Morbidní neostalinistická nostalgie - nebezpečný ruský postsovětský satanismus Stalinových pohrobků

Bez velké nadsázky lze říci, že během 70 let komunistického režimu změnili bolševici Rusko v jeden veliký hřbitov. A to nejen obrazně. Prakticky na každém kroku tu lze totiž dodnes narazit na další a další masové hroby jeho obětí, přičemž mnohé z nich navíc zůstanou asi navždy ztraceny, ať již v sibiřské pustině anebo v základech hrdých staveb socialismu.

Vždyť podle dostupných údajů pouze v samotné Moskvě – v Lubjance, butovské střelnici a polygonu Kommunarka − padlo v letech 1937-41 za oběť komunistickým katanům nejméně 32 000 lidí (z toho 29 300 jen během Velké čistky v letech 1937-38). Většina z nich skončila v masových hrobech přímo ve zmíněných polygonech NKVD, další na Vagaňkovském a Donském hřbitově, část nechala NKVD zpopelnit v krematoriu na teritoriu Donského kláštera (prvního v zemi, které daly sovětské úřady vystavět v r. 1927 a během Velkého teroru využívaly hlavně na likvidaci obětí stalinských čistek).

Jen neúplný seznam mučedníků zabitých komunistickou NKVD v letech 1937 a 1938 na Butovské střelnici u Moskvy zahrnuje 20 tisíc jmen.

Tisíce dalších obětí NKVD leží jen kousek odtud, v Novomoskevském administrativním okruhu, v lokalitě známé jako Kommunarka, která sloužila jako popraviště a hřbitov prominentních obětí NKVD v letech 1930-1941. Podle posudku expertní komise Ministerstva bezpečnosti RF z r. 1993 je zde pohřbeno od 10-12 tisíc lidí, z nichž jen 5 tisíc se podařilo společnosti Memorial identifikovat. Mezi zdejší oběti patřili politici a další veřejní činitelé Estonska, Litvy a Lotyšska, jakož i vůdci Kominterny z Bulharska, Finska, Francie, Itálie, Maďarska, Německa, Rumunska a Turecka. V červenci 1941 zde nalezlo smrt i 29 členů mongolské vlády v čele s premiérem, kteří byli v SSSR vězněni od r. 1939.[1](Přitom až do r. 1999 byl objekt v držení tajných služeb, takže měly dostatek času zahladit aspoň částečně stopy, než jej FSB předala ruské pravoslavné církvi.)

V Petrohradě bylo jen v letech 1918-38 povražděno bolševiky 51 300 lidí (z toho 39 488 mezi 5. srpnem 1937 a 26. listopadem 1938), další masakry pak následovaly až do poloviny 50. let. Jedním z největších masových hrobů či pohřebišť obětí komunistického teroru je bývalý popravčí polygon NKVD a KGB nacházející se v lokalitě Koirangakangas ve Rževském vojenském polygonu poblíž Petrohradu, kde je pohřbeno okolo 30 000 osob.

Dalším pohřebištěm obětí sovětských represí během Velké čistky v Petrohradě je Levašovský hřbitov. Ve zdejších masových hrobech je pohřbeno na 45 tisíc obětí stalinských represí z let 1937-1953.

Jiný masový hrob obětí NKVD objevila v červenci 1997 výzkumná expedice dnes již zakázané organizace Memorial v relativně nedalekém Sandarmochu poblíž města Medvežjegorsk na břehu Oněžského jezera. Na území o rozloze 10 hektarů zde bylo od srpna 1937 do konce roku 1938 zastřeleno a pohřbeno více než 9 500 osob 58 národností (kromě Rusů především Poláků, Ukrajinců a Finů)[2]. Šlo zhruba o 3 500 obyvatel Karélie, 4 500 vězňů Bělbaltlagu, kteří se podíleli na stavbě Bělomorsko-baltského kanálu, a 1 111 vězňů ze speciálních táborů na nechvalně proslulých Solověckých ostrovech, které sem přivezli a postříleli během jediného týdne, od 27. října do 4. listopadu 1937.

Úmyslně zde zmiňuji jen několik příkladů z okolí dvou ruských metropolí, které mají Moskviči a obyvatelé Pitěru přímo pod nosem, a nikoliv stovky masových hrobů roztroušených od Kavkazu po Vorkutu, od Marijska po Kolymu, od Uralu po Čukotku. Vždyť jen seznam komunistických lágrů a věznic by vydal na celou brožuru a obsáhnout všechny komunistické zločiny není ani v lidských silách.

A právě proto, že i my v Evropě máme celkem slušnou představu o rozsahu a charakteru těchto zločinů (čímž nemíním, že bychom znali více, než zlomek faktů), je udivující, s jakou lhostejností přistupují k této vlastní historii Rusové. Doslova šokující je pak bagatelizace zločinů stalinismu nebo dokonce jeho obhajoba a adorace zločinců, kteří z Ruska vytvořili onu Říši zla.

Mráz mi přeběhne po zádech, když sleduji v ruské televizi rozhovor s dvacetiletou komsomolkou v uniformě NKVD, která v r. 2017 klidně a s jízlivým úsměvem prohlásí, že všechny informace o obrovském rozsahu stalinských represí a masových popravách jsou pouhou mystifikací. Že podmínky v lágrech a věznicích byly stejně humánní, jako v evropských zemích; většina vězňů si uvěznění zasloužila, a pakliže byl už někdo uvězněn neprávem, pak se jednalo o pouhé nedopatření.

Na člověka padne hrůza, když si uvědomí, že tohle jelito neprezentuje pouze vlastní hloupost, nýbrž mínění podstatné části ruské společnosti, onoho „Nového Ruska“.

Podle nedávného průzkumu renomované ruské sociologické agentury Levada se za posledních 5 let snížil počet Rusů, kteří represe považují za politický zločin z 51 na 39 %.

Stejně tak se podstatně změnily názory lidí na to, zda by se o událostech 30. let 20. století mělo mluvit. Téměř polovina respondentů uvedla, že „není třeba vrtat se v minulosti“. Zrovna tak téměř polovina Rusů nepovažuje Josifa Stalina za zločince (ještě v r. 2010 to bylo 40%). Počet lidí, kteří jsou přesvědčeni o opaku, se snížil z 32 na 26%.

Přitom člověk dnes nepotřebuje být ani expert, aby pochopil zločinnou podstatu komunistického režimu. Vždyť všeobecně známo je, že v rámci masových deportací bylo v SSSR vyhnáno z domovů 8 mil. obyvatel, z nichž 1,5 mil. ve vyhnanství zemřelo.

Na 20 mil. obyvatel Povolží, Ukrajiny, Kazachstánu a severního Kavkazu zemřelo během tří velkých hladomorů v důsledku bezohledné stalinské „agrární reformy“.[3] Nejméně 10 mil. nevinných občanů prošlo stalinským věznicemi a lágry nucených prací. Nejméně 2 mil. občanů byly zavražděny anebo padly za oběť nelidským podmínkám sibiřských koncentráků. Celkový počet přímo i nepřímo persekvovaných osob nelze ani přibližně určit, jelikož uvězněním rodinných příslušníků byla obvykle tak či onak postižena i řada příbuzných – děti, rodiče, prarodiče, sourozenci atd.

Např. autoři Dějin Ruska z NLN[4] odhadují, že „v letech 1930-1953 bylo čistkami postiženo celkem 28 milionů lidí“.[5]

O tom, kolik z obětí II. světové války je možno přičíst rovněž na vrub komunistickému režimu, jenž byl jejím spoluviníkem, lze jen spekulovat.

Však ruské úřady asi moc dobře ví, proč dosud úzkostlivě chrání nejdůležitější sovětské archivní fondy před dotěrnými badateli. Především dokumenty o ekonomické a vojenské spolupráci SSSR a Třetí říše (včetně spolupráce NKVD s Abwehrem a Gestapem[6]), o transformaci NKVD v KGB, využívání Kominterny jakožto mezinárodní páté kolony a vývozu revoluce, o podvratných a diverzních operacích KGB a GRU v zahraničí (včetně pro nás důležitých dokumentů o osudu našich krajanů-osídlenců a československých občanů zavlečených do SSSR, o pozadí Února 1948 a okupace Československa v srpnu 1968).

Pokud se ovšem s historií vlastního národa v průběhu posledních 25 let ani v nejmenším nevypořádala oficiální ruská historiografie, není sebemenší naděje, že by se během několika dalších generací obecné mínění či povědomí o reálné historii změnilo. I kdyby se hned zítra otevřely zamčené archivy a všichni autoři dostali možnost publikovat objektivní fakta.

Vždyť co lze očekávat od „historiků“, kteří dokázali umně překovat leningradskou tragédii, odehrávající se ve znamení bezmezného zoufalství a lidského hyenismu (přerůstajícího nezřídka v kanibalismus), v heroický epos, a zapomenutý houf zbytečně se obětujících zoufalců v "hrdinné obránce brestské pevnosti"? Kteří psychopatickému diletantovi, zodpovědnému za smrt milionů vojáků během nesmyslných a zpackaných válečných operací, vystavěli piedestal hodný Napoleona či Alexandra Makedonského?

Chápu, že chybí-li národu humanistické idoly, upíná se ruská propaganda (i prostý občan) k jedinému světlému momentu, a to vítězství nad fašismem. Bohužel, prezentovanému přímo či nepřímo jako ruská záchrana světa, při níž západní Spojenci tvořili neporazitelné Rudé armádě jen trapnou stafáž, a spojovanému s osobou Stalina. Navíc vítězství Pyrrhovu, ježto za ně Sovětský svaz zaplatil mnohem větší cenu, než národy poražené, a navíc se díky němu jen upevnila moc zrůdného totalitního režimu, jenž si v ničem nezadal s oním fašistickým/nacistickým.

A kromě pofiderního velmocenského mýtu, potvrzeného uvedeným Pyrrhovým vítězstvím, upíná se ruský občan samozřejmě k stejně falešnému, potěmkinovskému obrazu idealizované éry budování socialismu, která byla ovšem zároveň nejtemnějším obdobím novodobé ruské historie.

(Mimochodem však Pyrrhovým vítězstvím skončilo i sovětské tažení do Afghánistánu – zaplacené nejen tisíci mrtvými vojáky, ale i demoralizací armády a zaplavením Ruska heroinem – a rusko-čečenská válka, v jejímž důsledku je Rusko dodnes posedlé hrůzou z čečenských teroristů.)

Díky těmto fixním ideám a nebezpečným mystifikacím stojí ono „Nové Rusko“ na bahnitých základech minulosti.

Cožpak lze na třasovišti lží a ideologických bajek budovat novou, zdravou společnost?

Myslím, že právě toto měl na mysli Václav Havel, když kdysi prohlásil: „Falšovatelé historie svobodu národa nezachraňují, ale ohrožují.“ Což lze parafrázovat i slovy, že národ bez paměti je národem bez perspektivy, bez budoucnosti.

Propastný rozdíl mezi evropskou a ruskou mentalitou, uvažováním, se nejzřetelněji odráží právě ve zmíněném ve vztahu Rusů ke Stalinovi, s nímž jsem byl v Rusku – bohužel – konfrontován prakticky na každém kroku.

Navzdory tomu, že se někdejší gruzínský bandita a poté ruský hrůzovládce již šest desetiletí smaží v pekle a o Dzugašviliho charakterových vlastnostech a jeho zločinech dávno není pochyb, nejen, že jeho osoba nadále požívá nebývalé úcty, ale navzdory rostoucí dostupnosti relevantních informací zároveň stále roste i počet jeho obdivovatelů (bohužel nejen ve stalinisticko-pravoslavném východním impériu, ale i v srdcích Stalinových pohrobků od Koreje po Karlín)[7].

Z toho, že stalinismus – vzdorující rozumu/logice – přežívá nadále, je zřejmé, že jde de facto spíše o zrůdný satanský kult, než ideologii či politickou orientaci. A statistika Stalinovy obliby jasně vypovídá jak o chrakteru ruského národa, tak o tom, že je ruská mentalita bytostně nekompatibilní s evropským myšleníma charakterem:

Ti, kdož ještě počátkem 21. století obdivují a omlouvají Stalina, jsou prostě prachobyčejní satanisté, psychicky narušení jedinci vědomě uctívající zlo, resp. bezcharakterní a cyničtí oportunisté, a nikoliv naivní idealisté či pomýlení občánkové.

Nedá mi, abych na tomto místě necitoval historika Alexeje Kelina: „Cokoliv se vykládá o tom, jak zvedl Rusko a udělal z něj průmyslovou velmoc, to jsou opravdu jenom prázdné kecy. Tohle všechno proběhlo spíše přesto, že tam byl Stalin. Kdyby tam nebyl, bylo jen daleko méně obětí“.

Odmítá i pokusy dělit působení Stalina na lepší a horší období. „Stalin nikdy nepřestal být zločincem. Začínal loupežemi, na základě přání své matky studoval teologii, a když ho ze semináře vyrazili, začal hluboce nenávidět církev. Byl to zakomplexovaný prcek, takže mu museli dávat bedničku pod nohy. Tihle lidé v sobě mají zafixovanou chorobnou zatrpklost.“ připomíná Kelin, evokujíc tak zároveň osobnost současného kremelského gosudara.

Azad, který se k naší diskuzi nachomýtl, po Igorově odchodu poznamenává: „Copak se můžeš bavit o historii s Mankurty, kteří často neznají ani historii vlastní rodiny? Na rozdíl od nás, Kavkazců, kteří známe své předky deset generací zpátky … a to by chtěli vnucovat osvětu ostatním národům“.

Tím se vlastně dostáváme k zásadnímu prvku ruské mentality a s ní související otázce ztráty historické paměti, které ruku v ruce určují i dnes vztah Rusů k vlastní vládě (postkomunistické opričnině / putlerovské kleptokracii), stejně jako k „vnějšímu světu“.

Ne nadarmo se říká, že „národ, který nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“.

Přičemž já bych uvedenou sentenci George Santayany parafrázoval či upgradoval následovně: „Národ, který se nepoučil ze své minulosti, je nebezpečný sám pro sebe i pro národy ostatní“.

S trochou nadsázky lze říci, že Rusové jsou v jistém smyslu národem bez paměti. Tím nenarážím jen na absurdní skutečnost, že tak mnozí příslušníci národa, jehož podstatná část – snad 50% rodin – byla tak či onak postižena stalinskými represemi, vzpomínají s morbidní nostalgií na období bolševické hrůzovlády.

Nemám konkrétně na mysli jen revoluční ničení archívů, průběžné vyvražďování elit a sedmdesátileté systematické falšování a opakované přepisování historie, nýbrž také unikátní fenomén utajování či zamlčování rodové historie v četných rodinách, v jakési podvědomé snaze neupozorňovat na sebe čímkoliv, co by třeba mohlo být někdy šmouhou na kádrovém profilu.

A ze zkušeností s bizarní mašinérií stalinismu, kdy si nikdo – včetně spoluorganizátorů a vykonavatelů krutovlády – nebyl jist svým zítřejším osudem, se vyvinul tento specificky ruský patopsychologický fenomén, hluboce zakořeněný a přetrvávající automaticky i dávno po pádu stalinismu i sovětského režimu.

Lidé si osvojili jakousi specifickou ruskou formu nindžucu – umění být neviditelným, nevyčnívat. O mnoha věcech, jako třeba vlastní pobyt v GULAGu, represe příbuzných či rodinný původ, se po celé roky doma nehovořilo vůbec anebo jen v úzkém rodinném kruhu, resp. pouze v nepřítomnosti dětí.

Není výjimkou, že se potomci dozvídají i o věznění a pronásledování vlastních rodičů či blízkých příbuzných teprve po jejich smrti z archivních materiálů anebo náhodně, z druhé ruky.

Jak jsem již zmínil kdesi výše, z osobní zkušenosti znám hned několik případů, kdy se moji přátelé teprve v dospělosti – a to víceméně náhodou – dozvěděli o svých polských či německých kořenech anebo o původu a osudu svých prarodičů a dalších příbuzných.

Pro pochopení „ruské duše“ tak může být právě legenda o Mankurtech, na kterou Azad naráží a která posloužila i Čingizu Ajtmatovovi jako alegorie otrocké masy, bytostí bez vlastní vůle a bez paměti, oddaných nové moci v jeho románu Den delší než století [8].

Námětem zmíněné legendy, která kyrgyzskému spisovateli posloužila jako alegorie národa pod bolševickým jařmem, je kazašský příběh o zotročení obyvatel země Sary-Ozeky nomády (proto)mongolského kmenového svazu Žuan-Žuan[9]. Noví vládci se nespokojili s tím, že si ze zajatců udělali otroky, ale krutým a rafinovaným způsobem je přetvořili v poslušné zombie, živé mrtvoly zbavené svobodné vůle – mankurty [10]

Tato metoda spočívala v tom, že zajatcům nejprve úplně vyholili hlavu, na kterou jim poté natáhli jakousi kapuci z čerstvě stažené kůže z velbloudího krku (kde je kůže nejpevnější). Vlhká kůže se zajatcům okamžitě přilepila na hlavu a těsně ji sevřela. Poté je zavedli do stepi, kde je nechali svázané, bez vody a jídla.

Jak kůže vysychala, smršťovala se a postupně stále silněji svírala hlavu oběti, čímž jí způsobovala nesnesitelnou bolesti. V důsledku utrpení zajatci přišli o rozum, pomátli se; zapomněli na svou minulost, původ, ba i své jméno. Stávali se z nich bolestmi šílení tvorové neschopní jakéhokoliv uvažování. V tomto okamžiku se k nim vrátili jejich věznitelé a sundali kůži, která jim mučivě drtila hlavy. Tělesné schránky bez vůle, bez vědomí Já, bez schopnosti rozhodování, cítily pouze jediné: nesmírnou vděčnost vůči těm, kteří je zbavili utrpení, slepě je následovali, poslouchali je na slovo, pracovali pro ně i zabíjeli. Žuanové tak získávali otroky, na které se mohli spolehnout a od nichž se nikdy nemuseli obávat vzpoury, protože ta vyžaduje právě to, čeho mankurty zbavili: osobnost, sebevědomí a paměť.

Dále již Ajtmatov jen na pozadí mankurtské legendy rozvíjí téma vykořenění, dehumanizace člověka prostřednictvím vymazání paměti

Jedinec zbavený zároveň se ztrátou paměti i své lidské přirozenosti, lhostejný vůči zvykům a tradicím předků, bez vztahu ke své kultuře a zemi, se stává humanoidní bytostí, která se jen potácí ve víru událostí. Nejsa schopen pochopit či definovat své místo ve světě, mankurt jen odevzdaně přejímá, co je mu předkládáno jako fakt.

K čemuž bych dodal, že – obrazně − „vyprázdněná mysl“ takového jedince je připravena přijmout prakticky jakýkoliv „sympatický“ obsah.

Jak říká sám Ajtmatov „Člověk bez vzpomínek na minulost, zbavený historické zkušenosti svého národa i jiných národů, se nachází mimo historickou perspektivu a je schopen žít jen dnešním dnem. “

Nedá mi, abych na tomto místě necitoval markýze de Custine, jehož postřehům pramálo ubrala na aktuálnosti skutečnost, že je učinil před 178 lety: „O Rusech lze říci, že jsou intoxikovaní otroctvím. … Rusko je národ němých. Nějaký čaroděj přeměnil šedesát milionů lidí v automaty čekající na kouzelný proutek dalšího čaroděje, aby je znovuzrodil a oživil…“.[11]

Jestliže Ajtmatov definuje mankurta jako bytost, která nepřemýšlí, ale žije v blažené poslušnosti ze dne na den – zbavena všech dilemat a odpovědnosti neohlíží se dozadu ani dopředu, nic si nepředstavuje, ničeho se nedožaduje, nic nemění, nic neanalyzuje, k ničemu nezaujímá stanovisko, nýbrž poslouchá a vykonává příkazy věrchušky, bez pochybností, bez výčitek svědomí – popisuje nám de facto ideálního sovětského občana.

Souběh propagandistického brainwashingu a podvědomé autocenzury v komunistickém Rusku spolehlivě nahradil koženou kapuci drtící lebku avarských otroků.

Stejně jako avarští kaganové a katoličtí i pravoslavní koniášové, i bolševičtí ideologové dobře chápali, že ničení paměti je nejspolehlivějším prostředkem potlačení sebevědomí, likvidace individuality a vědomí vzájemné sounáležitosti.

Otroci Žuan-Žuanů byli lhostejní, apatičtí, splnili jakýkoli příkaz, bezmyšlenkovitě zabili klidně i vlastní matku; moderní mankurti, kteří mají mozek zdeformovaný politickými a ideologickými předsudky, skrze jejichž prisma analyzují veškeré jevy a dění, jsou stejně nebezpeční. Obzvláště pak, tvoří-li významnou entitu velkého národa.

V takovém případě představuje onen národ navíc hrozbu pro národy ostatní, fungující na principech občanské společnosti a demokracie.

Výše uvedený specifický „mankurtovský syndrom“ nutno brát v potaz při jakémkoliv pokusu dešifrovat vnitrospolečenské procesy v Rusku.

Vysvětlení antidemokratických a protizápadních nálad a postojů značné části ruské společnosti výlučně nedostatkem objektivních informací a absencí kontaktu s vnějším světem, by bylo totiž příliš jednoduché a zavádějící, byť zhoubný vliv masového brainwashingu je nezpochybnitelný.

A hlavně pouze tímto argumentem nelze vysvětlit proputinovské, protizápadní a antidemokratické postoje značné části postsovětské ruské diaspory na Západě, která žije dlouhodobě v demokratických zemích, užívá si komfortu a výhod vyspělého a svobodného Západu, přičemž de facto opovrhuje demokracií a obdivuje ruský fašistický režim.

V případě těchto „ruských patriotů“ z New Yorku, Berlína či Karlových Varů, resp. ruské horní třídy, která má možnost cestovat i přístup k informacím, samozřejmě nemůže být ani řeči o nedostatku informací či pomýlenosti. Projevují prostě jen typickou, přirozenou ruskou náturu, temnou stránku ruské duše, kterou prezentovali odedávna i ruští intelektuálové – od F. M. Dostojevského po Alexandra Solženicyna – kydající po návratu do Ruska špínu a opovržení na prohnilý a nemorální Západ, který je předtím přichýlil jako sobě rovné.

Velmi přiléhavá je Pithartova definice výše uvedeného postoje, jakožto „volby mezi vlastí a pravdou“, tragického dilematu, které je prokletím ruského národa.

Obecně lze říci, že ruský národ je osudově poznačen sovětským dědictvím. Není divu, že lůza celého světa tak vzhlíží k Rusku jako k novému Jeruzalému. Vždyť právě v Rusku se před 100 lety poprvé v dějinách lůza zmocnila absolutní vlády nad zbytkem národa – na rozdíl od epizod revoluce francouzské trvale (resp. na celé generace) – a stala se, navíc dokonce na ⅙ světa, státotvornou složkou, nastolila vládu lumpenproletariátu („diktaturu proletariátu“). Dá se říci, že do slova a do písmene bylo tak naplněno krédo člena francouzského Národního konventu Bertranda Barèra z 5. září 1793: „Udělejme z teroru řád!“

Na rozdíl od dvouletého období jakobínského Teroru, vítězství lůzy v Rusku bylo tak drtivé (a to i v doslovném smyslu toho slova), že po 70 letech devastace duchovního / intelektuálního potenciálu národa – systematickým vražděním, zastrašováním a vyháněním inteligence a duchovních i společenských autorit, ničením kulturního dědictví, falšováním historie a vymazáváním historické paměti národa a masivní ideologickou indoktrinací – pozbyl morálně vykleštěný ruský národ schopnost obrody i prostého soužití se Západem.

Nebylo odkud čerpat, k čemu se vrátit, na co navázat – kromě bizarní směsi morbidní stalinistické nostalgie, velkoruského šovinismu a bigotního pravoslaví. Vykořeněné generace bez paměti a morálního / etického ukotvení jsou prostě mankurty postindustriální epochy, pro které je Západ jednoduše jiným, nesrozumitelným, potažmo nepřátelským vesmírem (asi jako pro naše Gottwaldovy pohrobky).

Dnes, po 70 letech komunistické totality, spojené s výše uvedeným antieugenickým programem a systematickým demografickým inženýrstvím, a dvou desetiletích putinovského pachanátu, se můžeme jen domýšlet, jakou měrou se na někdejším etablování a setrvání oné vlády lůzy („diktatury proletariátu“) podílela již samotná vrozená ruská mentalita (jakožto nezbytný předpoklad fungování komunistické diktatury).

Jsem osobně přesvědčen, že kořeny ruského „buranismu“, mankurtovské směsi butality a otrockého nihilismu (a příčiny nekompatibilnosti „ruské duše“ s evropským myšlením) bychom měli hledat již v prehistorii, resp. v oblasti genetiky.

Jestliže evropská populace vznikla víceméně genetickým mísením (vzájemným křížením) neandrtálců a příslušníků rodu Homo sapiens, v DNA většiny Rusů se vyskytují navíc další sekvence, které jejich předci získali – zřejmě prostřednictvím Denisovanů – od dalšího, blíže neurčeného druhu hominina[12], superarchaické skupiny, která se od ostatních vývojových linií oddělila před zhruba 2 miliony lety…

Pokud se někomu zdá, že tato hypotéza koliduje se statistikou výskytu slovanské haploskupiny R1a (Y-DNA) u Rusů, podle které k této skupině náleží 46-49% ruské populace (v ČR je to cca 36 %), pak bych chtěl upozornit na jeden zásadní problém.

Tím je skutečnost, že ruský genetický výzkum byl prováděn vesměs mezi ruským etnikem v evropské části RF, resp. v Centrálním federálním okruhu, který se svými 38 miliony obyvatel na jedné straně rovná populaci Sibiře (s 34 miliony obyvatel), ale na straně druhé se výrazně liší genofondem tamních Rusů. Tito Sibirjaci se totiž během posledních 500 let mísili s naprosto odlišnými etniky, než Rusové v evropské části Ruska. Kromě původních sibiřských etnik hlavně s etniky středoasijskými a uralsko-altajskými.

Lze tudíž předpokládat, že genofond Rusů z Krasnojarsku nebo Novosibirsku a těch z Voroněže nebo Smolenska se bude zásadně lišit.

K tomu ještě dodám, že vlivem politické situace dochází i nadále k průběžnému oslabování genofondu ruského národa díky masové emigraci inteligence. Kromě surovin, které není RF schopné efektivně zpracovat, bezplatně vyváží - resp. vyhání - svůj intelektuální potenciál.

Zatímco všechny cílové destinace ruské emigrace na ní již 100 let intelektuálně i ekonomicky profitují, intelektuální i ekonomický potenciál Ruska s každou takovou vlnou znovu a znovu slábne. To je zákonitý proces.

V tomto přesvědčení mě jen utvrzuje (mj.) třeba závěr, k němuž došel ruský spisovatel Nikolaj Nikulin (1923–2009), který v roce 1975 ve své knize V první linii. Z Leningradu až do Berlína[13], shrnuje své válečné zkušenosti z let 1941-1945, kdy sloužil v Rudé armádě, a komentuje – vedle řádění rudoarmějců na dobytých územích – také brutální zacházení armádního velení a režimu obecně s vlastními lidmi následujícími slovy: „Tato selekce ruského národa je časovaná puma: vybuchne během několika generací, v 21. nebo 22. století, kdy vrstva společnosti protěžovaná a vychovaná bolševiky vytvoří nová pokolení sobě podobných.“.

(Musím upozornit, že ve výše uvedeném pojednání jsem si dovolil volně citovat, resp. použít formulace i z práce prof. Břetislava Horyny "Memoria jako kategorie záchrany"[14].)

Pro naivní snílky žijící v iluzi o „Novém Rusku“ by měl být varováním provokační článek s názvem „Československo by mělo být Sovětskému svazu za rok 1968 vděčné: historie pražského jara“, který zveřejnil server televize Zvezda, oficiální mediální kanál ruského ministerstva obrany, 21. 11. 2017, tedy v den oficiální návštěvy Miloše Zemana v Rusku.

Ústředním mottem tohoto pamfletu je, že „Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v r. 1968 zmařila převrat a zajistila zemi 20 let míru“.[15]

Už jen tento pouhý článek, pod nímž je podepsán stalinista Leonid Maslovskij (který je všeobecně znám jako obhájce a propagátor sovětského režimu), by měl každému soudnému čtenáři otevřít oči. Zcela jednoznačně totiž ukazuje, že v čele ruských silových resortů stojí nepoučitelní revanšisté. TV Zvezda totiž není nějaký okresní plátek či soukromá regionální televize, nýbrž hlásná trouba Putinova režimu.

Pokud by na stránkách českého Ministerstva obrany vyšel článek Tomio Okamury či Tomáše Vandase, asi by též nikdo nepochyboval, že dotyčný autor prezentuje názory, s nimiž se ztotožňuje přinejmenším velení armády!

„Vlastenecky orientovaným“ publicistům a historikům je pochopitelně nepříjemné připomínání těchto faktů a okolností vzniku II. světové války, takže zamlčují příčiny a kladou důraz raději na následky. Ruská oficiální historiografie se tak nadále zmítá na pomezí mystifikace a propagandy. Nemaje možnost opřít se o nějaký odkaz k světovosti a pozitivní jedinečnosti ruského národa během posledního století a snažíc se zbavit Rusko cejchu „obra na hliněných nohou“ a vyděděnce ("Říše zla"), není divu, že vesměs zoufale lpí na mystériu válečné slávy a heroismu. Mnozí ruští „historici“, stejně jako proruští kremloboti, se neštítí ani bohapusté lži a překrucování faktů, aby z nich vznikla obecně přijatelná koláž.

Exemplární ukázkou takového „historika“ je stalinista Leonid Maslovskij (autor knihy s výmluvným názvem Ruská pravda[16]) zveřejňující své propagandistické pamflety nejen na portálu Zavtra, ale občas dokonce i na stránce TV Zvezda, což je oficiální mediální kanál ruského ministerstva obrany. Pro zajímavost a představu o orientaci Maslovského (tedy jako doklad nepoučitelnosti a cynismu Stalinových pohrobků) uvedu aspoň pár článků z jeho rozsáhlého portfolia:

„Jak říjnová revoluce roku 1917 spasila a zachránila Rusko a jeho národy“, „Jak Lenin zachránil Rusko“, „SSSR – přirozená cesta rozvoje Ruska“ nebo „Jak Gorbačov bojoval proti SSSR a odzbrojil sovětskou armádu“.[17]

V článcích „Mýtus o postřílení 40 tisíc vojáků v předvečer války“ a "Sovětské vězení v letech 1930-1940"[18] nejen falšuje fakta, ale v podstatě se vysmívá obětem komunistické zvůle, zpochybňujíc všeobecně známá fakta o stalinském teroru a krutých podmínkách GULAGu.

V článku "Nepřátelský útok na SSSR na XX. Sjezdu KSSS"[19]pak Maslovskij ještě 60 let po odsouzení kultu osobnosti a stalinských represí kritizuje Chruščova, za to, že si dovolil „otevřeně“ hovořit o zločinech stalinismu a zpochybnit Stalinovy zásluhy, resp. jej označit za zločince, čímž podle něj podkopal základy socialismu[20].

Neméně zajímavý, tedy pro pochopení autorova myšlenkového světa, je ovšem i jeho článek „Ruský car Ivan IV. Hrozný – nejhumánnější vládce 16. století“,[21]pohybující se již na hranici černého humoru.

Se soudruhem Maslovským si může podat ruku snad polovina ruských historiků a žurnalistů, kteří dodnes čerpají „fakta“ z Velké sovětské encyklopedie anebo propagandistických škvárů z produkce neostalinistů, jako je třeba Alexander Dugin nebo Jurij Muchin, autor pamfletů Katyňský detektiv či Antiruská posedlost. Vyšetřování podvodu katyňského případu (popírajících všeobecně známá fakta a důkazy o masakru 14 522 polských zajatců jednotkami NKVD, včetně závěrečného protokolu expertní komise Hlavní vojenské prokuratury Ruské federace z 2.8. 1993).

Jestliže je ruská veřejnost po celé generace odchovávaná sovětskými učebnicemi a elaboráty takovýchto postsovětských „historiků“ − demagogů a šarlatánů – kterým navíc poskytují takřka neomezený prostor i státní a prorežimní média, není překvapující úroveň znalostí a způsob uvažování prostého Rusa.

(Symbolickou perličkou a zcela výmluvnou skutečností je, že superšpion Sergej Naryškin, který stojí v čele Služby vnější rozvědky RF, je zároveň i předsedou ruské Historické společnosti a sdružení "Dějiny vlasti"[22].[23])

Ostatně ruské úřady asi dobře ví, proč dosud úzkostlivě chrání nejdůležitější sovětské archivní fondy před dotěrnými badateli, včetně informací o spolupráci SSSR a Třetí říše a pro nás důležitých dokumentů o manipulaci našich poválečných poměrů.

Není tak ani divu, že podle průzkumu ruské společnosti Levada (zabývající se nezávislými průzkumy veřejného mínění) stoupl za posledních 7 let podíl Rusů schvalujících sovětsko-nacistickou smlouvu z r. 1939 z 33 na 45%, zatímco jen 17% dotázaných tuto smlouvu odsuzuje.

Téměř 45% Rusů vůbec neví, že 17. září 1939 Rudá armáda zaútočila z východu na Polsko[24] a 38% dotázaných neví zhola nic o paktu Molotov-Ribbentrop. O existenci tajného dodatku je přesvědčeno jen 40% Rusů, 15% jej považuje za výmysl a 45% lidí o něm nikdy neslyšelo.

--------------------------------------------------------

[1] V knize Moskevská pohřebiště jsou zveřejněny stručné životopisy 121 našich krajanů, popravených sovětským režimem v Moskvě a pohřbených na některém z pěti dosud objevených moskevských pohřebišť obětí politických represí. „V parku u nemocnice Jauza leží tři Češi zastřelení ve 20. letech, na Vagaňkovském hřbitově další dva z počátku 30.let. Na Donském hřbitově skončily ostatky celkem 37 československých obětí, popravených v době Velkého teroru na konci 30. let a počátkem 50.let. Během Velkého teroru v letech 1937-38 bylo v objektu NKVD „Kommunarka“ pohřbeno nejméně 15 popravených Čechů a československých občanů a na Butovské střelnici dalších 64 našich krajanů (včetně polárního letce Jana Březiny, pilota legendární Papaninovy výpravy na severní pól v r. 1937). Dramatické životní příběhy popravených, sestavené především z jejich vyšetřovacích spisů uložených v ruských archivech, jsou opatřeny výkladem o historických souvislostech popisovaných jevů a doplněny řadou fotografií.“ Prof. Mečislav Borák: Moskevská pohřebiště. Češi a českoslovenští občané popravení v Moskvě v letech 1922-1953. Fakulta veřejných politik, Slezská univerzita v Opavě 2013. Viz též https://www.mecislavborak.cz/dokumenty/publikace/sborniky/62-Popravy_jako_soucast_politickych_represi_v_SSSR.pdf

[2] Podle posledního bádání prof. Mečislava Boráka zde leží i nejméně 7 prokazatelných obětí z řad příslušníků české komunity usazené v Sovětském svazu, vězňů z Belbaltlagu a Solovek (viz České stopy v Gulagu. Z výzkumu perzekuce Čechů a občanů ČSR v Sovětském svazu, Opava 2003).

[3] Sovětský svaz postihly ve 20. století tři velké hladomory: 1. v letech 1921-22 nepřežilo odhadem až 10 milionů lidí v Povolží a na Urale; 2. „golodomor“ postihl SSSR v letech 1932-34, nepřežilo ho odhadem 7-8 milionů obyvatel, převážně z Ukrajiny a Kavkazu (denně umíralo až 25 tisíc lidí); 3. a poslední velký hladomor postihl Sovětský svaz těsně po válce, v letech 1946-47, kdy zemřelo na následky sucha a kolektivizace na 2 miliony lidí. (Hlavním viníkem hladomorů byl jednoznačně stalinský režim, který rozvrátil tradiční zemědělství, násilně urychloval kolektivizaci a konfiskoval úrodu, kterou zčásti prodával za dolary na Západ, zčásti nechal shnít ve skladech.)

[4] Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999.

[5] Aktualizovaná verze nejobsáhlejší elektronické databáze „Oběti politického teroru v SSSR“ (Žertvy političeskogo terrora v SSSR) z r. 2013, kterou už od r. 1998 vede sdružení Memorial (a lze ji najít na internetových stránkách http://lists.memo.ru), zahrnuje na 2 miliony 700 tisíc jmen, což však podle tvůrců databáze představuje stále jen asi 20% z celkového počtu obětí státního teroru v bývalém SSSR

[6] Jako projev dobré vůle Sovětů vůči novému spojenci bylo v letech 1939-1941  vydáno do rukou Gestapa na 300 německých komunistů a několik set dalších uprchlíků, včetně mnoha Židů, kteří tím byli de facto odsouzeni k smrti.

[7] Podle průzkumu ruského nezávislého sociologického centra Levada za posledních 10 let – tedy za vlády Putina – Stalinova obliba mezi Rusy nebývale vzrostla. Bez ohledu na rostoucí dostupnost informací o jeho zločinech k němu vzhlíží s obdivem či sympatiemi přes 46% dotázaných Rusů, tedy o 10% více než v r. 2006. Dokonce i obliba neostalinisty Leonida Brežněva (zodpovědného za invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v r. 1968 a sovětskou intervenci v Afghánistánu v r. 1979) stoupla za posledních jedenáct let z 39 na 47%.

[8] И дольше века длится день (1980), české vydání: A věku delší bývá den (Odeon, Praha 1983).

[9] Zřejmě šlo o Avary, resp. Rourany. Pojmenování Žuan-Žuan je asi čínského původu.

[10] Výraz mankurt pochází z kyrgyzského eposu Manas a je odvozen buď z mongolského výrazu manguurach (tj. "hlupák"), anebo turkického slova mengirt ("zbavený paměti") případně man kort ("špatný kmen").

[11] Markýz Astolphe de Custine: Lettres de Russie / La Russie en 1839 (Dopisy z Ruska. Rusko v roce 1839.)

[12] Snad Homo longi.

[13] Český překlad 2018

[14] Prof. Břetislav Horyna: „Memoria jako kategorie záchrany“, Sociální studia 1 / 2010, Fakulta sociálních studií MU Brno.

[15] „Vstup vojsk do Československa nedovolil Západu uskutečnit státní převrat podle technologie uskutečněné za ‚sametových‘ revolucí a zachoval na více než 20 let život v míru za souhlasu všech národů Varšavské smlouvy…“

[16] Russkaja pravda (Русская правда). Vyd. Veče, Moskva 2011

[17] "Как Октябрьская революция 1917 года спасла и сохранила Россию и её народы"; "Каким образом В. И. Ленин сохранил Россию"; "СССР – это естественный путь развития России"; „Как Горбачёв боролся с СССР и разоружал Советскую Армию“.

[18] „Миф о расстреле накануне войны 40 тысяч военнослужащих“, „Советская тюрьма в 1930-1940 годы“.

[19] „Вражеский удар по СССР на ХХ съезде КПСС“ (Zavtra, 25.11. 2015; Vojennoje obozrenije [Военное обозрение] 15.2. 2016; Političeskoje obrazovanie [Политическое образование] 29.10. 2016.

[20] 25. února 1956 přečetl 1. tajemník ÚV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov na neveřejném zasedání text, známý jako „Tajná zpráva O kultu osobnosti a jeho důsledcích“, jenž poprvé označil stalinské období jako dobu bezpráví a teroru. Ona „otevřenost“ je v uvozovkách, jelikož Chruščovovo poodhalení Stalinových zločinů tři roky po jeho smrti nebylo ani v nejmenším plánováno jako odhalení veřejné. Došlo k němu během neveřejného zasedání komunistického politbyra (ÚV KSSS) a uvedený text se tehdy dostal na veřejnost jen zásluhou jednoho z pracovníků sekretariátu, který ho propašoval prostřednictvím izraelských diplomatů do zahraničí, kde byl zveřejněn.

[21] „Русский царь И. В. Грозный – самый гуманный монарх XVI века.“

[22] „История Отечества“

[23] Tak, jako v čele Ruské zeměpisné společnosti (RGO) stojí ex-ministr obrany armádní generál Sergej Šojgu (mimochodem „vojevůdce“ s modrou knížkou).

[24] Správně na tuto otázku odpověděla jen asi desetina dotázaných.

------------------------------------------------------

Prameny:

https://www.mecislavborak.cz/dokumenty/publikace/sborniky/62-Popravy_jako_soucast_politickych_represi_v_SSSR.pdf

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-svet/508089/kdo-je-silenec-s-vylizanym-mozkem-autor-clanku-o-srpnu-1968-vychvaloval-stalina.html

======================================================

===============================================================

Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT, díl první (zkrácený výňatek ze str. 360-372). Použité fotografie: Autor

O AUTOROVI: http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm

TÉMATICKÉ WEBY:

https://www.kinobox.cz/clanky/rozhovory/10333-nostalgie-po-sovetskem-svazu

https://ferohrabal.blogspot.com/2021/12/cestovni-zapisky-z-ruska-aneb-rusko-je.html

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Jan-Urbach-Nostalgie-po-Sovetskem-svazu-564906

https://radiozurnal.rozhlas.cz/martin-dorazin-rusove-s-nostalgii-vzpominaji-na-sovetsky-svaz-vetsina-z-nich-6223553

https://ferohrabal.blogspot.com/2017/03/osvobozeni-evropy-us-imperialismus.html

https://ferohrabal.blogspot.com/2017/04/nove-rusko-podfuk-nebo-iluze.html

https://ferohrabal.blogspot.com/2017/04/rusko-posledni-kolonialni-mocnost.html

https://argumentua.com/stati/kharbintsy-kak-chekisty-rossii-do-sikh-por-skryvayut-massovye-repressii

http://www.cadpress.sk/tajmyr2018recenze.htm

a tématická obrazová alba:

„Nové Rusko“ - Imperiální tragédie v obrazech

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.2474791969227535&type=3

Historie Ruska,SSSR a Kavkazu v obrazech (mapy & fotky)

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.710315769008506&type=3

Historie komunismu a fašismu v obrazech

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.710312929008790&type=3

+

Takto vypadá šíření a obrana „ruských tradičních hodnot“ a "duchovních tradic"! Ruští fašisté a opričnici - pevná hráz proti „banderovcům“ a západní demokracii? :

https://www.youtube.com/watch?v=hp2iRs8BXNU

https://www.youtube.com/watch?v=Q9GUvMO6YHs

https://www.youtube.com/watch?v=G7G2ZwGj4yk

https://www.youtube.com/watch?v=JKPqh2Qt_Sg

https://www.youtube.com/watch?v=Tl0D5ARStHA

https://www.youtube.com/watch?v=DHvxrM7VJ20

https://www.youtube.com/watch?v=Sie5k3BzjAI