Článek
Ta představa, že člověk musí mít na všechno okamžitý a jasný názor, je jeden z největších podvodů digitální doby. Ne, to fakt není to přirozená lidská potřeba, to je design systému sociálních sítí.
Algoritmy v nás vypěstovaly falešnou představu, že mlčení znamená ignoranci, nezájem, nebo dokonce tichý souhlas s něčím špatným. Vznikla tak absurdní společenská povinnost „zaujmout postoj“ k věcem, o kterých jsme ještě před pěti minutami vůbec nic nevěděli.
A co děláme? Reagujeme, jak jinak. Akorát že ve skutečnosti jen bojujeme s vlastními stíny v zrcadle v domnění, že tím zachraňujeme svět. Jenomže vážení, lajk, komentář nebo nedejbože sdílení svět fakt nezachrání. Ani neubrání demokracii, ani nezabrání genocidě. Ani nás neubrání před Bruselem nebo migranty, nebo reptaliány nebo čímkoli chcete.
Hlasitě si online zakřičet, vyjádřit se je mnohem víc než cokoli jen performativní akt. Když se k něčemu hlasitě vyjádříme, vysíláme tím signál svému okolí, že patříme na tu správnou stranu, ať už je to jaká chce.
A realita je o dost smutnější. Ve skutečnosti je ten náš „svatý boj na sítích“ je ve skutečnosti jen neplacená práce ve virtuálním lomu, kde těžbou našich emocí a času generujeme data a zisk z reklam. Naše naštvání je jejich produkt.
Svět, moji milí, bude vždycky křičet. To je jeho přirozenost. Ale ty se nemusíš stát tím křikem, aby ses v něm neztratil. Někdy to nejdůležitější, co můžeš udělat, je prostě jen občas ztichnout.
