu a jeho konjunkturalistické partaje ANO, která je tuzemskou obdobou Putinova Jednotného Ruska.

I někdejší agent Bureš, dnes magnát, se při vstupu do velkého byznysu obklopil minimálně 20 bývalými důstojníky a spolupracovníky StB a KGB, z nichž mnozí pro něj pracují dodnes v ekonomické a politické sféře.[16]

A propos: s ohledem na jeho ubohé vyjadřovací schopnosti mám pochybnosti, zdali je vůbec skutečným mozkem Agrofertu i ANO, a ne jen nastrčenou figurkou gen. Lorence; bílým koněm Bratrstva rudé pracky, jako kdysi s. Čuba.

Vždyť i v pozadí nechvalně známých Harvardských fondů stál Boris Vostrý, bývalý zástupce náčelníka 6. správy StB, absolvent VÚMLu a kurzu KGB v Moskvě. Jeho kolega z StB – kdysi příslušník Hlavní správy rozvědky StB, dnes miliardář – Juraj Široký stál v čele slovenské větve těchto fondů a přítelem a poradcem oligarchy Jaroslava Haščáka (spolumajitele skupiny Penta, jenž vystudoval Moskevský státní institut mezinárodních vztahů) byl někdejší šéf StB generál Alojz Lorenc atd. …

Mimochodem na stopu Putina-mafiána jsem narazil i v uzbeckém Kokandu.

Konkrétně z Kokandu totiž pochází mnoho členů většiny ruských i kavkazských zločineckých gangů. A nejde jen o pěšáky, řadové členy gangů vykonávající rozkazy, anebo vory v zakoně jako byl Viktor Kamilov alias Kitajec anebo Turdili.

„Kokandská“, potažmo „uzbecká“ stopa nás zavede až Sobčakovi a Putinovi.

Aleksej Sobčak sice nebyl rodem Uzbek (jedna jeho babička byla třeba Češka), ale své mládí – až do 16 let – prožil právě v Kokandu, kde měl možnost seznámit se s celým budoucím výkvětem kokandského, potažmo uzbeckého podsvětí.

Tak jako v případě někdejšího leningradského grázlíka Vovky Putina, i Sobčakova životní dráha se po čase v Petrohradě znovu překřížila s dráhou někdejších kokandských kamarádů z blatného mira [Ruské podsvětí, galerka], z nichž se mnozí mezitím vypracovali z pouličních rváčů a zlodějů na respektované vory v zakoně, členy tambovské mafie [Tambovskaja bratva ("rodina")], která během rozvalu SSSR ovládla petrohradské podsvětí a úspěšně se začala etablovat i v šedé ekonomice.

Mnozí z někdejších provinciálních kriminálníků, k nimž kdysi jako puberťák v Kokandu vzhlížel s téměř posvátnou úctou, se k němu počátkem 90. let v Petrohradu hlásili jako k sobě rovnému, nezřídka i s projevy respektu, uvědomujíc si, že dnes rozdává karty on. Zatímco až do perestrojky mohl právník Sobčak svým polovzdělaným známým z blatného mira jen závidět bezstarostný luxusní život (byť občas přerušovaný pobyty v lochu) a občas si přivydělat jako jejich právní poradce, s příchodem kapitalismu a Sobčakovým vstupem do politiky se karta obrátila a z právníka, hrdého akorát na profesorský diplom, se náhle stala příslovečná slepice snášející zlatá vejce, navíc s kryšouvšemocného Bratrstva, stojícího nad zákony.

.........................................

[1] Viz kapitola Rozval SSSR.

[2] Viz např. Л. В. Тэсс: Воры в законе и прочие. S.l., Рига 1993; Виталий Еремин: Воровской орден. Известия, Москва 1995; Сергей А. Кутякин & Галина В. Курбатова: „Воры в законе“ на рубеже веков. Академия права и управления Минюста России. Рязань 2003.

