Článek
Omské hřbitovy – kronika města vepsaná do žuly a mramoru
Jelikož v každém městě představuje hřbitov jakousi místní kroniku, ze které se toho dá vyčíst mnoho o jeho historii, vydávám se dnes navštívit dvě zdejší nekropole.
Mým prvním cílem je Staro-vostočnoje kladbišče, tedy Starý východní hřbitov. Jde o součást obrovské nekropole, ohraničené třídou 10 let Okťjabrja a ulicí Okružnaja doroga, jejíž hlavní součástí je nový Východní hřbitov.
Hlavním předmětem mého zájmu jsou opulentní pomníky cikánských baronů, nacházející se kupodivu na zdejším muslimském hřbitově. Jelikož hroby představitelů honorace a galerky bývají vždy poblíž brány či podél hlavní cesty, nemusím ani dlouho pátrat.
Rychle nacházím honosný náhrobek cikánského barona Pjotra Oglyho, jenž je na pomníku zpodobněn, jak si – v životní velikosti – hoví v křesle s pohárem v ruce, opíraje se stolek, na němž stojí láhev šampaňského a vodky. Ačkoliv jde o muslimský hřbitov.
Ostatně hned vedle jsou pohřbeni generál Nail Kurbanov a jeho syn, důstojník policie, asi stejně pravověrní muslimové jako jejich soused Ogly.
Omský hřbitov
Ještě, než opustím nekropoli, procházím i hřbitovem židovským.
Davidova hvězda se tady kupodivu střídá s hvězdou pěticípou, pravoslavný kříž se srpem a kladivem.
Mým dalším cílem je Severovýchodní hřbitov.
Sice je problém zjistit kterým spojem se tam dá dostat, ježto každý dotázaný občan mne posílá jinam, ale nakonec nacházím snad tu správnou zastávku na začátku ulice Gercena, u náměstí Pabědy.
Aspoň podle vylepeného jízdního řádu tedy. Čím déle však zde – mimochodem jako jediný – postávám, tím menší je má důvěra v jeho platnost.
Když už se sbírám k odchodu, přijíždí se čtyřicetiminutovým zpožděním autobus linky č. 34, o jejíž existenci jsem již před půl hodinou začal pochybovat. Zatímco já jsem hladový a s hrdlem vyprahlým po hodinovém stepování na slunci, rozesmátý turkmenský šofér– zřejmě po dobrém obědě − je v rozverné náladě.
Jeho stokilová manželka a průvodčí v jedné osobě, mimochodem jakoby z oka vypadla staré Homolkové, mi vysvětluje meškání tím, že vypadl jeden autobus. Bez nároku na odezvu ji odpovídám, že podle jízdního řádu mají jezdit každých 12 minut, přičemž 12+12=24, zatímco nic nejelo skoro hodinu.
Po několika zastávkách zůstává v autobuse jen pár penzistů-zahrádkářů, mířících do předměstské zahrádkářské kolonie, a dvě babky s kyticemi, směřující zřejmě také na hřbitov.
Poté, co jsme fakticky opustili město, končí i normální ulice. Pokračujeme po tzv. objazdné, což je léta neudržovaná asfaltka, kde se jen střídají flastry s výmoly. Šofér kličkuje po silnici jako opilý a stojící důchodci mají co dělat, aby udrželi balanc.
Když je Turkmen nucen před jednou dírou prudce šlápnout na brzdu, neboť v protisměru se objeví náklaďák a nemá ji jak objet, stokilová „Homolková“ se nestačí chytit tyče a řítí se uličkou jako kulový blesk, srážejíc cestou ubohé penzisty jako kuželky.
Kromě pár polámaných kytek, určených stejně jen nebožtíkům, končí však karambol bez následků a já šťastně dosahuji svého cíle.
Když vystupujeme, klade nám „Homolková“ na srdce, že poslední spoj odjíždí z této bohem zapomenuté konečné v 18:30 a poté se odtud už do města nedostaneme jinak, než pěšky. Po zkušenosti s touto linkou bych se tedy na poslední spoj určitě nespoléhal.
Ostatně se tu nemusím ani příliš rozhlížet. Jen pár kroků od brány narážím na rodinnou hrobku Moisejenků, kde spočívají ostatky kdysi nejmocnějšího omského gangstera 90. let Sergeje Moisejenka, zvaného Mojžíš, a jeho bratra Jurije.
Hrobky klanu Mojsejenků - Omský hřbitov
Přestože se rodina přistěhovala do Omsku teprve koncem 80. let a Mojžíš začínal svou kariéru ve zdejších slumech, v krátké době se vyšvihl a postavil si rezidenci, která byla ve své době považována za jednu z nejluxusnějších vil ve městě.
Spolu s mladším bratrem Jurijem se totiž razantně zapojil do zločineckého podsvětí, jehož hlavou se následně stal. Přestože byl Mojžíš jedním z prvních, kteří zde ve městě rozjeli ve velkém obchod s drogami, byl zároveň jediným, kdo se dlouhodobě vyhýbal nedobrovolnému budování socialismu v pruhovaných montérkách. Zatímco většina jeho parťáků skončila na dlouhá léta ve vězeňských koloniích, on dokázal z osidel spravedlnosti vždy vyváznout a navíc převzít klientelu svých zavřených konkurentů.
Počátkem 90. let vytvořil nejsilnější zločineckou skupinu ve městě. Jádro jeho organizace tvořilo na 150 lidí. Ovšem celkový počet jeho „šavlí“ (tipařů, spolupracujících obchodníků, poslíčků a sportovců, sloužících jako ochranka) dosahoval 500 osob. Kromě obchodování s drogami bylo hlavní činností jeho „brigády“ vydírání.
Ve druhé polovině 90. let přeci jen skončil ve vězení, ovšem za potyčku s policajty, ačkoliv původně byl obviněn ze zorganizování vraždy další omské „kriminální autority“, mafiána Vebra zvaného Bobr (jenž měl být údajně umučen přímo v Moisejenkově domě a pak spálen v autě na břehu Irtyše).
V následujících letech pak za neobjasněných okolností zemřeli téměř všichni, kdo byli přímo či nepřímo zapojeni do Bobrovy vraždy. V roce 2002 byl zavražděn i Mojžíšův bratr Jurij, jehož tělo bylo nalezené prošpikované kulkami, aniž by se kdy policie dopracovala k nějakému pachateli.
Během války v podsvětí se Mojžíšův gang prakticky rozpadl a většina jeho bývalých členů se úspěšně zapojila do podnikání.
Když se Mojžíš na jaře 2008 vrátil z vězení, obrazně řečeno odložil pistoli, oblékl sako a přetransformoval svou živnost v obchodní společnost.
Dokonce vstoupil do politiky. Stal se členem Strany důchodců a asistentem poslance městské dumy Jevgenije Mavljutova. Jistý čas si pohrával i s myšlenkou kandidovat do městské rady, ale pak si to rozmyslel.
Nikoli však proto, že by byl bez šance kvůli své minulosti. Vždyť syn jeho kolegy, mafiánského kmotra Aleksandra Komarova (zvaného Sirota), to dotáhl až na vedoucího právního a personálního oddělení kanceláře guvernéra a vlády Omské oblasti a někdejší člen Komarovova gangu Jurij Gamburg dokonce do křesla vicegubernátora.
A bůhví jak mohla ještě Gamburgova hvězdná kariéra pokračovat, nebýt toho, že kvůli jeho nenažranosti (tj. neochotě dělit se s kumpány) skončil v r. 2014 v base za mnohamilionovou rozkrádačku[1].
I když lze říci, že ani tentokrát jej Štěstěna neopustila úplně, neboť dostal sice 5,5 roku, ale už po 2 letech a 7 měsících z vězení vyšel a našel si práci v moskevské pobočce firmy Sberbank Kapital. A to nehledě na fakt, že záhadně vyklouzl i z obvinění z vraždy svého někdejšího šéfa Siroty v r. 1998, ze které jej prakticky usvědčil další mariánský kmotr Oleg Spiridonov[2], důvěryhodnost jehož výpovědi byla potvrzena i opakovanými testy na detektoru lži.
A pak že zemí neomezených možností je Amerika!
S ohledem na výše uvedené okolnosti je pozoruhodné, že ačkoliv řada jeho nejbližších spolupracovníků skončila s kulkou v hlavě anebo v betonových základech nějaké stavby, samotný Sergej Moisejenko zemřel na Vánoce 2015 ve své posteli jako spořádaný občan.
I po smrti odpočívá ovšem v podobné společnosti, v jaké se pohyboval za svého života. Stačí se porozhlédnout po okolních pomnících zobrazujících – vesměs v životní velikosti – už na pohled koloritnyje typy. Chlápky ověšené masivními řetězy a náramky, s cigaretou v koutku úst, často i s oblíbeným automobilem v pozadí.
Omský hřbitov
Tato alej tak silně připomíná album kriminální ústředny.
Asi není náhodou, že zcela výjimečně se některý z těchto nebožtíků dožil důchodu, jak vypovídají data na náhrobcích: Ašot Adamjan (1967-2012), Armen Arušanjan (1986 2016), Jurij Moisejenko (1968-2002), Ivan Nečipurenko (1954-2011), Aleksandr Roganskij (1955-1992) …
Ale abych negeneralizoval, nedaleko od mafiánských bossů, podél centrální cesty, odpočívá i řada omských sportovců. Např. jachtař Gennadij Bunzja či boxer Oleg Markin, mistr sportu Sovětského svazu (vítěz mistrovství SSSR v roce 1987).
Anebo hokejista Gennadij Šestakov, který skonal 4. srpna 2012 přímo na ledě během veteránského mistrovství Ruska mezi kluby „Bajkal“ Irkutsk a „Junosť“ Omsk.
Na závěr bych ještě rád uvedl jednu perličku.
Před dvěma lety rozvířila pozornost omské veřejnosti zprávička na internetu o objevení záhadného hrobu bez jakéhokoliv nápisu, avšak s podobiznou světoznámého spisovatele-mystika Carlose Castenedy, na zdejším hřbitově.
Jak zprávu přebírali další a další bloggeři a žurnalisti, množily se dohady, ale záhadě se nedařilo přijít na kloub. Navíc shodou okolností v roce 2003 došlo k požáru v kanceláři správy, během něhož shořely všechny záznamy o hrobových místech.
Po několika měsících však vyšlo najevo, že za celým humbukem stojí parta omských performerů, kteří vytvořili tuto mystifikaci jako součást svého happeningu.
Vyrobili jednoduše porcelánovou fotografii, kterou nalepili na neidentifikovatelný náhrobek, načež pustili do světa snímek hrobu v očekávání reakcí veřejnosti.
Fiktivní hrob Castenedy v Omsku
Piknik na čerlakském hřbitově
Aby bylo mé obeznámení s osazenstvem zdejších nekropolí komplexní, vydáváme se ve čtvrtek s Renatem na Novo-jižní neboli Čerlakský hřbitov (který se nachází poblíž obce Čerlak), ležící 5 kilometrů za hranicemi Omsku.
Zdejší hřbitov je totiž oblíbeným místem posledního odpočinku cikánské honorace a tudíž se zde mj. nachází i řada zajímavých pomníků cikánských baronů.
Ze zastávky poblíž nádraží sem jede linka městského autobusu č. 117. Ten staví přímo u brány hřbitova, resp. hřbitovů, jelikož ty se rozkládají po obou stranách silnice.
Exkurzi začínáme na hřbitově po pravé (západní) straně.
Jak už bývá na ruských hřbitovech zvykem, i zde místa nejblíže vratům a podél hlavních cest zaujímají význačné osobnosti města. Ať již zasloužilé či nechvalně známé, díky zásluhám či bohatství.
Hrobka „kmotra“ Gukova - Omský hřbitov
Konkrétní výjimkou je zde veliká rodinná hrobka přímo oproti vratům, kde spočívá rodina – mladí manželé a jejich dvě malé děti – která se stala obětí bezcitných banditů během kempování na Altaji. Čtyři životy vyhasly kvůli pár rublům a fotoaparátu turistů, který zločinci vyměnili za dvě lahve vodky. Jelikož jejich auto dokázali stěží nastartovat, svrhnuli ho vrazi i s mrtvolami do strže.
Zahýbáme doleva a před námi defilují osobnosti veřejného života i blatného světa, jejichž hroby lemují hlavní cestu. Poblíž místa posledního odpočinku několika generálů a podnikatelů se nachází třeba hrob Michaila Algaše, někdejšího juniorského rekordmana ve vzpírání[3], který si ve svých 24 letech utrhnul při tréninku játra. Jen o pár kroků dál odpočívá další sportovec, Ivan Dvornyj, bývalý sovětský olympijský šampion v basketbalu (z r. 1972), který nejprve skončil v base za šmelinu s pašovaným západním zbožím a poté jako drážní dělník.
Když míříme do zadního sektoru hřbitova, kde – mezi řadovými nebožtíky – spočívá Renatův kamarád, upoutává mou pozornost veselé srocení u jednoho z hrobů. Vysvítá, že zde cikánská rodina právě oslavuje 5. výročí smrti matky a babičky.
Cikánský piknik
Když se dozvídají, že jsem český cestovatel, zvou mne ke stolu, abych si též symbolicky s babičkou připil a něco málo pojedl.
Ještě v autobuse jsem Renatovi z legrace říkal “ doufám, že na hřbitově bude nějaký bufet“, a ejhle, na moje slova došlo.
Zatímco vdovec mi nalévá štamprdle vodky, jeho syn přede mne pokládá talíř se šašlikem, navíc skvělým. Kam se na něj hrabe nějaká šašlikáreň ve městě.
Stůl se jen prohýbá pod mísami se zákusky, šunkou, karbanátky a ovocem. Vévodí mu veliký bílo-růžový dort a několik lahví vodky a koňaku.
Hřbitovní bufet
Babička musí mít radost, když vidí, jak se tu celá rodina sešla, aby oslavila její výročí. Vedle hrobky se otáčí syn kolem mangalu, na němž se peče další várka šašliků, vnučka míchá ve velkém kotli plov. I z něj musím ochutnat, byť se dušuji, že už jsem plný.
Nenahánět mne Renat, že už bychom měli jít, mohl bych tu s novými cikánskými kamarády debužírovat do zavírací doby. Takto si dávám už jen posledního prcka na cestu a loučím se: Ačhen Devleha!
Dža Devleha! Dža Devleha! – zní sborově v odpověď.
Poté přecházíme přes silnici na druhý hřbitov.
I zde se nachází hrobky cikánských baronů podél hlavní cesty a okolo chrámu. U každé se, samozřejmě, nachází stůl sloužící k pohoštění pozůstalých. U některých jsou ovšem i besídky či zasklené pavilony, kde lze pořádat hostiny pro několik desítek osob.
Hrobka s altánkem pro smuteční hostiny
Zajímavostí je, že mnohé cikánské pomníky zdobí vyobrazení koně, ačkoliv dnešní baroni kočírují spíše stovky koní pod kapotou svých bavoráků a luxusních offroadů, než že by se trmáceli v koňském sedle.
----------------------------------
Poznámky a vysvětlivky:
[1] Machinace při odprodeji lukrativních městských pozemků a budov.
[2] Někdejší zástupce ředitele a šéf bezpečnosti společnosti Miraf.
[3] V r. 2011 získal mistrovský titul na mistrovství Eurasie, kde dosáhl též světového rekordu, když zvedl 270 kilogramů.
========================================================
Zdroj:
F.R. Hrabal-Krondak: CESTA NA TAJMYR aneb Po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu krajem šamanů, starověrců, komunistických lágrů a morbidní postsovětské nostalgie (ISBN / EAN 9788082360076; str. 413-418).
Obálka knihy
Podrobnosti:
rozhovor_tema_xii
=======================================
O AUTOROVI:
CV / Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
Fero HRABAL-KRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Stejní lidé, stejné cíle aneb Kryptokomunistický blok po boku Kremlu jako čs. komunisté před 90 lety
