Článek
Zdá se mi, že my Češi toho o Německu – přes jeho veškrou geografickou a kulturní blízkost – příliš nevíme a jako bychom ani vlastně nechtěli. A to je škoda. Je užitečné nesetrvávat jen a pouze ve své vlastní mentální ohrádce vlastního národa a jazyka. Tím se připravujeme o mnohdy překvapivé zdroje poznání, které nás mohou naučit I leccos o nás – třeba tím, že nám poskytnou leckdy překvapivou reflexi našich vlastních témat a problematik, s nimiž se nejen v domácí politice potýkáme.
K tomuto textu mě inspiroval čerstvý projev prezidenta Spolkové republiky Německo Franka-Waltera Steinmeiera, pronesený ke Dni 9. listopadu, tedy k památnému dni německých dějin. Dovolil jsem si jej přeložit a předložit českému čtenáři, protože věřím, že i jemu má co nabídnout.
Pozn.: (celý text naleznete níže, v originále pak na webu německého prezidenta: https://www.bundespraesident.de/SharedDocs/Reden/DE/Frank-Walter-Steinmeier/Reden/2025/11/251109-9-November-Matinee.html )
Nejprve ale pro netrpělivé pojďme konstatovat, že ledasjaké problémy máme s Němci společné. Posuďte sami:
“ Nikdy v historii znovusjednoceného Německa nebyla demokracie a svoboda tak ohroženy. Ohroženy ruským agresorem, který rozbil mírový řád, a nyní i pravicovými extremisty, kteří útočí na naši demokracii a získávají podporu obyvatelstva.
Jen čekat, až bouře přejde, a mezitím se schovat – to nestačí.”
„Populisté a extremisté zesměšňují demokratické instituce, otravují veřejnou debatu a živí se strachem. Tabu otevřeně se hlásit k radikalismu už pro mnohé neplatí. Zdá se, že scénář protidemokratů vychází hladce. Otázka zní: Co proti tomu postavíme?“
„Právní stát je klíčový pro obranu demokracie. Není náhoda, že útoky na demokracii často začínají útoky na justici. Stačí se podívat do některých našich sousedních zemí. Proto je tak důležité, abychom společně a rozhodně zasáhli, jakmile je ohrožena nezávislost nebo legitimita soudnictví.“
„Občanská politika je něco zcela jiného než extremismus. Nehlásí se k žádnému táboru, ale představuje společný postoj všech demokratů: svobodu, odpovědnost, smysl pro společenství, rozum, uměřenost. Extremisté přinášejí nepřátelství do společenského života a ničí důvěru – občanská politika naopak důvěru buduje. Extremisté sázejí na rozdělování – občanská politika pracuje na demokratických spojenectvích. Extremisté uhýbají před realistickými řešeními – občanská politika se snaží zlepšovat život lidí. Extremisté brojí proti Evropě – občanská politika usiluje o to, aby Evropa držela pohromadě. Pravicoví extremisté vyznávají nacionalisticko-autoritářskou, v jádru nelidskou ideologii – občanská politika ctí jednotlivce, jeho důstojnost a svobodu. Extremismus a občanskost – to se prostě vylučuje.“
„Naše historická zkušenost nás učí: hazardní pokus „zkrotit“ antidemokraty tím, že jim dáme podíl na moci, skončil už ve Výmarské republice katastrofou.
Americký politolog Daniel Ziblatt varuje: extremismus nikdy nezvítězí sám od sebe – uspěje, protože mu ostatní umožní uspět. To je trvalé poučení z Výmarské republiky.A to si musíme přenést i do dnešní doby. S extremisty nesmí být žádná politická spolupráce. Ani ve vládě, ani v parlamentech.“
„Veřejným prostorem je dnes stále více i internet a sociální sítě.
Lži, demagogie, nenávist, výsměch a hněv, které se tam šíří milionkrát během vteřin, se staly hrozbou pro demokracii. Všichni víme, že algoritmy podporují rozhořčení a polarizaci, že živí strach a vztek. Podkopávají důvěru v racionální argumenty i v demokratickou politiku, radikalizují lidi, živí extremismus a svádějí k násilí. Vidíme to znovu a znovu. Na co vlastně ještě čekáme? Je nejvyšší čas tomuto nebezpečí čelit účinně. Všichni to vědí.
