Článek
Žijeme ve zvláštní době, nemyslíte? Člověk pustí zprávy, otevře noviny, nedejbože nějakou tu sociální síť, už se na něj valí nespočet hlasů, které ví. A neví jen tak obyčejně, ony ví naprosto přesně, rozhodně a bez jakékoli pochybnosti.
Říkejme tomuto hlasu pro stručnost třeba mudrlant. Nebo chytrolín (I když němčina má pro tenhle druh lidí taky pěkné, možná ještě lépe přiléhavé slovo – der Besserwisser – totiž to je ten, kdo ví všechno nejlíp.) To jsou takoví, kteří i když se mýlí, činí tak s takovou jistotou, že by si člověk skoro myslel, že mají pravdu. Ale jen skoro.
Všichni naráz totiž bohužel pravdu mít nemůžou. A jestliže si každé z „vím“ nárokuje platnost beze zbytku, pak nutně někde pravda být nemůže. Jestliže si výroky navzájem odporují a jsou pronášeny se stejnou neochvějností, pak je jisté alespoň jedno: že jistota sama o sobě není důkazem pravdy.
A to je případ té naší zvláštní doby. To je svět, ve kterém lze nevěřit ničemu a věřit každému nesmyslu zároveň, nebo třeba svět, ve kterém není ostudou popírat tím co dělám myšlenky, které zastávám. Člověk by si mohl myslet, že už nežijeme v době velkých lží, ale v době, kdy lež přestala být ostudou.
Nenechte se zmýlit.
To „vím“neznamená vědění, tedy jak se věci mají, ale hlavně to, že vím, ke komu patřím. A tak to „vím“ už neoznačuje poznání, ale světonázor; není to výpověď o skutečnosti, nýbrž přihlášení se k barvám, které je třeba hájit bez ohledu na to, co se právě děje kolem.
A v takovém zvláštním a trudném světě se pravda nevytrácí proto, že by byla vyvrácena, mizí prostě jen proto, že už pro ni nezbývá žádná role.
Možná by nám samotným i světu prospělo, kdybychom občas toho vlastního chytrolína sami v sobě posadili na lavičku, pohladili ho po hlavě, dali mu čaj a sušenku a řekli mu: „Teď buď chvíli potichu.“ A zkusili chvíli naslouchat těm, kteří možná mluví víc potichu, pomaleji a třeba i s rozpaky, ale s vědomím, že pravda není sprint, ale dlouhá a namáhavá chůze.
Protože svět, v němž mají všichni jasno, bývá zpravidla svět velmi temný.
