Admirál Kolčak - námořník, polárník, vědec a diktátor, poslední zákonný vládce Ruské říše

Na konci Divadelního náměstí (a budovy Kadetky) zahýbám z Leninovy ulice doleva a pokračuji okolo Vysoké letecké školy ulicí Čkalova až na nábřeží Irtyše, kde v někdejší rezidenci admirála Kolčaka sídlí Muzeum občanské války[1], které je de facto Muzeem Kolčaka, jak se mu mezi místními ostatně i říká.

Kromě toho, že Kolčak v této budově bydlel a úřadoval, je totiž jeho osobě věnována i podstatná část expozice. A to nejen jeho působení v čele bílých vojsk, ale i jeho předchozí kariéře vědecké a námořnické.

Mám štěstí. Ačkoliv přicházím do muzea během polední přestávky a jeho prostory zejí prázdnotou, kromě vrátného a veledůležité uklízečky se mi daří zastihnout i paní ředitelku.

Vytrhuji ji od mravenčí práce na digitalizaci někdejší kartotéky NKVD z konce 40. let minulého století, jejímuž zpracování se pracovníci muzea věnují již čtvrtý rok. Od r. 2013 dennodenně přepisují údaje ze zažloutlých kartotéčních lístků, v nichž jsou zaznamenány fragmenty osudů desetitisíců místních obyvatel, kteří se ocitli v hledáčku komunistické tajné policie z nejrozličnějších příčin.

Někdo proto, že byl kulak, jiný proto, že byl Žid, Němec, Polák, Lotyš, Litevec nebo Čech, anebo jen příbuzný emigranta či politického vězně.

Z čekistické hlediska byl podezřelý každý, kdo jakkoli vybočoval ze šablony standardního sovětského občana.

Vedle sebe tu defilují buržujové, anarchisté, duchovní, eseři, trockisté, zednáři, basmači, kozáci, interbrigadisté, bývalí carští důstojníci, úředníci a příslušníci aristokracie, intelektuálové a umělci, ale i tisíce válečných zajatců, kteří se ve víru válečných událostí ocitli v Omské oblasti. Stejně jako potomci českých a německých kolonistů či polských a pobaltských vyhnanců.

Jak Galina Jurjevna říká, ze 100 000 kartotéčních lístků mají zatím zpravovanou zhruba polovinu, takže digitalizace si ještě vyžádá nějaký rok. Poté by však tato databáze mohla být užitečnou pomůckou i pro naše badatele, pídící se po osudech našich krajanů, které osud zavál na Sibiř.

Paní ředitelka odskakuje od hromádky kartiček a ochotně se mi věnuje. Osobně mne provádí expozicí, upozorňujíc mne na nejzajímavější exponáty. Zároveň si dělá poznámky, co by pro mne mohli její pracovníci v archívu najít.

Jedním z nejzajímavějších exponátů je kopie ikony Svatého Nikolaje Čudotvorca (sv. Mikuláše Divotvůrce), zvaná „Nikolaj Zraněný“. V tomto označení se odráží skutečnost, že zmíněný obraz byl vážně poškozen během ostřelování Kremlu bolševiky. Při požáru shořela jeho levá část (zobrazující ruku světce držící maličký chrám), ale jeho zbytek se zachránil. Následně patriarcha Tichon tuto ikonu poslal admirálu Kolčakovi se svým požehnáním bojovat proti ateistům.

Během admirálova pobytu v Omsku zdobila zmíněná ikona stěnu jeho soukromé kaple. Její poškození a meč v pravé ruce světce představovaly pro něj jakési symbolické memento.

Podstatnou část muzejní expozice tvoří dokumenty přibližující Kolčakovy předválečné aktivity.

Ačkoliv veřejnosti je totiž Alexandr Kolčak znám vesměs jenom jako bělogvardějský představitel a krutý vládce západní Sibiře aspirující na pozici sibiřského cara, faktem je, že před bolševickou revolucí byl významným mořeplavcem, geografem a polárníkem. Z toho důvodu se aspoň krátce zastavím i u této kapitoly jeho života.

-------------------------------------------

[1] Oficiálně nazývané Centrum pro studium dějin občanské války (Центр изучения истории Гражданской войны) na ul. Irtyšskaja naběrežnaja č. 9.

[2] V r. 1937 sovětské úřady sice ostrov přejmenovaly na Rastorgujevův, ale od r. 2005 nese opět původní jméno a nachází se na něm i Kolčakův památník.

[3] O existenci Sannikovova ostrova byl přesvědčen i ruský geograf a spisovatel Vladimír Obručev Afanasjevič, který se zabýval zápisky Sannikova i Tolla a souhlasil i se Sannikovovou teorií, že na takto odříznutém ostrově by mohli žít ještě i hominidi a pravěká zvířata. V r. 1926 napsal Obručev na toto téma vědeckofantastický román Země Sannikovova, který v r. 1973 zfilmoval Albert Mkrtčjan.

[4] Friedrichem Seebergem, Nikolajem Protodiakonovem a Vasilijem Gorochovem.

[5] Zřejmě bosenský Srb, který konvertoval k islámu.

------------------------------------------

Jak jsem nastínil, Alexandr Vasiljevič Kolčak zasvětil svůj život námořnictvu. Poté, co vystudoval námořní kadetku (Morskyj kadetskij korpus), nastoupil v březnu 1895  k 7. námořnímu praporu v Petrohradě, ale krátce nato byl převelen na Dálný východ, kde sloužil čtyři roky na křižníku Rjurik, ve válečné flotile dislokované ve Vladivostoku. V r. 1897 byl Kolčak přeložen na kliper Krejser dislokovaný v Port Arthuru (s nímž mj. navštívil řadu korejských a japonských přístavů). V prosinci 1898 byl znovu převelen, tentokrát na námořní základnu baltské flotily v Kronštadtu, kde absolvoval studium hydrologie. Zároveň byl povýšen do hodnosti poručíka.

Po příjezdu do Petrohradu se Kolčak dozvěděl o chystané rusko-švédské expedici na Špicberky na ledoborci „Jermak pod velením viceadmirála S.O. Makarova. Jelikož byl mladý důstojník uchvácen Makarovovou slavnou přednáškou „K severnímu pólu“, kterou prezentoval v Ruské geografické společnosti, pokusil se Kolčak dostat do jeho expedičního týmu.

Navštívil kvůli tomu Makarova, ale posádka ledoborce již byla kompletní a bez souhlasu ministerstva nebylo možné, aby Kolčak jednoduše přestoupil z jedné lodi na druhou. Jermak tak odešel na sever bez něj.

Svého snu se ovšem nevzdal a o několik let později se Kolčak zúčastnil hned několika výzkumných cest na Sever. Za svou výzkumnou činnost dostal od Ruské akademie věd i vysoká ocenění.

Trvalým svědectvím jeho polárnického období je dodnes třeba Kolčakův ostrov u pobřeží poloostrova Tajmyr[2], jenž objevil v r. 1901 během své první polární výpravy na palubě lodi Zarja. Tehdy se účastnil ve funkci hydrologa a kartografa vědecké expedice petrohradské Akademie věd pod vedením barona Eduarda Gustava von Tolla, která v letech 1900-1902 pátrala v severních pustinách po tajemné Sannikovově zemi, arktickém ostrovu, ležícím údajně uprostřed Severního ledového oceánu, kde díky horkým pramenům panuje příjemné klima a na úrovni člověka doby kamenné žijí příslušníci národa Onkilonů i jinak dávno vyhynulá zvířata.

Tuto mýtickou zemi, ležící údajně severně od Novosibiřských ostrovů v r. 1811 ve svých cestovatelských zápiscích popsal ruský lovec kožešin Jakov Sannikov jako pevninu uprostřed ledových ker, ze které se tyčí pahorky vysoko nad hladinou oceánu. [3]

Na výše uvedené expedici se poprvé překřížila životní dráha Kolčaka a Nikifora Begičeva, který od r. 1897 sloužil jako bocman na školní plachetnici námořní kadetky v Kronštadtu a na jaře 1990 nastoupil jako bocman na palubu Tollovy expediční lodi Zarja, aby na ní po Kolčakově boku strávil následující 3 roky. Dá se říci, že skrze účast v této expedici se osudy Kolčaka a Begičeva dramaticky svázaly.

21. července 1900 se expedice na palubě Zarji, speciálně vybavené lodi zakoupené v Norsku, přesunula Baltským, Severním a Norským mořem k břehům poloostrova Tajmyr, kde bylo naplánováno první zimování. Předtím Kolčak strávil nějaký čas v Norsku, kde nejen dohlížel na vystrojování Zarji, ale též studoval u slavného polárního průzkumníka F. Nansena.

Během plavby a zimování na Tajmyru zde (stejně jako následně na Novosibiřských ostrovech) Kolčak prováděl hydrografické a oceánografické práce, pozoroval stav ledu a prováděl výzkum zemského magnetismu. V dubnu a květnu 1901, zatímco Zarja spočívala v sevření ledu, Kolčak s Tollem spolu procestovali a zmapovali přes 500 km dlouhou část pobřeží Tajmyru.

Poté, co se jejich lodi nepodařilo zdolat ledovou bariéru v okolí Novosibiřských ostrovů, se Toll 23. května 1902 spolu s třemi členy výpravy[4] rozhodl opustit palubu Zarjia vyrazit na saních k Bennettovu ostrovu. Zatímco zbytek posádky na ně marně čekal v ústí Leny (poblíž Tiksi), kam se Zarja koncem září uchýlila před příchodem zimy, Kolčak s Begičevem se vrátili přes Jakutsk a Irkutsk do Petrohradu, kam dorazili po strašných útrapách na cestě až v prosinci 1902.

Hned po návratu do Petrohradu začal Kolčak organizovat záchrannou výpravu, do níž se dobrovolně přihlásil i Begičev. Během této výpravy vyslané admiralitou, která se pod vedením poručíka Alexandra Kolčaka vydala na jaře 1903 pátrat v oblasti Novosibiřských ostrovů po části Tollovy výpravy, která zůstala na podzim 1902 odřezaná na Bennettově ostrově, zachránil bocman Begičev svého velitele před jistou smrtí, když jej vytáhl z ledové vody a vzkřísil.

Poté, co Kolčakova záchranná expedice dorazila začátkem července 1903 na saních tažených psími spřeženími k mořskému pobřeží, kde přesedla do člunů, byli totiž polárníci často nuceni z nich vystoupit a zdolávat pěšky ledové bariéry, tahaje čluny za sebou.

Při jednom takovém přechodu pole ledových ker se Kolčak probořil do mrazivé vody a nebýt pomoci Begičeva, který jej kriticky podchlazeného vytáhl, převlékl do suchého oděvu a masírováním zahřál, skončila by jeho kariéra o 17 let dříve, než se nakonec reálně stalo.

Když Kolčakův záchranný tým po čtyřtýdenním strastiplném putování Ledovým oceánem dosáhl 4. srpna Bennettova ostrova (v souostroví De Longa), našel tam jen opuštěné tábořiště Tollovy skupiny a deník, v němž poslední zápis z 8. listopadu 1902 uvádí, že se Toll rozhodl vydat se svými muži zpět na jih. Po cestě však zahynuli.

Během rusko-japonské války v letech 1904-05 se Kolčakovy a Begičevovy cesty znovu překřížily. Oba dva totiž tehdy osud zanesl na Dálný východ, do Port Arthuru, ruské námořní základny na břehu Žlutého moře (na poloostrově Liao-tung v severovýchodní Číně). Zatímco Begičev se během rusko-japonské války podílel na obraně Port Arthuru jako bocman na minonosce Besšumnyj, Kolčak tam chrabře bojoval jako důstojník lodi Serdityj, za což byl vyznamenán hned dvěma řády – Řádem sv. Anny a Řádem sv. Stanislava.

V průběhu jedné námořní bitvy byl vážně zraněn, přesto však odmítl opustit velitelský post a řídil střelbu, dokud neupadl do bezvědomí. Tato epizoda zdá se být odkazem k jeho janičářské nátuře, krvi balkánských horalů, kolující v jeho žilách. Tím mám na mysli původ jeho rodu, jehož kořeny se aspoň podle dostupných pramenů nachází v Bosně.

Podle této verze byl prvním známým předkem A. V. Kolčaka turecký vojevůdce Ilias Kolčak paša[5], velitel pevnosti Chotyn v Besarábii, který po zajetí Rusy v r. 1739 přešel do carských služeb.

Navzdory jeho výše uvedeným zásluhám na poli vědeckém i při obraně Ruska v obecném povědomí Kolčak figuruje víceméně jen jako symbol protibolševického hnutí a bílého teroru, neboť poté, co v listopadu 1918 svrhl pučem rozhádanou a zkorumpovanou omskou prozatímní vládu (Direktorium) a prohlásil se vladařem Ruska, nechal popravit na 500 eserů (pokoušejících se jej sesadit a laškujících s bolševiky!) a proti rudému teroru nastolil teror bílý.

