Článek
Profese sexuální asistentky je pro mnoho lidí něčím, co je za hranicemi chápání. Dá se snad spojit nespojitelné – například intimitu a instrukce? Existuje snad nějaký návod na použití lidského těla? Přesto však v některých evropských zemích (například v Německu či ve Švýcarsku) je tato činnost zcela legální, státem regulovaná a veřejně uznávaná.
Samozřejmě se najdou i odpůrci tohoto jevu. Stejně tak nejednoznačný přístup má společnost i k těm, kdo toto povolání provozuje: někdo tvrdí, že jde o klasické prostituty a prostitutky, kteří se jen hrají na to, že jsou něco „lepšího“. Jiní jsou přesvědčení, že tito lidé opravdu poskytují pomoc tam, kde je to potřeba. A tak se o své profesi rozhodla otevřeně promluvit dvacetiletá sexuální asistentka, která o sobě a o svém povolání napsala na sociální síti Reddit a vyzvala čtenáře, aby se jí ptali na všechno, co je zajímá. Přislíbila, že odpoví úplně na vše. A vězte, že o otázky vskutku neměla nouzi.
Když dotek není luxus, ale právo
Je to služba, nebo péče? Komerce, nebo forma sociální účasti? Jaký typ klientů se na ni nejčastěji obrací? Musí si to handicapované osoby platit samy, nebo na to mají příspěvek od státu? To byly asi nejčastější otázky, které se na ni na Redditu sesypaly. Ať už byly otázky sebevíc provokativní, autorka příspěvku se vždy snažila zdůraznit, že jejím hlavním úkolem není poskytnout klientovi fyzický styk, ale navrátit mu jakýsi pocit normálnosti.
V jejích slovech nebyla lítost ani patos, spíš prostá myšlenka: sexualita není výsadou mladých a zdravých. Nemluví o sobě jako o zachránkyni, ale ani nesnižuje svou činnost na suchou rovnici „je to jen práce“. Mezi řádky je cítit respekt k tělu druhého člověka – i když stárne, chvěje se nebo odmítá spolupracovat. Intimita podle ní není odměnou za dokonalost. Je součástí lidské důstojnosti.
Široká nabídka služeb i vlastní potěšení
Jedna z prvních otázek, které internet pokládá, je nevyhnutelná: Jak přesně se to odehrává? nebo Co konkrétně děláš? Zvědavost na Redditu byla vždy jakousi směsí skepticismu a voyeurství. Žena se však odpovědí nevyhýbala a narovinu napsala, že provozuje téměř všechny sexuální praktiky, pokud jsou legální a předem dohodnuté.
Je tu něco, kterou zásadně neposkytuje – a to anální sex. Přiznala se, že pro ni tudy vlak nejede a je to její osobní hranice. Tento detail dokonale dokresluje její osobnost – nerozpouští se v očekávání klientů a nepodbízí se.
Záhy došlo i na zřejmě nejchoulostivější (byť zcela očekávatelnou) otázku: A je ti to příjemné? Internetové publikum většinou čeká buď hrdinské odtažení, nebo skandální otevřenost. Tato žena však volí třetí možnost – zlatou střední cestu. Ano, někdy je jí to příjemné. Ano, její tělo reaguje. Ano, občas si to i užije. Nebo se snad lidské tělo má vypnout stiskem nějakého tlačítka?
Svou profesi nijak neromantizuje a ani ji nevykresluje v růžových barvách. Netvrdí, že každý kontakt je vždy ohňostrojem emocí a prožitku. Zároveň se ale nestylizuje do role mechanického robota. Přiznává, že jsou chvíle, kdy jí je dobře – a nepovažuje to za něco, za co by se měla stydět. Zásadní podle ní ale je, že pozornost vždy zůstává u tužeb a prožitků klienta. Jeho potřeby jsou ve středu pozornosti.
Jsi sexy? Mládí jako argument
Co by to bylo za internetovou diskusi bez otázky na vzhled. Jsi sexy? (ang. Are u hot?) ptá se někdo bez obalu. Odpovídá stejně přímočaře: Ano, jsem mladá a myslím si, že jsem pohledná.
V odpovědi není koketerie či zbytečná pokrytecká skromnost. Naopak, narovinu dodává, že v její profesi vzhled hraje důležitou roli. Klienti zkrátka potřebují mít pocit, že mají vedle sebe ženu, jež je žádoucí. Nikoliv jen unavenou, nevzhlednou poskytovatelku služeb, co si to odpracuje a odškrtne si dalšího klienta ze svého seznamu.
Připouští, že přitažlivost není všechno, ale není ani zanedbatelná.
