Článek
Tak například takzvané informační bubliny, kterých se dnes obáváme v souvislosti sociálními sítěmi, existovaly totiž už v podmínkách Výmarské republiky, období předznamenávající nástup Adolfa Hitlera, jak píše Harald Jähner: „čtenář a jeho noviny se vzájemně utvrzovali ve svých postojích. Noviny psaly to, co chtěl číst, a on jim zůstával věrný, dokud ho neobtěžovaly nepříjemnými názory.“
V Německu té doby, pokračuje Jähner, vycházelo přibližně tři tisíce tři sta deníků, z toho asi sto čtyřicet v Berlíně, často dvakrát denně. Na první pohled to působí jako mimořádná rozmanitost a jako ráj kritické žurnalistiky. Jenže zdání klame. Rozvíjel se především bojovný fejeton, který si dovoloval výrazné stylistické prostředky, ale zároveň se svými ambicemi vzdaloval širšímu publiku.
S mimochodem, i lidé před sto lety v Německu přestávali médiím věřit. Stoupající tehdejší odpor veřejnosti vůči demokratickému systému se přenášel i na jeho zpravodajstvi. Noviny byly často označovány za systémový tisk a novináři za služebníky systému.
Je vám to povědomé?
Analogií této doby s tou naší je překvapivě hodně, ale zároveň je důležité nepodlehnout dojmu, že se historie opakuje mechanicky. Výmarská republika měla velmi specifické podmínky - porážku ve válce, hyperinflaci, masovou nezaměstnanost, slabé demokratické tradice a nakonec světovou hospodářskou krizi. Právě až kombinace těchto faktorů umožnila nástup nacismu. Přesto některé z těchto mechanismů jsou platné i dnes.
Ano, informační bubliny nejsou vynálezem sociálních sítí. Ano, velké množství médií automaticky neznamená skutečnou pluralitu. Když lidé ztrácí důvěru v demokracii, ztrácejí i důvěru v média. Elitářství médiím rozhodně nepomáhá. A polarizace se živí sama sebou.
Jestli si tedy něco vzít z té doby, která nakonec zrodila největší a nejbrutálnější destrukci v dějinách, pak snad toto: demokracie nezačíná kolabovat až ve chvíli, kdy přijdou extremisté k moci. Začíná slábnout mnohem dříve – když se společnost přestane shodovat alespoň na základních faktech a když instituce přestanou být vnímány jako společné. Začíná umírat na hranicích zákopových válek názorových vymezení, které ani náhodou už nelze považovat za dialog.
A v tomhle světě žijeme. Mnohá média dnes žijí jen z vzedmuté pozornosti, čtenosti a klikání. A dá se to pochopit, trh je neúprosný. Ale! Silnou ekonomickou motivací se proto stává potvrzování očekávání vlastního publika. Publikum je za to odměňuje věrností – a vzniká uzavřený kruh, který může posilovat polarizaci na všech stranách.
Proč je to špatně? Problém nastává ve chvíli, kdy se ekonomická motivace stane silnější než novinářská. Problém nastává ve chvíli, když začne převládat logika: „Neříkejme lidem to, co potřebují vědět. Říkejme jim to, co chtějí slyšet.“
Problém je v tom, že co může být krátkodobě výhodné pro obchodní model média, nemusí být dlouhodobě výhodné pro demokratickou společnost.
Můžeme si z toho vzít ponaučení? Když většina veřejné debaty začne fungovat jako soustava vzájemně uzavřených informačních světů, demokracie přichází o jednu ze svých nejdůležitějších podmínek: možnost přesvědčit druhou stranu argumenty, nikoli jen utvrzovat vlastní příznivce.
Ponaučení z Výmarské republiky není, že se historie opakuje. Je jím poznání, že demokracie potřebuje víc než svobodné volby – potřebuje i společný informační prostor, důvěru v instituce a ochotu naslouchat argumentům, které nám nejsou příjemné.
A lekce pro nás, kdo jsme v médiích? Nezávislá média mají smysl právě tehdy, když jsou ochotná čtenáře občas zklamat. Pokud médium nikdy nezpochybní přesvědčení svého publika, stává se spíš jen službou pro utvrzování názorů a přestává být nástrojem poznávání reality.
A možná je to nakonec ta nejdůležitější lekce posledního století: demokracie nepotřebuje média, která lidem říkají jen to, co chtějí slyšet. Potřebuje média, která mají odvahu říkat i to, co slyšet nechtějí – protože jen tak mohou vytvářet prostor pro skutečný dialog. Protože bez něj z demokracie nezbude nakonec nic.
PS: Text vznikl na okraj četby knihy Haralda Jähnera Závrať – Vzestup a pád Výmarské republiky. Není jejím shrnutím, ale osobní úvahou inspirovanou některými autorovými postřehy.
