Článek
Lubjanka - nechvalně známé sídlo NKVD/KGB a nyní FSB, skutečné centrum moci i v „novém Rusku“
Díky temné historii paláce na Lubjanském náměstí samotný název „Lubjanka“ způsoboval po dlouhá desetiletí obyvatelům Ruska mrazení v zádech a dodnes je symbolem komunistického teroru a bezpráví.
A pokud už má na to někdo žaludek, pak stojí za to udělat si tematickou exkurzi touto čtvrtí namísto obdivování Rudého náměstí a pokladů Kremlu. Já se tak během letmé návštěvy Moskvy právě po stopách rudého teroru pomyslně vydávám.
Mimochodem málokterý Moskvič třeba ví, že již honosná budova Všeruské pojišťovací společnosti „Rossija“ na Lubjanském náměstí, v níž od r. 1918 sídlí ruské tajné služby, byla v letech 1900-1902 postavena na místě doslova prokletém, resp. nasáklém krví.
Lubjanka v r. 1907
Právě v místech, kde dnes stojí hlavní sídlo FSB, na rohu Mjasnické ulice a Lubjanky, se totiž již dvě stě let před vznikem Čeky a bolševického režimu, na začátku 18. století, nacházely ve sklepeních někdejšího paláce mingrelianských knížat z rodu Dadiani podzemní mučírny carské Tajné kanceláře.
Tajná dvorská kancelář byla předobrazem bolševické Čeky (spíše, nežli carské Ochranky), čemuž odpovídaly její metody. V její kompetenci bylo tajně vyšetřovat především zločiny proti trůnu, jakož i nejzávažnější trestné činy kriminální povahy, pátrání po padělatelích atd.
Za vlády Kateřiny II. (v letech 1764-94) stál v čele této instituce její důvěrník, proslulý sadista Stěpan Ivanovič Šeškovskij, který zde vyslýchal i vůdce selského povstání Jemeljana Pugačeva. Tento předchůdce Beriji vytvořil celý systém krutých a rafinovaných výslechových metod, o kterých se šířily děsivé zvěsti.
Mučírna
Vypalovací cejchovací matrice používaná k označování nebezpečných zločinců
Po zrušení Tajné kanceláře v roce 1801 byly tyto budovy převedeny do vlastnictví církve a následně v polovině 90. let 19. století byl celý blok ze 17. století zbořen.
Právě tehdy, když byly nalezeny podzemní kasematy, vyšla najevo fakta o hrůzách, jichž byla tato místa svědky.
Jak uvádí ve svých statích známý spisovatel a historik, specializující se na dějiny Moskvy, Vladimír A. Giljarovskij, anebo i současný autor Viktor V. Sorokin, při demolici této budovy na počátku 20. století byla v podzemí objevena ponurá sklepení, skrývající vězeňské kobky, mučírny s kostrami v řetězech a „kamennyje měšky“ s ostatky vězňů (ublietky ; cely smrti, do nichž byl vězeň spuštěn malým stropním otvorem, aby zde pomalu umíral hladem a žízní mezi kostmi svých předchůdců).
Morbidní ruská kontinuita
Takže podivnou hrou osudu se stalo, že právě zde se o dvě století později, za sovětského režimu, nacházelo tzv. Vnitřní vězení NKVD … !
Poté, co jsem obešel tento legendární čekistický palác na Lubjanském náměstí, jehož familiární pojmenování „Lubjanka“ se stalo pro celé generace Rusů synonymem komunistického teroru, dělám si okruh touto policejní čtvrtí – ulicemi Bolšaja Lubjanka, Varsonofjevskij pereulok, Kuzněckij most atd. - , kde pomalu každý barák je nějak spjat se státním terorem, resp. s vraždami ve jménu cara či „diktatury proletariátu“.
Tak, jako v objektech na ulicích Malaja a Bolšaja Lubjanka či Bolšoj a Malyj Kiselnyj pereulok, byly v čase Stalinovy diktatury mučírny a cely smrti například i v suterénu domů č. 7 a 9 na Varsonofjevském pereuloku, kde probíhaly už od roku 1918 i popravy, stejně jako v podzemí budovy na Velké Lubjance (Bolšaja Lubjanka č. 11), která zadním traktem sousedí s výše uvedenými domy.
B. Lubjanka č. 11 na pohlednici z r. 1907
Jak je zřejmé z archivních dokumentů, ve 20. letech byla budova i sídlem samotného scénáristy bolševického teroru Felixe Dzeržinského, který tak měl možnost osobně se účastnit výslechů a mučení podezřelých :
Lubjanka - plán dislokace útvarů NKVD - 1925
Ve výše zmíněném objektu na rohu ulic Bolšaja Lubjanka a Varsonofjevskij pereulok, který býval prvním sídlem Čeky (VČK) , se v letech 1937-1947 kromě vězeňských kobek nacházela i speciální laboratoř plukovníka Majranovského, kde byly na lidech odsouzených k smrti testovány různé jedy a narkotika. (Uvedená laboratoř podléhala oddělení zahraniční rozvědky NKVD - pod velením gen. Sudoplatova - podílejícímu se mj. na vraždách mnoha ruských disidentů, např. i Lva Trockého.)
Podle archivních dokumentů velitelem této jednotky byl kapitán Pjotr Ivanovič Maggo, proslulý lubjanský kat zvaný Černý anděl, který se věnoval popravám dlouhá léta.
Pjotr Ivanovič Maggo, proslulý lubjanský kat
Rozpis dislokace útvarů NKVD - 1934
Zástupcem velitele zde byl jistý Vasilij Šigalev. I toto jméno je dobře, přesněji nechvalně známé, stejně jako v případě jeho bratra Ivana a dalšího člena speciální skupiny, která se podílela na popravách, Ernsta Mača.
Pjotr Maggo zaujímal v hierarchii čekistických vrahounů „čestné“ druhé místo, hned za katovskou legendou Vasilijem Blochinem. Šéfové s ním byli nadmíru spokojeni. Vždy plnil rozkazy, nekladl zbytečné otázky a bylo znát, že ho jeho práce baví. Přesně tak naplňoval představu ideálního „příslušníka“ popravčí čety. Když byl v roce 1924 v souvislosti s povýšením vyloučen z osobní účasti na popravách, padla na něj trudomyslnost. Nakonec vedení NKVD po několika letech, i s ohledem na potřebu posílit popravčí kádry, vyhovělo jeho žádosti a Maggo se mohl znovu osobně podílet na popravách. Hned pookřál.
Ivan Vladimirov: Bolševici - likvidace oponentů ve sklepeních Čeky, 1919
Jak vzpomínají jeho bývalí kolegové, Pjotr Ivanovič nebyl žádný fanatik posedlý ideologií. Politické názory nebo postavení jeho obětí mu byly naprosto lhostejné. Vedle několika tisíc „nepřátel lidu“ bez mrknutí oka osobně zastřelil i Kameněva a Zinovjeva.
Prostě rád zabíjel.
Předsmrtná hrůza obětí mu dodívala adrenalin. Jako maniak, který si ze svého koníčka udělal oficiální zaměstnání, se v katovské profesi realizoval. Byl i jedním z mála katů, kterým nedělalo problém zabíjet ženy.
Díky jeho absenci citu byl Maggo považován za jednoho z nejvýkonnějších pracovníků sekce „speciálních úkolů“ a tak není divu, že si vysloužil nejvýznamnější sovětské řády: Lenina, Rudé hvězdy a Rudého praporu.
Během běžné „pracovní“ směny obvykle osobně zabil až deset lidí. Ale po oddychovém dni toto číslo prudce vzrostlo.
Denní norma lubjanských úderníků
Po takové „směně“ však jeho hladina adrenalinu dosáhla takové úrovně, že u něj docházelo k maniakálním záchvatům, kdy ohrožoval zbraní i své kolegy. Tehdy jej mohl zklidnit jen alkohol.
Alkohol mu ale nakonec i zlámal vaz. Kvůli němu ho v r. 1941 ve věku jedenašedesáti let poslal Berija do důchodu. A Maggo se zhroutil. Během několika měsíců se upil k smrti. Cirhóza jater ukončila život tohoto legendárního kata NKVD.
Pár odkazů k osobě této kreatury:
Mimochodem ze zdravotních důvodů byl (po 26 letech věrné služby) z řad popravčích propuštěn i jeho zástupce Ernest Mač (původním povoláním lotyšský pastevec). I v jeho případě šlo o to, že jeho vážné psychické onemocnění, paranoidní schizofrenie, ohrožovalo fungování vražedné mašinerie.
B.Lubjanka č. 11 dnes
Dnes sídlí ve zmíněném domě č. 11 na Velké Lubjance, pyšnícím se dodnes pamětní deskou „Krvavého Felixe“ (Felixe Dzeržinského, viz), Klub příslušníků Ministerstva vnitra RF.
Pamětní deska Felixe Dzeržinského (Bolšaja Lubjanka č. 11)
Oproti tomuto domu, známému jako „Koráb smrti“, přecházím ulici a nořím se do labyrintu uliček a průchodů, abych jimi prokličkoval nazpět na Mjasnickou ulici.
...
Generál Vasilij Blochin, oblíbený Stalinův popravčí aneb Zasloužilí kati Lubjanky v Síni slávy Putinovy FSB
Generál Vasilij Blochin - vrchní kat Lubjanky
Jak jsem zmínil, Pjotr Maggo byl sice skutečný mistr popravčí, úderník, ovšem v hierarchii čekistických vrahounů zaujímal až „čestné“ druhé místo, za Vasilijem Blochinem, který byl skutečným přeborníkem.
Tento nejslavnější sovětský kat a nejoblíbenější popravčí Stalina - nositel Leninova řádu, Řádu rudého praporu a Rudé hvězdy generál Vasilij Blochin, si pochopitelně zaslouží samostatnou kapitolu.
Vasilij Michajlovič Blochin byl sovětský generálmajor a válečný zločinec, který sloužil jako vrchní popravčí stalinistické NKVD pod velením Genricha Jagody, Nikolaje Ježova a Lavrentije Beriji.
Na své místo byl vybrán v roce 1926 osobně Stalinem. Podílel se spolu s dalšími popravčími na mnohých hromadných vraždách během Stalinovy vlády, zvláště v období Velkého teroru. Kromě toho zavraždil vlastní rukou desetitisíce lidí, včetně 7000 polských válečných zajatců během Katyňského masakru v létě 1940,[1][2] což z něho činí prokazatelně (počtem zdokumentovaných případů) nejvýkonnějšího kata v historii.[1][3
Blochin zastával funkci velitele vnitřního vězení v Lubjance - Kommandantury, což mu umožňovalo vykonávat jeho práci bez zbytečné byrokracie a dozoru.
Navíc s potěšením osobně popravoval prominentní vězně, většinou vysoce postavené bolševiky[4], kteří byli odsouzeni v tzv. Moskevských procesech. Mezi jeho oběti tak patřil například i maršál Sovětského svazu Michail Tuchačevskij. Potvrzena je také jeho osobní účast na Katyňském masakru.[7] Za svoji službu v roce 1937 byl vyznamenán Stuhou cti.[8]
Ivan Vladimirov: Bolševici - likvidace oponentů ve sklepeních Čeky, 1919
V souladu s logikou revoluce „požírající jako Saturn vlastní děti“ nakonec sice končí v suterénu Lubjanky, potažmo s kulkou v hlavě, i samotní všemocní šéfové NKVD – soudruzi Genrich Grigorijevič Jagoda († 15.3. 1938) a Nikolaj Ivanovič Ježov († 4.2. 1940), ovšem ironií osudu oba dva odchází z tohoto světa rukou svého oblíbence Vasilije Blochina, náčelníka Vnitřní věznice a nejslavnějšího kata NKVD, který však nejenže – jako jeden z mála účastníků Velké čistky – přežil i Stalina, ale následně odešel na zasloužený odpočinek v hodnosti generálmajora.
Zatímco tisíce jeho obětí, které zabil během své téměř třicetileté katovské kariéry, nemají dodnes ani náhrobek (neboť jejich ostatky skončily v zapomenutých masových hrobech nebo rozprášeny na smetištích), nositel Leninova řádu, Řádu rudého praporu a Rudé hvězdy Vasilij Blochin je pohřben na dohled od hromadného hrobu svých obětí v Aleji zasloužilých osobností na Donském hřbitově.
Jako výsměch obětem působí jeho náhrobek, na němž je zvěčněn v generálské uniformě, nacházející se téměř přímo u vchodu na hřbitov, vlevo od brány [Sektor 1, alej 2.].
Příznačné pro „nové Rusko“ je, že po smrti Stalina byl Blochin sice propuštěn a následně zbaven hodnosti generála a všech řádů, ovšem koncem 60. let mu byla vrácena hodnost i metály, včetně zmíněného Řádu rudého praporu [jímž byl v říjnu 1940 vyznamenán za svůj osobní podíl na vraždě 7000 polských válečných zajatců během Katyňského masakru v létě téhož roku], čímž byl fakticky rehabilitován.)
Lubjanka
Ačkoliv soudruh Skála a parta kolem s. Konečníkové dnes zpochybňuje dokonce i sovětskou zodpovědnost za masakr v Katyni, k zločinům Blochina existuje dlouhá řada veřejně dostupných dokumentů, takže se spokojím s odkazem na ně, abych zbytečně nenosil dříví do lesa a neobjevoval dávno objevené:
Muzeum čekistických tradic v sídle Putinovy FSB - Lubjanka
Dnešní „čekisté“, souputníci majora Putina, se dnes hrdě hlásí k odkazu Krvavého Felixe i Stalina.
Vyšetřovna NKVD, Šymkent
Petice za návrat sochy „krvavého Felixe“ před Lubjanku
Původní pomník Železného Felixe před sídlem NKVD/KGB, Lubjanka
Lubjanka v 70. letech, v popředí ještě stojí pomník Dzeržinského
Z literatury doporučuji např. knihu Vladislava Moulise: Běsové ruské revoluce, Dokořán 2002.
Temnou historií Lubjanky se zaobírá např. i můj blog Okultisté z Lubjanky a bájná Šambhala a Hyperborea v hledáčku sovětských špionů , jenž je pokračováním této stati.
Lubjanka
Lubjanka
„Nové Rusko“ se jenom hemží nostalgickými připomínkami „slavné éry“ budování komunismu … a nejde jen o štukové hvězdy se srpem s kladivem na fasádě Lubjanky, sídla tajné služby FSB:
Kazaňské muzeum nostalgie
Dnešní Krasnojarsk
---------------------------
Komunistická či marxistická ideologie byly holt pouze nástrojem bandy gaunerů a choromyslných deprivantů k ovládnutí mas a posloužily jim k realizaci jejich vlastního mocenského plánu či chorobné fixní ideje. Drtivá většina řadových proletářů nikdy nepřečetla ani Kapitál ani Leninovy spisy, a pokud si v nich i zalistovali, pak vesměs pochopili pouze tolik, že nadchází zúčtování s bohatými a úspěšnými, jejichž majetek si rozdělí lůza (lumpenproletariát), a impulzem k jejich zapojení do bourání dosavadního společenského řádu nebylo nějaké revoluční uvědomění, nýbrž poblouznění mocí a pocitem přináležitosti k vyvolené kastě, resp. naděje na beztrestné rabování a v případě nejednoho čekisty i možnost naplno ukojit své sadistické choutky.
A nešlo jen o případ řadových „revolucionářů“ z řad lumpenproletariátu, kteří působili v orgánech Čeky / NKVD nebo v lágrech GULAGu!
Nevím, jak by se s třeba i s Leninovou osobní a rodinnou anamnézou vypořádal slovutný profesor Cesare Lombroso potažmo některý z našich soudobých psychiatrů, aby vysvětlil, jak se z onoho měšťáckého studentíka stal krvežíznivý sadistický maniak. Stačí citovat z Leninových instrukcí pro vedení Čeky: „Čím více reakcionářských kněží a příslušníků reakcionářské buržoazie bude zastřeleno, tím lépe.“[4] V souvislosti s protesty proti popravám a krutému zacházení zejména s dětmi Lenin poznamenal: „Ať psíčci buržoazní společnosti… poštěkávají a kňourají nad utracením každého nežádoucího štěněte. My kácíme velký starý prales.“ [5] Všechna fakta a související indicie nám napovídají, že se Vladimír Iljič neujal osobně řízení Rudého teroru jen a pouze díky své paralýze a předčasnému úmrtí.
Ivan Aleksejevič Vladimirov: Bolševici kádrují občany
Ona by však především z autentického ruského komunismu a jeho vůdců ranila ostatně mrtvice i Marxe, na kterého se ruští vrahouni odvolávali. Však samotná bolševická revoluce a nastolení (pseudo)komunistického režimu v Rusku bylo v přímém rozporu s Marxovými představami, resp. popřením jeho učení.
Což vyplývá i z jeho slov:
„Ruská politika je nezměnitelná. Měnit se mohou pouze ruské metody, taktika, způsob manévrování, ale polární hvězdou ruské politiky zůstává podmanění světa. Polárka je na hvězdném nebi stálicí. V politice Ruska není žádný rys nápadnější než onen, který sleduje nejen své tradiční cíle, ale také způsob, jak jich dosáhnout. Neexistuje tah v současné politice, který by nebylo možné najít už v historii. Ruský medvěd bude schopný všeho, dokud ví, že ostatní zvířata se mu nebudou bránit. Existuje pouze jediný způsob, jak se chovat k mocnosti jako je Rusko – neukázat strach. Jestliže se Evropa dá na ústup, nebude to znamenat pouze porážku, ale bude to trvalé ujařmění.“ New York Daily Tribune, 1856
A za pozornost stojí i další Marxovy výroky ohledně Ruska:
„Ptám se vás, co se změnilo? Zmenšilo se nebezpečí, které hrozí z Moskvy? Ne. Jen rozumová slepota vládnoucích tříd v Evropě dosáhla vrcholu. Především: politika Moskvy je neměnná, jak to doznal i její oficiální historik Karamzin.[177] Její metoda, její taktika, její manévry se mohou měnit, ale polárka její politiky je stálice: vláda nad světem. Jen obratná vláda panující nad masami barbarů může v dnešní době osnovat takový plán. Jak napsal největší novodobý ruský diplomat Pozzo di Borgo během vídeňského kongresu Alexandrovi I., Polsko je velký nástroj pro uskutečnění světovládných plánů Ruska, ale zároveň i jejich nepřekonatelnou překážkou, dokud se Polák, unaven nesčíslnými zradami Evropy, nestane hrozným bičem v rukou Moskala. Nuže, ponechám-li stranou náladu polského lidu, ptám se: stalo se něco, co zkřížilo plány Ruska nebo paralyzovalo jeho činnost?
Evropa si může vybrat. Buď ji jako lavina zavalí asiatské barbarství pod vedením Moskalů, anebo musí obnovit Polsko, zaštítit se tak před Asií dvaceti milióny hrdinů a získat čas k dokončení svých sociálních přeměn.“
Napsal K. Marx kolem 22. ledna 1867, Otištěno v „Glos Wolny“, čís. 130 z 10. února 1867, a „Le Socialisme“, čís. 18 z 15. března 1908.
Pro zapomnětlivé občany, kterým již Alzheimer či marxistická nostalgie zatemnila paměť (a dementní mladé komsomolce s portrétem sadistického psychopata Che Guevary na tričku) doporučuji aspoň návštěvu mých tematických alb na FB:
„Báječná léta pod psa“: https://www.facebook.com/fero.hrabal/media_set?set=a.502456976461054&type=3
nebo třeba „HISTORIE KOMUNISMU A FAŠISMU V OBRAZECH“:
a tematická obrazová alba:
„Nové Rusko“ - Imperiální tragédie v obrazech
Historie Ruska,SSSR a Kavkazu v obrazech (mapy & fotky)
Historie komunismu a fašismu v obrazech
============================================================
Zdroj:
F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT - 1. díl. Výňatky z kapitoly „Tematický okruh Moskvou“, str. 95-135.
Obálka knihy
----------------------------------------------------------
TÉMATICKÉ a DOPORUČENÉ WEBY :
================================================================
O AUTOROVI:
CV / Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Fero HRABAL-KRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
........................................