Proto se debata o ochraně mladistvých před dopady sociálních sítí nesmí protahovat – a už vůbec nesmí vyšumět do prázdna.
Potřebujeme účinná pravidla a chytré nástroje, které nás spojují, ne rozdělují. Které z lidí dostávají to nejlepší, ne to nejhorší.
Jsem přesvědčen: budoucnost demokracie se rozhodne na internetu.
Udržíme-li tam demokratická pravidla, udrží se i demokracie sama! Drazí hosté, sebeobrana demokracie – to je úkol naší doby. Je to úkol velký, ale zvládneme ho jen společně.“
Záznam celého projevu:
Když se dnes scházíme, abychom si připomněli 9. listopad, máme smíšené pocity. A musíme je mít. 9. listopad – 1918, 1938, 1989 – označuje téměř celé jedno století našich dějin a je hluboce ambivalentním datem. Takovým, které nás svými rozpory provokuje. Takovým, které se vzpírá jakémukoli zjednodušení.
9. listopad představuje světlo i stín, nejhlubší propasti i nejšťastnější chvíle našich dějin. Proto se tento den dotýká našeho sebepochopení jako Němců. Chci říci: 9. listopad se týká samotného jádra naší identity.
To, že si tento den připomínáme zvláštním způsobem, je pro mě už několik let velkou osobní záležitostí – a mám radost, že vás mohu přivítat na letošní slavnosti zde na zámku Bellevue! Srdečně vás vítám!
Právě jsme slyšeli silná svědectví – literární, z dopisů a deníků – ze všech tří epoch. Svědectví, která nám znovu přibližují tehdejší dobu a přitom jsou znovu aktuální.
Slyšeli jsme, jak Harry hrabě Kessler, pozorný kronikář, prožíval v Berlíně zběsilé události dnů kolem 9. listopadu 1918 – dnů, kdy skončila první světová válka, císař abdikoval, začala revoluce a nakonec zvítězila demokracie – duch roku 1848 si prorazil cestu.
Slyšeli jsme také, jak zoufalé byly Nelly Sachsová a Paul Celan tváří v tvář hrubému, rozpoutanému násilí proti Židům při pogromech 9. listopadu 1938. Té noci, kdy již stín vraždění evropských Židů padl na kontinent.
„Rozkládat se v otevřeném hrobě bez smrti“ – tak popsala Nelly Sachsová pocit ohrožení jako Židovka v Německu.
A slyšeli jsme básně Elke Erbové, Barbary Köhlerové a Nadji Küchenmeisterové – básně z doby kolem 9. listopadu 1989: o novém myšlení a o světle, o demonstracích a odvaze lidí; o radosti a naději spojené s pádem zdi, ale i o obavách a zklamáních, které následovaly.
Všechna tato svědectví nám ukazují: 9. listopad nám věci nijak neusnadňuje. Ale právě proto nám o nás samých a o naší zemi tolik vypovídá. Musíme naslouchat!
Zkusme na tento den pohlédnout jako na seismograf. Co nám říká o tom, co nás spojuje a co rozděluje, jak spolu žijeme a co je pro nás důležité? Jaké otřesy, tření a praskliny v naší společnosti zaznamenává?
107 let po 9. listopadu 1918, vyhlášení první německé republiky, je naše liberální demokracie pod tlakem. Populisté a extremisté zesměšňují demokratické instituce, otravují veřejnou debatu a živí se strachem. Tabu otevřeně se hlásit k radikalismu už pro mnohé neplatí. Zdá se, že scénář protidemokratů vychází hladce. Otázka zní: Co proti tomu postavíme?
87 let po pogromech 9. listopadu 1938, po propasti německých dějin, antisemitismus nezmizel – on nikdy nezmizel. Ale od 7. října 2023 prudce narostl i u nás v Německu. Přichází zprava, zleva, ze středu, objevuje se mezi muslimskými přistěhovalci. Židé se bojí otevřeně se ukazovat; židovští rodiče vodí děti do školy s obavami; židovští studenti čelí útokům; muži s kipou jsou napadáni za bílého dne. A právě my, potomci těch, kdo byli 9. listopadu 1938 pachateli nebo přihlížejícími – neschopní solidarity se židovskými sousedy –, právě my nedokážeme antisemitismu učinit přítrž.
