Článek
Mají slova ještě vůbec nějaký význam?
Když Andrej Babiš, bývalý člen KSČ a spolupracovník StB, zveřejní na své facebookové stránce dojemné vyznání Miladě Horákové, nelze se ubránit otázce: nestala se slova jen prázdnými dutými tvary bez významu, do nichž si každý vlije, co se mu právě hodí? Kam se ztratila skutečná zkušenost, významy a hodnoty?
K tomuhle psaní mě donutilo vzpomínání na Miladu Horákovou - zejména od lidí, kteří dokážou bravurně zároveň lhát či mlčet ke své vlastní minulosti, spolupráci s komunisty nebo pohrdání pravdou a ve stejné chvíli se okázale dojímat nad svou vlastní morálkou.
Já vím, že žijeme v éře postpravdy a tak bych se neměl divit tomu, že Milada Horáková se stala reklamním bannerem pro lidi, kteří se svým jednáním i slovy vysmívají všemu, co představovala. Ano, myslím tím lidi od Babiše. Ale nejen od něj.
V následujícím textu si jen ukážu, že veřejné odsuzování komunismu od Babiše je čiré pokrytectví. A taky to, že falešná morálka ve službách politického marketingu je nebezpečnější než cynismus. Vím, že to každý ví. A že je to každému jedno. Ale i tak mi to nedá.
Ale pojďme začít na začátku.
Jakou hodnotu má vyjádření těch, kdo veřejně „uctívají“ Miladu Horákovou, přestože mají historickou i osobní vazbu na režim, který ji zabil, nebo s jeho dědici pragmaticky spolupracovali?
Za Andreje Babiše jeden ze známých markeťáků na jeho Facebook k výročí justiční vraždy Milady Horákové napsal: „Vzpomeňme si dnes, prosím, na jednu z nejstatečnějších žen v naší historii. Milada Horáková se nenechala zlomit, i když věděla, že ji to může stát život. Přesně před 75 lety ji komunistický režim zavraždil. Její odkaz tu ale přetrvává.“
Za Alenu Schillerovou pravděpodobně stejný markeťák napsal, že „Před 75 lety se statečná žena, matka nedospělé dcery, vzepřela zrůdnému režimu a zaplatila za to cenu nejvyšší. Skláním se před jejím životním příběhem a hlavně odvahou pohlédnout smrti do očí se vztyčenou hlavou. Milada Horáková pro mě vždy byla a bude největší Češkou 🕊️“
K hodnotovému postoji ANO asi jen tolik:
Andrej Babiš byl členem Komunistické strany Československa od roku 1980. Byl také veden jako tajný spolupracovník StB s krycím jménem Bureš. Tedy byl komunistou v době, kdy už byla plně známa zločinnost režimu, potlačování Charty 77, uvěznění disidentů i cynické manipulace s dějinami.
Po volbách v roce 2017 se Babišovi nepodařilo sestavit většinovou vládu, a tak uzavřel dohodu s KSČM. Šlo o první oficiální spolupráci s komunisty na vládní úrovni od roku 1989, což vyvolalo silnou kritiku zejména ze strany pravice, disidentů a historiků. Např. Petr Pithart to tehdy označil za „největší morální kapitulaci polistopadové politiky“. A měl recht.
Pomineme-li předlistopadovou minulost i cynický pragmatismus, zbývají ještě osobní postoje. K tomu snad jen: Nech jdou do…, pravda a láska, zní autentický zaznamenaný výrok AB z roku 2017.
Co teda s tím?
Opakované Babišovy výroky o „pravdoláskařích“ a vulgární odmítání ideálů pravdy a lásky, které představovali disidenti, Václav Havel a jejich pokračovatelé, jsou v přímém protikladu k odkazu Milady Horákové. Stejně tak jako realita jeho života. To ví asi každé malé dítě, voličům ANO je to samozřejmě asi jedno. Zjevně intuitivně chápou, že to nikdo nemyslí vážně. Že jde jen o snahu „přesvědčit veřejnost“, že se ANO hlásí ke správným hodnotám, v horším případě jen o prosté přisátí na morální kapitál postavy, která se nemůže bránit.
Odkaz a nezlomnost Horákové se v současnosti stal jen PR maskou těch, kdo by ji za jiného režimu nechali zavřít.Jde o klasický příklad toho, čemu se říká Virtue signalling - předvádění morálních postojů navenek jen kvůli dojmu, zcela bez hlubšího přesvědčení. A samozřejmě si uvědomuji, že pro AB je lepší, když se mluví aktuálně o Horákové, a ne například o jeho soudu a daňovém podvodu.
Tak se pojďme vrátit k otázce zkraje článku. Mají slova ještě vůbec nějaký význam?
Zdá se mi, že už ani nezbývá zájem se pohoršovat. Politici dávno přestali mluvit sami za sebe - teď to za ně dělají markeťáci. Anebo rovnou algoritmy. Místo politiků mluví PR týmy, a místo svědomí generátory textů. Slova nemají autora, jen publikum.
A co je na tom nejpodivnější? Že už to nikoho moc nepobuřuje. Nevadí nám, že to neříkají sami. Že to není projev postoje, ale výstup týmu. Že je to vyrobené. Vycizelované. Vymazlené. A umělé.
Nezůstávejme jen pasivními diváky této frašky. Pokud slova ztratila smysl, nezbývá než jim ho vrátit – pravdou, upřímností a skutečnými činy. Nechme marketing a falešné slzy stranou a začněme konečně mluvit svými vlastními hlasy. Třeba u voleb.
