Článek
Z Babího jaru pokračujeme okolo stadionu FK Spartak Kyjev, a dále po Podilském uzvizu, Ovrucké a Melnikova zpět do centra. Cestou se zastavujeme u legendárního fotbalového stadionu Start ve čtvrti Šuljavka[41], kde se nachází zajímavý památník z r. 1981, připomínající jednu z mnoha sovětských propagandistických mystifikací.
Památník „Mač smrti“ u stadionu FK Start
„Mač smrti“ na tématické FDC
„Mač smrti“
„Mač smrti“
„Mač smrti“ - detail
Německá okupační správa sice po obsazení Kyjeva rozpustila všechny sovětské společenské organizace, včetně fotbalových klubů, ale iniciovala vznik nových. Jedním z nich byl FK Start, který založil ředitel stejnojmenného pekařského závodu, Moravák, resp. „volksdeutsch“ Josef Kordič. V něm působila i řada hráčů, kteří před válkou hráli za kyjevské prvoligové kluby FK Dynamo a FK Lokomotyv, včetně 8 fotbalistů, které si Kordič vyžádal ze zajateckých táborů.
Po sérii drtivých porážek, které Rudé armádě uštědřil Wehrmacht v počáteční fázi II. světové války, kdy padlo – díky Stalinovu ignorantství – jen během tzv. Kyjevské operace[42] do německého zajetí na půl milionu sovětských vojáků, byly pro ně totiž v celém okolí Kyjeva zřízeny rozsáhlé zajatecké tábory.
Během prvního pololetí 1942 sehrál ukrajinský tým pod názvem FK Start řadu zápasů nejen proti jiným ukrajinským klubům, ale i proti mančaftům sestaveným z příslušníků německé, maďarské a rumunské armády.
Plakát zvoucí na zápas
9. srpna 1942 se právě na tomto stadionu (který se tehdy jmenoval Zenit) odehrálo fotbalové utkání, které vešlo do dějin jako „Mač smrti“. Utkalo se v něm mužstvo wehrmachtu „Flakelf“ (složené z příslušníků německého protiletadlového dělostřelectva) a kyjevský oddíl FK Start, v jehož řadách hrálo (vedle bývalých hráčů Dynama, Lokomotyvy a Spartaku) i dalších šest sovětských zajatců vyreklamovaných Kordačem z bojarského tábora.
Plakát k odvetnému fotbalovému utkání
Toto utkání připomíná nejen tento památník zobrazující nahého fotbalistu (s tělem atleta) šlapajícího po německé orlici na vysokém pylonu, ale i dva další, označující (stejně jako většina ruských publikací) uvedené utkání jako „mač smrti“ z důvodu, že většina členů sovětského mužstva měla být údajně ihned po utkání zastřelena.
„Mač smrti“
Podle sovětské verze šlo prý o pomstu za porážku (skóre 5:3), kterou Sověti uštědřili okupantům, ovšem ve skutečnosti bylo všechno – jako obvykle − úplně jinak.
Navzdory skutečnosti, že se tato melodramatická (čti lživá) verze události stala předlohou celé řady knih, kterou zahájil Mač smrti Alexandra Borščagovského, jakož i filmů Osudový zápas (režie Jevgenij Karelov, 1962) a Mač (režie Andrej Maljukov, 2012)[43].
Snímek z filmu „Mač smrti“
Snímek z filmu „Mač smrti“
A v roce 1964 obdrželi čtyři zahynuvší fotbalisté (kteří mimochodem před zařazením do fotbalového klubu podepsali slib věrnosti Německé říši) Medaili za odvahu in memoriam a v r. 1971 jim byl u stadiónu Dynama Kyjev odhalen pomník, první ze tří. (Další jejich pomník se od r. 1999 nachází na místě někdejšího koncentračního tábora Syrec, poblíž chrámu Sv. Petra Mogily, uprostřed bytové zástavby mezi ulicemi Eleny Teligi, Akademika Ščuševa a Akademika Grekova.)
„Mač smrti“
Pamětní mince fotbalisty Beskova
Skutečné okolnosti „mače smrti“ byly však mnohem prozaičtější.
Především nikdo z fotbalistů nebyl ani zastřelen ani uvězněn bezprostředně po uvedeném utkání. Naopak údajně dokonce odehráli několik dalších zápasů.
Faktem je, že část hráčů Startu byla sice na podzim 1942 (tedy nikoli bezprostředně po utkání) uvězněna v koncentračním táboře Syrec, ale nikoli v souvislosti se svým sportovním výkonem. Stejně jako v případě Mykoly Korotkicha, který v prosinci téhož roku zemřel na selhání srdce v cele kyjevského gestapa. Ani on tam neskončil jako fotbalista, nýbrž jako důstojník NKVD, poté, co byl usvědčen nálezem fotografie, na níž byl zvěčněn v uniformě majora tohoto nechvalně známého útvaru.
Ivan Kuzmenko, Nikolaj Trusevič a Oleksij Klimenko byli sice počátkem roku 1943 opravdu zastřeleni, ovšem za šmelinu s uzeninami a moukou během svého pracovního nasazení v místní pekárně a masokombinátu.
Podstatné je, že většina aktérů tzv. „zápasu smrti“ však přežila. Osm členů uvedeného mužstva se nejenže prokazatelně dožilo konce války, ale Vladimir Balakin (†1992), Lev Gundarev (†1994) a Makar Hončarenko (†1997) dokonce i rozpadu SSSR.
Však také Makar Hončarenko v rozhlasovém rozhovoru odmítl tvrzení, že by jim Němci během utkání vyhrožovali smrtí, jako bohapustý propagandistický výmysl.
Když si to tak zrekapituluji, evokuje mi tato legenda, s prominutím, onen starý vtip, jak se chlapi nahrnou do kina na základě plakátu propagujícího film „Dala baba vojákovi“, načež zjistí, že se vloudila chybička a promítají film „Balada o vojákovi“. Jenom naruby.
Kyjevský_mač_7
-------------------------------------------------------------------
[41] Na ul. Šoluděnko 28/4
[42] Díky Stalinovu diletantskému rozhodnutí utrpěla Rudá armáda v září 1941 v tzv. Kyjevském kotli drtivou porážku, při které bylo zabito, zraněno či zajato přes 700 tisíc sovětských vojáků. Jednalo se tak o vůbec největší obklíčení vojsk v historii válek. V pěti takových kotlech (charkovském, kerčském, kyjevském, melitopolském a umaňském) bylo celkem zajato na 1 100 000 sovětských vojáků.
[43] Uvedený film je na Ukrajině zakázaný, jelikož nejenže pokračuje v šíření dávno odhalené mystifikace, ale navíc v něm režisér Maljukov líčí ukrajinské fotbalisty jako kolaboranty, zatímco Rusy jako statečné odbojáře. Volně se příběhem inspiroval také film Dva poločasy v pekle (režie Zoltán Fábri, 1961)
Snímek z filmu „Dva poločasy v pekle“
Pakát k filmu „Dva poločasy v pekle“
Pakát k filmu „Dva poločasy v pekle“
================================================================
Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT, díl 1., str.76-80.
O AUTOROVI: http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm
........................................
Externí odkazy:
Fero HRABAL-KRONDAK
O AUTOROVI:
Autorovy rozhovory:
