Článek
Náš svět je vskutku prazvláštní – a možná to je právě jeden z důvodů, proč je tak nádherný. Co se v jedné společnosti pokládá za zcela běžné a samozřejmé, jinde může působit jako zvláštní, výstřední, či dokonce bizarní nebo nenormální. Lidové tradice, zvyky, rituály, ba dokonce i každodenní rutina nejsou univerzální. Jsou formovány historií, náboženstvím, krajinou, podnebím i kolektivní zkušeností.
V některých částech světa je pravidlem podat si ruku, jinde je potřeba se uklonit. Některé kultury během stolování první sousto vždy nabídnou hostovi, jinde jídlo jako první musí ochutnat hostitel. A pak jsou kultury, kde si muži navzájem půjčují manželky. Pro Evropany to zní jako něco za hranou, někomu se to může zdát i nevhodné či ponižující pro tamější ženy. Eskymáci neboli Inuité, jak sami sebe označují, však tvrdí, že se tímto způsobem projevují důvěra, bratrství i soudržnost. Co když ale tato tradice skrývá mnohem víc?
Genetika nuda je, má však cenné údaje…
Inuité žijí po staletí v malých, izolovaných komunitách, kde jsou si téměř všichni příbuzní. V podobných skupinách se pak mnohonásobně zvyšuje riziko výskytu genetických vad u dětí, které by se rodily neustále jen v rámci úzkého příbuzenství. Místní obyvatelé si tento problém uvědomovali, aniž by měli vystudovanou genetiku. Výměna žen mezi jednotlivými osadami tak poskytovala možnost, jak „rozředit krev“ a zajistit zdravější potomstvo. Šlo o tiché, ale důsledné pravidlo, jež vzniklo na základě mnoholetých zkušeností a dlouhodobého pozorování.
Portrét inuitské dívky. 1903-1905
Samozřejmě, že žena si do sousední osady nejela jen „užít“. Po dobu své návštěvy zastávala veškeré „ženské“ funkce – starala se o děti, o skot, příbytek a celkově o chod domácnosti.
Legendy i praktický přístup k pokračování rodu
Život kousek za polárním kruhem je mnohem tvrdší než kdekoliv jinde na Zemi. Tuhé mrazy, špatné podmínky pro hygienu a těžké práce se podepisují na zdraví místních národů. Donosit a porodit zdravé miminko v těchto podmínkách opravdu není jednoduché. Zároveň právě tady víc než jinde je velice důležité mít zdravé potomstvo – rozsáhlá rodina je pro přežití klíčová.
Pokud žena delší dobu nemohla otěhotnět, muž mohl nabídnout svému příteli, bratrovi či sousedovi, aby ho na manželském loži zastoupil. Narozené dítě však pak plně považoval za své – vyrůstalo v rodině a nijak se neodlišovalo od případných sourozenců. Zkrátka, v komunitě Inuitů nikdo neřešil genetické otcovství – přednější byla kontinuita rodu.
Určitou roli zde hraje i původní eskymácká legenda, která vypráví, že po smrti se člověk vydá do podsvětí, kde ho uvítá Nesmrtelná stařena. Položí mu jen jednu otázku – zda po sobě na zemi zanechal potomstvo. Pokud ano – pustí ho dál do podsvětí. Pokud ne – utopí ho v černém bezedném jezeře zapomnění.
Heterismus: prazvláštní pohostinství, nebo dobře promyšlený plán?
Pro západního člověka nejvíce nepochopeným aspektem systému výměny manželek je takzvaný heterismus – neboli tradice nabídnout hostovi svou ženu jako projev pohostinnosti a úcty. Ve skutečnosti se ale nejedná o nic jiného než opět o způsob „zředění krve“ – věřilo se, že dítě narozené po této noci přinese novou krev, sílu i prosperitu celému rodu.
Tento zvyk se evropským cestovatelům i prvním etnografům zpočátku jevil jako jakési kuriózní erotické divadélko nebo gesto extrémní pohostinnosti. Ve skutečnosti to ale má jasný biologický i sociální účel. Takové noci zpravidla doprovázejí rituální obřady, které řídí místní šaman – začíná to posvátným tancem a může se i obětovat nějaké zvíře.
Žádný levoboček – každé dítě je důležité
Inuitské komunity neznají pojem „nelegitimní dítě“ nebo „nevlastní dítě“. Pokračování rodu a velká rodina jsou zde zkratka důležitější než genetika. Tato tradice navíc pomáhala formovat další sociální vazby. Dva muži, kteří si navzájem půjčili manželky, tímto uzavírali tzv. nangsaegaek neboli „bratrství skrze ženu“ – speciální typ přátelství, který se považoval za pevnější a hlubší než biologické příbuzenství.
Podle výzkumníka Edwarda W. Spencera se tento vztah zakládal na vzájemné podpoře – muži si navzájem pomáhali během lovu nebo v krizových situacích a z jejich dětí se pak stávali qatanuutigiit – příbuzní, kteří byli součástí širší sociální komunity. Tento systém nebyl chaotický, naopak měl pevná pravidla. Etnograf G. H. Guemple (1961) uvádí, že i tento dočasný svazek byl před ostatní komunitou formalizován – občas dokonce šaman provedl rituál, který měl napodobit uzavírání manželství.
Touha po synech a krevní rozmanitost
Život v malých izolovaných komunitách je náročný ve všech ohledech, a tak narození synů tu není pouze kulturní tradice a touha po jakémsi následníkovi, ale doslova otázkou přežití. Chlapci zkrátka znamenají fyzickou sílu a zdatnost, mohou lovit i stavět.
Takže pokud manželka rodí jen dcery, může si muž zapůjčit ženu ze sousední komunity, aby měl možnost zplodit syna. Případně svou ženu pošle na nějaký čas do vedlejší vesnice.
Žádná swingers zábava, ale systém s přísnými pravidly
Studie z Aljašky ukazují, že systém sdílení manželek nebyl náhodný, ani se nejednalo o nějaký typ zábavy či způsob, jak si trochu zkrátit dlouhé arktické noci. Jednalo se o jasně řízený systém s přísně definovanými pravidly: kdo a s kým, na jak dlouho a v jakých podmínkách. Výměna musela být vyvážená a respektována všemi účastníky (a ano, i včetně žen – nerozhodovali o tom pouze muži). Tento systém pomáhal posilovat solidaritu, předcházet genetické degeneraci a ekonomicky podporovat spolupráci mezi jednotlivými komunitami.
Dnes tyto praktiky už de facto zanikly. Svou roli tu sehráli křesťanští misionáři (ano, ti se dostali až sem), ale také částečná modernizace a navázání spojení s ostatním světem. Místy se ale tyto zvyky stále dodržují (jak u Eskymáků v Severní Americe a na Aljašce, tak i u Čukčů v Rusku). Tradice sdílení manželek je důkazem, že sexualita může být kulturně definována nikoli jako soukromý či exkluzivní vztah, ale jako veřejný, reprodukční a kooperativní nástroj.
Tyto společenské modely názorně ukazují, že i sexualita může být kulturním nástrojem a také součástí širší adaptability a solidarity.
Seznam použitých zdrojů:
