Za indiány západní Sibiře aneb Arktická corrida, vakcinace sobů a krvavý fastfood v polární tundře

V pátek těsně před koncem pracovní doby stíháme ještě s Antonem zajet na veterinární správu, kde se seznamuji s jejím ředitelem Andrejem Aleksandrovičem, mým dalším dobrým jamalským duchem. Poté, co letmo nahlédl do harmonogramu jednotlivých týmů a obtelefonoval několik podřízených, je rozhodnuto.

Podle nového plánu bych měl zítra, v sobotu 8. července ráno odletět s partou veterinářů do Panajevské tundry, přesněji do oblasti mezi osadou Usť-Juribej a Mytnym mysem na pobřeží Karského moře.

Propustku ke vstupu do pohraniční zóny od tajné služby FSB mám, bágl spakovaný též.

Bez takovéto propustky od tajné služby FSB si člověk v pohraničních regionech, včetně prakticky skoro celé Arktidy, ani nevrzne!

8. července

V sobotu ráno vstávám raději už v šest a beru si na náměstí taxi, jelikož přes víkend vyjíždí první maršrutka k přívozu až v 8:00, a s tou bych to do Salechardu do půl deváté nestihl.

Nakonec je všechno jinak. Jako vždy v Rusku. Zbytečně jsem se naháněl, neboť ještě na trajektu mě zastihne Antonova esemeska, že se start odkládá na 10:30. Pokračuji tedy až do Salechardu a trávím ještě přes hodinu u něj doma. Cestou na letiště se stavujeme v obchodě, kde nakupujeme dárky pro pastevce v podobě brambor, mrkve a cibule. V tundře lidé ocení zeleninu více než nějakou bonboniéru.

Okolo desáté se na letišti seznamuji s Jurijem, jenž je koordinátorem této výpravy. Jeho úkolem je navigovat pilota k jednotlivým stanovištím v tundře, kde je třeba vyložit či naložit materiál, resp. malé týmy veterinářů, putující od jednoho tábořiště tundroviků k druhému.

V 11:30 konečně startujeme a odlétáme severovýchodním směrem. Využívám možnosti, že vrtulník není ještě plně naložený a otevírám si okénko, abych mohl fotit.

Charakter krajiny pod námi se totiž postupně mění. Při pohledu z vrtulníku připomíná virtuální plastickou mapu. Těsně za Salechardem je krajina mírně zvlněna, tvořená víceméně loukami, z nichž vyčnívají obrovské balvany, buližníky. Krátce nato již následují močály, mokřadla a propletence říčních ramen, kde těžko hledat kousek pevné země.

To, že většinu Severu tvoří jezera, jezírka, močály a mokřiny, je dáno skutečností, že podloží zde tvoří neprodyšný permafrost, který zabraňuje vsakování vody, která se tím pádem rozlévá po povrchu. Například v oblasti centrálního Jamalu se i v létě nachází věčné zmrzlá půda již v hloubce 50-80 cm (v závislosti od ročního období a místních geofyzikálních faktorů)[1].

Krátce po poledni přelétáme hlavní řečiště Obu a ve 12:30, tj. po hodině letu, přistáváme v posjolku Panajevsk, ležícím na levém břehu řeky. Zde na palubě přibývá materiál, dřevěné kůly a sítě, i několik pasažérů. Jedním z nich je veterinář Saša, můj průvodce pro následující dny.

Po dalších dvou hodinách letu následuje půlhodinová technická přestávka u pumpy na stanici Chralov, nacházející se na 268. kilometru gazpromovské trati Obskaja−Bovaněnkovo, která spojuje hlavní naleziště plynu a přečerpávací stanice Gazpromu. Zde tankujeme. Stejně jako všechny posádky vrtulníků, jelikož tato stanice leží přesně uprostřed mezi Salechardem (resp. stanicí Obskaja) a Bovaněnkovem. Nutno podotknout, že zmíněnou „stanici“ ovšem tvoří jen několik cisteren na pohonné hmoty a pár ocelových kontejnerů.

Uvedená železniční trať, dlouhá 572 km, jinak nejsevernější železniční trať planety (která byla dokončená v r. 2011), není součástí státní železniční sítě, ale patří plynárenskému koncernu Gazprom. Cestování po ní je tudíž pro řadového občana nedostupné.

Vzhledem k nestabilnímu, písčitému a podmáčenému terénu byla stavba této trati značně technicky náročná a nákladná. Důvodem její realizace je ovšem usnadnění exploatace nerostného bohatství Jamalského poloostrova, především ohromných zásob zemního plynu (a časem má být prodloužena až na mys Kamennyj).

Na těžbě zemního plynu na Jamalu je výrazně závislá ruská ekonomika, neboť se zde dobývá na 90% ruského plynu. Jamalské plynovody zásobují zemním plynem ⅔ Evropy. Odhadovaná kapacita zdejších nalezišť je nepředstavitelných 55 triliónů m3.

Za Chralovem odbočujeme k severozápadu, zatímco trať se stáčí k severovýchodu, a následně pokračujeme podél břehu Karského moře víceméně přímo k severu.

Reliéf pod námi se opět mění. Místy pod námi ubíhá takřka jednolitá mokřina, poté zase šedo-zeleno-hnědo-oranžová strakatina, v níž se tu a tam objeví červený palouk. Nejde ovšem o květy, nýbrž o červenoranžový pigment (hematochrom), který vylučuje tzv. sněžná řasa, hematokok Sphaerella nivalis. (Tyto řasy mohou nabývat zelenavé až červené barvy podle množství akumulovaného pigmentu astaxanthinu.)

Po půlhodině letu, mezi 15:30-16:00, provádíme dvě mezipřistání u pasteveckých brigád v oblasti vrchoviny Tabotarka-echse, kde nakládáme další sítě a vyzvedáváme moje nové společníky – veterináře Eduarda a Leonida.

Společně pak pokračujeme dál na sever.

Ještě než dorazíme do naší štace, opakuji si pár základních něneckých slov – jako pozdravy aniʼtorova (dobrý den) a Num velik (nechť je Bůh k tobě dobrotivý) – neboť pozdrav v místním jazyce je nejen projevem slušnosti, ale i jakýmsi „otvírákem“ k srdci domorodců, ať je to na Jamalu nebo na Fidži.

Kolem 18. hod. konečně přistáváme na místě mezi třemi jezery, zvaném Choj-Lyruj (na 69° 13´ 345" sev. šířky a 68° 52´ 343" vých. délky), které je naším cílovým bodem.

Tábor pastevců se skládá ze tří čumů, jejichž obyvatelé si nás rozebírají. Mne se Sašou ubytovávají v prostředním čumu, jenž obývají dvě rodiny. Staří a mladí Pyrirkovi. Vlevo od vchodu žije starší dcera s rodinou, vpravo babička, paní Marija, a zbytek rodiny.

Členy domácnosti je i několik psů, něneckých lajek, zrzavý kocour a bílá avka, tj. doma odchovaný sob, motající se stále kolem čumu, namísto pobíhání se stádem.

Vybavení obydlí tvoří fakticky jen zhruba půldruhého metru široké pásy sobích kožešin podél stěn, sloužících přes den k sezení a v noci jako lůžko. Jakýsi dojem intimnosti navozuje pouze látkový závěs, jehož spuštěním ze stropu vznikají vizuálně oddělené ložnice.

Jako kuchyně slouží ohniště ve středu čumu, nacházející mezi dvěma „obytnými jednotkami“. Kolmo k východu jsou zde, ve výšce zhruba 180 cm, umístěny dvě tyče, na nichž na železných hácích visí kotel a čajník. Jednoduchý mechanismus umožňuje háky, na nichž visí nádoby, podle potřeby posouvat nahoru či dolů. Dým z ohniště stoupá přímo vzhůru, vycházeje ven kouřovodem ve špici chatrče. Pokud se však vítr prudce stočí, jsme jak uzenáči.

(S ohledem na větry vanoucí vesměs ze severozápadu, bývá kouřovod – stejně jako východ z čumu – obrácen k jihu.)

Namísto palivového dříví slouží pastevcům keře jívy (taľniku, něn. něro)[2] a zakrslé břízy (něn. pjung)[3], které hoří i za syrova, stejně jako naše bříza. Takto se příroda postarala o přežití arktických nomádů v kraji, kde neroste jediný strom.

Hlavní chod vaří vždy víceméně společně. Každá část rodiny má pak vlastní nízký „servírovací stoleček“, který je přes den uložen u zadní stěny a v době jídla se vždy přistaví ke kožešinové „sedačce“. Nedílnou součástí zařízení „jídelny“ je pak otlučená dřevěná truhla obsahující porcelánové hrnky, talíře, příbory a sklenice varenia (marmelády) a cukru.

