Článek
Na obě otázky si dovolím odpovědět pozitivně. Obě ale vyžadují schopnost unést historickou složitost na obou stranách.
My Češi vnímáme toto téma i po více než 80 letech velmi citlivě. A není divu. Jde o formující a tragickou přesgenerační zkušenost, zakořeněnou hluboko v české historické paměti, která ve zkratce říká: „Nejdřív republiku rozbili, spoustu z nás zabili, a teď by chtěli moralizovat, omlouvat vlastní roli nebo zpochybňovat naši odvetu - tedy i Benešovy dekrety a odsun.“
Česká zkušenost mluví o kolaboraci části sudetských Němců, zradě Mnichovské dohody, následované rozbitím republiky, okupací, nacistickým terorem, popravami, vypálením Lidic, stejně jako poválečným tvrdým, ale mnohými dodnes vnímaným jako „spravedlivým“ odsunem Němců.
Jenže pokud má být smyslem dnešní debaty skutečné porozumění a ne nekonečné opakování starých křivd, musíme být schopni unést i to, že vedle české historické zkušenosti existuje taky zkušenost sudetoněmecká: zkušenost vyhnání, ztráty domova a pocitů utrpěné kolektivní viny.
A já mám za to, že i národy s mnohdy tragickou a bolestivou minulostí spolu mohou žít a spolupracovat skrze nikoli zlehčování utrpení, nikoli jen porozumění složitosti vlastních dějin, ale především na myšlence otevřeného budování vzájemně se respektující budoucnosti. Protože nežijeme v minulosti.
Především proto si nemyslím, že by se staré historické strachy a zjednodušené obrazy „těch druhých“ měly znovu stávat základem zkratkovitého politického a společenského myšlení. Už napáchaly škody dost v minulém století.
Možná tedy úplně první podmínkou jakékoli smysluplné debaty je ochota pokusit se pochopit, proč se evropské dějiny ve 20. století vyvíjely tak tragicky, a nezapomínat, proč jejich důsledky dodnes rezonují v kolektivní paměti obou národů.
To se neobejde bez pokusu o porozumění tomu, v jakém světě tehdejší lidé skutečně žili, jak situaci sami interpretovali a proč jejich jednání dávalo smysl uvnitř jejich vlastního světa - aniž bychom tím popírali nebo relativizovali tragické důsledky, které následovaly.
Pokud si budeme skutečně chtít porozumět, musíme se oprostit od ex-post pohledu. Dnes interpretujeme sudetoněmecké otázky skrz zkušenost druhé světové války, holokaustu, nacistických zločinů a totální destrukce Evropy. Jenže lidé v třicátých letech 20. století tuto budoucnost neznali. Ani Češi, ani Němci nežili v učebnici dějepisu. Žili v otevřené přítomnosti a o budoucích událostech logicky vědět nemohli. Ale pojďme od začátku.
Jak Češi, tak sudetští Němci vstoupili do 20. století s odlišnou historickou zkušeností a jiným referenčním rámcem - tedy jiným způsobem, jak interpretovali svět, vlastní postavení a význam politických událostí.
Pro českou společnost představoval vznik Československa v roce 1918 naplnění emancipačního příběhu: konec podřízenosti, vlastní stát, historickou spravedlnost. Pro velkou část sudetských Němců byl tentýž okamžik naopak zkušeností rozpadu známého světa a nuceného začlenění do státu, který mnozí nevnímali jako svůj. Tím vznikl hluboký psychologický a politický rozpor už v samotných základech republiky.
Tento rozpor se dramaticky prohloubil během Velké hospodářské krize, která tvrdě zasáhla průmyslové pohraničí. V atmosféře nezaměstnanosti a frustrace začala velká část sudetských Němců podporovat Konrada Henleina a jeho stranu. Paradoxní je, že mnoho z nich mohlo samo sebe subjektivně vnímat jako utlačované oběti a lidi bojující za sebeurčení, zatímco objektivně pomáhali rozbít demokracii a otevřít cestu nacistické expanzi. Ale dějiny mnohdy paradoxní prostě jsou.
Zopakujme tedy ještě jednou onu nepříjemnou, ale zásadní věc: sudetští Němci svými volbami nevnímali sama sebe jako budoucí podporovatele válečné katastrofy. Mnozí svou volbu interpretovali jako obranu vlastní komunity, návrat důstojnosti, národní sebeprosazení nebo reakci na sociální a ekonomickou krizi.
To samozřejmě neznamená, že nacismus nebyl už tehdy nedemokratický, nebezpečný, autoritářský a násilný. Byl. Jenže si tehdejší lidé neuměli – a z velké části ani nemohli - představit rozsah budoucí nelidskosti a destrukce, kterou dnes známe my.
A právě tady se podle mě nachází klíč k dnešnímu porozumění, pokud o něj tedy máme skutečně zájem. Není v omlouvání nebo přepisování dějin, ale ve schopnosti pochopit, že lidé často jednají uvnitř svého historického a emocionálního rámce, který jim jejich jednání činí normálním, legitimním nebo dokonce morálně správným.
Možná právě v tom spočívá nejdůležitější lekce středoevropských dějin: dospělý vztah k minulosti nezačíná tehdy, když najdeme jednoduchého viníka, ale tehdy, když dokážeme přijmout, že dějiny jsou mnohdy tragický a často bolestně složitý propletenec lidských příběhů.
A právě proto má dnes smysl o těchto věcech znovu a znovu mluvit. Proto má smysl se setkávat. Ne proto, abychom si otevírali stará nepřátelství nebo přepisovali minulost, ale proto, abychom dokázali lépe chápat, kam až může dojít společnost, která přestane vidět člověka i perspektivou těch druhých.
