Článek
V lidském těle je imunita věc znamenitá. Chrání nás před viry a infekcemi, které by jinak rozvrátily naše zdraví. V parlamentu však - jak to tak vypadá - znamená mimořádnou odolnost proti spravedlnosti. A to je, obávám se, úplně jiná, o dost horší diagnóza.
Jestli chce premiér a předseda Sněmovny po dnešku mluvit o rovnosti před zákonem, měli bychom vědět, že nemluví o zákonu, pravidlech a nedejbože spravedlnosti, ale o divadelních kulisách mocenské nadutosti, v nichž už vláda není zákonodárným sborem, nýbrž jakýmsi cechem neomylných a nedotknutelných, prostě těch, na které se pravidla už nevztahují.
Vzniká tak nový dvojí svět. Jeden pro obyčejné lidi, kteří musí zákony poslouchat, a druhý pro ty, kteří si zákon přivlastnili. Už v antice se o podobném chování říkalo: Co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi. Kdo je v současné situaci kým, není myslím třeba rozvádět.
Je to taková obyčejná – ale mimořádně destruktivní – mocenská zpupnost.
Protože aby stát fungoval, musí v něm panovat důvěra. Jakmile si však začneme zvykat, že někteří jsou před zákonem chráněni pro sílu své funkce, vzniká zvláštní nerovnováha. A nerovnováha, jak známo, bývá prvním příznakem nemoci.
Stát totiž nestojí jen na planých řečech, výborech a na papíře vytištěných zákonech. Stojí především na důvěře, že pravidla platí pro všechny stejně a taky na přesvědčení, že je co bránit. Jakmile lidé začnou mít podezření, že existují jedni lidé pro zákon a druzí nad zákonem, začne se vytrácet něco velmi cenného. Začne mizet samotná ochota ten stát brát vážně.
A až se to stane, pak už nebude třeba žádných revolucí, dobývání ani převratů. Protože ochota lidí se za svlj stát postavit, až to bude třeba, bude už dávno ta tam.