Faktem totiž je, že Kolčakovy jednotky se nezřídka dopouštěly obdobných zločinů, jako bolševici. Nebylo výjimkou, že docházelo k hromadným exekucím civilistů anebo vypálení celých vesnic, jejichž obyvatelé „spolupracovali s bandity“ (rudými partyzány) anebo jednoduše využili bezvládí k rabování a vraždění „kulaků a buržujů“.

Situaci asi celkem jasně ilustruje níže uvedené „Provolání Čs. vojska na Rusi“ z ledna 1920 (které určitě nelze podezřívat ze zaujatosti či náklonnosti k bolševikům):

Československé vojsko – obyvatelstvu Sibiře:

“. . . Za necelý rok svého trvání vláda admirála Kolčaka definitivně zahubila a rozvrátila frontu i týl. Všechny protesty a výstrahy našich (československých) představitelů i našeho tisku zůstaly omskou vládou i spojenci bez povšimnutí. Konečně byli jsme nuceni obrátiti se k představitelům spojeneckých mocností se známým memorandem ze 14. listopadu r. 1918. V něm bylo celému světu poukázáno na „stav naprosté libovůle a bezzákonnosti, který zavládl v Sibiři“:

«Místní vojenské ruské orgány dopouštějí se skutků, nad kterými užasne celý civilizovaný svět; pálení vesnic, vraždy mírných občanů, popravy bez soudu, na pouhé podezření z politické neloajálnosti jsou na denním pořádku.»

Memorandum nezakrývá, že se Čechoslováci na Sibiři ocitli „v morálně tragické situaci a že jediným východiskem pro ně jest: okamžitý návrat domů a do uskutečnění návratu záruka svobody brániti bezpráví a zločinům, ať již vycházejí z kterékoli strany.“ Naše memorandum stalo se známým celému světu a nemálo působilo na konečné rozhodnutí spojeneckých vlád vzdát se intervence v Rusku. Rozhodující význam československých informací o Sibiři potvrdil anglický ministerský předseda Lloyd Georgie již v říjnu r. 1919: «Admirál Kolčak byl obklopen neschopnými generály starého režimu a Češi nám řekli první tuto pravdu.»

Když v prosinci minulého roku (1919) začalo ve střední Sibiři povstání proti vládě Kolčakově, naše vojska všude zachovávala úplnou a čestnou neutralitu, neskrývajíce svých sympatií ke všem odpůrcům diktatury. S novou vládou v Irkutsku jsme navázali pracovní styky za účelem rychlé a svobodné evakuace naší armády. Kolem naší armády pracuje neustále a vytrvale provokace, snažíc se vyvolati a co nejvíce vybičovati vzájemné roztrpčení mezi naším vojskem a ruským národem. Tvrdí se Vám, že my chráníme adm. Kolčaka, že my vyvážíme zlatý poklad. Jedno i druhé tvrzení není než naprostou lží.

My jsme adm. Kolčaka vydali vládě Politického středu, protože jako každý ruský občan podléhá za své činy zákonnému soudu. Admirál Kolčak nemohl si činiti nárok na právo útočiště u Čechoslováků, proti kterým se dopustil přímo zločinu rozkazem atamanu Semenovu, aby všemi prostředky překážel našemu postupu na východ, nezastavuje se ani před zničením mostů a tunelů.

Co se týče zlatého pokladu, naši představitelé prohlásili, že jej považujeme za majetek ruského národa a naprosto jej nehodláme vyvézt na východ; ovšem trváme prozatím na tom, aby i nadále zůstala u zlatého pokladu smíšená českoruská stráž, a to až do průjezdu našich vojsk Irkutskem. Proto všechny jiné pověsti a pomluvy nejsou než prací agentů-provokatérů.

Občané! Po pětiletém strádání se vrací čs. vojsko do osvobozené vlasti. Likvidací Semenovců na Bajkale ukázalo, že umí si otevřít se zbraní v ruce cestu proti všem, kdokoli by nás chtěl zadržovat. Věříme, že ruský národ si nepřeje, aby byl podkopáván dobrý přátelský poměr mezi ním a čs. armádou a že bude podporovat naší evakuaci na východ. Věříme zejména v spolupráci železničních zaměstnanců, jichž životů a zájmů jsme vždy hájili a jsme hotovi je chránit proti všem útokům.

Československá republikánská armáda upřímně přeje ruskému národu, aby se zbavil každého otrockého jha a aby byl plně svoboden ve své tvůrčí práci na uspořádání svého nového života.

Informační odbor československého vojska na Sibiři.“

Podle pozdějšího vyšetřování tzv. Politické komise irkutské vlády Politického středu, složené z bolševiků, eserů a menševiků, nechal údajně Kolčak (resp. jeho režim) popravit či zavraždit více než 100 000 lidí.

Ovšem na jeho vrub byla samozřejmě připsána i mnohá zvěrstva, která měli na svědomí (o své vůli) jeho podřízení, kozáci atamanů Anněnkova, Krasilnikova a Semjonova anebo obecně bělogvardějské jednotky.

Prizmatem ruské občanské války a v kontextu doby, tj. na pozadí bolševických zvěrstev a následného období Velkého teroru, a s přihlédnutím k aktuálně dostupným historickým dokumentům, jeví se ovšem Kolčakovy zločiny problematické či sporné.

Vždyť prakticky v téže době naopak bolševici například krvavě potlačili Tambovské povstání, jedno z největších lidových povstání během ruské občanské války. Bolševický teror si zde v konečném důsledku vyžádal životy až 240 000 obyvatel Tambovské oblasti, kteří v letech 1920-1922 zahynuli v důsledku bojů, poprav a internace v koncentračních táborech.

Operace bolševiků pod vedením s. Tuchačevského si nijak nezadaly s barbarstvím mongolských nájezdníků či řáděním esesáků. Tuchačevskij zde praktikoval popravy zajatců a rukojmí, vypalování vzdorujících měst a vesnic a podpalování polí a lesů k „vykouření“ partyzánů, používaje proti povstalcům dělostřelectvo, letadla a chemické zbraně …

To ovšem nebrání tomu, aby maršál Tuchačevskij – na rozdíl od admirála Kolčaka – měl v Omsku svou ulici, ačkoliv ke své mučednické koruně přišel jen díky tomu, že hrou osudu(a partajních intrik) spadl záhy do soukolí revolučního teroru, které sám pomáhal spustit.

Každopádně drakonická opatření Kolčakovy vlády měla za následek i to, že se třeba americká vláda odmítla angažovat v její podpoře.

A je to i důvodem, proč se dodnes v Omsku – na rozdíl od Irkutsku – nepodařilo vztyčit Kolčakův pomník ani na místě přímo spojeném s jeho působením.

Na tomto místě nutno zdůraznit, že původně neměl Kolčak sebemenší úmysl stát se vládcem Sibiře, potažmo Ruska, kam se neochotně vrátil na podzim 1918 de facto na naléhání Britů a představitelů ruské Prozatímní vlády.

Poté, co jej Říjnová revoluce zastihla (cestou z USA) v Japonsku, nabídl totiž své služby Britům, aby mohl pokračovat v boji proti Německu. Britové však posléze dospěli k závěru, že než na frontě v Mezopotámii, bude Kolčak prospěšnější v Rusku, když bude bojovat proti bolševikům a přivede Rusko zpátky do války na straně Dohody, protože bolševici po převzetí moci podepsali v březnu 1918 separátní brestlitevský mír s Německem a de facto se stali spojenci Centrálních mocností.[1]

[1] V létě 1918 přijel Kolčak do Charbinu, aby se na výzvu gen. D.L. Chorvata ujal velení bělogvardějských vojsk v oblasti Mandžuska a Dálného východu, na které následně rezignoval v důsledku konfliktů s atamanem Semjonovem a japonskou armádou a velením pověřil gen. M.M. Pleškova, načež v září odjel do Omsku, kde se 5.11. stal ministrem obrany zdejší bílé vlády.

---------------------------------------------

Záměr vztyčit admirálův pomník vzbuzuje u části omské veřejnosti takové pohoršení, že i nadále zůstává na dvoře muzea jen zakonzervovaný piedestal.

Paradoxně navzdory přetrvávající krvavé aureole Vladimíra Iljiče a stovkám pomníků tohoto ideologa rudého teroru (v jehož jméně zemřely desítky milionů lidí), zdobících ulice a náměstí po celém Rusku, aniž by budily sebemenší pohoršení občanů, kteří Kolčakovi nemohou přijít na jméno. (Ostatně i  ulic nesoucích jméno masového vraha Stalina je dodnes po celém Rusku minimálně 56.)[1]

To, že Omčanům nevadí Iljičovy sochy anebo centru Omsku vévodící Dzeržinského náměstí, pojmenované na počest „Železného Felixe“, Leninova krvežíznivého kata, zakladatele a velitele obávané Čeky (předchůdkyně NKVD a KGB), hodně napovídá o ruské mentalitě a světonázoru místních občanů.[2]

V 90. letech byla bohužel zřejmě promeškána poslední příležitost k rehabilitaci Kolčaka v očích Omčanů, kterou skýtalo období těsně po pádu komunistického režimu, kdy se jednak stalinisté poněkud stáhli do ústraní a vládla atmosféra jakéhosi usmíření a návratu k předrevolučním hodnotám, jednak většinová populace ještě nepropadla skepsi, rozčarování z demokracie či kocovině z divokého kapitalismu a morbidní nostalgii za sovětskými časy.

Myšlenka uctění si památky posledního zákonného vládce Ruské říše, admirála Kolčaka, stavbou jeho pomníku měla významnou oporu v osobě tehdejšího omského gubernátora Leonida Konstantinoviče Poležajeva[3]. Ten od svého nástupu do funkce v březnu 1990 vyzýval obyvatele Omsku, aby objektivně posoudili osobnost Kolčaka.

Právě Leonid Poležajev přišel koncem roku 1991 s myšlenkou postavit pomník této historické osobnosti.

„Samozřejmě jsem chtěl, aby Omsk získal skutečný metropolitní status, navázal na někdejší postavení hlavního města bílého Ruska a ocenil Kolčakovu osobnost. Jak dlouho ještě můžeme bojovat? Někde musíme konečně najít body smíření. Kolčakova postava není ničím poskvrněna: byl to válečný hrdina, vlastenec, vědec, účastník polárních expedic, docela demokratický vládce. Nasypali na něj špínu - bylo to v zájmu vládnoucího režimu: ponížit, pošlapat, prezentovat ho v tom nejnegativnějším světle.

Úkolem potomků je však vyjasnit všechny okolnosti v historickém kontextu a představit jeho skutečný obraz, čím ve skutečnosti byl. Začátkem 90 let se zdálo, že nadešel čas usmíření, ale znovu tu vládne nesmiřitelná zášť, pomstychtivost.“ – poznamenává bývalý gubernátor, který od r. 2012, kdy vypršelo jeho funkční období, stojí v čele regionálního sdružení Duchovnoje nasleďje (Duchovní dědictví).

Vzhledem k animozitě ve vztahu ke Kolčakovi přetrvávající dodnes mezi podstatnou částí zdejších obyvatel, jež je překážkou zbudování jeho pomníku, není ani divu – zvláště nyní, v období protievropských nálad – že vzápětí po oznámení plánu zbudovat památník mrtvým „Běločechům“, tj. čs. legionářům pohřbeným v Omsku, strhla se nenávistná kampaň i proti tomuto záměru.[4]

Zbytečně se organizátoři projektu odvolávají na skutečnost, že většina legionářů pochovaných na starém hřbitově ani nepadla v boji, nýbrž zemřela na tyfus, anebo na fakt, že např. v Česku požívá památník ruských zajatců z r. 1916 na josefovském vojenském hřbitově (Jaroměř-Josefov) ochrany památkového zákona.

Ani nemluvě o logických argumentech, jako že čs. legie vznikly, aby bojovaly po boku ruské armády proti německé agresi a v Omsku se ocitly jen v souvislosti se snahou Čechoslováků stáhnout se do Vladivostoku poté, co se bolševická vláda fakticky spojila s Německem a Rakousko-Uherskem.[5] A zapojili-li se již legionáři do bojů ruské občanské války, pak ve jménu boje proti bolševickému teroru a nikoliv proti ruskému národu.

Nedá mi, abych nepoznamenal, že zatímco český stát pečuje – v souladu se zákonem 122/2004 Sb. i mezinárodními dohodami o péči o válečné hroby[6] – zhruba o tisíc ruských památníků a pohřebišť (na což vynakládáme stovky milionů), ruské úřady nejsou nejen schopny ani udržet v úctyhodném stavu zbylých 16 českých pohřebišť, ale ani stávající památníky zbudované českou stranou ochránit před vandalismem. Navíc, když třeba české ministerstvo obrany poslalo před několika lety šestimilionovou částku na rekonstrukci legionářského hřbitova ve Vladivostoku, ¾ z této sumy se někde cestou ztratily.

A to mají ještě ruští představitelé tolik drzosti, že si dovolí kárat Česko za rozhodnutí umístit na pomník maršála Koněva v šestém pražském obvodu doprovodnou informační tabuli uvádějící na pravou míru původní nepravdivou informaci (z r. 1980), že „vojska 1. ukrajinského frontu, zachránila 9. května 1945 Prahu před zničením“.

(Když všichni víme, že Rudá armáda dorazila do Prahy až v závěru bojů a o jejích zásluhách na „osvobození“ města svědčí mj. i skutečnost, že zde padlo 30 rudoarmějců. A nepochybně se maršál Koněv zapsal daleko víc do historie Budapešti, kterou nechal téměř srovnat se zemí během krvavého potlačování maďarského protikomunistického povstání v r. 1956.)

Dá se říci, že i z přístupu k výše uvedeným válečným památníkům lze vyvodit nepřátelský poměr ruských představitelů i značné části zdejší veřejnosti nejen vůči Česku, ale i vůči objektivnímu výkladu dějin.

Každopádně, zatímco i po bolševickém agitátorovi Haškovi je v Omsku (stejně jako v celé řadě dalších ruských měst[7]) pojmenovaná ulice, na území bývalého Port-Arthurského hřbitova (mezi ul. Vorovskogo a Bezymjannoj v Leninském obvodě), kde jsou Čechoslováci pohřbeni, se dodnes − přesveškerou snahu české vlády a našich diplomatů, i vstřícnost omského gubernátora − nachází jen jakési zpustlé torzo parku.

Po původním pomníku, který zde na památku svých spolubojovníků vztyčili legionáři v r. 1919, není ani stopy. Bolševiky byl zničen okamžitě poté, co znovu ovládli Omsk.

Na tom není ostatně nic výjimečného, stejně dopadly nejen téměř všechny ostatní legionářské pomníky, ale i předrevoluční památníky, chrámy a šlechtické hrobky. V případě bělogvardějského generála Lavra Kornilova pak šla nenávist bolševiků tak daleko, že po dobytí Povolží, vykopali v německé vesnici Gnačbau z hrobu jeho tělo, které nejprve s jásotem vláčeli po ulicích a poté spálili na místním smetišti.

Poté, co mi Galina Jurjevna poskytla zběžné expozé ohledně muzejního fondu, vrací se ke své práci.

Já se pak hodinu věnuji brouzdání muzejní databází. Ochotní mládenci ze studijního oddělení mi, kromě hromady dobových fotografií, kopírují na flešku i několik knih týkajících se legionářské problematiky a tři unikátní archivní filmy. O působní čs. legií v Omsku, Petropavlovsku a Irkutsku.

Před odchodem si pořizuji společnou fotografii s Kolčakem – jeho portrétem i voskovou figurínou za psacím stolem, u kterého Nejvyšší vládce v roce 1919 pracoval. Pamětní místnosti se nachází v prostoru, kde byla tehdy jeho pracovna, v níž Alexander Vasiljevič přijímal zahraniční velvyslance a podepisoval důležité dokumenty… Je kompletně vybavena dobovým nábytkem z přelomu 19. a 20. století.

Krátce nato se ovšem s admirálem setkávám znovu kousek odtud.

Navzdory skutečnosti, že snahy o zbudování Kolčakova pomníku na pozemku muzea odpor veřejnosti zhatil, Kolčak se přesto pomníku dočkal. A to dokonce jen pouhých 200 metrů od uvedeného muzea.

Zde, na rohu ulic Ilinské a Broze-Tita (oproti oblastní nemocnici), nachází se jeho pomník v životní velikosti jako součást vnější výzdoby stejnojmenné restaurace „Kolčak“. Navíc obrovský (přes dvě patra sahající) Kolčakův portrét zdobí i fasádu budovy.

Paradoxně se tak na tomto místě symbolicky setkávají dva zarytí nepřátelé, antikomunista a vrchní velitel bílé armády admirál Kolčak a profesionální revolucionář a budoucí jugoslávský komunistický diktátor maršál Josip Broz-Tito.

