Článek
Historie SSSR je plná hodně temných, často ale i překvapivých kapitol. K těm nejděsivějším stránkám sovětských dějin bezesporu patří gulagy. Krutost, se kterou se Sověti chovali k vlastním občanům, byla popsána v řadě vědeckých prací, v knihách, filmech i písních.
Málokdo ale tuší, že na Sibiři nekončili jen zločinci a „nepřátelé lidu“. Do lágrů sovětský režim posílal i ženy, které vykonávaly nejstarší povolání. V SSSR totiž vznikly – zřejmě jako jediné v historii – koncentrační tábory vyhrazené pouze pro prostitutky. Pod záminkou „převýchovy“ je sovětské úřady posílaly na těžkou práci v lesích a na polích. Dva staré kláštery – Alexandrosvirský u Leningradu a Troicko-sergijevská lávra nedaleko Moskvy – se proměnily v peklo na zemi.
Dnešní poutníci, kteří v tichu procházejí těmito posvátnými chodbami, jen stěží uvěří tomu, co se tu odehrávalo před devadesáti lety – Rusko, jak víme, se svou gulagovskou minulostí příliš nechlubí. Navíc tato „převýchova“ většinou končila tím, že ženy nakonec byly často nuceny ve své původní práci pokračovat – a to bezprostředně v gulazích.
„Komunismus – hrob prostituce“
Začátkem 20. let 20. století nastala v Sovětském svazu v oblasti poskytování sexuálních služeb celkem kuriózní situace. V zemi Sovětů totiž oficiálně prostituce neexistovala, jelikož revoluce měla zničit celou podstatu tohoto jevu – konkrétně kapitalismus a námezdní práci. Z vysokých tribun znělo heslo: „Komunismus – hrob prostituce.“
Jenže ženy, které se prostitucí živily, jaksi nikam nezmizely. A tak vznikla logická otázka: co s nimi? Lenin (jako vždy) měl po ruce své „revoluční“ řešení.
V dopise předsedovi nižněnovgorodského sovětu Fjodorovovi psal: „Zavést masový teror, postřílet a odvézt stovky prostitutek, které svádějí vojáky, bývalé důstojníky a podobné.“
Nakonec ale překvapivě zvítězil jiný názor. Už v roce 1919 v lidovém komisariátu sociálního zabezpečení byla založena komise pro boj s prostitucí. Její členové tvrdili, že nad prostitucí nelze zvítězit hrubou silou. Je potřeba definitivně vymýtit její příčiny – chudobu, sociální nerovnost a soukromé vlastnictví.
Proto na rozdíl od pozdějších let se tenkrát sovětská moc pokusila o sociální rehabilitaci prostitutek. Ženám vykonávajícím nejstarší povolání bylo nabídnuto bezplatné ubytování v komunálních bytech, práce a základní pomoc. V některých městech (třeba v Oděse) to pak zašlo až tak daleko, že i řádné občanky, jež se nikdy prostitucí neživily, se za prostitutky vydávaly jen proto, aby získaly státní podporu.
Prostitutky pod dohledem státu
Pro ženy, které se dostaly až na sociální dno a nebyly ochotné se dobrovolně přihlásit do rehabilitačního programu, byly otevřeny speciální léčebně-pracovní profylaktoria. První z nich vznikl v Petrohradě a dlouho jej vedla Marie Markusová, manželka významného bolševika Sergeje Kirova. Jak později vzpomínala, jejím hlavním nástrojem převýchovy bylo „bolševické slovo a příklady ze života řádných lidí“.
Ženy v jejím zařízení nebyly drženy proti své vůli – měly možnost kdykoliv odejít. V profylaktoriu však měly zajištěné teplé jídlo a pití, navíc se tu pro ně pořádaly vzdělávací i zábavní akce, dále se mohly účastnit veřejných aktivit a dokonce pochodovaly na prvomájových demonstracích s vlastním transparentem.
Podjačeská ulice, Petrohrad. Současnost
Avšak nebylo zrovna moudré umístit profylaktorium v centru města v Podjačeské ulici, která už za cara byla známá svými nevěstinci. Ve výsledku tyto ženy bez problémů dál pokračovaly ve své práci – klientelu si totiž dokázaly obstarat doslova mávnutím z okna. Úřady proto rozhodly zařízení umístit dál od města, do uzavřeného Alexandrosvirského kláštera. Nové prostředí mělo zaručit „disciplínu a skutečné převychování“. Z profylaktoria se ale de facto stala kolonie, a tím se začala psát její temná kapitola.