A 36 let po 9. listopadu 1989, dni pádu Berlínské zdi? Znovu cítíme, jak roste odcizení mezi Východními a Západními Němci, a jak bledne vzpomínka na sílu nenásilné revoluce. Je těžké trvale čerpat sílu a povzbuzení z těch šťastných hodin. Přitom nás tento 9. listopad učí především jedno: že svůj osud držíme ve vlastních rukou, když přeměníme strach v naději, když se dost lidí spojí a společně změní věci k lepšímu.
Když se podíváme na naši zemi, ptáme se: nejsme snad silnou zemí, pevnou demokracií, stabilním právním státem, prosperující ekonomikou? Samozřejmě že jsme. Ale zároveň panuje velký neklid ve společnosti, která se cítí nejistá. Stále častěji slýchám znepokojené otázky: Jak to s námi půjde dál – pokud zesílí extremistické strany, pokud lidé s přistěhovaleckým původem nebo Židé nebudou v bezpečí? Je vůbec možné, že jsme se z historie nepoučili?
Kdo mě trochu zná, ví, že nemám sklony k alarmismu ani k dramatickým scénářům zkázy, které jsou teď v módě. Ale myslím, že přišel čas pohlédnout nebezpečím bez iluzí do očí.
Nesmíme se znovu nechat sklouznout do fascinace autoritářstvím a nové nesvobody – a pak říkat: „To jsme nechtěli. To jsme nevěděli.“
Právě dnes, 9. listopadu, proto říkám jasně: Můžeme vědět. A my to víme!
Drtivá většina lidí v naší zemi chce žít v demokracii a svobodě. Můžeme stavět na desetiletích demokratické zkušenosti, na úspěchu naší země a na mnoha lidech, kteří za ni stojí. Ale pravda je i to: Nikdy v historii znovusjednoceného Německa nebyla demokracie a svoboda tak ohroženy.
Ohroženy ruským agresorem, který rozbil mírový řád, a nyní i pravicovými extremisty, kteří útočí na naši demokracii a získávají podporu obyvatelstva.
Jen čekat, až bouře přejde, a mezitím se schovat – to nestačí.
Nemáme čas ztrácet. Musíme jednat. A můžeme jednat! Naše demokracie není odsouzena k bezmoci. Demokracie se umí bránit!
To, že jsme schopni se bránit, zajistili už otcové a matky našeho Základního zákona. Všichni zažili, jak byla Výmarská demokracie zničena svými vlastními vnitřními nepřáteli – demokracie zničená prostředky demokracie. Hořce zakusili bezbrannost státu a jeho institucí. To se už nikdy nesmělo stát, a proto jsou v našem Základním zákoně i v trestním právu zakotveny nástroje, které chrání naši svobodu před těmi, kdo na ni útočí. Tyto nástroje máme v rukou!
Podněcování k nenávisti, šíření obsahu, který podněcuje nenávist vůči menšinám, šíření nacistických hesel nebo veřejné zlehčování šoa; výzvy k násilí a násilné pokusy zničit ústavní pořádek – ať už zprava, zleva nebo islamisticky motivované: kdokoli takto útočí, dopouští se trestného činu, a kdekoliv k těmto činům dojde, právní stát nesmí ustoupit. K tomu je potřeba dostatek prostředků – a také dostatek ostražitosti.
Právní stát je klíčový pro obranu demokracie. Není náhoda, že útoky na demokracii často začínají útoky na justici. Stačí se podívat do některých našich sousedních zemí. Proto je tak důležité, abychom společně a rozhodně zasáhli, jakmile je ohrožena nezávislost nebo legitimita soudnictví.
Jsem vděčný, že široká většina v Bundestagu posílila postavení Spolkového ústavního soudu v samotném Základním zákoně. To ukazuje: když chceme, můžeme jednat.
Být schopni se bránit znamená, že obecní správy, policie, Bundeswehr, učitelé, vysokoškolští pedagogové – všichni musí jednoznačně hájit naše hodnoty, den co den. Samozřejmě, že úředníci musí být politicky neutrální v rámci výkonu svého úřadu. Ale nesmějí být neutrální, pokud jde o hodnoty našeho ústavního řádu. Musí se k nim hlásit a aktivně je bránit.
Roku 1949 si otcové a matky Základního zákona nechtěli vůbec představit, že by se znovu mohli do klíčových pozic ve veřejné správě a politice dostat otevření nepřátelé demokracie. To musíme zabránit – zejména tam, kde slouží ti, kdo mají naši demokratickou strukturu chránit navenek i uvnitř, a kdo k tomu nosí zbraně: tedy policie a armáda.
Kdo se staví proti svobodnému jádru naší ústavy, nemůže být soudcem, učitelem ani vojákem.
Nepřátelé ústavy mohou být také vyloučeni z kandidatury do veřejných funkcí – na posty starostů, hejtmanů a podobně. Takové vyloučení není nedemokratické – naopak: je to projev odolné demokracie.
Stejně je tomu, v zásadě, i s nástrojem zákazu politické strany. Naše ústava obsahuje pro svou vlastní ochranu možnost zakázat spolky a skupiny, vyloučit strany z veřejného financování nebo je zcela rozpustit, pokud se aktivně a agresivně staví proti svobodně-demokratickému základnímu řádu.
Právní práh pro takový zákaz je velmi vysoký, řízení trvají dlouho a rozhoduje o nich nejvyšší soud.
V těchto dnech krajní pravice při zmínce o tomto tématu instinktivně křičí: „To je nedemokratické!“
Na to mohu říci jen jedno: mají to ve svých vlastních rukou!
Útočí-li na naši ústavu, staví-li se proti ní, chtějí-li jiný – nesvobodný – systém, odpověď ústavy je jasná: Strana, která se vydá cestou agresivního nepřátelství vůči ústavě, musí vždy počítat s možností zákazu.
Buď tedy to – nebo respektují, navzdory ostrým politickým sporům, instituce demokracie, důstojnost a práva každého člověka; politickou svobodu, integritu a platnost demokratických voleb; závaznost zákona a nezávislost soudnictví. To jsou pravidla, která platí pro všechny, kdo se v Německu ucházejí o politickou moc.
Zákaz strany je ultima ratio odolné demokracie. Ale varuji před představou, že je to ta nejdůležitější otázka. Kdy – a zda vůbec – je tento prostředek přiměřený, zda se stane nevyhnutelným, o tom se musí politicky vést debata. A ta se také vede.
Ale: nesmíme mezitím stát se založenýma rukama. Rozhodující je: jak nyní politické síly středu zacházejí s pohrdači demokracie a extremisty? Jak přesvědčivý je jejich vlastní politický příběh? Jak pevně stojí demokratické strany?
Naše historická zkušenost nás učí: hazardní pokus „zkrotit“ antidemokraty tím, že jim dáme podíl na moci, skončil už ve Výmarské republice katastrofou.
Americký politolog Daniel Ziblatt varuje: extremismus nikdy nezvítězí sám od sebe – uspěje, protože mu ostatní umožní uspět. To je trvalé poučení z Výmarské republiky.
A to si musíme přenést i do dnešní doby. S extremisty nesmí být žádná politická spolupráce. Ani ve vládě, ani v parlamentech.
Pokud je tím část demokraticky zvoleného parlamentu vyloučena z podílu na moci, pak je to důsledek jejích vlastních rozhodnutí. Každý má totiž možnost – pokud dodržuje pravidla – vrátit se zpět na demokratické hřiště, tam jednat a být užitečný.
Smyslem je zabránit úspěchu extremismu, ne ho umožnit.
Ano, usnesení o neslučitelnosti a „ohnivé zdi“ mezi demokraty a extremisty jsou důležitým signálem. Ale jsou to jen signály, ne pojistka. I zdi se rozpadají, pokud se neudržuje vnitřní odstup od jazyka, resentimentu a nepřátelských obrazů extremistů.