Poté, co jsme na uvítanou pohoštěni obligátním ajbatem[4], tj. syrovou rybou, neľmou[5] − k níž přikusujeme cibuli − a čajem ze zlatého kořene neboli rozchodnice[6] (proslulého to životabudiče sibiřských nomádů), následuje tradiční přípitek. Nabízenou misku sobí krve jsem však při sebelepší vůli nucen odmítnout.

Při té příležitosti se mi dostává ponaučení, že pro místní populaci představuje pití čerstvé sobí krve a konzumace syrových vnitřností odjakživa náhradu nedostatkových vitamínů a dalších živin. Donedávna představovala sobí krev pro domorodce faktický jediný prostředek proti kurdějím (skorbutu). Dodnes děti tundroviků prostě zcela přirozeně přechází z mateřského mléka na sobí krev.

Když chci hospodyni poděkovat, dozvídám se, že v něneckém jazyce prý neexistuje slovo „děkuji“. Zároveň se mi dostává, samozřejmě napůl žertem, vyhřešení, že dle místního obyčeje nesmí host vstát od stolu, dokud hospodyně nesklidí nádobí.

Další důležité ponaučení pak dostávám od Saši, když vyjdeme z čumu. Upozorňuje mne, že na toaletu se ani zde, v tundře, nemůže chodit kamkoliv. Dle vžité tradice je ženám vyhrazena oblast oproti východu z čumu, zatímco muži chodí vykonávat potřebu na opačnou, tedy severní stranu.

V praxi to ovšem znamená jistou diskriminaci mužské populace. Vzhledem k tomu, že muž musí močit po větru, a zde vítr vane vesměs od severozápadu, musí pánové chodit třikrát tak daleko, než dámy, tj. mimo dohled.

Život svobodomyslných tundroviků je ovšem regulován celou řadou dalších pravidel a tabu, z nichž mnohé jsou odvozené od něnecké mytologie, a tudíž pro našince nepochopitelné:

Nezapichuj nůž ani sekeru do země – probodneš červa a ten ti za to vleze do ucha.

Nerozdělávej oheň papírem – přivoláš vánici.

Nevhazujte nic do vody – poraníš oko vodního ducha Id'ěrva.

Nenechávej hračky na ulici přes noc – parne(čarodějnice) si s nimi bude hrát.

Netrhej květiny – je to pokrm sobů: on sní květinu a ty budeš jíst soba.

Nenechávej nedopitý šálek – čarodějnice z něj bude pít.

Zvláštní kapitolou jsou pak zákazy / tabu, vztahující se na ženy, resp. matky:

Stříháš-li vlasy svému dítěti – neházej je do rokle, ale rozhoď je v místě, kudy běhají važenky[7]a mladí sobi, jejichž kopyta rozptýlí vlasy po čisté zemi a nebudou se mísit se smetím.

Nevyhazuj staré dětské oblečení, ale roztrhej je na maličké kousky – pak tvé dítě nebude nemocné.

Během pití čaje nedávej dítěti šálek dědečka nebo babičky, aby do něj předčasně nevešla staroba a nemoc.

První použité tundrové „plenky“ (z mechu njarco) a vlasy odříznuté dětem při prvním kočování, zanech na místě, kde stál váš čum, nikam je neber: vše prvé, co zůstane po dítě, by mělo zůstat v místě tábořiště.

Neukládej svou ženskou obuv vedle dětské, nepřekračuj dětské věci, nešlapej na ně, jinak se „pošpiní“. A starší bratři a sestry by neměli šlápnout na věci mladších sourozenců, aby se maličkým nelámaly kosti.

Seznam všem příkazů a zákazů, jenž se průběžně vytvářel v průběhu staletí, je nepoměrně delší.

Samostatnou kapitolou je kategorie tabu bez komentáře, tzv. chyvy.

Slovo chyvy představuje samo o sobě jak vysvětlení, tak zákaz. Prohlásí-li tundrovik chyvy – není přípustná žádná otázka, žádné vysvětlování.

Chyvy znamená „špatné“, „hříšné“ a „nepřípustné“. Chyvy je prostě chyvy.

Večer se nemůžete smát a křičet nahlas – chyvy.

Zápalky se nesmí zbytečně zapalovat – chyvy.

Ačkoliv se již krátce po snídani objevuje v dálce na obzoru stádo sobů putující krajinou naším směrem, trvá ještě další dvě hodiny, než je honci na saních za pomoci smečky psů přiženou až k našemu ležení a za halekání celé komunity naženou do připravené ohrady.

Kupodivu se podaří hned napoprvé zahnat do korallu (zagonu) celé stádo, načež chlapi rychle uzavírají připravenou sítí otvor v ohradě. V této fázi operaci již děvčata raději všechny psy přivazují, jelikož nyní, mezi vyplašeným stádem, by nadělali více zmatku, než užitku.

Následuje první velká zagaňka, během které honci pomocí plachty oddělují od zbytku stáda a nahánějí do vnitřní sekce ohrady zhruba padesát kusů. Odtud jsou pak sobi dále po menších skupinách postupně naháněni do posledního, nejmenšího oddělení, kde čekám já a několik děvčat, jejichž úkolem je podle značek identifikovat a průběžně počítat soby náležející jejich rodině. (Sobi jednotlivých vlastníků jsou značeni rozličnými zářezy v uších.)

Kvůli nedostatku mužů jsem chtíc nechtíc zapojen do procesu očkování i já. Mým úkolem je strážit vchod do posledního, očkovacího oddělení. Jakmile tam honci naženou příslušnou várku, zhruba 15-20 zvířat, musím rychle zatáhnout závěs a vlastním tělem bránit úniku splašených zvířat nazpět do koridoru.

Povykujíc „Hoj, hoj“, odstrkuji dorážející soby rukama a zároveň se snažím tu a tam i fotit. Musím být stále ve střehu, neboť někteří býci se dokonce pokoušejí bariéru i přeskočit či protrhnout.

Není to žádná sranda, když ti skočí vystresovaný dvěstěkilový sob do náruče. Bojím se jen, aby mi nějaký nevyrazil oko anebo nerozbil fotoaparát či brýle. Ještě štěstí, že mám bagančata s ocelovou špičkou, neboť co chvíli mi nějaký býk dupne na nohu.

Když se nahrne do oddělení více než 15 kusů, je to hotová korida. Zvířata jsou vystrašená a zoufale hledají, kudy by unikla. Vířícím chumlem hýkajících zvířat se prodírají Ljoňa a Eduard s pistolovými injekčními stříkačkami a jejich pomocníci, kteří postupně chytají a přidržují jednotlivá zvířata, aby jim veterináři mohli vstříknout vakcínu do šíje. Za nimi pobíhají Arlina s Mášou, aby modrým sprejem hned označily zaočkované zvíře. Mezi nohy se jim při tom pletou k smrti vyděšená pištící mláďata hledající matku.

Celá scéna je zahalená zvířeným prachem, jenž se mi usazuje na obličeji, na sklech brýlí i za krkem, mísíc se s potem. Podrážky bot mám obalené blátem a výkaly, hotový jézédák. Přestože už pomalu necítím nohy, nemohu ani na chvíli odejít, neboť za mne není náhradník.

Ačkoliv se slunce pomalu sklání k obzoru, kdykoliv nahlédnu do hlavní ohrady, mám dojem, že zvířat neubývá. Ke konci šichty, kolem 21. hod., zjišťujeme, že bylo naočkováno 1300 zvířat.

Když ráno otevřu oči, zjišťuji, že sdílím lože se dvěma hafany. Jedním černým a druhým bílým.

Soňa se už otáčí kolem pícky, na níž peče domácí chléb. Vzhledem ke vzdálenosti od civilizace, tedy obchodů, je zde jedinou další možností nakoupit někde v osadě chleba do zásoby, a dříve, než chléb zplesniví, bochníky rovnou nakrájet a nasušit si suchary (tzv. talbej ňjaň).

Ty si ovšem vyžadují dobrý chrup. O chuti ani nemluvě. S povděkem tedy pochopitelně sáhnu po čerstvém chlebu, jenž − navíc namazaný domácí marmeládou z morošky anebo husím sádlem – představuje v porovnání se suchary téměř nebeskou manu.

Když vylezu z čumu, vidím, že dva pastevci vláčí vzpírajícího se soba. Vysvítá, že se vzpouzí zcela oprávněně, byl totiž vybrán coby zdroj potravy pro nejbližší dny.