Navíc je tato symbolika okořeněna skutečností, že se Broz-Tito, bojující během ruské občanské války v řadách Rudých gard, zúčastnil právě v Omsku bojů proti bělogvardějcům.

==============================================================

Viz třeba blog „RUSKÁ PRAVDA“ a skutečnost

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/01/ruska-pravda-skutecnost.html

+

Idea Třetího Říma a Zjuganovovi „blaničtí rytíři“

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/03/idea-tretiho-rima-zjuganovovi-blanicti.html

„Děsivé dědictví Rudého Babylonu aneb Rusko na cestě k fašismu“

https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-desive-dedictvi-rudeho-babylonu-106938

---------------------------------------------

[1] Z toho 26 v Novosibirské oblasti, 15 v Severním Osetsku, 6 v Dagestánu, po 2 v Kabardino-Balkarsku a Sverdlovské oblasti, po 1 v Baškortostánu, Mordovii a v Tambovské, Uljanovské a Samarské oblasti.

[2] Památníky F.E. Dzeržinského se to v Rusku jen tak hemží, Dzeržinského ulice, park či náměstí je pomalu v každém velkém městě RF. Existují zde i dvě desítky obcí pojmenovaných po této revoluční kreatuře.

[3] Ve funkci gubernátora Omské oblasti působil od 31. března 1990 do 30. května 2012.

[4] Obdobná situace je např. v Irkutsku, Samaře, Kurganu, Zlatoustu a jinde.

[5] Sovětská vláda 3. března 1918 podepsala v Brestu Litevském s Centrálními mocnostmi (Německem, Rakouskem-Uherskem, Bulharskem a Tureckem) mírovou smlouvu, která potvrzovala kapitulaci Ruska a vítězství Centrálních mocností na Východní frontě. V ní se Rusko vzdalo okupovaných území (Pobaltí, Běloruska, Haliče / východního Polska, Ukrajiny a Besarábie). Díky tomu mohla být německá armáda přesunuta na západní frontu, kde se schylovalo k rozhodujícím bojům I. světové války. Smlouva také zavazovala Sověty, aby na svém území nestrpěli vojenské oddíly nepřátelské Ústředním mocnostem. To se mimo jiné týkalo i čs. legií, jimž tím pádem hrozila přinejmenším internace, v horším případě vydání do rukou rakousko-uherských úřadů, které čs. dezertéry považovaly za vlastizrádce.

[6] Ženevskou úmluvou na ochranu obětí války (z 12. srpna 1949) a Dodatkovým protokolem o ochraně obětí mezinárodních konfliktů k této úmluvě (z 8. června 1977), jakož i bilaterální smlouvou mezi ČR a RF.

[7] Např. v Bugulmě, Čeljabinsku, Irkutsku, Jekatěrinburku, Kazani, Moskvě, Novosibirsku, Petrohradě či Ufě.

================================

Zdroj:

F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT. Výňatek z 2. dílu, str. 246–277 ( http://www.cadpress.sk/rusko2017recenze.htm )

----------

O AUTOROVI:

http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm

http://www.cadpress.sk/medialni_ohlasy.htm

--------------

TÉMATICKÉ WEBY:

https://irkol.livejournal.com/

https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9A%D0%BE%D0%BB%D1%87%D0%B0%D0%BA,_%D0%90%D0%BB%D0%B5%D0%BA%D1%81%D0%B0%D0%BD%D0%B4%D1%80_%D0%92%D0%B0%D1%81%D0%B8%D0%BB%D1%8C%D0%B5%D0%B2%D0%B8%D1%87

http://www.cadpress.sk/sibir2017ukazky.htm

https://www.stoplusjednicka.cz/brusilov-kerenskij-kolcak-nejslavnejsi-rusove-velke-valky

https://www.valka.cz/Kolcak-Alexandr-Vasiljevic-t22097

https://neviditelnypes.lidovky.cz/zahranici/historie-admiral-kolcak-a-cs-legionari.A091030_112911_p_zahranici_wag

https://www.denik.cz/galerie/admiral-alexandr-vasiljevic-kolcak-a-ceskoslovenske-legie.html

https://ferohrabal.blogspot.com/2021/12/cestovni-zapisky-z-ruska-aneb-rusko-je.html