Vidíme to po celé Evropě: pravicově extremistické strany kombinují tvrdé odmítání systému se sebestylizací do role „normální“ alternativy; nabízejí se jako partneři „z téhož občanského středu“.
Nedopusťme, abychom na tu lež naletěli.
Občanská politika je něco zcela jiného než extremismus. Nehlásí se k žádnému táboru, ale představuje společný postoj všech demokratů: svobodu, odpovědnost, smysl pro společenství, rozum, uměřenost.
Extremisté přinášejí nepřátelství do společenského života a ničí důvěru – občanská politika naopak důvěru buduje.
Extremisté sázejí na rozdělování – občanská politika pracuje na demokratických spojenectvích.
Extremisté uhýbají před realistickými řešeními – občanská politika se snaží zlepšovat život lidí.
Extremisté brojí proti Evropě – občanská politika usiluje o to, aby Evropa držela pohromadě.
Pravicoví extremisté vyznávají nacionalisticko-autoritářskou, v jádru nelidskou ideologii – občanská politika ctí jednotlivce, jeho důstojnost a svobodu.
Extremismus a občanskost – to se prostě vylučuje.
Tato vnitřní jasnost by měla vést všechny demokratické strany.
Ano, vím, že hlavní tíhu této hranice nesou síly středu-pravice. Ale nenesou ji samy.
A proto se obracím i na politické síly středu-levice: i vy máte odpovědnost. Říkám tomu odpovědnost za správnou míru.
Využívat každou příležitost k tomu, abyste nepohodlné výroky paušálně označili za pravicově extremistické, nebo dokonce středopravici podsouvali spojenectví s extremisty – to není jen nerozumné, to je také nebezpečné.
Tak se totiž jiným způsobem otřásá onou ochrannou zdí.
Je nebezpečné, pokud už není možné mluvit o tématech, jako je migrace a bezpečnost, protože hned padne obvinění z rasismu. To by znamenalo přenechat okraji společnosti nadvládu nad tématy, která lidi opravdu zajímají a znepokojují.
A to se nesmí stát!
Postavme pohrdání demokracií naše vlastní demokratické sebevědomí.
Nic nezametáme pod koberec. Nezamlčujeme, kde je třeba jednat. Skutečné problémy řešíme – věcně, s rozumem, slušností, empatií a s vírou, že věci lze měnit k lepšímu.
Aby se to podařilo, musí být parlament schopen jednat! Parlament je srdcem naší demokracie.
Výmarsko selhalo, když říšský sněm nedokázal vytvořit funkční většiny. I náš parlament potřebuje stabilní většiny, aby mohl pracovat. To je odpovědnost každého jednotlivého poslance.
Ale potřebujeme i svobodný veřejný prostor, kde se vyměňují argumenty a lidé naslouchají, kde má kompromis šanci.
Násilí a zastrašování tam nemají místo.
Kandidáti, kteří se bojí kampaně na náměstí; demokratické iniciativy, které musejí tajit své adresy; dobrovolníci, kteří pomáhají uprchlíkům a jsou pliváni – to všechno je jed.
Politické násilí – v jakékoli podobě – musíme nejen přísně trestat, ale také ho všichni společně morálně odsoudit.
Veřejným prostorem je dnes stále více i internet a sociální sítě.
Lži, demagogie, nenávist, výsměch a hněv, které se tam šíří milionkrát během vteřin, se staly hrozbou pro demokracii.
Všichni víme, že algoritmy podporují rozhořčení a polarizaci, že živí strach a vztek.
Podkopávají důvěru v racionální argumenty i v demokratickou politiku, radikalizují lidi, živí extremismus a svádějí k násilí. Vidíme to znovu a znovu.
Na co vlastně ještě čekáme?
Je nejvyšší čas tomuto nebezpečí čelit účinně. Všichni to vědí.
Proto se debata o ochraně mladistvých před dopady sociálních sítí nesmí protahovat – a už vůbec nesmí vyšumět do prázdna.
Potřebujeme účinná pravidla a chytré nástroje, které nás spojují, ne rozdělují. Které z lidí dostávají to nejlepší, ne to nejhorší.
Jsem přesvědčen: budoucnost demokracie se rozhodne na internetu.
Udržíme-li tam demokratická pravidla, udrží se i demokracie sama!
Drazí hosté, sebeobrana demokracie – to je úkol naší doby. Je to úkol velký, ale zvládneme ho jen společně.
Ano, jsou mnozí, kteří mlčí a čekají. Těm chci říci: zapojte se!
Teď potřebujeme aktivní demokratky a demokraty, kteří otevřou ústa – v parlamentu, na fotbale, v hospodě, ve škole, na zastávce i v práci.
Ano, jsou i ti, kteří se cítí bezmocní a malí. Těm chci říci: překonali jsme už tolik krizí!
Strhli jsme zdi, dosáhli věcí, které se zdály nemožné. I teď to máme ve svých rukou.
Jsou i ti, kteří jsou nespokojení, rozčarovaní politikou.
Těm chci říci: kritika je v demokracii nejen povolená, ale nezbytná.
Potřebujeme ji, abychom se zlepšovali.
Kdo ale uteče k extremismu, ztrácí možnost se na tvorbě budoucnosti podílet.
Proto prosím: neztrácejte trpělivost s demokracií!
A naštěstí jsou i mnozí, kteří se angažují.
Lidé, kteří myslí i na jiné než na sebe; lidé, kteří se zapojují do komunální politiky, sportovních spolků, dobrovolnických iniciativ. Jsou mezi nimi mladí i staří, ženy i muži, rodiny zakořeněné tu po generace i nově příchozí.
Všem těm říkám: děkuji!
Vy nám všem dáváte naději. Vy držíte naši společnost pohromadě.
Potřebujeme vás – právě teď víc než kdy jindy!
Dámy a pánové, seismograf 9. listopadu nám ukazuje otřesy a trhliny v naší společnosti. Ukazuje i ohrožení naší demokracie.
Ale když mu porozumíme správně, ukáže nám i to, co máme dělat.
Víme, kam to vede, když jsou lidé považováni za „jiné“, vylučováni, pronásledováni, mučeni – když je jim nakonec upřena i samotná lidskost.
To je varování 9. listopadu 1938.
Je to nejdůležitější lekce našich dějin: zdrcující poznání, že Němci byli schopni zločinu proti lidskosti, Shoah – promyšlené, plánované a systematické vyhlazení evropských Židů.
Odpovědnost, která z toho plyne, je odpovědností Nikdy více!
A to znamená: musíme bojovat s antisemitismem, ať přichází odkudkoli.
- listopad 1918 nám bude navždy připomínat, jak cenné jsou mír a demokracie – a že jednou těžce vydobyté nikdy nejsou zaručeny navěky.
A nakonec 9. listopad 1989: jak silní můžeme být, když strach změní stranu a my se společně postavíme za věc.
Bylo by správné tuto zkušenost mnohem víc připomínat i v celoněmecké paměti.
Píšeme ji dál – příběh odvahy, síly a společenství.
Pravicoví extremisté lákají sladkým jedem hněvu – „ti nahoře“ jsou prý nepřátelé.
Lákají příslibem autoritářského vedení a konce věčných sporů.
Lákají nacionalismem, který se dmýchá pýchou: „Ať je Německo zase velké!“
My proti tomu máme tolik co postavit: právo, svobodu, lidskost, kulturu, hrdost na naši zemi a na všechny její lidi.
Jsme různí – žijeme na venkově i ve městech, na východě i západě, jsme přistěhovalci i zde narození – ale všichni patříme k této zemi, k naší zemi.
Náš vlastenectví je vlastenectvím tichých tónů. A musí jím být, protože odpovědnost za naši historii nikdy nepomíjí.
To vše nás spojuje a dává nám naději.
Sebevědomí a naděje – nic nepotřebujeme víc!
Jsem pevně přesvědčen: ze soutěže o nejčernější scénáře žádná síla nevzejde.
Mým přáním tohoto 9. listopadu, z celého srdce, je:
Stůjme spolu – za sebeobranu demokracie a lidskosti!
Nikdy nevzdávejme to, co nás tvoří.
Věřme sami sobě!
Udělejme, co je třeba udělat!
Zdroje:
