Článek
V předchozích dílech mého seriálu o tvářích zla jsem se věnoval především nelidským činům páchaným během druhé světové války nacistickým režimem. Lidi, kteří si s nacistickou zvířeckostí v ničem nezadali, najdeme ale i na druhé straně pomyslné barikády, v Sovětském svazu. A dnes se budeme věnovat jednomu z nich.
Vasilij Michajlovič Blochin není příliš známou postavou. Přesto je dobré vědět o něm alespoň to, že na příkaz sovětského diktátora Stalina neváhal bez zaváhání likvidovat všechny, kdo se znelíbili komunistickému režimu. Hrál hlavní roli při katyňském masakru v roce 1940, kdy osobně zastřelil až sedm tisíc polských válečných i civilních zajatců. Doba jeho řádění skončila společně se Stalinovou smrtí v roce 1953. Zemřel o dva roky později – 3. února 1955 – a nikdy nebyl za své činy potrestán.
Mládí a počátek kruté kariéry
Blochin se narodil do rolnické rodiny dne 7. ledna 1895 v malé vesnici Gavrilovskoje, kterou najdete východně od Moskvy ve Vladimirské oblasti.
V letech 1905-1910 pracoval jako pastýř v Jaroslavské gubernii, poté se stal zedníkem v Moskvě. Během první světové války sloužil Blochin v ruské carské armádě a navzdory svému nízkému věku dosáhl hodnosti poddůstojníka. Po únorové bolševické revoluci byl zvolen předsedou armádního výboru 218. pěšího pluku. V říjnu 1918 se vrátil domů, aby pomáhal svému otci a poté vstoupil do Rudé armády. Rychle se „zorientoval“ v nových poměrech a v březnu 1921 vstoupil do sovětské tajné policie Čeka, kde si jeho nadřízení brzy všimli jeho nemilosrdnosti a „dovednosti“, s jakou vykonával to, co Stalin nazýval „čornaja rabota“ – „černá práce“: vraždy, mučení, zastrašování a tajné popravy. A tak Blochinova hvězda stoupala, byl brzy povýšen a během šesti let jmenován šéfem nově vytvořeného oddělení Kommandatura Pobočka administrativně výkonného oddělení NKVD.
Expert na černou práci
Členové Kommandantury sídlili na Lubjance (v budově, v níž byla později centrála sovětské tajné služby KGB, dnes FSB) v Moskvě, všichni byli schváleni Stalinem a přijímali rozkazy přímo od něj, což zajistilo jednotce dlouhou životnost navzdory třem krvavým čistkám NKVD. Ačkoli většinu z odhadovaných 828 tisíců poprav provedených NKVD během Stalinova života vykonali místní agenti v součinnosti s trojkami NKVD, na masové popravy dohlíželi specializovaní kati z Kommandantury. Kromě dohledu nad hromadnými popravami Blokhin osobně stiskl spoušť u všech jednotlivých vysoce významných poprav provedených v Sovětském svazu během jeho působení, včetně poprav starobolševiků odsouzených v moskevském procesu, maršála Sovětského svazu Michaila Tuchačevského (odsouzeného v tajném procesu) a dvou ze tří zabitých šéfů NKVD (Genricha Jagody v roce 1938 a Nikolaje Ježova v roce 1940), kterým kdysi sám sloužil. Za své věrné služby byl v roce 1937 vyznamenán Čestným odznakem.
Budova Lubjanky (bývalé sídlo KGB, dnes FSB) v Moskvě
Katyňský masakr
Hlavní vraždění bylo koncentrováno na třech místech (Katyň, Kalinin a Charkov), kde bylo dohromady pozabíjeno asi 15 000 lidí (důstojníci), na řadě dalších míst však bylo v téže době po menších skupinkách povražděno dalších 10 000 (většinou příslušníci inteligence). Hlavním popravčím v Kalininu byl Vasilij Blochin.
Jeho nejznámějším činem byla poprava zastřelením asi 7 000 polských zajatců internovaných v zajateckém táboře, provedená v dubnu 1940. Většinu z obětí tvořili vojenští a policejní důstojníci, kteří byli zajati po sovětské invazi do Polska v roce 1939.