Mnozí v diskusi pak poukazovali i na její věk. Pro řadu jejich vrstevníků je to obdobím, kdy hledají sami sebe, tato dívka si však zvolila cestu, kterou mnozí považují přinejmenším za spornou a nejednoznačnou. Zároveň ale z toho, jak svou práci popisuje, je zřejmé, že své mládí a krásu nepoužívá jako zboží na prodej. Spíš jako jeden z nástrojů, které během svého povolání využívá – stejně jako doteky, něžná slova či schopnost naslouchat.
Práce vs. soukromí
Dalším nevyhnutelným tématem byly otázky na její soukromí: Co tvůj osobní život? Vědí o tvém povolání rodiče? Co na to kamarádi? A hlavně – Máš vůbec přítele? Dá se vlastně intimita rozdělit na tu „podle rozvrhu“ a tu „z lásky“? Tato žena tvrdí, že ano. Práce zůstává prací, i když obsahuje tělesnou blízkost.
Autorka příspěvku odpovídala klidně, bez dramatu a bez potřeby cokoli přikrášlovat. Popsala nutnou potřebu oddělit práci a osobní život, mluvila o takzvané psychologické hygieně, o dohodách s klienty i partnerem. Zní to pragmaticky, možná dokonce suše, ale právě v tom spočívá její ochrana. Přiznala se, že někteří její přátelé vědí, čím se živí, a jsou s tím v pohodě – nadšení z toho pochopitelně nejsou, ale ani ji neodsuzují. Vnímají to zkrátka jako jednu z mnoha zvláštností moderního světa, nad nimiž většina lidí jen pokrčí rameny. S rodiči je to prý ale o něco složitější. Z jejích slov bylo cítit, že o její práci jen něco tuší, ale že si to nechává pro sebe.
Sama přiznává, že doma se o tom snaží příliš nemluvit – jen by tím zbytečně vytvářela napětí, které by stejně nikam nevedlo. Celkově z jejich odpovědí byla cítit snaha udržet si zdravý odstup mezi soukromým životem a profesí. A na tom vlastně není nic divného – vždyť i lidé, kteří provozují mnohem běžnější povolání, se snaží neplést si práci a osobní život.
Kdy, kde, s kým a jak často?
Mnoho otázek se týkalo i její pracovní „rutiny“ – Jak často pracuješ? nebo Kolik klientů obvykle přijímáš? Internetové publikum má totiž tendenci představovat si podobnou profesi jako nekonečnou sérii schůzek, kde jeden klient střídá druhého jako na běžícím pásu.
Ve skutečnosti, jak s úsměvem vysvětlila autorka, to ani zdaleka není tak „zajímavé“ – většinou mívá jednoho až tři klienty a jen výjimečně se stane, že jejich počet vystoupá na čtyři. Přiznává, že pak už to bývá docela náročné a po takovém dni si raději dopřeje pauzu.
Neméně zajímavá byla i otázka na to, co jsou její klienti vůbec zač. Internet je anonymní, a tak se diskutující nebáli ptát nejen na věk, ale i na typy postižení handicapovaných zákazníků. Autorka příspěvku odhalila, že skutečně navštěvuje mnoho mužů v pokročilém věku (dodává, že někdy jsou opravdu velice staří), pro něž je samotná možnost fyzické blízkosti už téměř nedostupným luxusem. Zároveň se ale setkává i s mladšími lidmi, kteří mají nějaká vážná fyzická omezení nebo handicap.
V takových případech totiž nejde ani tak o věk, jako spíš o konkrétní životní situaci a zdravotní limity. Takže de facto pracuje s lidmi, kteří bývají společností přehlíženi, jakmile dojde na otázky intimity a sexuálních potřeb. Jejich situaci popisuje naprosto klidně a jejich potřeby vnímá jako samozřejmost a i svým čtenářům se snaží vysvětlit, že lidská sexualita nemizí s věkem ani po lékařské diagnóze.
Kratochvíle se sexuální asistentkou, ale bez sexu?
Zároveň ale zdůraznila jeden detail, jenž mnoho lidí v diskusi překvapil možná nejvíc. Ne všichni její klienti po ní totiž chtějí to, co si většina z nás vybaví pod slovem „sex“. Někteří z nich totiž touží jen po obyčejných dotecích – chtějí mít možnost někoho obejmout, ležet vedle druhého člověka a cítit jeho teplo.
Její vyprávění zní až dojemně – popisuje, že některá setkání se promění v okamžiky blízkosti, kde nejde o „akci“, ale zkrátka jen o přítomnost toho druhého. Pro lidi, kteří občas celé roky žijí bez jakéhokoli fyzického kontaktu, mají tyto chvíle často větší hodnotu než sebelepší sexuální techniky. A možná právě tady její práce překračuje běžné představy o sexuálním průmyslu. Protože někdy větší cenu než vášeň mívá obyčejné lidské pohlazení.
Seznam použitých zdrojů:
