Článek
Poté, co jsem se pěšími průchody přes dvory dostal na Malou Lubjanku, pokračuji kolem polikliniky FSB (v č. 9) touto nechvalně známou ulicí až na konec, k Centru cizích jazyků v č. 16, jehož ruská zkratka KREF[1], jakoby mimoděk evokovala vzpomínku, že v této budově kdysi sídlil tzv. Zvláštní útvar OGPU[2], jehož náčelníkem byl nechvalně proslulý čekista-sadista-okultista (a mimochodem též blízký přítel Maxima Gorkého) Gleb Ivanovič Bokij, držitel čestného odznaku NKVD č. 7.
Hlavním posláním tohoto útvaru bylo odhalování nepřátelských agentů a rádiová špionáž, zahrnující odposlechy telefonických hovorů a komunikačních zařízení zahraničních obchodních misí a konzulátů. Podléhali mu také všichni šifranti na sovětských velvyslanectvích v zahraničí.
Lubjanka - nechvalně známé sídlo NKVD/KGB a nyní FSB, skutečné centrum moci i v „novém Rusku“
Součástí jeho vnitřní struktury, utajené dokonce i před ostatními složkami OGPU / NKVD, byla obskurní skupina, jejímiž členy bylo několik okultistů a mágů. Především pak trojice BBB − Alexandr Barčenko, Vsevolod V. Běljustin a Jakov G. Bljumkin (mj. vrah německého velvyslance hraběte Mirbacha[3]).
Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět 1
V suterénu budovy probíhaly jejich obskurní parapsychologické pokusy a okultní experimenty směřující k podřízení si tzv. „elementálů“ (magických entit či energetických bytostí, přírodních duchů[4]) a „ovládnutí astrálních struktur“.
Koncem 20. let byly z pověření Bokého pro vybrané pracovníky tajné služby pořádány pravidelné přednášky o okultismu, které v budově na Velké Lubjance č. 2 vedl prof. Alexandr Vasiljevič Barčenko. V sousedním objektu OGPU na Furkasovské ulici, ve speciálně zřízené „černé místnosti“, dokonce tento mág pořádal spiritistické seance. Jedním z jeho médií, byl např. divadelní režisér Valentin Smyšljajev, s nímž čekisté během jeho kataleptického stavu konzultovali různé politické otázky a prognózy.
Z iniciativy Bokého byly organizovány i výzkumné expedice pátrající např. na poloostrově Kola, na Krymu, na Kavkaze, na Altaji a v Tibetu po dědictví bájné Hyperborei a bráně do mytické podzemní říše Agartha (Šambhala), anebo po tajných technologiích atlantské civilizace v tibetských klášterech (související s Barčenkovým zájmem o učení Kalačakry).
Vzhledem k intenzivnímu zájmu Bokého útvaru o Tibet, stal se Zvláštní útvar OGPU koncem 20. let fakticky jakýmsi „koordinačním centrem pro styk se Šambhalou“, resp. „pro záležitosti Tibetu“.
Vzhledem k charakteru jeho činnosti a s ohledem na to, že i prozaičtější kapitoly činnosti NKVD a KGB jsou dodnes zahaleny tajemstvím a ostražitě chráněny v trezorech Lubjanky, není divu, že toho ani dnes o ní mnoho nevíme a dostupné informace na toto téma se pohybují na pomezí mystifikací a legend. Ostatně totéž se týká informací o sovětských parapsychologických a psychotronických výzkumech, ačkoliv tyto probíhaly o půl století později.
Každopádně je prokazatelnou skutečností, že třeba zmíněná expedice do Tibetu měla plnou podporu vedení OGPU / NKVD, o čemž svědčí skutečnost, že její financování ze státních prostředků prostřednictvím Nejvyšší rady národního hospodářství (VSNCH)[5] osobně přikázal sám Dzeržinskij, který v té době stál v jejím čele. (Z tajných fondů dostala expedice mj. i 1000 kusů zlatých carských mincí určených k podplácení tibetských představitelů.)
