Článek
V tom sporu o význam, roli a formu o instituci, nesoucí jméno Václava Havla, se pro nedostatek informací raději nebudu přiklánět na žádnou stranu. Ale řeknu vám, cítím z ní jakousi potměšilou absurditu, jakou by snad nevymyslel ani ten nejotrlejší dramatik.
Představuju si Havla, který se celý život snažil o to nestat se modlou, jakýmsi sádrovým trpaslíkem, o nějž se budou lidé přetahovat a hádat se. Dokážu si živě představit, jak by se tvářil na to, že instituce, jež nese jeho jméno, stává bojištěm o to, kdo má na ten jeho odkaz vlastně ten správný a jediný patent a mám za to, že by mu to celé bylo hluboce cizí.
Skoro mám až dojem, že kdyby tu s námi Václav Havel byl, obě strany by nejraději pozval někam do hospody, objednal pivo a řekl by: „Prosím vás, neberte sami sebe – a už vůbec ne mě – tak smrtelně vážně. Pojďme se raději bavit o tom, co s tou naší společností vlastně je.“ Třeba proto, že jestli on sám skutečně někým byl, tak předně architektem nepravděpodobných spojenectví - stačí vzpomenout na Chartu 77 nebo Občanské fórum. Současný spor v Knihovně by pravděpodobně viděl jako legitimní, byť zbytečně vyhrocenou srážku dvou nezbytných principů. Na jedné straně potřebou zachovat hloubku, paměť a autenticitu (což reprezentuje Jáchym Topol), na straně druhé potřebou komunikovat tento odkaz jazykem a nástroji 21. století, aby instituce nezkameněla (což je strana Sedláčkova).
A hlavně – když už jsem se tu pasoval do Havlova vykladače – by se dost možná pozastavoval nad tím, že místo, které má v popisu práce chránit odkaz dialogu a porozumění, selhává právě v tom, že jeho představitelé ztratili schopnost spolu mluvit.