Porážka soba se zde provádí uškrcením. Dva chlapi mu prostě přehodí kolem krku laso a tahají tak dlouho, dokud se oči zvířete neobrátí v sloup.

Poté, co sob vypustil duši, chápou se muži nožů a zručně z něj stahují kůži. Začínaje u nohou, pokračují přes hrudník a břicho ke slabinám. Pracují rychle, ale opatrně, aby nepoškodili kožešinu, jež představuje materiál na kožich či přikrývku. Jemná kůže z nohou pak poslouží k výrobě mokasínů, zvaných zde píva.

Jakmile je kůže stažena, otevírá Saša tesákem hruď zvířete a vyjímá žaludek a střeva. Zatímco střeva představují odpad, žaludek Soňa proplachuje, aby později posloužil jako měch.

Následně se celá rodina, včetně dětí, usazuje okolo otevřeného sobího torza. Saša hází do sobích útrob hrst soli, načež začíná hostina. Sedíc kolem na bobku, šmátrají všichni rukama v sobí hrudi, vyjímaje jednotlivé vnitřnosti – srdce, ledviny, játra, slezinu – z nichž si ještě za tepla odřezávají sousta. A to tím způsobem, že kus masa svírají v zubech a nožem si z něj odřezávají menší kousky přímo před obličejem. Osobně bych se tedy bál, že si uříznu kus rtu či špičku nosu.

Syrové maso zapíjejí ze sběračky teplou krví, kterou napájí i malého Tolju, batolícího se kolem a žižlajícího zbytky masa ze žebra, sloužícího mu namísto cukrlátka.

Poté, co se všichni dosyta nadlábli čerstvým masem, Soňa nalévá zbylou krev do měchu ze sobího žaludku a Saša porcuje zbytek zvířete. Netrvá dlouho a po sobovi zůstává pouze na zemi rozprostřená stažená kůže obsypaná krvežíznivými komáry.

Zatímco děvčata si hrají s maličkými panenkami ze stehenních kostí divokých husí a na pícce se peče další várka chleba, Soňa zpracovává to, co ze soba zbylo. Pilkou odřezává parohy a poté s ní půlí lebku, aby mohla vyjmout mozek, z něhož vzápětí ochutnává, než zbytek hodí do kotle.

Vzhledem k tomu, že zítra nás všechny čeká perný den a tudíž nebude čas na nějaké vyvařování, musí všechno připravit dnes.

Mezitím, co se v kotli dusí maso na guláš, malá Nina si opéká na ohni měkké konečky parohů, představující zde jednu z oblíbených pochoutek, a Saša štípe nožem holenní kosti, aby z nich získal další něneckou delikatesu – čerstvý morek.

Domorodci prostě dokážou zužitkovat soba od kopyt po panty (parohy). A propos, když už jsem u parohů, ty – letní i zimní – prodávají výkupčím šmejdícím po celém Jamalu. Resp. je vyměňují za potraviny – mouku, cukr a zeleninu. Výkupní cena za kilogram paroží se pohybuje kolem 1200 rublů. Při počtu několika set sobů v majetku každé rodiny představuje tedy prodej parohů slušný přivýdělek.

Výkupčí pak parohy s výrazně vyšším ziskem prodávají obchodníkům, kteří je vyvážejí především do Číny. Představují totiž materiál pro výrobu rozličných medikamentů, jako je třeba ruský „Pantokrin“ nebo japonský „Rulondin“.

Jelikož obchod s panty představuje dnes celkem rozšířený a lukrativní byznys jak na Jamalu, tak v Jakutsku a na Čukotce, a jejich farmakologické využití může výrazně ovlivnit i evropskou medicínu, zastavím se u této komodity aspoň chvíli.

...

Zatímco u nás představují parohy maximálně mysliveckou trofej či nástěnnou ozdobu, na Dálném Východě, a zvláště v Číně, už v pradávných dobách sloužily parohy jelenovitých jako surovina k výrobě léků.

Dokladem této skutečnosti je samotný název „panty“, označující měkké rostoucí parohy, který se vžil v mnoha zemích Východu i střední Evropy. Ten totiž pochází z čínského názvu „pan-tui“.

Je prokázáno, že se panty využívají v tradiční orientální medicíně déle než 2000 let. Popisy léčení různých chorob pomocí pantů se vyskytují ve starověkých čínských, japonských a korejských příručkách pocházejících z dob před naším letopočtem. Například i v kánonu čínské tradiční medicíny, jímž je slavný spis Chuang-ti nej-ťing neboli Vnitřní kniha Žlutého císaře z 2. stol. př. n. l.

Právě v důsledku poptávky po paroží jelenovitých v Číně fakticky vyhynul jelen milu (první druh, z jehož paroží se vyráběla léčiva), který žil ve volné přírodě ještě v 17. století.

Poté, co byl téměř vyhuben, začali čínští kupci kupovat paroží ostatních druhů. Od konce 16. století pak čínská farmakologie uvádí informace o přípravě různých léčivých prostředků také z losího a sobího paroží získávaného v době růstu.

V Asii z pantů odpradávna vyráběly léky účinkující proti mnoha nemocem, např. anémii, při oslabení organismu, stavech zvýšené únavy a oslabení oběhové soustavy po nakažlivých chorobách. Byly používány rovněž pro zlepšení pohlavních funkcí, k urychlenému hojení infikovaných ran, ke zlepšení psychického stavu a zdraví starých lidí apod.

Nejstarší záznamy o léčebném využití pantů v Rusku, kde měkké parohy některých jelenovitých bývaly pro jejich vysokou hodnotu nazývané „zlatými rohy“, jsou z konce 15. století.

Rostoucí paroh je u savců nejrychleji rostoucí tkání. Denní přírůstek parohů u soba může dosáhnout až 2 cm. Tento fantastický růst lýčí, chrupavky, nervů, cév a kostí je řízen komplexním mechanismem zahrnujícím škálu růstových hormonů, steroidy, vitamín D, prostaglandiny, enzymy a jejich přenašeče. Prudký růst chrupavčité a kostní tkáně vyžaduje masivní produkci tuků, polysacharidů, kolagenu, sulfátů a kyselin, přičemž mnoho z těchto látek se používá v moderní medicíně ke zmírnění příznaků osteoporózy, revmatoidní artritidy a degenerace kůže a chrupavek.

Extrakty z pantů se doporučují pro širokou škálu nemocí, protože různé části měkkého parohu, který se odřezává při dosažení přibližně ⅔ své maximální délky, mají údajně různé účinky. Špička a střední část se používá jako tonikum v dětské medicíně, horní a střední část je údajně účinná proti revmatoidní artritidě a zánětu kostní dřeně.

...

p.s.

Někomu, kdo nečetl mou zmíněnou knihu, asi vrtá hlavou, proč se v názvu článku hovoří o "indiánech západní Sibiře "?

To je prosté. Protože Něnci se severoamerickým indiánům nejen podobají mnohými atributy – od stavby týpí/čumů, přes mokasíny z jelenice po styl ornamentálních výšivek na oděvech a šamanské rituály − ale navíc mají i společné kořeny na Altaji.

Dnes je již fakticky jednoznačně prokázáno, že předkové dnešních Něnců i severoamerických indiánů žili před tisíciletími na území dnešní Republiky Altaj a Altajského kraje, poblíž hranic Ruska s Kazachstánem, Čínou a Mongolskem.

Před časem potvrdil hypotézu o pravlasti severoamerických indiánů v oblasti jižní Sibiře, se kterou již dávno přišel náš přední antropolog prof. Aleš Hrdlička, tým vědců z Pensylvánské univerzity pod vedením genetika Theodora Schurra.

Ale o tom podrobně již mých dalších článcích, resp. mých knihách.

---------------------------------------------------------

[1] Vrstva věčně zmrzlé půdy však není jednolitá, stejnoměrná, její hloubka kolísá a často se v ní vyskytují i dutiny, kapsy zaplněné vodou nebo metanem.

[2] Vrba jíva (Salix caprea L.)

[3] Bříza zakrslá (Betula nana)

[4] Též ꞑajbad

[5] Nelma arktická (Stenodus nelma) je lososovitá ryba, kterou ruští rybáři často nazývají sibiřským bolenem.

[6] Zlatý kořen neboli rozchodnice růžová (Rhodiola rosea) je legendární životabudič

[7] Místní název sobí samice.

===============================================

Zdroj: F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT.

Výňatek z 1. dílu, str. 387–397 ( http://www.cadpress.sk/rusko2017recenze.htm)

Více na webu: http://www.cadpress.sk/sibir2017ukazky.htm

http://www.cadpress.sk/cnks1vynatky.htm

O AUTOROVI:

http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm

http://www.cadpress.sk/medialni_ohlasy.htm

https://www.youtube.com/playlist?list=PLHdn8y5MfN9×3QSYZthlE1bfmYelNolEi

http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm

http://www.cadpress.sk/medialni_ohlasy.htm

================================================================

Regionem Idel-Ural aneb Neznámá Evropa a připomínka našich pozapomenutých tradic

https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-regionem-idel-ural-aneb-neznama-evropa-a-pripominka-nasich-pozapomenutych-tradic-121575

Tajemné balkarské Elťjubju aneb kavkazské Město mrtvých: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-tajemne-balkarske-eltjubju-kavkazska-vesnice-stoletych-a-mesto-mrtvych-108552

Hledání kavkazské Šambhaly.Okultisté z NKVD, záhadné lebky a tajný nacistický aerodrom pod Elbrusem: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-hledani-kavkazske-sambhaly-okultiste-z-nkvd-zahadne-lebky-a-tajny-nacisticky-aerodrom-pod-elbrusem-118994

Pohanská oslava Novoletí 7527 aneb Slavjanský svátek Ovseň se sibiřskými starověrci: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-pohanska-oslava-novoleti-7527-aneb-slavjansky-svatek-ovsen-se-sibirskymi-staroverci-110122

Tataři jako státotvorný element Ruského impéria a tatarské kořeny ruské kultury: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-tatari-jako-statotvorny-element-ruskeho-imperia-a-tatarske-koreny-ruske-kultury-133611

Jiné Rusko aneb Čuvašské duchovní tradice: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-jine-rusko-aneb-cuvaske-duchovni-tradice-107415

Zajatci Severu - trudný život obyvatel ruské Arktidy: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-zajatci-severu-trudny-zivot-obyvatel-ruske-arktidy-106551

Potaninovo Ocelové město aneb Špinavé ruské postapokalyptické Eldorádo za polárním kruhem: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-potaninovo-ocelove-mesto-aneb-spinave-ruske-postapokalypticke-eldorado-za-polarnim-kruhem-142637

Mystické sibiřské Okuněvo aneb Jiné Rusko: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-mysticke-sibirske-okunevo-aneb-jine-rusko-109933

Bolgar, centrum Volžského Bulharska aneb Jsme Tataři, či Bulhaři? https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-bolgar-centrum-volzskeho-bulharska-107281

Marijské pohanství jako naše oživená minulost: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-marijske-pohanstvi-jako-nase-ziva-minulost-107675

Svět duchů, upírů a čarodějnic v mordvinské náboženské tradici: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-svet-duchu-upiru-a-carodejnic-v-mordvinske-nabozenske-tradici-107847

Udmurtské jazyčestvo – novopohanské reflexe starých ugrofinských duchovních tradic v Povolží: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-udmurtske-jazycestvo-novopohanske-reflexe-starych-ugrofinskych-duchovnich-tradic-v-povolzi-107776

Beslanský masakr, jeho podivné pozadí a utajení aktéři za kulisami: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-beslansky-masakr-jeho-podivne-pozadi-a-utajeni-akteri-114666

Masakr v Balkarii - kapitola z historie sovětských zločinů a ruské genocidy kavkazských národů: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-horni-balkarie-kapitola-z-historie-sovetskych-zlocinu-a-epizoda-ruske-genocidy-kavkazskych-narodu-138439

Federace anebo Žalář národů? Rusko jako relikt minulosti - poslední koloniální impérium: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-federace-anebo-zalar-narodu-rusko-jako-relikt-minulosti-posledni-kolonialni-imperium-111713

Pochybný „Čínský zázrak“ neboli Schizofrenní Říše středu jako nebezpečný vetřelčí kokon v lůně naší civilizace: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-pochybny-cinsky-zazrak-neboli-schizofrenni-rise-stredu-jako-vetrelci-kokon-v-lune-nasi-civilizace-156215

Íránská teroristická metastáze - klerofašistický nádor Středního východu a článek světové Osy zla: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-iranska-teroristicka-metastaze-klerofasisticky-nador-stredniho-vychodu-a-clanek-svetove-osy-zla-143250