Potala 3
Rezolutní odpor ministra zahraničí Čičerina a především Dzeržinského smrt v r. 1926 sice udělaly Bokému čáru přes rozpočet, pokud jde o plány oficiální expedice, avšak OGPU zorganizovalo v letech 1926-28 hned dvě expedice neoficiálně. V rámci první, v roce 1926, vypravila do Lhasy skupinu důstojníků OGPU kalmyckého původu maskovaných jako buddhističtí poutníci. Ti údajně nabídli třináctému dalajlámovi výměnou za spolupráci se Sovětským svazem záruku tibetské nezávislosti a ochrany před Čínou.
klášter Potala 2
V letech 1927-28 pak navštívila Mongolsko a Tibet výprava pod vedením martinisty a mystika Nikolaje Rericha[6] a Alexandra Barčenka. Kromě shromažďování okultních informací bylo dalším účelem expedice prozkoumání možnosti rozšíření sféry vlivu Sovětského svazu a šíření komunistické ideologie ve Střední Asii.[7] Ačkoliv to zní jako fantasmagorie, Rerich byl posedlý ideou „sjednocené Asie“, jejíž hlavní tezí bylo spojit učení buddhismu s komunistickou ideologií.
ilustrace z knihy Země na střeše světa_1
Verzi, že se Rerichovi vydali na středoasijskou expedici, aby našli Šambhalu a nikoliv studovat tamní flóru a folklór, věří vedle historiků Rosova a Znamenského[8] třeba i generálplukovník v.v. Leonid Ivašov, jenž se konkrétně tématu tibetské expedice věnuje v kapitole „Sovětská tajná služba OGPU a utajené dokumenty o Šambhale“ ve své poslední knize Odvrácený svět[9]
ilustrace z knihy Země na střeše světa_2
--------------------------
Rerichova výprava v Tibetu
O tom, že i v pozadí Rerichovy expedice stála sovětská tajná služba, resp. Zvláštní útvar OGPU, svědčí nepopiratelná fakta.
Jednak již od podzimu 1925 byl operační důstojník OGPU Jakov Bljumkin členem Rerichovy výpravy, která se v té době pohybovala po Indii[10], a byl to právě Bljumkin, kdo uvedl Rericha k lidovému komisaři školství a osvěty Lunačarskému. Jednak, když přijel Rerich v červnu 1926 do Moskvy, hned v první den se zde setkal právě s vedoucím Zvláštního oddělení OGPU Glebem Bokým.
Kromě opakovaných schůzek s Bokým se Rerich během svého pobytu v Moskvě setkal i s Čičerinem a především pak se všemocným šéfem OGPU Jagodou[11]. Podrobnosti o obsahu jejich jednání se asi nikdy nedozvíme, ale samotná skutečnost, že k nim došlo, hodně napovídá. Vždyť už jen samotné setkání bolševického ministra Lunačarského s proslulým teosofem a mystikem je více než zvláštní. V případě schůzky Rerich-Jagoda pak lze hovořit o absurdnosti.
Bohužel, jediným veřejným zdrojem informací o činnosti Bokého skupiny jsou často recyklované články v bulvárních médiích a publikace, jako jsou výše zmíněné knihy, resp. Andrejevovy Okkul'tisty Lubjanki (v češtině např. též Černohousovy Magické praktiky sovětských tajných služeb.)[12]
ilustrace z knihy Země na střeše světa_3
Lamaistické božstvo
-----------------------------------------------------------
[1] Центр иностранных языков КРЭФ
[2] Od r. 1934 IV. správa NKVD. Její filiálka sídlila též na adrese Kuzněckij most č. 21.
[3] Hrabě Wilhelm von Mirbach-Harff byl zastřelen Jakovem Bljumkinem a Nikolajem Andrejevem v sídle velvyslanectví 6. července 1918.
[4] Personifikací pěti živlů − země, vzduchu, vody, ohně a nebeského živlu éteru, jako jsou elfové, gnómové, sylfové atd.
[5] Vysšij sovět narodnogo chozjajstva RSFSR (Высший совет народного хозяйства РСФСР).
[6] Který byl údajně již od 20. let agentem OGPU. Viz např. kniha Olega Šiškina Bitva o Himaláje (Битва за Гималаи. НКВД: магия и шпионаж. Moskva 1999).
[7] Do samotné Lhasy se ovšem této výpravě vstoupit nepodařilo. Na podzim 1927 byla na nátlak britské zpravodajské služby tibetskými úřady zadržena na předměstí Lhasy a po 5 měsících internace musela pokračovat do indického Darjeelingu.
[8] Podrobně viz kniha Vladimíra Rosova Velký nájezdník (Великий Всадник. Вестник Ариаварты, № 1/2002) nebo Andrej Znamenskij v knize Rudá Šambhala (Red Shambhala: Magic, Prophecy, and Geopolitics in the Heart of Asia. Quest Books, 2011).
[9] Опрокинутый мир. Тайны прошлого – загадки грядущего. Что скрывают архивы Спецотдела НКВД(Книжный мир, Moskva 2016).
[10] Pod rouškou poutníka vstoupil na území Afghánistánu a odtud do Indie. Tam změnil identitu a předstíral, že je mongolský láma.
[11] Formálně byl v té době sice náměstkem předsedy OGPU Vjačeslava Menžinského, ovšem díky Menžinského vážné nemoci měl již faktickou kontrolu nad tajnou policií.
[12] А.Андреев, В.Бережков: Оккультисты Лубянки. Издательство Быстров (Moskva 2006); Alan Černohous: Magické praktiky sovětských tajných služeb (Kitěž 2010).
-------------------------------------------------------------
Elbrus
Hledání kavkazské Šambhaly a nacistický aerodrom pod Elbrusem
Málokdo ví, že u úpatí Elbrusu se nachází místo obestřené závojem tajemství, spjaté nejen se starodávnými legendami, ale přímo spojené i s nacistickými vojensko-okultními operacemi během II. světové války. Tzv. „německý aerodrom“, kde za války údajně přistávala letadla Luftwaffe.
Když vystoupáme stezkou, která vede z doliny Džily-su podél pravého břehu potoka Irachikjuz vzhůru svahem, zjeví se před námi onen tajemný „aerodrom“, zhruba kilometr dlouhá kamenitá plocha, orientovaná na jih od Irachiksyrty ( vlevo od nás se tyčí dva vrcholy Elbrusu, vpravo plato Irachiksyrt).
Tato téměř absolutně rovná plošina leží uprostřed rozeklaných skalních štítů, rozsedlin a propastí ve výšce 2850 m nad mořem.
3g_aerodrom
3h_aerodrom
Podle očitých svědků v roce 1942 na této plošině údajně opakovaně přistávalo dvoumotorové německé letadlo Focke-Wolf Fw 189.
A co je nejzajímavější i nejpodivnější, je tvrzení pamětníků, že sem prý jednou letadlo přivezlo též skupinu bíle oděných, holohlavých mužů výrazně asijského vzezření.
Na základě dostupných informací – jakož i důkazů o organizování několika německých expedic, jež měly (z pověření H. Himmlera a vedení organizace Ahnernebe) mj. hledat v Tibetu vchod do bájné Šambhaly – dospěli ruští badatelé k závěru, že zde šlo s největší pravděpodobností o skupinu tibetských mnichů, kteří sem byli dopraveni za účelem provádění okultního obřadu, jenž by zajistil Hitlerovi vládu nad světem.
Elbrus
Zdá se, že s touto hypotézou přímo souvisí i poněkud bizarnější verze o obsazení hory německým komandem v r. 1942 (u kterého se zastavím později). Podle ní prý mělo tehdejší obsazení vrcholu Elbrusu rovněž okultní pozadí. Hitler byl údajně přesvědčen o pravdivosti legendy, že na vrcholu hory je ukryta mytická Pandořina skříňka, s jejíž pomocí ovládne svět. V čemž jej mohly utvrzovat i četné legendy kladoucí právě na úpatí Elbrusu centrum zaniklé starověké árijsko-slovanské říše Ruskolan.[1]
Operace Elbrus (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět, 3.díl)
Operace Elbrus (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět, 3.díl)
Každopádně skutečnost o využívání této lokality jako tajného letiště nepřímo potvrzuje i zpráva № 041 rozvědky 2. střelecké divize z podzimu 1942, nedávno nalezená v archivu sovětského ministerstva obrany. A stejně tak podtrhuje reálnost informací o utajovaných aktivitách i skutečnost, že oblast severního Přielbrusí byla od konce války až do 60. let absolutně uzavřena pro návštěvníky – turisty, geology, archeology, a dokonce i pro pastevce!
Shodou okolností právě na severních svazích Elbrusu se nachází četné stopy dávného osídlení, o čemž svědčí řada starověkých menhirů, jakož i starodávné nápisy a petroglyfy pokrývající některé skalní stěny. Mnohé nálezy prehistorických božišť a kultovních míst svědčí o tom, že tato místa nebyla po dlouhá staletí považována jen za krásný přírodní útvar, nýbrž hlavně za místo s ohromným energetickým potenciálem. Dnes totiž zasvěcení badatelé již dobře ví, že duchovní centra starověkých civilizací vznikala právě na místech vyznačujících se pozitivní energií.
Chasautské malby
Analýza archeologických nálezů napovídá, že zdejší jeskynní příbytky byly obývány zhruba od 6. století př. n. l. a opuštěny kolem r. 450 n. l.