Rozvracečky socialistického řádu
Koncem 20. let se přístup k prostituci změnil o 180 stupňů. Filantropii vystřídala akutní potřeba levné pracovní síly. Prostitutky byly prohlášeny za „neproletářský element“ a „rozvracečky socialistického řádu“, tedy za společensky nebezpečné osoby.
A tak v roce 1929 vznikly první speciální pracovní kolonie – v Zagorsku (dnes Sergijev Posad) a ve Svirském klášteře. Ta první dostala své jméno po revolucionáři Ivanu Kaljajevovi, který se nejvíc proslavil tím, že zabil velkoknížete Sergeje Alexandroviče. Pracovalo zde až tisíc žen, v té druhé až patnáct set.
Ženy sem byly zasílány bez řádného soudu a na neurčitou dobu, zkrátka dokud se „nenapraví“. Do kolonie se pak mohly dostat i kvůli pouhé pověsti nebo pomluvě – někdy stačilo být příliš svobodomyslná, nebo se opilá pohádat se sousedem.
Odsouzené ženy pracovaly v dílnách, na polích i v kolchozech, brzy však byly nasazeny i na těžbu dřeva. Přelidnění, špatné hygienické podmínky a nelidské zacházení proměnily bývalé kláštery v peklo – v místnosti určené pro patnáct lidí spalo až padesát žen. Jednou týdně měly nárok na koupel, ale bez mýdla. Epidemie vší a pohlavních nemocí se šířily jako lavina.
A přesto – nebo právě proto – mnohé z nich poskytovaly intimní služby dozorčím. Někdo dobrovolně, jiné z donucení. Velitel svirské kolonie, jistý Makárov, měl dokonce svůj vlastní „harém“ z bývalých elitních prostitutek.
Smutný konec pokusu o převýchovu
Sovětský experiment s „převýchovou“ prostitutek měl jen jeden jediný výsledek – důkaz, že podobné metody prostě nefungují. Ženy, které se chovaly vzorně a neodmlouvaly dozorčím, byly posílány zpět do Leningradu a zaměstnávány v továrnách jako „nové socialistické pracovnice“. Měly dostat pokoj v ubytovně a šanci na nový život.
Realita však byla jiná. Většina z nich se k prostituci rychle vracela, často ji jen kombinovala s prací ve fabrice. Ty, které byly při této činnosti znovu přistiženy, opět dostaly poukázku na pobyt na čerstvém vzduchu. Tentokrát jednosměrnou.
Později je začali posílat na Sibiř a na Kolymu, kde se měly podílet na stavbě nových měst nebo těžit dřevo. Ale i tam se prostituce udržela – ženy nabízely své služby místním dřevorubcům výměnou za jídlo nebo vykonání denní normy práce.
V lednu roku 1938 byl tento program oficiálně zcela ukončen. Oba dva zmíněné kláštery byly zařazeny do systému Gulagu a bývalé kněžky lásky, které v nich zůstaly, skončily jako řadové vězeňkyně. Jejich životy pak většinou končily tragicky – zpravidla v těchto lágrech zemřely. Pohřbeny většinou byly do neoznačených hrobů. Zkrátka zmizely – beze jména, beze stopy, v archivech státního teroru.
Když režim rozhoduje za své občany
Teorie, že člověka lze „převychovat“ nucenou prací a udělat z něj řádného občana, se v Sovětském svazu prosazovala všude – od politických vězňů po ženy, jež zkrátka neodpovídaly morálnímu ideálu režimu. Pracovní tábory pro prostitutky se tak staly jen jedním z mnoha článků v řetězu nelidských experimentů, kdy se ideologie snažila lidi měnit k obrazu svému proti jejich vůli.
Po pádu Sovětského režimu byly Alexandrosvirský klášter i Troicko-sergijevská lávra navráceny církvi a staly se místem, kam z celého Ruska míří lidé s modlitbami a pokáním. Avšak zdi těchto „posvátných“ míst stále nesou ozvěnu ženských hlasů, které před devadesáti lety volaly o pomoc. Někdo z nich možná o pomoc prosil i Boha. Nikdo z nich však nebyl vyslyšen.
Seznam použitých zdrojů:
