Článek
Dnes se podíváme jednu zvláštní postavu světové historie, jejíž osud nám může ukázat pár otázek po naší vlastní roli na podobě světa, v němž žijeme.
Rudolf Höss byl velitelem koncentračního tábora v Osvětimi. Velmi precizním, svědomitým, pracovitým a efektivním člověkem, po kterém by žraloci z dnešních korporátů nepochybně hned skočili. Ale taky se narodil ve špatné době. A tak skončil jako válečný zločinec svůj život oběšením.
Život a smrt
Narodil se 25. listopadu 1901 v Baden-Badenu v přísně katolické rodině. Jeho otcem byl Franz Xaver Höss, matkou Paulina Specková. Otec vyžadoval přísnou poslušnost, založenou na svém náboženském přesvědčení a dřívějších vojenských zkušenostech. Mladý Rudolf byl vychován tak, aby bezpodmínečně poslouchal příkazy starších a nadřízených osob. To – jak se ukázalo o mnoho později - určilo jeho životní vzestup i pád.
V roce 1922 vystoupil z katolické církve a krátce nato se stal členem NSDAP. V roce 1934 jej Himmler přesvědčil, aby vstoupil do SS. Stal se členem a později byl odvelen do koncentračního tábora Dachau. Sloužil nejprve jako řadový strážce, později jako velitel bloku. V roce 1938 získal hodnost SS-Hauptsturmführera a byl převelen do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde sloužil jako adjutant velitele tábora a později jako vedoucí tábora. 4. května 1940 byl oficiálně jmenován Heinrichem Himmlerem velitelem nově vznikajícího tábora Auschwitz (Osvětim), kde měl dohlížet na jeho výstavbu.
Höss velel jako hlavní velitel táboru až do listopadu 1943, kdy se z táborů v Birkenau a Monowicích staly samostatné jednotky s vlastními veliteli a sám Höss se od 1. prosince 1943 stal vedoucím odboru DI na Inspekci koncentračních táborů, kde působil až do května 1945. Nicméně v květnu 1944 se do Auschwitz vrátil, hlavně proto, aby pomáhal při likvidaci zhruba 400 000 maďarských Židů (po něm pojmenované Akci Höss).
Po konci války se skrýval pod falešnou identitou v Německu, dopaden byl 11. března 1946 Brity. Během Norimberského procesu, byl jeden z mála velitelů, kteří vinu nezapírali a ochotně vypovídal. I tak byl odsouzen k trestu smrti a 16. dubna 1947 oběšen na symbolickém místě – na šibenici za krematoriem č. 1 v Osvětimi, místě, které s takovou pečlivostí pomáhal vybudovat.
Filmové zpracování
Kdybych psal recenzi, mohl bych třeba napsat, že jde o pohlcující mikrosvět jedné rodiny s pěti dětmi, matkou zkrášlující zahradu a otcem, který své děti vozí v oďce a čte jim pohádky na dobrou noc. A který je jen tak mimochodem taky úspěšným manažerem a workoholikem, pilným, aktivním a přičinlivým zaměstnancem největší mašinérie na zlo, jaké kdy lidstvo poznalo, totiž holokaustu.
Mohl bych napsat i to, že přestože jde o realistické ztvárnění střípku života Rudolfa Hösse, velitele koncentračního tábora Osvětim, v celém filmu neuvidíte jediného vězně, jediný akt násilí a utrpení, žádná zvěrstva, na která jsme z filmů s podobným tématem zvyklí. Za celý film se za zeď továrny na smrt ani nepodíváte, odehrává se totiž před ní, tam, kde Höss bydlel a měl zahradu a kde si v bazénku hrály jeho děti.
Kdybych psal recenzi, asi bych se zmínil o tom, že v tomhle filmu je nelidskost skrytá a tušená, jen občas uslyšíme vzdálený ruch, dusot nohou, tlumený a neokázalý výstřel nebo výkřik, jen tak mimoděk, což v kontrastu s vědomím zrůdností věcí, které jak víme, se zdmi Osvětimi děly, vyvolává tíseň, dusivý pocit k zalknutí, atmosféru k nesnesení. Abnormalita doby, každodennost zla, genocida jako čistě logistický proces pracující s „nákladem“ a nacismus jako verze moderního korporátu s výkonnými manažery, kteří jsou jen kolečky v systému, kteří jen dobře dělají svou práci. V souzvuku s mechanickou přesností a nezúčastněností party uklízeček, které dnes a denně expozici v Osvětimi po sedmdesáti letech luxují a leští.
To všechno bych mohl napsat. A vy se můžete zatím podívat na trailer filmu:
Ale nic z toho by nevystihlo pocit, který si z toho filmu možná jako já odnesete. Mrazivé znepokojení z rutiny, kterou asi každý z nás zná ze své práce, z každodenních opakujících se okamžiků našich životů, které se jen shodou okolností odehrávají ve šťastnějších dobách. Pocitů nepostřehnutelnosti toho velkého a podstatného, v čem žijeme, totiž kontextu dějin, které se teprve dnes a denně píšou. A které pomáháme psát hlavně svou lhostejností a zahleděností do sebe samých.
