Balkarské Lidice aneb Čerekský masakr (Kavkaz)

Poté, co příslušníci NKVD – posilněni vodkou a nenávistí vůči Kavkazcům – vyvraždili a vypálili sousední obce Glaševo, Kjunljum, Sautu a Věrchnyj Čeget (kde jim padlo za oběť kolem 400 osob[2]), přepadli pod záminkou likvidace „banditů“ i zdejší vesnici.

Opilí rudoarmějci, kteří předtím vzali nohy na ramena před postupujícím Wehrmachtem (zatímco kavkazští horalé umírali na frontě od Brestu po Stalingrad), během několika hodin zmasakrovali v „honbě za bandity“ každého, komu se nepodařilo před jejich příchodem uprchnout anebo se skrýt.

Výsledkem jejich řádění bylo 470 mrtvých obyvatel H. Balkárie. Přesněji žen, dětí a starců, jelikož všichni mladí muži buď prolévali na frontě krev za Rusko[3], anebo se skrývali v horách, jako dezertéři[4] z Rudé armády.[5]

Nejmladší „bandita“ byl tři dny starý, nejstaršímu bylo 98 let. Jediným mladým mužem, který se v okamžiku vpádu trestné výpravy nacházel ve vsi, byl Achmat Misirov, jednoruký válečný invalida, který se sem jen pár dní předtím vrátil po propuštění z polního lazaretu.

Ani rudoarmějská knížka jej ovšem nezachránila před kulkou do hlavy. (Jen z jeho rodu bylo povražděno 115 osob, většinou dětí.)

Jak se dozvídám, Chyzyrova rodina tehdy ztratila pět členů – ruská soldateska zavraždila jeho prababičku, babičku a tři tety. Z Chadisovy rodiny padla tehdy za oběť vrahům z NKVD jeho těhotná teta a tři děti. Z některých rodin ovšem nepřežil ani jediný člen.

Jestliže se vlastenečtí ruští historici pokoušejí zpochybnit události v čečenském Chajbachu[6], odvolávaje se na archivy NKVD a KGB, v nichž se prý o masakru tamních obyvatel v únoru 1944 nenachází žádné dokumenty, pak v případě vyvražděných obcí v Čerekské soutěsce je jakékoliv mlžení a zatloukání oficiální historiografie marné. Nejen proto, že jsou k dispozici jak osobní svědectví pozůstalých, tak četné dokumenty přímo z republikového archívu NKVD/KGB.

Stojí-li člověk tváří v tvář mramorovým deskám se jmény stovek konkrétních obětí, navíc po boku kamaráda, jehož příbuzní – např. členové Basijevovy rodiny – figurují hned na prvních pěti řádcích seznamu, těžko může byť na sekundu zapochybovat o pravdivosti příběhu. Navíc právě Chadisův otec, Alim Indzrelovič Tetujev, je spoluautorem knihy Čerekskaja tragedija[7], shrnující jak očitá svědectví přeživších, tak kopie z dobových archivů NKVD a KGB a závěry vyšetřování republikových orgánů z 90. let, kterou mám k dispozici.

Bajsijev Muchadin Magometgerjevič (*1928)

Uprostřed noci mě matka probudila a požádala mě, abych zjistil, co je to venku za hluk. Sotva jsem vyšel na dvůr, ozval se výbuch v sousedním domě. Opatrně vykukující zpoza plotu jsem vystihl právě okamžik, kdy jeden z vojáků hodil oknem dovnitř další granát. Utekl jsem zpět a s matkou jsme se schovali v krechtu, velké bramborové jámě …

... Následujícího rána šli vojáci od domu k domu a vyháněli odtud zbylé, skrývající se lidi. Nahnali je do dvora Misirových, kde pak všechny, včetně nemluvňat, postříleli. Celkem asi 60 osob.

Zbytek dne zasvětili rudoarmějci v Sautě rabování. Brali vše, co mělo nějakou cenu. Kožichy, látky, rodinné šperky. Z našeho domu odvlekli velkou vyřezávanou truhlu.

Večer začali vojáci vypalovat zbývající domy.

Žangurazova-Misirova Chalimat Musajevna (*1930)

Náš dům byl velký. Nahnali do něj skoro 70 lidí …

... Více než 60 lidí zde bylo zabito. Včetně ženy a osmi dětí mého tchána Machmuda Misirova, který byl vážně zraněn.

... Když vojsko opustilo Sautu, vrátili jsme se do vesnice. Nelze popsat, co jsme tam uviděli. Doutnající trosky domů zahalené hustým dýmem a vzduch prosycený mrtvolným zápachem, že se nedalo dýchat.

Mezi zuhelnatělými pozůstatky těl jsme nemohli rozpoznat zavražděné příbuzné. Posbírali jsme tedy velké kosti a pohřbili je společně jako dospělé. Malé kosti byly shromážděny do povlaků na polštáře a pohřbeny do země.

Mamajev Baraz Kaplijevič (*1918)

Pracovat jako tajemník vesnického sovětu v Horní Balkárii. Ne hned po obnovení sovětské moci po nacistické okupaci, ale poté, co byl zatčen můj předchůdce v této funkci Mustafa Tuajevič Mottajev.

Ze zdravotních důvodů jsem nebyl povolán do armády. Před obsazením soutěsky Němci jsem žil ve vesnici Turachabla. Celá naše vesnice odešla do hor, jakmile se rozneslo, že v Sautě jsou zabíjeni všichni obyvatelé. Bylo to v listopadu 1942…

Němci pak vstoupili do soutěsky až někdy během pohřbu obětí, nebo o něco později.

... Na jaře jsme byli – předsedové a tajemníci zastupitelstev obcí Čerekského rajonu – předvoláni na okresní sovět. Zde nám bylo sděleno, že je třeba vypracovat dokumenty, kde je třeba uvést materiální škody způsobené zdejším obyvatelům, stejně jako údaje o mrtvých, s tím, že vše bylo dílem Němců.

Misirov Abulla Šikauovič (*1926)

... Jedné listopadové noci nás probudily výstřely, ozývající se vesnicí. Nechápal jsem, co se děje. Vyběhl jsem na verandu a viděl, že střelci jsou vojáci sovětské armády. V domě byla kromě mě má matka, snacha a její dvě děti.

Všichni byli vyvedeni na dvůr, oznámili nám, že bude jakási schůze nebo veřejné shromáždění … Z okolních ulic se ovšem dál ozývaly sporadické výstřely. Zatímco část rudoarmějců prohledávala stavení, dal jsem se v nestřeženém okamžiku na útěk. Pro vojáky zjevně tak nečekaně, že mě kulky z jejich pušek nezasáhly.

Sotva jsem přeskočil kamennou ohradu, slyšel jsem pleskat kulky do zdi za mými zády. Následovala salva, kterou byla celá naše rodina zkosena. Všichni tam zemřeli …

Utíkal jsem vzhůru do hor, dokud jsem vládl. Za úsvitu jsem potkal Idrisovu ženu se 4letou dcerkou Farizat. Ta mi řekla, že vojáci drancují a vypalují domy… Prý snad nikdo kromě nás nepřežil.

Během dne se nás, přeživších, v kopcích nad vesnicí přeci jen pár sešlo.

Druhý den jsme se přes Kurnajat dostali do oblasti Durmet, kde jsme přežívali několik dní, jak se dalo – v jeskyních, v přístřešcích z větví pod skalními převisy. O několik dní později někdo přinesl zprávu, že vojáci odešli a tak jsme se vrátili do Sauty. Přesněji do jejích ruin.

Všechny následující dny jsme hledali a pohřbívali své blízké. Přicházeli i lidé ze sousedních vesnic a pomáhali nám, ale mrtvých bylo mnoho, ani na truchlení jsme neměli čas. Tím spíše, že velké množství těl bylo tak spáleno, že je příbuzní poznali jen náhodou podle nějakého předmětu – prstenu, brože, přezky …

Ostatní se proměnili v popel – byly pohřbeny pouze kosti. Samozřejmě jsme ani nekopali samostatné hroby, nýbrž zákopy v pěti řadách a do nich poukládali společně všechny mrtvé. /…/

---------------------------------------

[1] Právě 11. střelecké divize NKVD zcela selhala měsíc předtím při obraně Nalčiku, který padl do rukou jednotek Osy běh 72 hodin.

[2] Některé prameny uvádějí počet civilních obětí v celém Čerekském údolí kolem 1500 osob.

[3] Z Horní Balkárie odešlo na frontu 859 mužů, z nichž 757 ve válce padlo.

[4] Podle dostupných archivních dokumentů po rozbití 115. Kabardinsko-balkarské jízdní divize u Rostova uteklo z fronty 600-700 jejích příslušníků, kteří se uchýlili do zdejších hor.

[5] V rozporu s obecnou ideou „jednoty sovětského lidu pod vedením generalissima Stalina“, kterou dnes oprašují ruští propagandisté, v konfrontaci s fakty o situaci v Rudé armádě dostává vlastenecký étos „Velké vlastenecké války“ poněkud na frak. Dle dostupných pramenů totiž v r. 1941 přibližně 28% všech rudoarmějců dezertovalo anebo se vyhnulo mobilizaci. Celkově šlo o 4,5 milionu osob! Přičemž do této sumy nejsou započítaní vojáci zajatí na frontě (jen během první fáze války v r. 1941 skončilo podle statistiky vrchního velitelství německé armády v německém zajetí přes 3 350 000 sovětských vojáků).

[6] Chajbach byla vesnice (aul) v horské oblasti čečenského okresu Galan-Čož, jejíž obyvatele zmasakrovaly jednotky NKVD 27. února 1944 během tzv. Operace „Čočka“ ("Čečevica"), jak znělo krycí označení masové deportace čečenského národa. Tehdy nahnali příslušníci NKVD všechny obyvatele, neschopné transportu do údolí (tj. starce, nemocné, ženy a děti), do stájí místního kolchozu, které posléze zapálili. Lidé, pokoušející se z ohnivého pekla uniknout, byli koseni palbou ze samopalů a kulometů. V plamenech zde našlo smrt 650-700 lidí.

[7] Izdatělstvo Elbrus, Nalčik 1994.

===========================================================

Zdroj:

F.R. HRABAL-KRONDAK: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT. 3. díl - Severní Kavkaz.

Podrobnosti: http://www.cadpress.sk/rusko2017recenze.htm

(nebo: http://www.cadpress.sk/cestopisy.htm )