Článek
„Jestli posilujeme výdaje na obranu, posilujeme tak i válkychtivost všech možných lidiček u nás i v cizině.. na obranu my víc peněz nepotřebujeme,“ prohlásil včera pan bývalý prezident Václav Klaus v rozhovoru pro TV Nova v pořadu Napřímo.
Neřekl tím nic jiného, než že když posilujeme výdaje na obranu, posilujeme tak i války.
A to je zajímavá myšlenka.
Podle Klause totiž zbrojní výdaje nefungují jako odstrašení agresora (což je taková nudná, staletími ověřená poučka, na které mimo jiné stojí obranná strategie České republiky), ale jako nějaký zázračný magnet, který zaručeně agresora přitáhne a donutí ho zaútočit.
Všechny podobné povídačky, objevující se ve veřejném prostoru, které jen ve finále nepřinesou ani bezpečí, ani mír, ale naopak míru systémového rizika zásadně zvyšují, jsou jen strašidelný geopolitický omyl, idealistický nesmyl, v tom lepším případě.
Schopnost reálně se bránit je jedním ze základních prvků úspěšného odstrašení agresora. Coby stát potřebujeme mít silné obranné kapacity a nezpochybnitelné odhodlání je v případě napadení použít. To nám jako jediné dokáže zajistit bezpečí.
Tvrdit, že posilování obrany vede k válce, není ve skutečnosti nic jiného než záměna příčiny a následku. Je to asi jako tvrdit, že deštníky způsobují déšť, protože se objevují vždycky, když prší. Chtěli bychom-li tuto úvahu trošku rozvinout, mohli bychom si spolu s Václavem Klausem představit, že kdyby v roce 1938 Československo nemělo armádu vůbec, možná by si Hitler řekl, že tak mírumilovný národ přece nemůže obtěžovat. Historie je bohužel kupodivu plná zcela opačných příkladů.
A my žijeme v dost vyhrocené současnosti, kde se bohužel musíme spoléhat hlavně na svoje vlastní odhodlání, sílu a schopnosti všechny tyto věci použít.
