Článek
Kdy jste měli pocit, že začínáte chápat svůj život?
Jsou filmy, které tak nějak prošumí naší hlavou a za dva, tři dny nevíme, že jsme je viděli. A pak jsou takové, které se zaříznou jako skalpel do svalů a srdce a zanechají v těle a mysli otisk, brázdu a ránu, v níž pulzuje pocit,jemuž je nablízku ani náhodou ne mysteriózní, ale naopak zcela obyčejné prožívání se vším, co k tomu patří…
Když jsem se díval na Sny o vlacích, vybavoval se mi filmový jazyk Terrence Mallicka, poetičnost a podmanivost obrazů, která nepotřebují slova a na to, aby sdělovaly a předávaly podstatu, jakousi hlubokou lidskou zkušenost pomíjivosti, nezadržitelnému plynutí času a okamžiků, jejichž důležitost si dokážeme uvědomovat až zpětně… kdo by to neznal, nakonec ohlédněte se za svým vlastním životem se zavřenýma očima a vybavte si těch pár okamžiků, které se vám nesmazatelně zaryly do paměti a pro něž stálo žít. Má je každý.
A má je i hlavní ani ne hrdina Snů. Dřevorubec Robert Garnier. Prožívá velmi obyčejný život počátku amerického 20. století, který je tak obyčejný, že by o něm nikdo nezanechal řádku a naplňuje ho tvrdá lesní dřina, proměňující se svět dočasných pracovních sounáležitostí a úvah o podstatě světa, jimiž se zaobírají hlavně ti, jejichž cesty se blíží ke konci.
Tenhle film je především obrazem vnitřní krajiny duše jednoho člověka a životní zkušenosti, která je nepřenosná, nevysvětllitelná a kterou nelze vyprávět. A přece se to režiséru Clintu Bentleymu povedlo. Převedl útlou knihu Denise Johnsona na filmové plátno mistrovským způsobem a s mistrem Mallickem si po tomto mohou nejen potřást pravicí.
Kdybyste se mě zeptali, o čem ten film je, řekl bych, že o člověku, který prožil svůj život, a přitom zažil a ztratil to, co jej dělalo šťastným, a že se z toho už nedokázal nikdy vyvléct. A že je to smutný a krásný a že každý záběr tohohle pomalého filmu je meditací nad pomíjivostí a bláhovostí světa. Ale to bych vás asi na sledování nenalákal. A přece by to byla škoda.
Protože – nevím jak – tenhle film to dokázal. Na plochu necelých dvou hodin vměstnat celou šíři a hloubku lidského života, doby a dějin, které se tak nějak nějak míhají kolem a které tu nejsou od toho, aby definovaly prožitek, protože ten je subjektivně jinde, přestože jedno s druhým je svázáno.. ne nadarmo si Sny o vlacích vysloužily nominaci na Oscara.
Takže.. doporučuju. Ale bude vám z toho filmu smutno na duši.