Jak píše v knize Krvavé země historik Tymothy Snyder, Blochin při popravách nosil koženou zástěru, čepici a dlouhé rukavice, aby sebe i svou uniformu uchránil od krve. Německými pistolemi odpravil noc co noc v katyňském lese kolem dvou set padesáti mužů. Jejich těla potom odváželo nákladní auto do blízkého místa zvaného Mednoje, kde si NKVD zřídil rekreační prostory, a tam byli naházeni do ohromné jámy vyhloubené předtím rypadlem.
Blokhin zpočátku rozhodl o ambiciózní kvótě 300 poprav za noc a vytvořil účinný systém, v němž byli vězni jednotlivě odváděni do malé předsíně - která byla natřena červenou barvou a byla známá jako „leninská místnost“ -, kde proběhla krátká a zběžná identifikace, a poté byli spoutáni a odvedeni do vedlejší popravčí místnosti.
Blokhin a jeho tým pracovali každou noc bez přestávky 10 hodin, přičemž sám Blokhin popravoval v průměru každé tři minuty jednoho vězně. Na konci „pracovní“ noci zásoboval všechny své muže vodkou.
27. dubna 1940 obdržel Blokhin tajně od Stalina Řád rudého praporu a skromnou měsíční prémii jako odměnu za „dovednost a organizovanost při účinném plnění zvláštních úkolů“. Jeho počet 7 000 zastřelených za 28 dní zůstává nejorganizovanějším a nejdelším masovým vražděním provedeným jedinou osobou v historii a způsobil, že byl v roce 2010 jmenován držitelem Guinnessova rekordu v kategorii „Nejproduktivnější kat“.
Polští vojáci zajatí Sověty během invaze do Polska
Proč k tomu ale všemu vůbec došlo?
V březnu 1940, tedy po rozdělení Polska mezi Hitlera a Stalina, dospěl náčelník Stalinovy tajné policie Lavrentij Berija v Moskvě k závěru, že polští váleční zajatci musí být zlikvidováni. V návrhu členům politbyra, a tudíž fakticky Stalinovi, Berija 5. března 1940 zdůraznil, že každý z těchto zadržených „čeká jen na propuštění, aby se mohl pustit do boje proti Sovětskému svazu“. Tvrdil, že kontrarevoluční skupiny na novém sovětském území vedou bývalí důstojníci. V tom měl částečně pravdu, už jen proto, že Sovětský svaz okupoval a anektoval polovinu Polska a někteří Poláci byli odhodláni projevit odpor.
Nechvalná proslulost této události pramení také z následné sovětské propagandistické kampaně, která z masakrů obviňovala nacistické Německo, k níž se přidali i západní spojenci v zájmu zachování morálky. Propagandisticky se však snažili i Němci. 13. dubna 1943 německý rozhlas Berlín přinesl senzační zprávu o objevu hromadných hrobů polských důstojníků. Německo do masívní protiruské kampaně zapojilo všechna média - jak tisk, rozhlas, tak i film.
Sovětský svaz popíral svou vinu až do roku 1990, kdy tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov přiznal, že jde o zločin stalinismu.
Konec kariéry a smrt
Po Stalinově smrti v březnu 1953 byl Blochin nuceně penzionován z NKVD, oficiálně kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Byl jedním z mnoha stalinistických osobností, které nové vedení odstranilo od moci, ale jeho „bezúhonnou službu“ Berija v době jeho odchodu veřejně konstatoval. V listopadu 1954 byla Blokhinovi v rámci destalinizačních kampaní Nikity Chruščova odebrána hodnost generálmajora, protože ho považoval za nehodného nosit hodnost generála kvůli jeho účasti na masových popravách. Blochin, který již byl alkoholik a psychicky labilní, zemřel 3. února 1955 ve věku 60 let. Jako oficiální příčina smrti byla uvedena sebevražda, v jeho osobních spisech však bylo zaznamenáno, že zemřel v důsledku infarktu.
Žádného trestu ani postihu se tak za provedení tisíců krutých vražd nedočkal.
Líbil se vám článek?
V dalších dílech tohoto volného seriálu o tvářích zla jsem se věnoval sadistickému SS-manovi Oskaru Dirlewangerovi, laskavému otci a zrůdě z koncentračního tábora Rudolfu Hössovi nebo „anděli pekla“ Irmě Grese.
Zdroje:
SNYDER, Timothy. Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Praha: Paseka, 2013. ISBN 978-80-7432-254-9.