[3] Rus. byki / soldaty (resp. bojcy) – řadoví gangsteři využívaní k nátlakovým akcím, vydírání či fyzické likvidaci konkurentů, nepohodlných svědků, zrádců a vzpurných podnikatelů. Obyčejně primitivní rváči nebo členové sportovních klubů. Nejnebezpečnější mezi býky jsou takzvaná „torpéda“, obvykle pologramotní, resp. psychicky narušení jedinci, využívaní jako sebevražední atentátníci, „kamikadze“, např. k likvidaci nepohodlného policisty, prokurátora nebo vládního úředníka, kteří slepě plní rozkazy za každou cenu, i s nasazením vlastního života.

[4] Rus. avtoritět (avtoritětnyje blatnyje), tj. druhý nejvyšší stupeň v hierarchii blatného světa, v kontextu vorovského světa označení zkušeného zločince, uznávaného ostatními. Obvykle zástupce či pomocník vora v zákoně, resp. hlava samostatného gangu mimo tradiční zločineckou strukturu.

[5] Георгий Подлесских & Андрей Терешонок: Воры в законе. Изд. ВЕЧЕ, Москва 1996.

[6] Мухин А. Алексей: Российская организованная преступность и власть. История взаимо-отношений. Центр политической информации, Москва 2003.

[7] Tak jako Vito Corleone v Kmotrovi, i novodobí ruští gangsteři si zakládali na stycích se společenskou smetánkou, činovníky pravoslavné církve i celebritami ze světa umění a sportu.

[8] Do té doby prakticky neznámého Vladimira Putina jmenoval do funkce šéfa Federální bezpečnostní služby (FSB) tehdejší premiér Sergej Kirijenko, jenž se sám objevil na politické scéně rovněž poměrně záhadně, aby se v 35 letech stal nejprve ministrem paliv a energetiky a následně − byť jen na pět měsíců − ministerským předsedou, ačkoliv jeho jedinou kvalifikací bylo působení ve funkci oblastního tajemníka Komsomolu. Přesto, že na něm ulpívá podezření, že se měl během působení ve vládě podílet na zpronevěře peněz z úvěru MMF, Putin se mu následně (v r. 2000) na oplátku odměnil jmenováním prezidentským zmocněncem ve volžském federálním okruhu a funkcí člena Bezpečnostní rady RF. V r. 2005 pak stanul v čele Federální agentury pro atomovou energii (Rosatom). V říjnu 2016 se stal kremelským vicekancléřem.

[9] Od 16. srpna 1999 vykonával Putin úřad premiéra, po abdikaci prezidenta Borise Jelcina 31. prosince 1999 se stal úřadujícím prezidentem. Po vítězství v prezidentských volbách v březnu 2000 se stal řádným prezidentem. Hned začátek jeho kariéry v čele státu byl ve znamení jeho prvního válečného tažení, fakticky rozpoutal druhou čečenskou válkou, jejíž součástí bylo i plošné bombardování čečenských měst a masakry civilních obyvatel, jež si vyžádaly na 100 000 obětí. Začátek jeho vládnutí lze zároveň považovat i za začátek ochladnutí vztahů Západu a Ruska právě kvůli čečenské genocidě a nárůstu antidemokratických tendencí v ruské politice.

[10] Viz kapitola „Jak se kradl hliník aneb Z bandity ctihodným miliardářem“, in: F. R. Hrabal-Krondak: Cesta na Tajmyr. CAD Press 2023, str. 39-42.

[11] Druhá čečenská válka byla zahájena Ruskou federací 8. srpna 1999 a ukončena 16. dubna 2009, kdy ruské síly znovu ovládly region Čečenska. Podle různých odhadů bylo ruskou armádou v Čečensku zabito 50-120 000 civilistů a padlo tam na 10 tisíc Rusů (vojáků a příslušníků ministerstva vnitra, FSB a GRU).

[12] Vedl jednání s čečenskými separatisty vedenými Aslanem Maschadovem, která v r. 1997 vyústila v ukončení první čečenské války a odchod ruských jednotek z Čečenska.

[13] V r. 1992 se stal velitelem 14. armády. Když v r. 1996 kandidoval v ruských prezidentských volbách, získal v prvním kole 14,5 % hlasů, poté však podpořil ve druhém kole Borise Jelcina. Další hypotézou je, že za jeho smrt jsou odpovědni oligarchové spjatí s Bratrstvem, konkurenti, jimž stál v cestě při jejich úsilí o ovládnutí klíčových průmyslových podniků.

[14] Do londýnského exilu se uchýlil poté, co kritizoval politiku Vladimíra Putina, a hlavně vojenské akce v Čečensku, kvůli čemuž rezignoval na svou funkci.

[15] Což bývalo v SSSR jedno a totéž, a díky tomu byl i uvedený proces „kleptokratizace“ o to jednodušší než v demokratické společnosti. Bylo totiž takřka běžné, že ředitel obchodní společnosti, kombinátu či banky byl zároveň nomenklaturním kádrem, stejně jako mnozí důstojníci armády či bezpečnosti byli zároveň (kromě samozřejmé stranické příslušnosti a propojenosti s aparátem KS) i poslanci parlamentu.

[16] Třeba Babišův právník a předseda dozorčí rady Agrofertu JUDr. Libor Široký byl důstojníkem X. správy StB (boj s vnitřním nepřítelem) a spolupracovníkem V. správy KGB. Mezi Babišovy další estébácké kumpány patří bývalý špion komunistické rozvědky Jozef Kubů (někdejší zástupce náčelníka 37. odboru StB) a jeho podřízený Pavol Dobiaš; bývalá důstojnice I. správy StB – rozvědky - JUDr. Radmila Kleslová a zejména vedoucí právník Agrofertu RSDr. JUDr. Alexej Bílek (dříve pracovník VŠ politické ÚV KSČ a posléze jeden z tvůrců ekonomického zázemí polistopadové KSČ; syn Vilibalda Bílka - agenta StB, pod krycím jménem Richter a Villi / č. svazku 5687 a 31876, a Hermíny Bílkové - krycí jméno Mona, č. sv. 688318).

-

Dnešní „čekisté“, souputníci majora Putina, se dnes hrdě hlásí k odkazu Krvavého Felixe i Stalina.

Z literatury doporučuji např. knihu Vladislava Moulise: Běsové ruské revoluce, Dokořán 2002.

„Nové Rusko“ se jenom hemží nostalgickými připomínkami „slavné éry“ budování komunismu … a nejde jen o štukové hvězdy se srpem s kladivem na fasádě Lubjanky, sídla tajné služby FSB:

---------------------------

Pro zapomnětlivé občany, kterým již Alzheimer či marxistická nostalgie zatemnila paměť (a dementní mladé komsomolce s portrétem sadistického psychopata Che Guevary na tričku) doporučuji aspoň návštěvu mých tematických alb na FB:

„Báječná léta pod psa“: https://www.facebook.com/fero.hrabal/media_set?set=a.502456976461054&type=3

nebo třeba „HISTORIE KOMUNISMU A FAŠISMU V OBRAZECH“:

http://www.facebook.com/media/set/?set=a.383584595014960.92110.100000902690635&type=3&l=a47f9c228b

a tématická obrazová alba:

„Nové Rusko“ - Imperiální tragédie v obrazech

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.2474791969227535&type=3

Historie Ruska,SSSR a Kavkazu v obrazech (mapy & fotky)

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.710315769008506&type=3

Historie komunismu a fašismu v obrazech

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.710312929008790&type=3

DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:

Morbidní neostalinistická nostalgie - nebezpečný ruský postsovětský satanismus Stalinových pohrobků: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-morbidni-neostalinisticka-nostalgie-nebezpecny-rusky-postsovetsky-satanismus-stalinovych-pohrobku-109262

Mrtvá a vymírající města rozvojové velmoci mající nekonečný apetit na „osvobozování“ dalších území: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-mrtva-a-vymirajici-mesta-rozvojove-velmoci-majici-nekonecny-apetit-na-osvobozovani-dalsich-uzemi-129852

Moskva jako odvěká Mekka světové reakce aneb Rusko vždy v protisměru

https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-moskva-jako-odveka-mekka-svetove-reakce-aneb-rusko-vzdy-v-protismeru-110269

Jak Američané poprvé zachránili Rusko: Leninův hladomor, kanibalismus v SSSR a cynický ruský nevděk: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-jak-americane-poprve-zachranili-rusko-leninuv-hladomor-kanibalismus-v-sssr-a-cynicky-rusky-nevdek-112057

Muzeum GULAGu v Joškar-Ole, naléhavé memento a vzpomínka na Marijskou bestii

https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-muzeum-gulagu-v-joskar-ole-nalehave-memento-a-vzpominka-na-marijskou-bestii-115069

Proč musel zemřít slavný profesor Bechtěrev, osobní lékař Lenina a Stalina ? https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-proc-musel-zemrit-slavny-profesor-bechterev-osobni-lekar-lenina-a-stalina-114168

Osvobození anebo okupace? Jak Západ skočil na špek Stalinovi a půl Evropy pak skončilo v jeho internacionálním lágru: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-osvobozeni-anebo-okupace-jak-zapad-skocil-na-spek-stalinovi-a-pul-evropy-pak-skoncilo-v-jeho-lagru-118615

Volžsko-tatarská legie aneb Porobené národy SSSR v boji proti Sovětům po boku Wehrmachtu: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-volzsko-tatarska-legie-aneb-porobene-narody-sssr-v-boji-proti-sovetum-po-boku-wehrmachtu-129311

Ostrov Svijažsk − Tatarské Solovky, kde se zkřížily cesty Trockého i maršála Tita

https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-ostrov-svijazsk-tatarske-solovky-kde-se-zkrizily-cesty-trockeho-i-marsala-tita-108382

Bolgar, centrum Volžského Bulharska aneb Jsme Tataři, či Bulhaři?

https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-bolgar-centrum-volzskeho-bulharska-107281

=================================================================

ZDROJ:

F. R. Hrabal-Krondak:

Cesta na konec světa a zpět 1. díl (ISBN 978-80-8236-001-4; CAD Press, 2020)

Cesta na konec světa a zpět 2. díl (978-80-8236-002-1; CAD Press, 2021)

Podrobnosti: http://www.cadpress.sk/rusko2017.htm

http://www.cadpress.sk/cnks1vynatky.htm

http://www.cadpress.sk/rusko2017recenze.htm

http://www.cadpress.sk/sibir2017ukazky.htm

O AUTOROVI:

https://www.youtube.com/results?search_query=hrabal+krondak

https://www.facebook.com/fero.hrabal/

http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm

http://www.cadpress.sk/medialni_ohlasy.htm

https://www.youtube.com/results?search_query=hrabal-krondak

Reagovat na mé články komentáři zpochybňujícími zločiny komunismu je zbytečné, nemíním házet hrách na zeď a přesvědčovat jednoho hlupáka po druhém o kulatosti země.

Kdo chce, ten si moje informace sám ověří… kdo napadá namísto faktů autora, tomu o pravdu nejde.

A propos: Své názory a odpovědi na předpokládané „argumenty“ jsem kromě řady svých knih, rozhovorů a článků dávno vyjádřil např. v blogu POCHOD PODLÝCH „REVOLUCIONÁŘŮ“: http://ferohrabal.blogspot.co.id/2017/04/pochod-podlych-revolucionaru.html