S každým dalším objevem se však vynořují i nové otazníky.
Některé z jeskyní např. obsahují množství lebek neobvyklé velikosti a tvaru, náležejících dle místních pověstí příslušníkům tajemné rasy „nadlidí“, nazývaných zdejšími lidmi „alvini“, resp. „alki“ (synové bohů, sestoupivší z hvězd). Tento zdejší nález je unikátní, jelikož se tak řadí mezi trojici podobných, ojedinělých objevů na třech kontinentech.
Podobné lebky byly totiž nalezeny třeba v prehistorické nekropoli paracaské kultury[2], resp. na pohřebišti kečujských žreců, vládců peruánské civilizace ze 6. století. Další byly nalezeny v hrobkách staroegyptského faraona Echnatona a jeho příbuzných ze 14. stol. př. n. l.
Tajemné lebky (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět)
Naskýtá se tudíž otázka, jaké bylo pozadí zájmu o tuto oblast ze strany NKVD (a od r. 1954 i KGB). Proklamovaný ateismus a „vědecký materialismus“ komunistického režimu nijak nezpochybňuje možnost, že i sovětská NKVD – stejně jako nacistická Ahnernebe[3] – se zde pídila po jakýchsi magických artefaktech.
Stejně jako SS-Reichsführer Heinrich Himmler, i řada jeho sovětských kolegů, významných funkcionářů OGPU / NKVD, se aktivně zabývala okultismem a v rámci sovětských bezpečnostních složek existovala tajná pracoviště, které se věnovala bádání na poli paranormálních fenoménů (PSI / psí) a okultních věd i terénnímu výzkumu oblastí vyznačujících se anomálními jevy.
Nejlepším příkladem nám asi může být zmíněný proslulý čekista-okultista Gleb Ivanovič Bokij, blízký spolupracovník V. I. Lenina a šéf Zvláštního oddělení VČK/GPU/OGPU RSFSR (od r. 1934 – NKVD SSSR) a v období 1936-1937 náčelník Zvláštního oddělení IX. správy GUGB NKVD .
Však na jeho dkaz dnes navazují desítky ruských obskurních organizací a hnutí koketujících s okultismem v kombinaci se slavjanským pohanstvím a směsí neonacistické a bolševické ideologie:
rusko_ve_stinu_rudehvezdy&kolovratu_02a
---------------------------------------------------------
[1] V polovině srpna 1942 překročili němečtí horští myslivci průsmyk Chotju-Tau a bez boje obsadili „Elbruský dům“, horskou chatu a s ní spojenou meteorologickou stanici. Následně, 21. 8. 1942, pak 8 mužů z 1. a 4. horské divize vztyčilo na vrcholu Elbrusu říšskou válečnou vlajku a zástavy obou divizí. Tento cenný opěrný bod zůstal v německých rukou až do začátku ledna 1943 a nacistickou vlajku se Sovětům podařilo z vrcholu Elbrusu strhnout až v únoru. Kromě propagandistického účelu měla tato operace i nepochybný strategický význam. Horská chata ve výšce 4200 metrů totiž sloužila jako opěrný bod sovětské vysokohorské jednotky, z něhož bylo možno ovládat přístupy od Elbruského ledovce přes průsmyky Dongus-Orun, Assau a Nachar.
[2] Legendární lebky z peruánské Icy, známé jako „Lebky z Paracasu“.
[3] Plným názvem Forschungsgemeinschaft Deutsches Ahnernebe (Výzkumná společnost německého dědictví předků), výzkumný ústav Himmlerova SS-Reichsführerhauptamtu, jehož hlavní úlohou bylo potvrdit nacistické rasistické teorie o původu a nadřazenosti árijské rasy.
[4] Nejužší vedení Čeky / NKVD.
Dolmen
============================================================
Zdroje:
F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT. Výňatek z 1. dílu, str. 137–141 (http://www.cadpress.sk/rusko2017recenze.htm)
F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT. 3. díl, výňatek z kapitoly „Hledání kavkazské Šambhaly a nacistický aerodrom pod Elbrusem“ (str. 68-76)
Josef Kolmaš: Země na střeše světa - Z dějin poznávání Tibetu (CAD Press; http://www.cadpress.sk/tibet.htm)
---------------------------------------------------------------
Fero HRABAL-KRONDAK
O AUTOROVI:
-----------
TÉMATICKÉ a DOPORUČENÉ WEBY :
